V Praze už jsem, teď by mohlo přijít to blaho

Ve vlastní šťávě aneb den třetí

26. srpna 2012 v 1:09 | hádě pražské
Dnešní, už třetí den v zahradách byl docela kryzový. Byl jsem od rána v depce, i když dobře vím, že bych měl být šťastný. Jsem rád, že mám kde bydlet, jsem rád, že jsem v Praze a hlavně tak blízko háděti, ale to štěstí se nějak nedostavuje. Nevím, co to se mnou je, nechápu sám sebe. Vím jen, že se z té depky nějak nemůžu vyhrabat. Nepřidává mi ani to nezdravé jídlo, které do sebe cpu, měl jsem pizzu a zmrzlinu, ráno dva koláče s ořechy a jen jedno jabko. Cítím se být svázaný a uzavřený. Nechce se mi mluvit s nikým, koho v penzionu potkávám, spíš hledím všem zmizet s očí. Trápí mě stesk po Evulce a trápí mě "samota". Jsem tu sice obklopený lidmi, ale ne těmi, kterými bych obklopen být chtěl. Mrzí mě, že si stěžuju, vím, že bych neměl.

Jedna pozitivní věc tu je, dnes mi do pokoje dodali dvě skříňky, do kterých už se toho hodně vejde. A spolubydlící Péťa, který je na mě hodný, mi uvolnil nějaké místo ve velké skříni. Aspoň něco. :) Byla tu paní majitelka a překvapilo mě, jak byla milá. Určitě v tom hraje jistou roli litování nevidomého "chudáčka", ale utěšuju se nadějí, že na ní třeba zapůsobila moje vlídnost a něha, které ze mě vyzařují. Těším se na zítřek, na další pozitivní věc, a sice na návštěvu sestřenky a jejích dvou sosadel, brytského sosadla a perského cocátka. :D Možná, že vás zahlcuju dlouhými nudnými texty, ale mě to psaní pomáhá. Je to můj jediný společník. Hádě už asi odletělo do Izraele a ani jsme se nerozloučili. :( Tak, ser feliz, sprite.

A za co bych ještě poděkoval, co pěkného se dnes stalo:
1. Se spolubydlícím jsme našli společnou zálibu, film Drž hubu. Poslouchal jsem s ním a párkrát mě to rozesmálo, (presněji rečeno rozosmialo ma to, pretože Peter je zo Slovenska, větě?)
2. Předchvílí mi napsal kamarád ze školy a dnes si docela pěkně povídáme.
3. Cestou domů jsem si sedl na lavičku na zastávce, abych v klidu dojedl zmrzku, a sedl jsem si vedle milé slečny. To mě potěšilo.
4. Ještě teď v noci se přihodilo něco moc milého, o čem ještě zítra napíšu. Sešel jsem se s fajn lidma, navštívil krásné místo, kde vzniká zeměloď a pak jsme šli na vitariánskou večeři. :)
Takže nakonec můj den měl i pozitiva. Já jdu spát. :D

Den druhý

25. srpna 2012 v 11:48 | hádě řepné
Hlásím se ze svého nového prozatímního domova V Zahradách. Večer jsem byl patřičně vylekaný a o moc lepší to zatím není. Posedával jsem na zahrádce s notebookem na klíně, (jak jinak), a volal o pomoc Zuzku, která naštěstí zrovna byla online. Trochu mě uklidnila. Jsem moc rád, že tu jsem, ale je jasné, že to bydlení není nic moc a je dočasné. Předně mi tu strašně chybí soukromí. Už je to dlouho, co jsem odešel z intru, už jsem odvykl tomu zvláštnímu režimu, kdy nemáte chvilku soukromí a vstáváte tehdy, kdy vstane první spolubydlící z pokoje. Mám tu taky příliš málo prostoru - jen postel, maličkou poličku, kterou jsem hned obsadil vázou od Evulinky a kamínky ze Zlína, skleněný stůl zvláštního tvaru a kousek skříně, který mi milosrdně uvolnili spolubydlící. Naštěstí jsem si mohl vyměnit postel a mám teď válendu s úložným prostorem, tam se dá taky leccos nacpat. No, jsem zvědavý, jak naložím s těmi hromadami věcí. Dnes ráno jsem chtěl jít na zahradu meditovat, abych se trochu uklidnil, ale uklouzl jsem na mokrých schodech a sjel je celé po zadku. To bylo probuzeníčko... ještě teď mě děsně bolí zadek. :D Na meditaci už jsem neměl ani pomyšlení. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat, jak vůbec trávit den, tak jsem se jel ještě jednou najíst do místní, mnou a Klárkou oblíbené, pizzerie. Aspoň jsem se naučil cestu a zopakoval si, jak se dostat na tramvaj. To je úspěch. Teď jsem docela řepné, ale s obtimistickými vyhlídkami. Není to lehké, ale to začátky nebývají. Vím ale, že to zvládnu a vím, že tu mám být. Vlastně jsem dneska našel i malý obchod s potravinami, to se budehodit. Sice si nebudu moct vařit, protože v lednici je strašně málo místa a všude jinde taky, ale budu si tam chodit pro pečivo, ovoce a zeleninu.

Odpoledne jsem zajel k mamce podívat se, jak se má a vzít si další svoje věci. Nesmírně mě potěšilo, že dnes byla střízlivá. Ona má vážný problém s pitím, protože se trápí. Chtěl bych jí pomoct. Včera to bylo po dlouhé době, co byla takhle v pohodě. Andílci, ochraňujte jí, prosím.

Jsem rád, že sem můžu psát svoje zážitky. Pomáhá mi to a hlavně budu rád, když si to přečte někdo z mých přátel, aby měl přehled, co se mnou je.
unaveně váš
Luky

Byl jsem penzionován

24. srpna 2012 v 11:44 | hádě pražské :)
Právě jsem se definitivně nastěhoval do Penzionu v ulici V zahradách. Klárka už odešla, ale loučilo se mi s ní těžko... Nejradši bych, aby zůstalase mnou jako jediná známá bytost, teplá naděje, že je všechno dobré, jen když máme jeden druhého. Odešla a já jsem až teď trochu přišel k sobě. Sedím v pokoji na své nové posteli a poslouchám spolubydlícího, zatím úplně cizího kluka na druhém konci místnosti. Sedí u počítače, s někým si píše a poslouchá orientální hudbu. Je to milý přátelský člověk. Pochází z Egypta, (jestli jsem mu dobře rozuměl, protože se domluvíme jen anglicky a česky umí jen trochu). Přivítal mě velice srdečně. Hned na mě spustil s angličtinou a trochu mě to zaskočilo. Mám sice angličtinu moc rád a mluvím docela dobře, ale nečekal jsem, že budu muset se spolubydlícím mluvit jen a jen anglicky... Vy snad víte, jak se řekne špunt do umyvadla, hadr na podlahu nebo třeba že se vám kýve zub? No, tohle jsou docela nepravděpodobná témata k hovoru, ale jistě chápete, jak to myslím. Nevím, jak si budu stíhat okamžitě vybavit tolik slovíček, která nepoužívám. Ale zvládnu to. Je to skvělý tréning, konec konců. :) Uvidíme, jak to půjde... Zatím tu sedím, obklopený hromadou zavazadel, na nepovlečené posteli s notebookem na klíně a mám velký strach. Musel jsem si hned jako první věc vytáhnout notebooka a udělat si zápis, aby žádný dojem nepřišel v Niveč. (Niveč, to je město na jihu Chorvatska. :D) Teď už ale půjdu něco dělat, vybalit si věci a tak... Popřemýšlím, jak se vlastně řekne skříň... myslím, že wardrobe, ale jak se řekne polička... Jsme totiž na pokoji tři, alemáme jen dvě skříně. Dostanu přidělenou poliznu. Taky nevím, kam dám všechny svoje věci... mám jich tolik... Asi jich hodně rozdám, stejně se na věcech nemá lpět.

Roztřeseně váš
Luky
 
 

Reklama