snočník, senník, noční denník

Divoké sny

11. ledna 2013 v 23:29 | hádě octové

Nevěřili byste, co všechno se odehrává v mých snech. Jednak byly odjakživa velmi mystické a pěkně mi to vyhovuje - člověk se nenudí ani v noci. Někdo žije rušným nočním životem, já alespoň žiju rušným snovým životem. Otázkou je, který z nich je zajímavější. :D Já mám jasno.

Měl bych nejprve sdělit nebo připomenout, že pracuji jako průvodce na Neviditelné výstavě, kde si jako vidící můžete vyzkoušet, prožít a procítit něco ze života nás nevidomých a to v úplné tmě. Jsem tímto projektem naprosto nadšený a žiju jím skoro ve dne, v noci…

A dnešní noc byla opět velmi podivná. Zase se mi zdálo o práci. Je u mě zvykem, že si nosím práci i do postele, protože krátce po tom, co se unavený vrátím domů, zase nastupuji na prohlídku. Zdá se mi, že celou noc provádím návštěvníky a zpravidla to končí nějak zmateně, málem infarktově, to když například zabloudím i s návštěvníky nebo když s hrůzou zjistím, že před nimi stojím úplně nahý, (ovšem v osvětlené části.) Jednou jsem dokonce ve snu prováděl zahraniční skupinku a tehdější spolubydlící, který se mi do toho nějak přimíchal pozdravem po příchodu na pokoj, dostal fundovanou odpověď v anglickém jazyce. :D Slyšeli jste už o někom, kdo mluví ze spaní anglicky? Dnes jsem, jako obvykle, ležel v posteli a uvědomoval si, že spím, když tu náhle někdo přivedl návštěvníky přímo ke mně a já musel začít provádět. S pocitem, že ze sebe nevydám kloudnou větu jsem pomalu vstal z postele, (doopravdy vstal i fyzicky,) že tedy začnu mluvit. Stihnu říct jen první dvě věty, než mě zarazí, že se opravdu slyším a že se to podivně rozléhá… Zpozoruji, že mluvím nejen ve snu a skoro se probudím, ale ne docela. Stihnu se jen zarazit a připadat si jako úplný blbec. Tentokrát jsem však přitrouble nezaplul zpátky do postele, ale pokračoval jsem ve snění. Posílal jsem návštěvníky, jednoho po druhém, kamsi do jiné místnosti, mezi nimi i holku, která mě nesmírně přitahovala a doufal jsem, že ji nějak zaujmu… když jsem se ale chtěl přidat a také projít otvorem ve stěně, zarazilo mě, že tam, kde má být průchod, je jen skříňka za mou postelí… :O To už jsem si připadal jako blázen… docházelo mi, že se mi to opravdu zase jenom zdá a žádná prohlídka se nekoná, natož ta krásná holka.... ale nevzdal jsem se, stále hledám ten průchod… A kdo chce vysvětlení, ten si ho najde, stejně tak já jsem si vymyslel, že jde o filmový trik. :D Čtete dobře, já si ve snu uvědomuji, že sním, a přistupuji k tomu jako k počítačové hře nebo k filmu… Řekl jsem si, že je to nějak zařízeno, že to vypadá, že ti lidé procházejí na druhou stranu, ale ve skutečnosti si jen vlezli do šuplíku u té skříně… věřte nebo ne, ale dávalo mi to smysl, přišlo mi to logické.
Stejně jsem ale pochopil, že zase blbnu ze spaní, a šel jsem si lehnout. Mezitím návštěvníci zmizeli i s tou slečnou a mě hrozně mrzelo, že nejsem s ní. Jak jsem tak usínal, zhmotnila se vedle mě. Píšu "zhmotnila", protože to byl takový pocit, nemyslím to, bohužel, doslova. ;) Ležela kdesi vedle mě, střídavě na posteli a na zemi. Hlavní bylo, že tam někde blízko byla a já chtěl, aby se ke mně přitulila. Trvalo to dlouho a pořád jsem ležel a toužil. Byl jsem v takovém vábivém rozpoložení, věřil jsem, že ji nějak přilákám… asi takový pocit, jako když jste s někým, kdo se vám moc líbí, a víte, že se mezi vámi k něčemu schyluje a už, už jste skoro v obětí. Občas se mi takové věci ve snech dějí a nikdy ta holka nepřijde, nevím proč. Zároveň nikdy neudělám nějaký jasný vstřícný krok, jako že bych ji prostě objal a políbil… Přesně tak, jak to leží v mém podvědomí, jak to chodívá u mě, pokud někoho potkám.

Nic se z toho nevyvinulo, jen mě překvapil podivný zvuk… telefon! Automaticky jsem vstal a natáhl se pro něj, aniž bych si uvědomoval pořádně, co dělám. Myslel jsem, že mi ta holka volá a dělá si ze mě srandu. Přijal jsem hovor a říkám vítězoslavně: "kyš!" :D Fakt jsem už nevycházel z údivu… ozvala se bývalá přítelkyně. Byl jsem tak mimo, že jsem ji sotva poznal… Mlel jsem páté přes deváté… (jak taky máte vysvětlit tak podivnou věc, jako že do telefonu řeknete kyš… :D) Omlouvala se, že mě budí a já jsem ji ujišťoval, že to nevadí, ale že musím mluvit potichu, protože tu asi někdo spí… (to jsem měl na mysli tu holku.) Nedokázal jsem říct, jestli jsem v práci nebo doma… myslel jsem, že mám pokoj v práci… No, když se Evulinka smála, že jsem nejspíš doma, protože kdybych byl v práci, tak by mě vyhodili… tak jsem se konečně vzpamatoval. Ale připadal jsem si jako úplný mimoň.

Proč se mi asi stále zdají takové sny, které se někdy mění až v noční můru… Myslím, že to není jen v tom, že se návštěvníkům plně odevzdávám a otevírám a vyžaduje to úplné soustředění… asi jde i o to, že jsem hodně ve stresu, abych podal co nejlepší výkon. Vrátím se k těm vysněným holkám, co se mi zjevují ve snech… Bývají tak moc reálné, že bych si byl skoro jistý, že se jich můžu dotknout. Asi za mnou někdo přichází, někdo blízký, aniž o tom po probuzení ví. Několikrát jsem i poznal někoho konkrétního. Teď, když se na ty sny soustředím, vybavuje se mi pocit, že ta slečna vlastně nepatří k výpravě, že tam chodí jako přízrak a zůstává se mnou, i když ostatní odejdou. Navíc jsem zapomněl říct, že jsem se v jednu chvíli probudil, ale stále jsem ji vedle sebe tak intenzivně cítil, až jsem se začal bát, že je to nějaký duch… Tedy, pokud to bylo něčí astrální tělo, tak je to vlastně totéž co duch… ale kdyby to byl někdo opravdu zemřelý, bylo by to pro mě hrozné. No, k duchům, astrálním tělům a mrtvolám se vrátím v jiném článku. :D
Na závěr této zvláštní zpovědi bych si jen chtěl popřát sebeúctu a sebevědomí, abych někdy dokázal obejmout a políbit holku, která se mi líbí. Vždycky mám pocit, že něčeho takového vůbec nejsem hoden, že by to byla do nebe volající troufalost myslet si, že se někomu můžu líbit, zrovna já… Tak, kéž jsem nebetyčný troufalec.
troufale váš
Luky

Lucidní sen se zvláštním hrdinou

30. července 2012 v 0:48 | hádě... ale jo, celkem bramborové
Vždycky jsem měl svůj podivný svět, svoje tajné město. Když jsem byl malý, tak ten svět měl své mocné hradby, které jen tak někdo nepřekonal. A když, tak stejně nic nenašel, neboť obyvatelé města na sebe okamžitě svolali potemnění a to vše schovalo tak důkladně, že zůstala na první, druhý i třetí pohled jen noční hřbitovní pustina. Snad při čtvrtém pohledu už by se dalo něco najít, ale na to už žádný nezvaný host neměl chuť. Nic ze mě nedostal. Ale většinou ovšem nikoho moje tajnosti nezajímaly a mě to vyhovovalo. A že se ale za branami města děly zvláštní věci...

Mívali jsme doma takový kazeťák, tzv. dvojče, které umělo nahrávat z kazety na kazetu a mělo taky rádio, samozřejmě. Měl jsem k němu zvláštní vztah. Od dětství mě sice fascinovala technika a obzvláště kazeťáky, věže, rádia a klávesy. Trávil jsem většinu času nahráváním všeho, co se doma šustlo a vydržel jsem ty sáhodlouhé nahrávky poslouchat až do konce. Ale tenhle kazeťák byl něco víc, byl to kamarád. Jednou jsem se asi o deset let staršího kamaráda zeptal, jaké značky je ten kazeťák a on mi odpověděl, že tam vidí akorád "dysko li-g-h-t", přečetl to tak, jak se to píše. Tehdy jsem nechápal, že to znamená jenom to, že tam jsou světélka, která umějí blikat do rytmu, a začal jsem mu tak říkat. A teď se konečně dostávám k lucidním snům. :D Měl jsem je jako malý docela často a to zřejmě proto, že jsem jim neříkal lucidní sny a považoval jsem to za přirozenou věc. Jednou jsem se nechal od maminky uložit ke spánku a když odešla, otočil jsem se na břicho a zabořil hlavu do polštáře, abych nic neviděl. Začal jsem si spřádat příběhy co nejživěji a nejbarevněji. Figuroval v nich můj oblíbený Disko li-g-h-t, který uměl mluvit. Ale nevím, o čem to bylo, jen si matně vzpomínám na jednu scénu, která se odehrávala asi kdesi ve skříni, ale v nějaké obrovské... prostě uvnitř něčeho dřevěného. Byl jsem tam já a můj kazeťák a o něčem jsme si povídali. Vím, že byl hodný a mluvil takovým bezbarvým hlasem, který se odehrává jen v myšlenkách. A víte, že mi to tehdy nepřišlo ani trochu divné? :D Prostě jsem si takhle představoval a představoval, až jsem usnul. Ale příběh neskončil, pokračoval dál, ale už v jasných konturách a sytých odstínech... prostě to byl sen, ale odehrával se přesně podle mých představ. Každá myšlenka se hned projevila. To byla nádhera... překrásná. Přeju každému, aby tohle zažil. Ale myslím si, že to skoro každý musel zažít, jen neví, že to je ono. A to byl zdaleka nejnudnější sen. :D Příště vám budu vyprávět o snech napokračování o malé Lucce Vondráčkové, o níž jsem netušil, že se jmenuje Lucka a ani to, že je to herečka. Pro mě to byla prostě holka z večerníčku, která někde existuje, někde v nádherné zahradě. Byl jsem do ní tak zamilovaný, že jsem si o ní vybájil hned několik na sebe navazujících lucidních snů. Pokračování příště.
podivně váš
Luky
 
 

Reklama