Projekt 25 dní

Den osmnáctý: Mash aneb můj oblíbený seriál

13. června 2014 v 18:06 | Luky
Já jsem přišel na chuť jen několika seriálům, ale za to se k těm několika málo oblíbeným vracím pravidelně. Kromě samotného děje, který rozhodně musí mít dostatečnou hloubku a autentičnost, zapáleně sleduji také vývoj psychologie postav, protože to se mi zdá jako největší výzva pro tvůrce. Baví mě žasnout nad tím, že ty postavy vlastně neexistují, i když u dobrého seriálu působí dojmem člověka z masa a kostí. To, co vypadá jako složitý a bohatý život skutečného člověka, je ve skutečnosti něčí představa, dovedená do nejmenších podrobností. Obě kritéria rozhodně sedí na seriál M. a. s. h.


Strašidlo války mám v sobě pevně vštípené už od dětství. Babička s nenávistí vyprávěla o nacistech, jež sice pořádně nezažila, (naštěstí), ale bylo jí pět let, když skončila válka. Ve škole jsem se pak jako takřka o jedinou látku z dějepisu zajímal právě o II. světovou válku a dodnes prostě neumím pochopit, co se to v tom šíleném dvacátém století dělo. A právě o válce, i když o jiné, vypráví Mash. Jak všichni dobře vědí, jde o válku v Korey, kterou se odpovědní politici původně snažili familierně nazývat tzv. policejní akcí. Ale byla to válka se vším všudy - strašlivá, hloupá a zbytečná. Jak jsem četl v jedné knížce s tímto tématem, ve skutečnosti to v Korey bylo mnohem horší než v tom seriálu, ale i tak myslím seriál splnil velmi důležitý úkol. Ukázal, jak nesmyslné a tragické jsou všechny války. Ale já obdivuji ještě jednu věc: neuvěřitelnou odolnost lidí z mobilní armádní nemocnice 4077. Každý měl svou vlastní strategii, jak to šílenství přežít alespoň se zbytkem rozumu. Hlavní hrdina, Hawkey Pierce, měl smysl pro humor - černý, tvrdý, nestydatý, drzý a někdy křečovitý, ale chránil jeho i další nedobrovolné účastníky války před zešílením. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že tomu rozumím, ale představuji si, jak strašné musí být, když si člověk zvolí milosrdné poslání lékaře, velmi náročně a dlouho studuje a pak ho pošlou do války, kde se doslova brodí krví pacientů, které musí zachránit jen proto, aby se mohli nechat zabít. O to hůř, když to byli často téměř děti. Hawkey Pierce byl skvělý chirurg a oplýval přímo říznou inteligencí. Ve snaze zabavit sebe i ostatní stále chrlil jeden vtip za druhým, všechno zlehčoval a to i v takových chvílích, kdy už operoval 16 hodin a vozili pořád další a další raněné, o příšerných lékařských podmínkách ani nemluvě. Oceňuji, že tvůrci seriálu ukazovali i obyčejné lidské chyby Hawkeyho Pierce. Stejně jako mnozí další dost pil a byl to neuvěřitelně zdatný sukničkář. Spal snad s každou sestrou v táboře. Občas byl nevrlý a nejednou se úplně sesypal. S čím však bez výhrad sympatizuji, je jeho nesmlouvavé pohrdání zbraněmi. Mám to stejně. Pohrdám válkou, nikdy jsem nechápal, proč někoho fascinují zbraně, a k vojákům rozhodně nemám úctu. Možná, že nejsem normální chlap, tak ať.


Ale ještě k Mashi. Našli se i tací, kteří věřili v armádu a mysleli si, že tzv. policejní akce má ušlechtilý cíl a smysl. K nim patřil například. Frank Burns, nepříliš schopný lékař, který se snažil o jediné: o co nejrychlejší povýšení. Úzkostlivě plnil každý vojenský předpis, ať byl jakkoli nesmyslný, a totéž vyžadoval od ostatních. Jemu asi pomáhal pocit řádu a předvídatelnosti.


V Mashi byla celá řádka ulítlých postav a každý si pomáhal jinak. Klingar věřil, že se z armády dostane, když bude nosit ženské šaty. Radar O'raily, naivní devatenáctiletý chlapec, zase přímo v táboře choval králíčky a myši.

Seriál Mash je velkolepé dílo. Je to nezřízená sranda, ale vždy se zpoza té srandy jako stín vynoří strašlivá tragičnost té doby. Je to lekce pro nás pro všechny - lekce soucitu, odolnosti a skutečných hodnot.
Pohnutě váš
¨Luky

Den sedmnáctý: co pro mě znamená vzdělání

7. března 2014 v 20:27 | Luky

I mě samotného to trochu překvapuje, ale tohle téma je pro mě zmatené, sporné a neujasněné. Kdysi pro mě vzdělání bylo všechno… pak jsem se v něm hodně zklamal… a dnes?


Už někdy asi v pěti letech jsem do svojí mamky hučel, že chci harmoniku. Nevím, proč jsem ji tak chtěl, nejsem si jistý, že jsem věděl, co to je. Mamka se trochu shovívavě usmívala, ale slíbila mi, že harmoniku určitě někdy budu mít. Můj bratranec měl tehdy takové dětské klávesy a když jsem byl u nich na návštěvě, nemohl jsem se od nich odtrhnout, jak mě fascinovalo, že "to doopravdy hraje." Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne odběhl od kláves do kuchyně u tety, která byla plná lidí, a řekl jsem: "mamii, já či harvanyy." :D Všechny to rozesmálo a mě dnes taky, ale přijde mi zajímavé, že některá prohlášení dětí jsou jen takové malé bláboly a jiná prohlášení taky vypadají jako bláboly a přitom udávají směr daleko, daleko do budoucího života. Jednoho dne jsem pod vánočním stromečkem našel podivný kufr a v něm byla má vysněná tahací harmonika. Byl jsem tak šťastný a celý roztřesený, chtěl jsem si zahrát, ale neuměl jsem to, sotva jsem ten akordeon uzvedl. Ale brzy se ukázalo, že umím velmi rychle odposlouchat melodii a zahrát jí. Všichni byli přesvědčeni, že jsem úžasný muzikant a jednou se hudbou budu živit. Trošku to přeháněli, protože moje první odposlouchaná píseň byl šlágr jménem Bejvávalo dobře a hned další byla Ta slepička kropenatá… Netuším, proč jsem tehdy hrál samé dechovky. rozhodně ne kvůli sobě, ale asi kvůli tomu, že se to líbilo babičce. Je to legrační. Kdykoliv se něco slavilo, dřív nebo později někdo pronesl tu hroznou větu: "Luky, zahraj něco na harmoniku." Já jsem to začal nenávidět, protože jsem musel pořád hrát ty zatracené dechovky a styděl jsem se. :D A z toho důvodu jsem jednoho dne nechal harmoniku harmonikou, vlastně jsem ji jednou s kamarády úplně zničil ve snaze něco na ní opravit. Tou dobou jsem se celý zbláznil do klavíru a teta mi darovala i ty dětské klávesy, po kterých jsem kdysi tak toužil. Byl jsem asi v šesté třídě a všichni mi předurčovali studium konzervatoře. Ale já jsem nemohl vystát etudy a vůbec to, čemu jsem říkal otrocké cvičení. Chtěl jsem hrát spontánně ze srdce, odposlouchávat melodie, improvizovat… a nějak mě uchvátila matematika, chemie a vůbec všechny možné exaktní vědy a samozřejmě taky počítače.


Trochu jsem vyplnil další divnou větu, pronesenou tentokrát ve třetí třídě, a sice že jednou budu programátorem. A tehdy jsem vůbec nevěděl, co to je. V šesté třídě jsem ale opravdu začal s programováním, nejdřív v tom nejjednodušším jazyce, a to v Basicu. Pak jsem přešel k Pascalu, Delphy, c++ a dalším… moc jsem chtěl naprogramovat nějakou úžasnou hru, ale nikdy jsem nic nedokončil, snad jen kromě jedné hříčky. Rozhodl jsem se vyměnit konzervatoř za gymnázium a viděl jsem před sebou zářivou budoucnost programátora, překladatele nebo právníka a byl jsem připraven být ze všech nejlepší. Ale nějak se to zvrtlo.


Lehce jsem se dostal na gymnázium a i tam jsem exceloval a více méně všichni mě měli rádi a viděli mou skvělou budoucnost. Ale začaly se se mnou dít hrozné věci. Naše rodina přišla o byt a z Kladna jsme se najednou octli kdesi na Hané, daleko úplně od všeho. Každý týden jsem trávil šílenou dobu cestováním do školy a Doma se letité peklo vystupňovalo k vrcholu. Psal jsem o tom jinde, ale patří k tomu např. rok bez elektřiny, obrovské finanční problémy, neustálé hádky a naprosto nemožné podmínky k bydlení. Začal jsem živit celou rodinu a hodně jsem to přehnal. Často jsem na intru neměl co jíst nebo jsem ani neměl na cestu do školy. Začaly u mě strašné depresivní stavy, bolest hlavy a nepopsatelná každodenní únava. Nikomu jsem to neuměl ve škole vysvětlit, proč se najednou nemůžu soustředit. Byly chvíle, kdy jsem nedokázal vyřešit jednoduchou rovnici o dvou neznámých, což pro mě normálně byla hračka. Nebo jsem nedokázal odpovědět na otázku v angličtině a podobně. Byl jsem za debila a nikdo nic nechápal včetně mě. Začal jsem školu flákat a hodně jsem chyběl. Vlastně jsem tu školu nenáviděl, zřejmě hlavně kvůli svým vlastním problémům. Hodně jsem kritizoval způsob výuky, který mi připadal neuvěřitelně ubíjející. I přesto jsem gymplem proplul bez větších problémů, aniž bych se nějak moc učil. Pamatoval jsem si z hodin a rychle jsem si věci domýšlel. Jen jednou jsem totálně vyhořel, když mě zkoušeli z chemie a matematiky za celé pololetí, protože jsem moc chyběl, a to už se mnou bylo hodně špatné. Ani na tak důležitou zkoušku jsem se pořádně nepřipravil. Nevím, co by se mnou bylo bez shovívavosti dvou hodných profesorek.


Postupně jsem ztratil veškerou důvěru ve vzdělávací systém. S mnoha věcmi, které nám předkládali jako definitivní pravdu, jsem nesouhlasil. Ubíjelo mě trávit hodiny a hodiny nasloucháním monotónního výkladu a pak to jen otrocky zopakovat v písemce. Chtěl jsem objevovat, tvořit a zapojit taky srdce, nejen logiku. Začal jsem objevovat věci, o kterých nás nikdo neučil, jako třeba víru, že člověk je mnohem víc než jen hmota, že člověk nevzešel z opice, že existuje nepopsatelná všeobjímající inteligentní síla, z níž všechno vychází, a říká se jí třeba Bůh. Objevil jsem myšlenku dalších dimenzí, posmrtného života, reinkarnace, záhadné schopnosti jako je telepatie, telekineze a můžu pokračovat dlouho… Měl jsem nesmírně silný pocit, že se moje vnímání světa ostře rozchází s tím, co nám ve škole předkládají jako pravdu. A proto jsem rezignoval na vzdělání. Dílem to byl jen důsledek mého spirituálního probouzení, dílem zmatku a osobních problémů, hrál v tom roli taky pocit, že nás učitelé chtějí jen ponižovat a přikazovat nám, ale dodnes jsem přesvědčený, že ve školách spíš zabíjejí svobodné myšlení a je potřeba tento systém do hloubky proměnit. Pokud jde o mé vzdělávání, zůstávám všestranně orientovaným konzumentem vědomostí, ale nevím, co dál. Už několik let odkládám rozhodnutí jít na vysokou školu. Nevím, co studovat, aby to bylo v souladu s mým přesvědčením. Řeším taky závažnější věci jako jsou například dluhy. Už jsem si našel skvělou práci a potřebuju vydělávat peníze, abych se uživil. Ale snad se to ve mně brzy utřídí a najdu nějakou jasnou vizi do budoucna. Rozhodně se budu muset v nějaké formě vzdělávat.
vzdělaně váš
Luky

Den šestnáctý: Kam bych se rád podíval nebo přestěhoval

10. srpna 2013 v 0:18 | Luky
Zrovna jedu do Zlína odpočinout si od Prahy a napadlo mě, že by nebylo úplně od věci pokračovat v autobiografických snahách. Dnes už napíšeme 16. kapitolu, což už je docela hodně, jen škoda, že jsem Projekt 25 dní nezrealizoval za 25 dní. :D No nic, pojďme odsud pryč, někam, kde si myslím, že je krásně, ale kde ve skutečnosti asi krásně není.
Máme sklon idealizovat si jiné země, ale představte si, že byste slyšeli nějakého Angličana, jak pěje ódy na Česko: "oh, what a beautiful country… All people are kind and helpful, the weather is always more pleasant than here in England. There is such a rich lovely nature there and what about girls? Ummm, not enough words to describe their beauty. And I've heart that 20 years after Velvet revolution their politicians are already wise. Really, go and buy a house there." Co byste na to asi tak řekli… "hmm, chlapče, tak ty se máš na co těšit." Česká republiky je krásná na pohled, lidé odolávají různým ideologickým tendencím… to je tak asi všechno hezké. Hrdí můžeme být hlavně na hystorii. A nebo to tak není? Možná je to jen můj subjektivní pocit, protože jsem zkrátka otrávený.
Někde přece musí být lépe… Co třeba Amerika? No… Kdysi jsem k ní vzhlížel asi jako velká část Čechů, ale teď nevím, jestli se mám Americe smát nebo se jí bát. Vlastně pardon, spíš americké vlády. Z toho, co jsem slyšel a četl, začíná to tam vypadat jako v policejním státě. A ten konzum a sobeckost… devastace přírody… Dobře, tak co třeba Londýn? Atmosféra by mohla být zajímavá, cítit takovou tu anglickost, takové to "your majesty", když na vás dýchne dávná paměť pamětihodností… Ale já si na staré budovi a vysoké sochy sáhnout nemůžu a brzy bych zjistil, že skoro nemůžu dýchat, jak je Londýn chaotický, nervozní a přeplněný. Jeden můj kolega říká, že Praha je v porovnání s Londýnem poklidné městečko. Za to někde na venkově bych chtěl navštívit dům ve viktoriánském stylu s obrovskou prastarou zahradou... Jako z románu Tajemná zahrada. Tak co mě ještě kdy lákalo… Nový Zéland? Ano, tam by se mi asi líbilo. Pokud vím, lidé jsou tam opravdu velmi milí a je tam hodně přírody. Tam bych se jednou rád podíval. A taky do Mexika, tam by mohli být zajímavé, temperamentní holky. Málem bych zapomněl na Irsko… Irsko mě už dlouho velmi přitahuje. Chtěl bych se toulat lesem, vnímat víly a vědomí stromů, povídal bych si s nějakou vílou v lidském těle, která by se zrovna osaměle toulala… Poslechl bych si skutečnou irskou/keltskou hudbu a navštívil bych Lornu Byrne.
Ale já vám nevím… možná je to mou momentální zahořklostí a skepsí, ale poslední dobou se mi zdá, že by to cestování nemuselo být až tak úchvatné. Odjakživa jsem po tom toužil, chtěl jsem procestovat celý svět, ale taky jsem si myslel, že to někde jinde musí být úplně jiné, jako jiný svět… Na Neviditelné výstavě ovšem potkávám hodně cizinců, protože dělám prohlídky i v angličtině, a oni nejsou moc "jiní"… Mluví jiným jazykem, mají trochu jiné hlasy, sem tam nějaké zvyky jsou odlišné, odlišný je trochu pohled na svět… ale jsou to prostě… lidé. Všichni mají nohy a ruce, uši, zuby a plná střeva... někteří jsou milí, někteří jsou tajemní, některé holky jsou sexy, potkáte mezi nimi i vyspělé duše… trochu jinak voní… Taky pravda… asi jsou docela dost jiní… Ale stejně ve městech je milion aut, všude je Mekáč a Kfc… Tak nevím. Řekl bych, že to bude na stejno jako v ˇČesku v tom smyslu, že spíš záleží, jsteli ochotni objevovat něco hezkého nebo ne. Všude to může být ošklivé a nebo zajímavé, záleží, jak se díváte.
zlínsky váš
Luky

Den patnáctý: Chvíle, kdy jsem se cítil být nejspokojenější se svým životem

23. července 2013 v 1:37 | hádě řepné

Bylo už mnoho chvil, kdy jsem se cítil být šťastný, dokonce jsem si už mockrát myslel, že jsem nejšťastnější za celou dobu svého života, dokonce i do smrti. Ale jak události ubíhají, emoce slábnou a zase rostou, vzpomínky se zdají být poněkud objektivnější. Už si tedy nemyslím, že jsem byl nejšťastnější v době, kdy jsem chodil s Evulíkem. Ano, byl jsem velmi šťastný, ale dobrá polovina toho štěstí se odehrávala jen v mé fantazii jako toužebné přání, které jsem si rovnou splnil, alespoň v duchu, a druhá polovina zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, když přišel ten tragický rozchod a padlo mnoho ošklivých slov. Pokud jde spíš o spokojenost se životem než o štěstí, zjišťuju, že se už dávno snažím přiblížit pocitům z raného dětství.
Když mi bylo asi tak pět let, byl jsem asi opravdu nejspokojenější. Tehdy jsem ještě viděl, sice na jedno oko, ale stačilo mi to. Miloval jsem samotu, což může potvrdit i moje maminka, která si vzpomíná, jak jsem se zavíral do velikánské skříně a dlouhé hodiny jsem si vydržel hrát sám úplně tiše. Nejvíc mě bavilo procházet se venku a bezcílně bloudit vesnicí. Pozoroval jsem lidi, prohlížel si květiny, nebe, staré železné krámy, křesal jsem jiskry z křemenů, plácal bábovičky z písku a žasnul nad tím, jak hladké jsou, jak pěkně drží tvar a jak se barvou skoro podobají skutečné bábovce. Díval jsem se rád na cokoliv, všechno mě fascinovalo, třeba žížaly, mravenci a nebo červi, kroutící se na odpadcích v otevřené popelnici… myslel jsem, že to jsou nudle z polévky a nechápal jsem, proč se kroutí, ale proč by se nemohli kroutit, tehdy bylo možné úplně všechno. Viděl jsem i docela zvláštní věci, například když si přede mě stoupla Zuzka, jen o něco málo starší holka od sousedů, pouze v černých kalhotkách a řekla: "budem se milovat a přitiskla se ke mně…" pochopil jsem, co znamená vypadat svůdně… Byli jsme opravdu malí, k ničemu zajímavějšímu to nevedlo, protože nás někdo vyrušil, (a ne že bych zrovna věděl, co dělat,) ale děkuji za takový zážitek, Jsem vlastně vděčný dokonce za sexuální zneužívání od holky, která rozhodně nebyla svůdná, za to byla o deset let starší a dobře věděla, že nevím, co se děje. Děkuji za to, protože to byl přece jen nesmírně cenný vizuální vjem a představte si, jak by bylo smutné, kdybych nikdy neviděl, jak vypadá nahé dívčí tělo, byť bylo v tomto případě velmi odpudivé, řekněme. Viděl jsem zabijačku, to bylo náhodou tisíckrát horší…
Před sámoškou rostly růže různých barev. Dokázal jsem u nich stát celou věčnost a pozorovat, cítit s nimi, splývat s jejich vědomím. Na světě je máloco krásnější než růže, zvlášť pokud jste ochotni slyšet, jak omamně voní jejich barvy. Když jsme se jednoho večera vraceli s maminkou, tetou a sestřenkou z vedlejší vesnice od babičky, všiml jsem si Měsíce. Bože, jaká krása to byla… Byl ho jen srpek, ale měsíční zář zalívala všechno kolem. Šli jsme podél hřiště po zaprášené kamínkové cestě, nebyla na pohled nic moc, ale s tím Měsícem… s ním se proměnila skoro v mozaiku.
Mám teď z odstupu pocit, že jsem doslova hltal očima vše, co se dalo prohlížet. Kdoví, snad jsem kdesi v hlubinách duše tušil, že už moc času na dívání mít nebudu, že oslepnu dřív, než by si kdo pomyslil. Do dnes z této své tajné pokladnice zážitků čerpám, umožňuje mi to nejen rozumět tomu, o čem si povídají vidící, je to moje tajné spojení s tím, čím jsem kdysi býval. Napadá mě, proč vy blázni civíte na televizi, honíte se za kariérou a nic vám není dost, když byste se mohli zastavit a dívat se na západ Slunce a nebo dlouze hledět do očí svých milovaných. Může se tak krásným zážitkům rovnat hmotný majetek nebo společenský vzestup? Kdoví, možná tak jako kdysi jsem tušil příchod slepoty, možná teď existuje šance, že se uzdravím, třeba to přijde dřív, než si umím představit. Mám pocit, že dnes už je zase všechno možné.
barvitě váš
Luky

Den čtrnáctý: něco, co mi schází

12. července 2013 v 20:16 | hádě bramborové

Toto je v podstatě nešikovné téma, protože až příliš často myslím právě na to, co mi chybí, a proto jsem smutný a nepřestává mi to chybět. Můžu ale využít tuto otázku k tomu, abych si vzpomněl, co chci, po čem toužím.
Chybí mi kdeco, třeba zub, jednička vlevo nahoře a implantát stojí 20 000 Kč. :D Pak mi chybí zrak, jak víte. Jsem taková podivná figura s aurou slepoty, kluk, kterému se každý snaží říkat, co má dělat a hlavně co nemá dělat, aby se neříznul, nespálil, neušpinil, někde nezabloudil, něco neshodil, nerozsypal cukr nebo nerozbil nějakou drahou věc. Co mi chybí už velmi bolestně, je partnerka. Vůbec se mi nedaří někoho najít, přitom ve slabé chvilce připouštím, že jsem skvělý kluk. Chybí mi sebevědomí, místo toho ve mně zeje černá díra sebepodceňování a nejvíc o sobě pochybuji v oblastech, kde jsem naprosto výjimečný. Ale tohle jsou věci, které mi chybí proto, že nemám něco velmi podstatného a to je láska k sobě.
Co si jen pamatuji, vždy jsem měl na sebe vztek, připadal jsem si odpudivý, trapný nebo na obtíž. Netuším, jak jsem k takovým věcem došel, ale vím, že jsem se tak cítil dřív, než vůbec začala tahle inkarnace. Už jsem pátral v minulých životech a o některých jsem psal na svém minulém blogu. Snad na tom má velký podíl sexuální zneužívání v dětství a hlavně pak jedna inkarnace, v níž jsem byl něco jako nucená prostitutka, nebo jiná inkarnace, která předcházela, kde se mě coby devítiletou holčičku, naprosto vyrovnanou a šťastnou, pokusil znásilnit o mnoho starší bratr, který se pak objevil dnes v 21. století jako můj nevlastní otec… Po onom starém zážitku jsem se "začala" cítit jako odpad, kus masa bez hodnoty, něco méně než šlapka, děvka, spíš jako to maso, které si kdokoli může fláknout na stůl a znovu a znovu znásilňovat, protože už stejně za víc nestojí. Pátrat by se dalo dlouho. V jiném "minulém" životě jsem byl dívkou, která se pokusila ze sebe vymazat vše mužské. Byla vzorem křehké ženskosti, dívčí něhy, sladkosti květů, která ovšem postrádala jakoukoliv sílu a pevnost mužské energie. Jmenovala se Christina a byla beznadějně zamilovaná do své sestry. Která ovšem nakonec dospěla a našla si muže, což bylo pro Christinu rovno neodpustitelné zradě. Vymyslela, jak konečně vyvolat zájem okolí a vynutit si lásku… nebo spíš stesk a provinilost, což vzdáleně připomíná lásku. A tak skočila s útesu a zničila život všem blízkým, kteří ji přece jen milovali, i když tomu nevěřila, a celý zbytek života se trápili pocitem viny.
Na pomyslném konci toho všeho je Lukáš Vámoš, který se dílem cítí jako kus bezcenného masa, dílem se bojí všeho mužského, stále nevěří, že ho někdo miluje a ještě ke všemu odmítá vidět, že to, čemu věří, je naprostá hloupost. Nechává se využívat, míval choutky zabít se a němým výkřikem všechny upozornit na svou bolest a vynutit si lásku. Taky je ovšem tahle osoba obdařena úžasnými talenty, nasbíranými za mnoho životů, nesmírnou něhou, soucitem a všeobjímající láskou někoho, kdo prožil spoustu utrpení.
Ať už nemám rád sám sebe z jakéhokoli důvodu, nezbytným bodem uzdravování je vždycky změna přesvědčení. To můžu udělat kvůli něčemu a nebo se proto prostě rozhodnu. Můžu si psát seznamy, za co se mám rád, můžu na sobě hledat přednosti, abych přesvědčil sám sebe, nebo můžu mít na paměti, že je to vždycky pouhé rozhodnutí a to odůvodnění nepotřebuje. "Prostě odteď se mám rád… Vybírám si lásku k sobě… vytvářím si svou hodnotu…" něco takového. To je rozhodně pěkné řešení. A co myslíte, kdy s tím začnu? No, přece někdy, časem a nebo brzy…
sebeklamě váš
Luky

Den dvanáctý: Popíšu celý svůj den v heslech

2. dubna 2013 v 0:23 | Liánek

No, vám se to řekne, popsat celý den, jenže já moc nevím, co o svém dni napsat. Můj den je zvláštní… v podstatě dokonale prázdný, ale přitom se na tu prázdnou bublinu stále snažím naházet cosi jako prožitky v naději, že ta bublina jednou praskne a s ní i můj pocit samoty a smutku. Ale zkusím přejít k těm heslům:

8:00 - budík, nechuť ke vstávání, naprostá

pak první myšlenka na hádě, pak na práci a pak na Evulinku… pak nevím kolikátá myšlenka na sex a to vše se zakončí vztekem a nutkáním k pláči

8:20 ku podivu vstávám a snažím se vzpomenout proč žít. Už vím, pro druhé… tak kde je to pitomý tričko… A kde je ten pitomej telefon a ta pitomá peněženka a kolik je těch pitomejch hodin…

V koupelně o půl deváté už začínám oživovat, sprcha je fajn věc.

8:40 - vylezl jsem z koupelny a vztekám se, že se zase nestihnu nasnídat, doma nic nemám a nestihnu obchod.

8:54 - vybíhám naštvaný, ospalý a hladový z domu

9:27 - Cože, já mám ještě tři minuty? Honem do Žabky… ale co si koupit… vegetariánskou mají jen bagetu, zelný salát a sladkosti… beru si horkou čokoládu, bagetu, salát a sladkosti… každý den

9:35 - příchod do práce a úmorná snaha překonat svůj mizerný stav. Strach, že půjdu jako první na prohlídku, přestože jsem ospalý, hladový a smutný.

10:00 - mám první prohlídku, ale těším se na lidi, moc. Jak je slyším vcházet do tmy, tak mě smutek přechází, a jakmile se zavřou dveře a začnu mluvit, jsem někdo jiný, jsem sám sebou a zamilovaný do návštěvníků. Sálá ze mě teplo, můj dotyk utěšuje ty, kteří se bojí, můj hlas poutá pozornost a uklidňuje…

10:30 - prohlídka je v plném proudu a já také. Jsem plný lásky a síly, celý jiskřím. Rozdávám se lidem a oni mi to štědře vracejí. Stávají se zase dětmi.

Zamilovávám se do nějaké nádherné návštěvnice.

10:53 - prohlídka se chýlí ke konci, nabízím lidem občerstvení a miluju, jak jsou celý uvolnění, rozesmátí a vláční. Máme ale omezený čas a ze všech stran stres… jsem ve zrychleném, ale naslouchajícím režimu.

11:00 - když stíhám, tak odvádím lidi ven ze tmy, občas se ozve potlesk a dnes mě taková čiperná babička objala… J)

Spěchám se najíst a napít, pár slov prohodím s kolegy a za chvíli další prohlídka. Honem se zase "nastartovat" a celé se to opakuje znovu, i když v úplně jiných barvách.

17:14 - únava a deprese, protože jsem málo pil a jedl nezdravě… vyřeším to dalším nezdravým jídlem a na další prohlídce to prostě překonám.

19:30 - balím si věci a přemýšlím, kde se najím.

20:40 - už sedím v tzv. vegančisku, (veganské restauraci) a objednávám si něco nového.

22:00 - jedu domů, ale už se mi nechce dělat ani krok.

23:00 - konečně ležím v posteli… "ať už mi dají všichni pokoj…" jen svléknu všechno oblečení a fláknu sebou na postel. Sáhnu po notebooku, podívám se na Facebook a nemám sílu něco psát. Depresivní myšlenky, smutné písničky, pláč a masturbace u zvláštního cituplného porna. Utvrzení v tom, že jsou stejně všechny holky bestie a já nestojím za nic, ale žít prostě musím.



Svou práci miluju, miluju lidi, miluju, jak se stávám tím, čím doopravdy jsem, když se je snažím potěšit a obdivuju sám sebe, že přežívám. A nejen přežívám, jsem opravdovým nositelem světla. Jen se divím jedné věci… jak to, že z nejhorší deprese vykřesám tolik lásky a radosti, jak to, že i v naprosté únavě, kdy mám pocit, že ani nevstanu, dokážu na prohlídkách sršet energií? Děje se něco zázračného. Skoro to nemůžu ovlivnit, stane se to samo. Vím, že ve chvíli, kdy se setkávám se svými návštěvníky, malá pozemská existence ustupuje a vládu přebírá to, co jsem doopravdy. Děkuji za to požehnání.

Na druhou stranu žiju příšerným životním stylem a ničím sám sebe. Děsí mě jen, že mi to nejde zastavit, nevím proč se mám snažit. Sžírá mě až neosobní smutek a neumím nic víc než se s ním rvát… každý den znova.

unaveně, ale s nadějí váš

Luky

Den jedenáctý: Nastavím svůj přehrávač na náhodný výběr a napíšu prvních 10 písniček

21. března 2013 v 21:57 | Luky

Bratři Ebenové: Houpám se
Celine Dion: Right next to the right one
the Beatles: Penny Lane
muzikál Dracula: Předehra
Elton John: Your song
Kristina: Horehronie
Owlcity: Fireflies
Regina spektor: Love affair
Xindl X: Zlato
Maroon5: This love

Den desátý: v co věřím

20. března 2013 v 23:45 | Luky

V co věřím?

Jsem velmi opatrný, pokud jde o vytváření názorů, tedy často opakovaných myšlenek. Můžete si totiž vybrat jakoukoli myšlenku a prostým opakováním se pro vás začne stávat pravdou a časem pro ni najdete důkazy i kolem sebe. Je Země placatá? Že je to blbost? Ale lidé v to věřili. Je Slunce samým středem vesmíru, okolo něhož se všechno točí? A proč by se tomu nedalo věřit, vždyť to tak docela vypadá, když to tak chcete vidět, nebo ne? Proto vám řeknu tohle:
nevěřím, ale vím, že jsem láska a vy jste láska a všechno je láska. Všichni jsme stvořeni z jednoho zdroje, patříme k sobě jako skládačka, jsme vlnky oceánu. Vím, že existují andělé a přírodní bytosti, ale neptejte se mě, jak vypadají a jak se jmenují… já to nevím a velmi se zdráhám to zjišťovat. Jsou to prostě záchvěvy energie, kterým my dáváme vizuální podobu, abychom je snáze pochopili. Kdybych zkoumal, jak vypadají, mohl bych si "vytvořit názor". Lidé jsou pro mě v prvé řadě duchové, kteří dočasně obývají tělo, ale neptejte se mě na jejich minulé životy… mohl bych si je představit a udělat si na ně názor, místo abych je jen vnímal. Vím ale, že jsem duše, která se realizuje v mnoha životech, které se ve skutečnosti všechny odehrávají teď, jen nám, částečkám ducha v 3d se zdá, že jde o nějaký čas. Čas je pomůcka, nemůže být řeč o nějakém včera nebo zítra. Vím, že je možné vyléčit jakoukoliv nemoc silou vědomí, ale neptejte se mě, proč jsem ještě nenašel sílu hmatatelně zlepšit svůj zrak. Asi jsem prostě srab. Ale jednou to dokážu.
Byly doby, šťastnější doby, kdy jsem měl spoustu vizí a o nich jsem psal krásné články, chodil jsem na zahradu pomáhat sobě i rostlinkám, kamarádil jsem se se stromy, objevoval minulé životy a pracoval na svém uzdravení. Já se k tomu zase vrátím a už brzy. Je jedno, co si o tom myslíte, je mi jedno, jestli se vám nelíbím… já prostě jsem. A vy prostě jste. Tak prostě buďme, každý jiný, ale spolu.
podivně váš
Luky

Den osmý: 4 věci, které bych chtěl umět

28. prosince 2012 v 21:38 | hádě bramborové

Zdravíčko,
padla na mě ona důvěrně známá tíseň, o níž nevím, odkud přichází, a než bych zabředl kamsi do apatie, raději vám napíšu další příspěvek do miniseriálu 25 dní. Dnes to sice není osmý den, ale aspoň třicátý, ale buďme rádi, že se mi daří vůbec něco psát.

Od malička jsem byl takovou všestrannou osobností, toužící po poznání. Pravda, zní to pěkně a mám štěstí, že jsem takový, ale nese to s sebou jisté, řekněme, komplikace. Chci poznat prostě všechno a nejlépe hned. Chci si zkusit všechno a okamžitě v tom vynikat, co víc, chci každého oslnit svou nezměrnou inteligencí. Nevím, jak jsem k tomu přišel, (a vlastně si vzpomínám, že jsem o tomto "tiku" psal v jiném článku), ale provází mě to každý den. Toužím se předvádět a být za to odměňován při nejmenším obdivem. Už dávno jsem s tímto svým komplexem méněcennosti obeznámen a dnes už je převážně neškodný, ale do jisté míry to vysvětluje mou snahu okamžitě ve všem vynikat. Pokud snad narazím na dovednost, která mi nejde, jsem na sebe velice naštvaný. Nedaří se mi umět všechno, natož vyzkoušet všechno… vždyť svět je nekonečný… ale vyberu čtyři věci, které bych opravdu, ale opravdu chtěl umět.

Zeď a nebo nikdy
Bylo by třeba skvělé, kdybych dokázal postavit zeď. :D Jste překvapeni? Poslední dobou hodně obdivuji lidi, kteří se živí manuální prací a nebo prostě rádi dělají něco manuálně. Já jsem celý zaměřený na duši a vše s ní spojené, miluju přemýšlení a učení a co miluji nejvíc? Fantazii a intuici. Fantazie a intuice se jistě při stavění zdi hodí. Člověk musí mít jistý cit, aby odhadl, kolik malty dát mezi cihly, jak hluboko vykopat základy, (ať už je to cokoliv.) Nedávno mi kolega z práce vyprávěl, jak se staví zeď. Použil přitom spousty zednického žargonu, kterému nerozumím, působil přitom na mě tak nějak spokojeně, bylo znát, že ho to těší někomu vysvětlovat. Sám jsem se divil, jak mě to fascinovalo. O to víc, když ten kolega je nevidomý stejně jako já. Já dokážu spoustu věcí a jsem hodně praktický, ale zeď? Chápete to, on postaví zeď poslepu. Já jsem ani nevěděl, že to jde. A ono to jde. Samozřejmě je třeba mnohem víc opatrnosti a pečlivosti, zabere to víc času a taky víc malty, jak občas něco ukápne vedle nebo se malty použije až moc. Fantazie, které si tolik cením, je k tomu nejspíš potřebná v neposlední řadě, už proto, že se do toho vůbec pustí. Můj kolega je ovšem mnohem starší a skušenější, byl zvyklý dělat zedničinu… (všimněte si, jak to zní…) zedničinu, ještě v době, než před dvanácti lety oslepnul. Já jsem ale liška podšitá, všemi mastmi mazaná a bláznivá, takže je docela možné, že se mi to taky jednou podaří… aspoň malinkou zídečku.

Vingardium leviosa
Co bych si moc přál, ale opravdu přál, je telekineze a podobné schopnosti. (Duchovní mudřeci zadržte… nechci si tím kompenzovat nedostatek sebevědomí a nechci toho zneužívat… to mám dávno, dávníčko za sebou, ale už vás slyším…) Mně jen tyto schopnosti připadají přirozené a život s nimi by byl snazší a zábavnější. Hlavně moc toužím po tom mít možnost někomu předvést, že čas a prostor jsou jen taková tvárná herní pravidla. Je jasné, že se to dá zneužít, ale zneužít se dá úplně všechno. Když máme na těle ruce, s nimiž můžeme dělat spousty užitečných věcí jako třeba pohladit milovanou bytost po vlasech, proč si to zakazovat jen proto, že by ty stejné ruce mohly někoho uškrtit? Mám kdesi hluboko v sobě živou vzpomínku na dobu, kdy pro mě tyto schopnosti byly přirozené asi jako dýchání. Zajímalo by mě, proč je tak těžké je znovu aktivovat. Expecto patronum.

A na závěr
to nejdůležitější, co bych si opravdu, ale fakt vážně přál… mít rád každičkého takového, jaký je. Vlastně o tohle usiluji už několik let… moc se o to snažím a stále se mi to zdá nemožné, přestože jsem dnes už velmi láskyplná bytost a mám velké pochopení. Umím pochopit téměř každého, když chci, když jsem ochotný se o to snažit. Ale do dokonalosti to má ještě hodně daleko… stále soudím, ač třeba jen párkrát za den… ale soudím. Nevím, jestli je vůbec v lidských možnostech skutečně každého přijímat takového, jaký je. Zřejmě ano, ale člověk musí doopravdy moc chtít a moc se snažit. Bylo by krásné to umět, dívat se na každého s něhou v očích, už nikdy se na nikoho nezlobit… budu se o to dál snažit.

Tak jsem dnes na sebe prozradil pár svých velkých tužeb. Je vám asi jasné, že je to jen nepatrná hromádka, kterou jsem odebral z pořádné hromady přání, tužeb a výzev. Schrňme to: chci umět všechno, co přináší něco dobrého mně nebo ostatním. Mám nekonečně mnoho času na to, abych si to všechno vyzkoušel… když ne v tomto těle, tak někde jinde, nějak jinak.
zamyšleně váš
Luky

Den sedmý: 3 věci, které mě dokážou znechutit

27. prosince 2012 v 20:07 | hádě bramborové

Mě dokáže znechutit kdeco, ale naučil jsem se být hodně tolerantní. Teď už často jen se zájmem pozoruji, co lidé dělají, co se odehrává v jejich vnitřním světě. Samozřejmě, nejsem buddha, takže jsou přecejen věci, které dost nesnáším. Většinou mě spíš naštvou, ale pokud jde o to, co mě přímo znechutí, to jsou tyhle věci:


Alkohol
Přesto nebo spíš právě proto, že v naší rodině se vždycky hodně pilo, já jsem striktní abstinent a odmítám alkohol velice vytrvale. To už zkoušel kdejaký zkušený pijan vnutit mi panáka, ale nikdy neuspěl. Několikrát jsem zkusil ochutnat, ale znechucený škleb, který záhy následoval, myslím každého přesvědčil, že nejsem ta správná krevní skupina. Mockrát jsem si kvůli tomu připadal jako exot a vyčítal jsem si, že jsem tak podivný… (Dnes je přece tak módní chlastat vždy a všude a vyprávět hystorky o tom, co člověk tehdy a tehdy vyváděl, když se zase jednou zmastil.) Mělo by to být zřejmě k popukání, když se tomu všichni tolik smějí, ale já nejspíš nemám ten potřebný smysl pro humor. Nebo je to tím, že vzpomínka na tisíc a jeden den, kdy byla moje milovaná maminka na mol, mě dvakrát nepobaví? Asi se ani nebudu za břicho popadat, když si vzpomenu na dědu, kterého jsem málokdy zažil opravdu střízlivého a který se nakonec uchlastal, už když jsem byl malý. Lidé mi často říkají, že můj postoj chápou, když v naší rodině byly s alkoholem problémy, ale ty problémy mi jen ukázaly, co alkohol dokáže. Myslím, že hodně lidí v mém věku prostě tohle netuší a nebo tuší, ale neberou to vážně, protože to nezažili. Mockrát jsem byl u toho, když někdo začínal pít. Nejdřív to bylo jen takové "hej hola, zvesela, tož štrngnime si spole!" jako že si sem tam dá kapičku. Bylo to cool, nevinné a normální. Takhle příležitostně se to několikrát zopáklo a zase zopáklo a ještě jednou… až z toho bylo pravidlo a z kapiček se pomalu staly sklenky, panáčky, frťany, škopky… až najednou je skoro pořád příležitost dát si po štamprly. Vím, že to přeháním, ale to proto, že mám velký strach, držím si preventivně hodně velký odstup od alkoholu. Nikdo mě nepřesvědčí, že je to něco jiného než odporná droga, která dělá z lidí kreatury. Ty silné povahy, které se dovedou ovládat a nikdy tomu nepropadnou, si zaslouží velký obdiv. Já to raději vůbec nepokouším a spokojím se s tím, že občas ochutnám od někoho vaječný likér. Ale radši ho mám v kafi.
Není to jediná oblast, v níž jsem naprosto odlišný od většiny lidí, které znám, ale stejně jako v tomto případě i u jiných svých výstředností si říkám, že radši budu za exota, ale zůstanu sám sebou a někdo si mě jistě i tak zamiluje.

Povrchnost
Jestli mě slepota něco jisto jistě odnaučila, tak rozhodně povrchnosti. Rád bych věděl, čím to je, že je posuzování podle obalu tak časté. Myslím si, že je to prostě snazší, zvlášť pokud máte tu smůlu, že máte zdravé oči a jste v každém okamžiku bombardováni "vizuálnostmi." :D Stále poutají vaši pozornost, jsou tak blikavé, do očí bijící, jsou tak definitivní, zřejmé a strhující… proč by se někdo namáhal přemýšlením a nebo hůř… prociťováním. Když je někdo plešatý, nevkusně oblečený, tlustý a používá Alcatel OT302, (pěkně zastaralý mobil, přímo z dřevních dob), co to může být za člověka? Nějaká socka, asi… Neradno ztrácet s takovým póvlem čas. Určitě to není vysněný sexy idol. A jestli je jen chudý nebo mu chybí sebevědomí, jestli je poznamenaný těžkostmi nebo, nedej bože, vážnou nemocí… má smůlu, vypadá hold takhle, jeho chyba.
Kosmetický průmysl jen kvete, stejně jako showbusines, filmy jsou plné superefektů a idolů krásy… a já mám štěstí v neštěstí, že jsem nevidomý. Hledám perlu, i kdyby byla zahrabaná v hromadě bahna.

Politika
Nevím, kdy jsem se o politiku začal zajímat, tuším, že v roce 2008, když jsem mohl poprvé k volbám. Tehdy jsem si myslel, že jako svědomitý aktivní občan změním svět. Důvěřoval jsem demokracii, protože jsme se o ní ve škole učili. I moji učitelé v ní věřili, věřili, že funguje. A tak jsem byl plný naděje, že stačí sepsat petici, uspořádat demonstraci a zodpovědně nakládat se svým hlasem ve volbách a svět jen pokvete. Jak jsem se zmýlil… Dvakrát jsem šel k volbám a v obou případech jsem volil nějakou novou stranu, jíž jsem důvěřoval, a byl jsem si jistý, že přinese nějaké změny k lepšímu. Při čemž mi nejvíc záleželo na tom, aby v politice byli poctiví a slušní lidé… Ha ha… Ani strana zelených ani Věci veřejné má očekávání nesplnily, to spíš přesně naopak. Myslím, že není třeba popisovat, kam situace v české republice dospěla, to všichni každý den pociťujeme… Teď zbývá jen otázka, co s tím?

Co tedy vyplývá z tohoto článku? Možná to, že pokud si přede mnou pustíte politickou debatu a budete u toho nad sklenkou vína debatovat o módních trendech, asi vás nebudu mít rád. :D Ba ne, to víte, že budu.
"znechuceně" váš
Luky

Den šestý: 5 kamarádů, kteří pro mě hodně znamenají

25. prosince 2012 v 21:11 | hádě octové

Je zajímavé, jak mě tento miniseriálek nutí zamyslet se poctivě sám nad sebou. Cítil jsem nechuť pokračovat a psát na to dnešní téma, protože se bojím, že nezjistím nic moc hezkého. Já totiž nenapočítám ani pět opravdických přátel, kteří o mě doopravdy stojí a zajímají se o mě. Za to lidí, na kterých mi velmi záleží, těch se asi nedopočítám. Jsem takový všemilující tvor, někdy stačí setkání na pár vteřin, abych si tu chvíli pak po zbytek dne přehrával v duchu. Každý člověk je krásný svým způsobem, každý z nás má čím inspirovat a čím potěšit. Já jsem takový sběratel vnitřních plamínků Jnesmírně mě těší poznávat nové bytosti, sledovat jejich vnitřní svět, inspirovat je a nechat se inspirovat. Proto mě tolik těší moje nová práce na Neviditelné výstavě.

Mezi zástupy lidí, na které se každý den v skrytu duše těším, je hrstka skutečných přátel, kteří také stojí o mě a mají o mě skutečný zájem. Je to takový můj okruh bezpečí, taková zelenomodře jiskřící siločára kolem mého ostrova. Asi jich nenapočítám pět, ale v tomto případě množství vůbec nehraje roli. Kdo má jednoho skutečného přítele, ten má všechno. Já mám možná jednoho, ale nikoli JEN jednoho.

Hááádě, (občas známé jako Klárka), to je nejúžasnější kamarádka, jakou si kdo může přát. Moc bych chtěl, aby měl každý takového přítele. Má mě ráda takového, jaký jsem, nechce, abych se měnil podle jejího obrazu, stojí o mě, i když mám depku. Vždy se mnou drží krok a chápe i moje vodnářské bláznivosti. Ona je totiž sama takové vodnářisko. Má vodnáře v ascendentu, takže by do ní člověk někdy vůbec neřekl, že je narozena ve znamení panny. Projevuje se to spíš v tom, že mě pořád péruje, abych pokračoval ve čtení Junga, připomíná, že už bych měl zjišťovat něco o vysokých školách na příští rok, odborně hodnotí moje oblečení a schovává můj účet za boty, který bych sám jistě brzy ztratil. Jinak je to vodnář peronův jako vyšitý. :D Je nádherná a fascinující, má tolik skvělých vlastností, že se mi to sem ani nevejde, ale už tak jsem přetáhl dnešní limit na milá slova, takže to uzavřu tím, že mám veliké, veliké a veliké štěstí, že jsme si nadosah. Letos jsem na tom byl doopravdy moc špatně a za to, že jsem se včas vzpamatoval ze sebevražedných tendencí, vděčím jí. Proto není vůbec nadsázka, když někdy říkám, že mi skoro zachránila život. Až si to přečte, tak mě přetrhne, a budeme dohromady tři háďata. No nic. :D

Káááně myšinelov, (jinak též Lea KáŇová), vegetariánský to přitažlivec, tak tento tvor mi včera udělal velikánskou radost, když mi napsala nečekané a milé přání. Bylo mi zrovna dost smutno a sotva jsem vnímal, že jsou nějaké Vánoce. Ona mi vánoční atmosféru připomněla, i když kolem mě ji zdánlivě nic nepřipomínalo. Hlavně na mě myslela a v to jsem právě doufal. J Jsem moc rád, že jsme přátelé. Stále zjišťujeme, kolik toho máme společného. Kromě ekologických vášní, poetického citu pro duši ve všech podobách, ať už v lidech, zvířatech, rostlinách nebo věcech, kromě hudebního stylu a bláznivých představ jsme včera objevili, že jsme oba takoví skrytí rebelové a potěšilo nás to. J Jsme tichá voda, co břehy mele.

Míša Holíková, moje věrná kamarádka ze Zlína, na mě často myslí, i když jsem se nedávno odstěhoval stovky kilometrů daleko. Když jsem se před dvěma lety přistěhoval do Zlína a cítil se jako na pustém ostrově, mojí strážní andělé mi nejspíš poslali do cesty opravdu velkorysý dar, kamarádku, která mi pomohla přežít tu strašnou samotu, která mě ve Zlíně stále obestírala. Moc často jsme se nesetkávali, ale pokaždé to byl krásný zážitek. Jako například naše večerní procházka lesem, na níž Míša zahlédla nějakou přírodní bytost. Obzvlášť jsme si naše přátelství uvědomili před mým odchodem. Tehdy jsem byl opravdu překvapený, že jsem se tak mýlil a někdo mě ve Zlíně přecejen má rád. Vybavuji si další večerní procházku z této doby, když jsme společně po kamenech sestoupili k řece Dřevnici, až těsně k vodě, lehli jsme si na balvany a se spojenýma rukama si povídali o všem možném. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Prahy, o Zlíně radši vůbec nepíšu, protože by mě to jen zbytečně bolelo a hned by se vynořily celé houfy vzpomínek na Evulku, ale Míša patří k mým bezvýhradně krásným vzpomínkám na Zlín. Kvůli ní se tam dokonce budu vracet. Tak se opatruj, Míšo. :*

Zuzka je takové sněhové sluníčko. Asi netuší, jak moc pro mě znamená. Je to Evulčina sestřenka, jedna ze tří milovaných sestřenek Sedlářových. Většina naší komunikace se odehrávala na icq, ale i tak jsme si toho moc a moc předali. Miluju, jak s láskou pečuje o tatínkovu památku, o jeho hrneček, o jeho talířky i o místo, kam na něho chodí vzpomínat. On o ni z druhé strany známé reality pečuje stejně starostlivě, to cítím. Zuzík je mi velikou inspirací také v tom, jak laskavě a soucitně pohlíží i na lidi, kteří jí ublížili. Chtěl bych taky být tak čiperný a aktivní, protože ona toho stíhá hrozně moc. Je to pochopitelně trochu jinak s tou čiperností, ale právě ta vytrvalost je fascinující. Tak Zuzi, snad se ještě někdy uvidíme.

Já jsem svůj věrný přítel. Já a já se známe už… jestli dobře počítám, 23. ledna to bude 25 let. Jsme spolu, co jen pamatuju, a nikdy jsme se neodloučili. Jsem svůj věrný přítel, ale pokud jde o laskavost a spolehlivost, to se musím pokárat. Jsem milý na ostatní, ale k sobě jsem tuze krutý a chladný. Přehlížím se a neplním k sobě žádné morální povinnosti. Klidně se na sebe dívám, jak se utrápit můžu, a nehnu prstem. Až teprve když mi šlo málem o život, tak jsem zakročil. No, kamarád k pohledání, fakt… ale věrný jsem, neopouštím se, tak si zasloužím být v tomto seznamu.

Vidíte, podařilo se mi dopsat i tento článek. Navíc jsem se o sobě dozvěděl, že už moc dlouho zanedbávám přátele ze Zlína a sám sebe zanedbávám ze všech nejvíc. Přejte mi, ať to změním.
vánočně váš
Luky

Den pátý: 6 věcí, o kterých si přeju, aby se nikdy nestaly

3. prosince 2012 v 19:05 | Liánek

Jak jsem si mnohokrát vyzkoušel, zákon přitažlivosti funguje perfektně, ať člověk chce či nechce. U mě to obzvlášť spolehlivě funguje u věcí, které nechci, aby se staly. Čím víc si přeju, aby se nestaly, tím víc si je přitahuji, až se jednoho šokujícího dne divím, že se to opravdu stalo. Proto nevím, jestli se mám pouštět do dnešního tématu, ale když už jsem začal, tak se zamyslím.

Pokud jde o mě, nemohu si stěžovat na nedostatek osudových dramat. Naopak už mě ani nenapadá, co strašnějšího by se mi ještě mohlo přihodit. Vím ale o pár věcech, které opravdu nechci, aby se přihodili lidstvu.
1. Nechci už žádnou novou válku ani na sebedálnějším východě, západě, jihu, severu… prostě nikde.
2. Nechci, aby lidstvo způsobilo vyhynutí sebe samého.
3. Nechci, aby nás ovládli agresivní, technicky vyspělejší mimozemšťané.
4. Nechci, aby se lidi ještě víc odcizili jeden druhému.
5. Nechci roboty s umělou inteligencí.
6. Nechci, aby se vykácel celý Deštný prales.

Protože ale mám stále na paměti tvůrčí sílu myšlenek, napíšu naoplátku, co chci, ať se to splní. ;)

Chci, aby lidé znovu zjistili, že jsou součástí přírody.
Chci, aby se přestala zabíjet zvířata.
Chci, aby každý mohl pochopit vše dobré, co mi bylo umožněno pochopit.
Chci, aby do dvou měsíců skončily všechny války, všechny do jedné.
Chci, aby přestaly existovat státní hranice.
Chci, aby s námi mimozemšťané začali ve velkém měřítku komunikovat, (a my s nimi), aby všichni věděli, že tu jsou.

Zdají se vám moje přání naivní? Přejte si je taky, vy všichni, ať si je přeje každý a splní se.
lehounce váš
Luky

Den čtvrtý: 8 věcí, na které často myslím

15. listopadu 2012 v 0:07 | hádě octové

Přestože má mysl jen přetéká stále novými a novými nápady, názory a představami, a to ať chci nebo ne, stále se vracím k hrstce témat, která zas a znovu omýlám, přehrabuji se v nich a hledám jehlu v kupce sena. Doufám totiž, že se "promyslím" až k nějakému spásnému řešení. Ba co víc, podvědomě doufám, že stačí vymyslet řešení a ono se pak samo uskuteční, problém bude zapomenut, aniž by se muselo hnout brvou. Je to lež jako věž a já jsem vedle jak ta jedle. V podstatě to vím a přesto to stále zkouším. Neomílám ale jen tragická témata, také úplné hlouposti. Jak tedy vypadají moje myšlenky?
"Sakra řekni něco… dělej! Zase mlčíš… jako idiot."
To když jsem ve skupině lidí a mám trému z mluvení.
"Ježiš, měl bych ten počítač vypnout… zase u něj strávim celej den."
"Evulíček… brrouček… to jedno broučisko."
Na to následuje blažený úsměv a hned na to nutkání k pláči.
"Co to háádě… nebudu se radši vnucovat, nikomu. Ale ona mě má ráda, ona to myslí vážně."
"A co ta mamka… achjo, budu tam už muset jet… zase takovou dálku… musím tý mamce už najít práci."
"Proč mě žádná holka nechce?... holt jsem hnusnej… ony chtějí jen namachrované frajery se sexy tělem, ale je jim jedno, jaké mají srdce."
"Všechno je na hovno. Proč jsem radši neumřel, jak jsem se tenkrát topil, když jsem byl malý… ale ne, já chci žít, to vím."
"Zase jsem utrácel… bože, já jsem takovej kretén… určitě mi zase dojdou peníze a budu o hladu… nebudu už jíst žádné sladkosti, budu si vařit každý den sám…"
A k tomu se většinou celý den zabývám nějakou konkrétní situací z předchozího dne. Pořád rozebírám, kdo co řekl a jak to řekl, jak to asi myslel, jestli se na mě zlobí, jestli mě už přestává mít rád. A každou chvíli rozebírám nějakou filozofickou otázku, např.: "peníze jsou energie… proč je vlastně špatné, že nejsou už kryté zlatem a jsou to teď v podstatě jen čísílka v počítači… vždyť i tak jsou peníze jen čísla nebo ne? I zlato je jen symbol, kterému jsme přisoudili určitou hodnotu. Peníze nejsou k ničemu, je to hloupý přežitek. Zlatý standard taky není řešení… Ekonomický systém je založený na nedostatku. Zlta je nedostatek, není ho tolik, aby každý člověk mohl mít kilogram… proto je cenné. Ale já nechci nedostatek, ale dostatek, bohatství pro všechny."
Takhle nějak to asi vypadá, i když většinou si ty věci takhle v duchu neříkám, prostě na ně myslím. Často se provrtávám složitými úvahami, zatímco s někým konverzuju třeba o počasí. Mám v mysli pořádný zmatek a cítím, ak mě ten nepřetržitý dialog mate a unavuje. Jednou se mi ale podaří udržet v mysli klid a pak si konečně sám od sebe odpočinu.
podivně váš
Luky

Den třetí: Kde bych chtěl být za deset let a čeho dosáhnout

14. listopadu 2012 v 20:23 | hádě bramborové

Když se tak snažím zamyslet nad touto otázkou, zjišťuji, že mě toho moc nenapadá. Moc nepřemýšlím o budoucnosti a moje velkolepé sny jsou momentálně na vedlejší koleji, protože se teď snažím vyškrábat zase na dlouho z propasti deprese a dát dohromady svoje finance při nejmenším tak, abych měl po celý měsíc co jíst. Jsou dny, kdy jsem opravdu šťastný, to díky háděti nejdražšímu a díky práci, která mě baví přímo nepopsatelně. Samozřejmě záleží na tom, jak se vyspím, pokud vůbec, a nakolik zdravé jídlo sním, ale většinou je pro mě moje práce požehnáním.

Sny a cíle jsou ale nezbytné v celém procesu života, a tak si pustím fantazii na špacír a uvidíme, kde za deset let skutečně budu. Především už budu jíst stále zdravě, dodržovat pitný režim a na depresi budu vzpomínat jen opatrně, s úctou, abych si stále pamatoval, co jsem překonal a v čem musím pokračovat, aby se to nevrátilo už nikdy. S tím souvisí, že už budu mít skutečně rád sám sebe a všechno v mém životě bude volně plynout… lidé, věci, peníze… Po dluzích zůstane také jen poučná vzpomínka a zřejmě budu žasnout, jak jsem mohl být tak pitomí a uvrhnout se na šest nebo sedm let do dluhů. Budeme tady společně vzpomínat, jak jsem za poslední stovku, která měla vydržet na pět dní, koupil raději kafe a sladkosti, než abych se uskrovnil a nakoupil si třeba dvě kila čočky, sojové maso a ovesné vločky na kaši. To je moje opakovaná chyba, na kterou dojedu vždy před platem. Tak za deset let už se tomu budu smát a zřejmě o tom budu vykládat své tříleté indigové holčičce. :D Ale s tímhle opatrně… Netuším, jestli budu mít děti. Jednak existuje pravděpodobnost, že ze zdravotních důvodů vůbec děti mít nemůžu, ale hlavně nevím, jestli je chci. Není to vůbec lehké starat se o dítě a hlavně mám strach z toho, že bych se mohl chovat jako ti hloupí rodiče, kteří svoje děti jen utiskují, nezajímají se o ně a vštípí jim spoustu omezujících myšlenkových vzorů, které se pak chudinky potomci celý život snaží překonat. Je to obrovská zodpovědnost… Na druhou stranu jsem měl před dvěma lety velice, velice zvláštní sen, kde jsem se setkal se svou možnou budoucí dcerou… byl to tak silný zážitek, že vůbec nepochybuji o tom, že jsem se setkal s duší, která se jednou možná inkarnuje jako moje děťátko. Někdy vám o tom musím napsat. A co se ještě změní do deseti let?

1. Budu mít váhu v normě a už mě nebudou bolet oči, protože budu myslet pozitivně, jíst zdravě, sportovat, budu řešit problémy hned, jak přijdou, a přestanu v sobě udržovat křivdy.
2. Budu právě slavit desetileté výročí krásného vztahu se slečnou, která bude to nejlepší, co se mi přihodí od roku 2012. Především ale každý z nás bude mít rád nejprve sám sebe a pak teprve toho druhého. Láska bude otevřeným, bezpečným a volným sdílením všeho, co v sobě máme. Budeme navzájem dobře vědět o svých chybách, ale budeme ochotni se z nich učit společně. Budu klidným, sebevědomým přítelem, který nechá sobě i své přítelkyni úplnou volnost. (:D To se rozjíždím, co? Jsem na sebe zvědavý.)
3. Snad už se mi podaří dokončit aspoň jeden z mých rozdělaných projektů. A doufejme, že nejen to, že taky pochopím, že realizace myšlenek je stejně důležitá jako myšlenky samotné. K čemu jsou myšlenky, když se neprojeví? Když se mi to podaří, opravdu se tím řídit, tak budu určitě spokojeným spisovatelem, jehož knížky čtenáři milují, ať už je jich kolik chce. Také je jasné, že budu dělat nejrůznější činnosti, které mě budou bavit a taky živit, spadá mezi ně hra na klavír, zpěv, léčitelství, jazyky, programování a kdoví, co všechno mě zase nadchne. Ale pozor… nejen nadchne, ale také inspiruje k činům. Klidně se může stát, že do té doby vystuduju psychologii, protože o tom už dlouho uvažuji.
4. Na závěr jen taková úvaha… A co když budu třeba mrtvý? No, snad ne… Nutno ale přiznat, že v současné době se svým tělem zacházím tak otřesně, že si nejspíš ničím zdraví, i když se to zatím neprojevuje. Měly by mi stačit četné zdravotní problémy, kterými jsem prošel, abych se svým životním stylem a se svou depresí něco dobrého a definitivního udělal. A mně je zatím všechno jedno a piju málo vody, i když mám jednu ledvinu, a podobně… Někdy se taky bojím, že na sebe přivolám nějakou katastrofu, když od rozchodu přemýšlím o sobě tak strašně negativně… Nic takového ale nechci. Když už o tom ovšem píšu, tak bych se měl se smrtí smířit, myslím s tím, že jednou skutečně umřu a co je horší, jednou umřou všichni moji blízcí. Vůbec se nebojím smrti, na tu se těším. Ale bojím se bolestivého umírání. V poslední době se moje uvažování o smrti posunulo úplně jinam. Mám strach o svoje blízké, které bych tu zanechal, a taky o svět, protože jsem přišel na Zemi s určitým posláním a to rozhodně chci splnit. Daleko horší je strach, že do té doby umře někdo jiný, koho mám moc rád. Často se toho bojím a hodně to ovlivňuje moje chování. Snažím se užít si každičkou sekundu s těmi, na nichž mi záleží, a všechno jim odpouštět. Není snad nic horšího, než když někomu odpustit nestihnete a on z tohoto světa odejde s bolestí v srdci, aniž byste mu stihli říct, jak ho máte rádi.

Tak jsem se dostal až k děsivým úvahám… Ale když už se zamýšlím nad budoucností, tak pořádně. Všechny ty dobré věci se mohou stát a já bych si z celého srdce přál, aby se splnily i spolu s mými nejodvážnějšími sny. V současné době svůj život doslova zahazuju a moc mě to mrzí. Já se polepším.
zamyšleně váš
Luky

p.s. přecejen svoje tělo zas tak neničím, to jsem asi přehnal… nekouřím, nepiju, nejím maso…

Den druhý: 20 faktů o mně

12. listopadu 2012 v 21:44 | hádě octové

Zrovna na tomto blogu už jsem toho o sobě napsal tolik… vlastně hlavně na těch předchozích… že už o mně víte snad všechno a přece vás možná překvapí, co se o mně dozvíte.

1. Jsem nevidomý od šesti let. Mám pouze světlocit.
2. Jsem vegetarián (těžko se to odpočítává, ale plus minus dva roky opravdu poctivě, nepřerušeně až na pár omylů, kdy mi někdo nedopatřením podstrčil maso a málem mi tím přivodil trauma).
3. Mám jednu ledvinu, malou vitální kapacitu plic, zelený zákal na pravém oku, mám nadváhu asi 26 kg. V minulosti toho bylo víc, ale zlepšuje se to.
4. Udělal jsem pěkný kotrmelec v hudebních žánrech. Začal jsem Dádou Patrasovou a hne dna to discem, pokračoval k hauzu, přes folk, jazz, občasně dokonce gothic metal... až se teď pohupuju ve vodách univerzality: poslouchám prostě hudbu podle nálady. Hudba je všeobsahující pěna, která se projevuje lecčím.
5. výška: 180 cm
6. Váha: 106 kg
7. Oblíbená barva: modrá, bílá, zlatá… ale miluju všechny barvy.
8. Odmaturoval jsem z fyziky (3), češtiny (2), angličtiny (1) a informatiky (1). Bohužel jsem byl ale hrozně líný a spoustu věcí jsem zapomněl hned, jak jsem se je naučil, (nebo spíš jen rychle načetl před písemkou.) Mělo to ale své důvody, nebyla to jen lenost. O tom příště.
9. V dětství, pár let po oslepnutí, jsem jezdil okolo domu na kole. Pamatoval jsem si perfektně, kde co je, a viděl jsem stíny překážek, takže to šlo. Ale dospělí mi to stále zakazovali… ignoroval jsem je.
10. V ranném dětství jsem se málem utopil a zažil jsem pocit blízké smrti. Časem jsem na to poučení, co z toho plynulo, zapomněl, ale teď z toho čerpám a vím, že smrt je ve skutečnosti nádherný prožitek. O tom taky příště.
11. Absolvoval jsem údajně nějakých 16 operací… Strávil jsem v nemocnici hodně času a zařekl jsem se, že už nikdy nepůjdu na žádnou operaci. I o tom příště. :D
12. Co si jen pamatuju, vždy jsem byl obklopen zvířaty, zejména kočkami. Já kočky prostě miluju a ony milují mě. Jednu dobu jsme jich měli doma 9.
13. V pubertě jsem měl období, kdy jsem byl, ale neskutečně, namyšlený. Neuvědomoval jsem si to, za to ostatní mě za to neměli rádi. Ani já sám jsem nechápal, že jsem byl v tu chvíli všechno jen ne sebevědomí. Chtěl jsem prostě konečně zničit tu svou uťáplost a pocit méněcennosti. Šel jsem na to špatně.
14. Vystřídal jsem hodně hudebních nástrojů: akordeon, klarinet a klavír. Posledně jmenovaný nástroj jsem si zamiloval a objevil jsem, že mám talent na improvizaci. Bohužel, má lenost je do nebe volající, a tak jsem se spokojil s nevyužitým talentem. Taky jsem zpíval pět let ve sboru.
15. 15. Fakticky jsem měl dva opravdové vztahy. Jeden krásnější a tragičtější než druhý. O tom posledním radši už nepíšu, protože mě to ničí přímo nepopsatelně. A to o to víc, že absolutně nechápu, proč to tak dopadlo.
16. Literární vzory: Rowlingová, Ende, Daniela Fischerová, C. S. Lewis, Lewis Carol, Dean Ray Koontz, Terry Pratchett, Susanne Jacques, Neale Donald Walsch, Bradbury, John Wyndham, Exupéry…
17. 17. geny: jsem tak trochu mezinárodní směska, protože babička z mamčiny strany byla Slovenka, děda Maďar, biologický otec na půl cikán, na půl Čech, nebo tak nějak… v podstatě nejsem ani to ani to, za to jsem nesmrtelná duše ve smrtelném těle a jen to je důležité. V dětství jsem se cítil méněcenně kvůli tomu, že nějakou čtvrtinu mé krve tvoří cikánské dědictví. Dodnes o otm radši nemluvím, protože mám strach, že mě někdo kvůli tomu 1,5 litru krve odsoudí. O tom příště.
18. V dětství, asi ve třetí třídě jsem ukradl spolubydlícímu 70 Kč. Vzal jsem si je do třídy, kde je paní učitelka viděla pod lavicí a vyptávala se mě, jstli jsou moje. O přestávce jsem je šel vrátit.
19. Když jsem ještě chodil do pěveckého sboru, tak jsme jednou byli pozvaní na jeden z finálových večerů Česko hledá superstar. Byl to nepopsatelný zážitek, opravdu nádherný ocit, když vám tleská 2000 lidí ve stoje a navíc vás sledují dva miliony diváků u obrazovek. Neuvěřitelná tréma, ale pak málem oslepující radost.
20. Jsem krásný, přitažlivý, ženami oblíbený, chytrý a vůbec šik. :D
namáhavě váš
Luky

Projekt 25 dní: představení

11. listopadu 2012 v 11:48 | hádě octové
Netuším, kdo měl tento zajímavý nápad, ale s díky ho přebírám. Je to dobrá příležitost, jak se vám můžu skutečně představit. Každý den napíšu jeden článek na určené téma a těch témat je přesně 25. Držte mi palce, abych se odhodlal skutečně napsat každý den jeden článek.
Tady je seznam témat:


1. den - Deset věcí, které bych v tuto chvíli chtěl říct deseti různým lidem.
2. den - Dvacet faktů o mně.
3. den - Kde bych chtěl být za deset let a čeho dosáhnout.
4.den- Osm věcí nad kterými často přemýšlím.
5. den- Šest věcí, o kterých si přeju, aby se nikdy nestaly.
6. den - Pět kamarádů kteří pro mě hodně znamenají.
7. den - Tři věci, které mě dokážou znechutit.
8. den - Čtyři věci, které bych chtěl umět.
9. den - Dva obrázky, které vystihují mou aktuální situaci a proč.
10. den - V co věřím?
11. den - Nastavím svůj přehrávač na náhodný výběr a napíšu prvních 10 písniček.
12. den - Popíšu celý svůj den v heslech.
13. den - Mí oblíbení blogeři.
14. den - Něco, co mi schází.
15. den - Chvíle, kdy jsem se cítil nejspokojenější se svým životem.
16. den - Kam bych se ráda podíval nebo přestěhoval.
17. den - Jak důležité je podle mě vzdělání.
18. den - Jeden z mých oblíbených pořadů/seriálů.
19. den - Jak jsem se změnil za poslední 2 roky.
20. den - Někdo, kdo mě fascinuje, a proč.
21. den - Můj současný vztah. (Jsi-li nezadaný, piš o tom, jaké to je být single.)
22. den - Co pro mě znamenají rodiče.
23. den - Tvé plány na příští měsíc
24. den - Mé dětství.
25. den - Jsem se sebou spokojený? Pokud ne, co bych chtěl zlepšit.

Den první: Co bych v tuto chvíli chtěl sdělit deseti různým lidem?

11. listopadu 2012 v 0:06 | hádě řepné


A kromě toho:
Takových věcí je hodně. Poslední dobou už zase nejsem tolik otevřený, spíš se choulím do sebe a nechce se mi už tolik namáhat. Mám na jednu stranu všeho dost a přišel jsem na to, že některé věci nemá smysl vysvětlovat. Zvlášť pokud cítíte nějaký silný krásný cit. Lidi nestojí o nějaké výlevy, to je přece moc sentimentální. Jsem ale hlavně jakýsi zablokovaný už tak rok… to má složité příčiny, které už vlastně nejsou aktuální, ale efekt stále zůstal… Nechci nikoho obtěžovat, on stejně nikdo nemá čas ani zájem poslouchat. Lidi se velice rádi vyspovídají mně, ale pak s ulehčením odejdou bavit se s někým zábavnějším, mě už nepotřebují. Všem bych proto chtěl říct: "lidičky, vy ani netušíte, jak hrozně zle mi je."

1. Evulce: Proč?
2. háděti: proč ne?
3. Ivetě: Neumím ti pomoct. Sám to nesvedu, bez tebe ne.
4. Mamce: Kéž bych jen dokázal zabránit tvému sebeničení. L
5. káněti: Jsi jako prastará kronika, kterou si pročítám, schválně pomalu, odstavec po odstavci, aby nikdy neskončila.
6. Leonce: Kéž bych se k tobě mohl přiblížit.
7. Paní Vraníkové: Máte můj nesmírný obdiv za to, že jste ochotná zkusit vše dělat úplně jinak. Taky si nesmírně vážím všeho, co jste pro mě udělala, ať vědomě nebo nevědomě. Vaše strašidelná smutná minulost, na kterou snad s úspěchem zapomínáte, z vás udělala výjimečného člověka.
8. Barunce (nejmladší sestře): je to pro tebe všechno tak těžké… a přesto si vedeš tak dobře. Jestli je někdo pes, tak ty.
9. Kira: Ztratil jsem k tobě klíč a dobře jsem věděl, jak je malinkatý, jak lehce se přehlédne. Když je někdo idiot, tak je hold idiot. Odpusť.

Vidíte, to bych jim všem měl říct osobně. Minimálně jeden člověk si to přečte, ale co těch dalších devět? Jednomu je to úplně jedno, protože se dočista zbláznil. Jeden by se cítil asi provinile a to nechci. Ostatním nemám odvahu to říct, ale popřemýšlím o tom. Prostě smutné téma. A to jsem to dnes vzal poněkud sportovněji a snažil jsem se nebýt trapně patetický.

Přecejen si nedám pokoj a přidám jednu zprávu, která je směřována zdroji všeho, co je:
prosím tě, ať už se něco stane, prosím. Ať už přijde 21. prosinec. Ať už se začnou dít změny k lepšímu. V tomhle se fakticky už nedá žít, nedá. Nedá! Buď se to změní nebo chci jinam. Příroda se devastuje ve velkém, lež, podvod, lhostejnost se staly standardem… ale to už je na jiný článek.
rozčarovaně váš
Luky
 
 

Reklama