příběhy

Ulítlá pohádka

26. srpna 2013 v 22:30 | hádě octové
Na kokosovém plácku za domem, žil, byl kdysi brouk. Málokdo si ho vůbec všiml, vždyť to byl také brouk a těch je všude plno, navíc byl, no, řekněme, líný a moc nevycházel z domu. Byl tak líný, že už se o něm po okrajích plácku mezi mravenci vyprávěly vtipy. Ne jednou brouk škvírou v domku zahlédl, jak se hrstka mravenců o něčem dohaduje a pak se svíjejí smíchy jako blázni. Někdy dokonce k nim přisedla kolem letící moucha a smála se s nimi. Brouk se však nad tím jen ušklíbl: "však já vám ukážu, vy jedna žouželi proradná."
Jednoho dne se na plácek zatoulalo koťátko. Bylo celé černé jako uhlí, za to mělo sněhově bílé vousky. Trochu se třáslo, protože bylo mokré a byla mu zima. Chvíli se producírovalo středem plácku, kouklo se doprava, kouklo se doleva, protáhlo se a zase šlo... "píísk!" ozvalo se najednou odkud si z křoví. "To není možné," řeklo si kotě, "co tady písklo?" "Řekla jsem snad písk, ne?!" zavřeštělo cosi v tom křoví. "A co má jako bejt, já jsem náhodou kotě." protáhlo kotě s nonšalancí, "na mě si nemůže jen tak někdo dělat písk, dámo. A kdo vůbec jste?" "Pche!" "Co prosím?" "Pche!" "Jestli já na vás nezavrčím, dámo... já už to umím, maminka mě to učila," kasalo se kotě ješitně. "Ale no pozoor, pán se vytahuje a kroutí ocáskem," posmíval se tenký hlásek v křoví. "Nepřejte si, abych na vás vytáhnul drápek, ženštino, víte, jak to píchne, když vás takové kotě píchne?!" vztekalo se kotě, až se mu třásly vousky. "Chy chy, na to mohu odvětit jedině toto: si mačka, si mačka, si mačka, perfektně urobená, je krajšia i macatá kačka..."Vrrrr... vrrr... vrrrraždaau mňaaaaau!" Černé koťátko začalo vrčet a vystrčilo drápky, vyrazilo do křoví... ale to nemělo dělat. Bylo tam hejno mravenců a ti ho začali štípat a kousat a leptat kyselinou mravenčí, hlava, nehlava. Kotě prskalo, ječelo, kopalo, ale všechno bylo marné. "Mňaaau, co mě štípete, osobo, nechte toho, nebo... mňaaau?! Jste nezdvořilý mravenec, řeknu to na vás psovi, ten vás raaaumňaaau!"
Brouk už se na to nemohl dívat. Stál ve svém broučím příbytku a škvírou pozoroval dění na plácku. To černé koťátko tedy bylo drzé a ješitné, to ano, ale oni ho snad úplně uštípají, můj ty chrobáku... Já du... asi..." To se ví, že se broukovi nechtělo, mravenci jsou poněkud vznětlivý a zle se povede tomu, kdo si to s nimi rozhází, ale přece nakonec okousal okraje škvírky, aby se dalo prolést, a spěchal kotěti na pomoc. Brouk se rychle doplazil na místo rvačky, zacvakal zubisky a všechno stichlo. "To je chroust," zašeptalo pár hlasů v křoví, "ty vole, zdrhejte!" Brouka to dožralo ještě víc, proč do toho tahají jakéhosi vola nebo co? "Bzy!" zařval z plných plic, "bzzyšel zem bzachránit kotě! A kolikrát vám mám vysvětlovat, že nejsem chroubzzt, ale tezzařík, dzzooo?!" "Ach, promiňte, vaše hemživosti, my jsme to popletli, nejste chroust, jak byste mohl, že? Tady kotě je ale hrozně namyšlené, chtělo nás píchnout. Víte, jak to píchne?" "Mravenče, mám ti snad připomenout, jak jsi mi před pěti týdny, když jsi byl ještě larva, drze vlezl do spíže a ožužlával tam mouchu od oběda? A zlomil jsem ti snad tykadlo? Nezlomil. Tak koukej mazzzzat, nebo si promluvím s mravenčí královnou. Bzooo!" Mravenci pdo tou hrozbou a ze strachu z hromského bzukotu nechali kotě kotětem a rázem se rozutekli. Kotě bylo samý pupínek a mazlilo se se stromem, aby to přestalo pálit. Brouk už byl na odchodu, když se k němu kotě otočilo a řeklo přítulně: "vy jste ale hodné broučisko. Nejste potulné?" "Já a potulné broučisko?" zasmál se brouk srdečně, "copak ty nevíš, že jsem pořád doma a s nikým většinou nemluvím?" "Ne, to jsem nevěděl, já nejsem místní kocourek, víte?" "Možná budu potulnej brouk, už mě to tady nějak nebaví." brouk při těch slovech hleděl kamsi na vzdálený roh plácku. Kdoví, snad se ho zmocnila dávná touha poznat kus světa. Nikdy nebyl ani na opačném rohu plácku. "Tak se měj, kotě, ale to ti povídám, už nebuď namyšlené, nebo si promluvím s psem." Na to se brouk otočil a vydal se směrem k opačnému rohu plácku. Kotě leželo na trávě a broukalo si: "brrr vrr, vrr brr, brr vrr řřř..."

Balada o tenkém hadu

29. dubna 2013 v 14:01 | hádě octové
Před mnoha, mnoha vteřinami, tuším, že včera, omotal se had. Zprvu se nad tím nikdo nepozastavoval, vždyť na tom nic není, že se někdo tu a tam okolo něčeho omotá… jenže hádě, jak chytlo slinu, motalo se kolem židle dál a dál, motalo se přes sebe, motalo se pod sebe, křížem a do očka… až vám úplně zapomnělo dojít. Víte, co tím myslím… výše zmíněný had měl svou obvyklou délku a když se namotával, měl by jednou dojít, až by nebylo co namotávat… ale rozparádil se a nedošel. "Zyy zyyyyyyy!" zaúpělo hádě, "zzzzzem tu rozzzapředomotané!"
A zatím vodnářisko, zahloubané do záludných úvah vedle v pokoji, s úlekem sklouzlo s trubky od topení. "Hádě?! Tso tam zyčíš?" Nic se neozývalo, to se vodnářisku zdálo podezřelé… "Raději se tam doplazím podívat, kdo ví, co tam zase provádí…" řeklo si vodnářisko. Mimochodem, pokud to náhodou již nevíte, vodnářisko je také had. Obvykle je poněkud zakroucenější a delší, ale z toho úleku se teď celé ztenčilo. Když vodnářisko přišlo k druhému háděti, nemohlo věřit svému oku… "No tso tady provádíš? Vždyť se moc utáhneš a tso já si pak potššššnu sssám?" Milé hádě se celičké do sebe zamotalo a až teprve teď došlo, takže se okolo nohy od židle vytvořil široký a tlustý kotouč. Vodnářisko se snažilo vytáhnout židli z toho zašmodrchaného háděte, ale bylo moc utažené. "Tso budeme dělat?" postesklo si vodnářisko. Bezradně se zahledělo k pomyslnému nebi v prosbě o pomoc, ale zrovna nad ním na stropě bylo zrcadélko. Vodnářisko zahlédlo svůj odraz v zrcadle a konečně dostalo spásný nápad: "hádě! vždyť já jsem teď tenoučké jako špageta, zkusím tě rozplést." Na to hádě jen slabě syklo a ten kousek klikaté čáry, který byl vidět, se trošku zavlnil. Vodnářisko se připlazilo k háděti, vyndalo si jedové zuby, aby nedošlo k nešťastné nehodě, a jalo se rozmotávat. Zaháklo ocásek za zašmodrchaný konec háděte a tahalo, seč mohlo. Nakonec hádě povolilo. Ještě jeden uzel. ještě tady tu kličku… a je to! Povedlo se! Hádě už se mohlo začít rozplétat samo a jako když hodně zatočíte pytlík a pak ho pustíte a nebo když úplně vytáhnete samonavíjecí kabel od vysavače, hádě se samo rychle odmotávalo a několikrát vodnářisko plesklo, kotouč se roztáčel, až zůstal jen dlouhý tenký had, tenký jako korálovka. "Hááádě!" zasyčelo radostně vodnářisko, "díky bohu."
"Děkuju, hadisko, málem jsem se úplně zauzlovala," vlídně zasykotalo hádě a dalo vodnářisku pusu a to se z toho celé zavlnilo. Dopadlo to dobe. Hádě je jen trochu pomačkané a křivé, ale to se srovná.
A z toho plyne ponaučení. Když už se okolo něčeho omotáváte, hlavně si vzpomeňte, že máte dojít. A nikdy neopouštějte své milované hádě, i když nemá čas a nikdy vám neřekne, že vás má rádo. Tso kdyby se moc utáhlo?

Toulky

4. října 2012 v 0:02 | hádě

Citronem strnulé, mandlemi zklidněné, purpurem ohřáté, jehličím poblouzněné… vánoční ozvěny. Dotkly se mého pokoje a mně se chtělo žít. Žít opravdově.

"Cus jak je?" píše mi kamarád přes chat. Vždycky se leknu, když slyším, že napsal. Konverzace, telegraficky stručná, mě děsí svou strojovou prázdnotou. Vyměníme si pár zpráv, ujistíme se, že život jakžtakž ujde a když se i pro tentokrát dostaneme k počítačům, začnu mít internetu dost a zaklapnu víko notebooku. Stejně mě bolí hlava z toho, jak hodiny a hodiny poslouchám syntetický hlas. Dnes jsem u toho zase strávil celé dopoledne. Chtěl bych něco dělat… ale co? Probleskne mnou vzpomínka na hádě: "co asi dělá? Nemá čas, ale ona se ozve… Všichni jsou tak daleko…" Už přichází to známé rozechvění na srdci, hrdlo se stahuje, ale já dnes nechci brečet. Musím z toho ven. Musím ze všeho ven. Zaposlouchám se do okolního dění. Na chodbě kdosi opouští pokoj naproti a je slyšet spěšný rozhovor. Slábne a utichá, když za sebou zabouchnou dveře, co vedou na schody. Tělem se mi rozlije pocit úlevy. Konečně ticho, konečně trocha soukromí. To by se dalo využít… Vstanu a zamykám dveře. Mám intimní pocit, jako bych se tu chtěl svlékat. Jestli mě tu někdo najde za zamčenými dveřmi, tak je jasné, co ho hned napadne. Usmál jsem se tomu pomyšlení. Lehnu si na podlahu, kamsi mezi kulatý skleněný stůl a skříň, která je vedle dveří. Ruce a nohy pohodlně natáhnu, jako bych spal, a špitnu: "prosím o reiki." V tom okamžiku se rozproudí životodárná síla a koluje celým mým tělem. Vlastně koluje i celou mou duší. Za chvíli mi bude dobře. "Andílci, kde jste?" Moc je necítím, ale slabá vlídná přítomnost se zaregistrovat dá. "Vezměte mě někam, kde je dobře. Prosím…. prosím." Je mi pěkně, jakoby mě někdo zabalil do teplé deky a zatopil v krbu. Jakoby v kuchyni babička dělala snídani a povídala si s jednou ze sedmi koček, které sedávaly na židlích, na ledničce, na pračce či na dvířkách od pece. "Kdyby tu tak byla ta naše bábuška…"

Nasávám vůni topinek a smažené slaniny a sliny se sbíhají. Poslouchám, jak si babička pobrukuje, zatímco pobíhá po kuchyni: "papapa pá pa pá, papapapá… Zrrrzi, nebuď drrrrzi… čičičičiči…" Cítím dokonce, jakoby na mně ležela tlustá duchna, pod kterou jsem kdysi spával, když jsem jezdil k babičce. "Kde já to vlastně sem?... Jsem nějak moc bdělý, všechno je tady nějak doopravdy… Babi?"
"No, Luuky puky, ty už si vzhůru? Dáš si čajdu?"
Jsem v naprostém šoku. Ona se mnou mluví? "Babi?!"
"Copak?" odpověděla babička a položila talíř na stůl, který sotva stál na čtyřech chatrných nohách, okousaných a oškrábaných od koček, jak si na nich brousily drápky.
"Ty žiješ?" ptám se konsternovaně.
"Čo bysom něžila? Dať ti k tej topinke cesnak?"
"Ale… já myslel, že jsi mrtvá…"
"No boha… Mám čas zomierať… Brka som natahla, ale si si predstavoval, že buděm po smrti len ležať hore kopitami?"
"Takže… ty jsi duch?"
"Da sa tak povedať… ale ty si teras to isté jako ja, duch."
Zírám na babičku, jakoby mi někdo při koupeili ukradl všechny šaty a já musel přojít celým domem až do spodního patra. Hlaovu mi rychle běží myšlenky: "duch? Babička je duch? Neměl bych se vlastně bát?..."
"Nie," přerušuje mě babička laskavě, "ma sa němusíš bať. Veť som to stále ja, nie?"
"Čteš moje myšlenky?" vykřikl jsem polekaně.
"Zrovna těba němusím poučovať o astralnom cestovaniu, pravda že? Aj tak so mnou celů dobu hovoríš v myšlienkach. Svoje telo si něhal tam kděsi v Prahe, na podlahe. Ale něboj sa, je pod ochranou."

Nastalo dlouhé ticho, jak jsem se snažil zorientovat v tom, co se stalo. Astrální cestování? Vážně?... "Babička je tady a já se ani nebojím. Vypadá normálně, jako živá. Jé, já vidím… já vlastně vidím! Cože?" Až teď mi to došlo a bylo to prostě neuvěřitelné. Těkal jsem pohledem sem a tam po celé místnosti, hltal očima barvy, všechny ty barvy kolem. V kuchyni to vypadalo tak, jak si to pamatuju, na okně brambořík… zrovna nafialověle kvetl. Na stole uměle bílý igelitový ubrus a ta stará známá červená cukřenka z plastu… U dveří žlutá oprýskaná lednička a na ní leží kočička… "Babi, to je Myška?"
"Nie, to je Čertina. Myška si našla inů babu jagu." Tomu jsme se zasmáli. Jak jsem se tak rozhlížel kolem a poslouchal jsem babičku, nezdálo se mi už tak důležité, že je tzv. mrtvá. Nevypadala jako ti tajemní našedlí duchové, které jsem potkával, nepůsobila nijak záhrobně. Vlastně i já sám jsem si připadal lehounký jako pěna, zmizel ten pocit těžkopádné tělesnosti. Jsem vlastně také duch, ale já se můžu vrátit k tělu, kdežto babička…
"Kdežto babička budě eště chviločku duchom, aby si odpočinula. A Lukypuky si teras vypije čaj a dá si so mnou snídani, aby mal dost síl."
"Tak jo, babi. Ani se nebudu ptát, jak můžeme jíst, když jsme duchové. Voní to hezky. Jé, ale maso já nejím…"
"Len si daj, kvuoli tomuto masu nič nězomrelo, to je priamo od pána boha."
Pochopil jsem to posvém. Maso vzniklo přímo z čisté energie, není to vlastně ani maso, jen tak vypadá, voní a chutná.

Tak jsem se zakousl do topinky, bohatě naložené volským okem, hořčicí a osmahnutou slaninou. Maso postrádalo zápach mrtvolnosti a nebyly v něm žádné známé pachutě, takže jsem si pochutnal. Žádné zvíře nezemřelo… Byl jsem spokojený. Babička v poklidu chroustala nakrájenou a bohatě opepřenou papriku a přikusovala svůj oblíbený chleba s Perlou. Když jsem si z talíře bral poslední imaginární plátek špeku, začala mě babička jemně popohánět: "tak, papej, ať si silný na ďalšiu cestu. Niekto ťa čaká…"
"Cože, já mám ještě někam jít?" podivil jsem se upřímně.
"No, ku mně si len zaskočil, aby si sa trocha aklomi… aklimiz… limatizoval," to zakoktnutí nás rozesmálo, "němohol si ísť len tak za elfami… je to tvoja prvé vedomé astrálne cestovanie."
"Za elfy? Cožee?" užasl jsem, ale cítil jsem, že je to pravda, že na mě kdesi blízko opravdu někdo hodný, vlídný čeká. Ani jsem se už dál neptal, bylo jasné, že brzy uvidím sám. Pomalu jsem se zvedl od stolu a upřel ještě jednou na babičku zkoumavý pohled, jako bych si jí chtěl celou, tak jak je, pečlivě uchovat v paměti.
"Tak Luky, měj se krásně a něboj sa už mrtvych… ja som stále s těbou. Zasa niekedy prileť. Nabudůce už něbuděm vypadat jako babička, ale jako mladá, zdravá žena."
"Chápu, babi… hraješ roli babičky, abych se nebál, takhle jsem zvyklý. Děkuju ti za všechno. Myslím, že už nebudu stejný."
Na to se babička zasmála a dodala: "a opovaž sa ma eště niekedy báť." Dala mi pusu a vše potemnělo.


Barevným cukříkem sypu si cestičku obrostlou bodláčím, obrostlou kvítečky. Kam mě to dovede, kam se mám ubírat, kdo mi to poví, jehličnany? Snad se už ukáže cosi v té mlze, snad mě už za ruku přeněžně chytí slabounce stříbřivé okamžiky.

"Ssssssssssssss…"
"Cože?!"
"SSSSSSSSSSS!"
"Jo to je had… ahaaa. Ahoj, hade! Kam jdeš?... lezeš… co mi sem lezeš?!"
"Nebuď drzzzzzzzej, duchu."
"Kdo je u tebe duch? Támhle někde mám tělo."
"S!" Nevím, znělo to asi jako uchechtnutí, "takžžže, pán je zzze Zzzemě, ccco?" syčivě štkal ten had, až to znělo dost jedovatě. Trochu jsem se proto zastyděl a vrátil se ke své dobře nacvičené zdvořilosti, která se na Zemi tak cení. "Promiň, hádku, já to tak nemyslel. Jsem nějaký rozdováděný. Pochop mě, jsem celý vyjukaný z toho astrálu… už jsem tu nebyl tak, tak dávno…" zasnil jsem se a automaticky jsem zvedl oči k nebi… Jenže nebe jaksi nevypadalo, jak jsem čekal. Bylo plné něčeho, co snad připomínalo mraky, jen poněkud hutnější mraky a navíc byly všechny ve tvaru trojúhelníku. Převládaly rovnostranné trojúhelníky, jen občas proplul nad mou hlavou nějaký ten rovnoramenný. Hned jsem začal přemýšlet o Pythagorově větě a s hrůzou jsem si uvědomil, že si nepamatuju Euklidovy věty… "Co by tomu řekla Hozová?" špitl mi v duchu škodolibý hlas.
"Hmmm… Pythhhaaaagorassssssssseš legrační, pozzzzzemššťane. Ale nemáme teď časss na vtípky. Sssem had. Dokonccce ssstrážžžný had. Nikoho zzzlomyssslnééhhho nebo úússskočnéého nepusssstíím. Nejsssi zzzlomyssslný?"
"Já ne, milý hade, já jsem hodný. Možná občas mám zlomyslné myšlenky, ale hned myslím na něco hezkého, aby ztratily moc."
"No, proto… ssssssss… to bych tě ušššštknul… jak jáá bych tě uššštknulsssss… Jsssi dobrý člověk. Takový sssse jen tak nevidí. Kdyžžž užžž sem někdo zzzzze Země vlezzze, tak je ssssamá zzlá myšlenka a to ho musssím uššštknout. No nitssssssss…" Zasyčel ten nazelenalý had a znělo to skoro vlídně, dokonce se mi zazdálo, jakoby se jeho klikatá čára tetelivě zavlnila. Za tichého sykotu se odplazil a zmizel z dohledu. Byl jsem stále překvapený, jak se tu tak zjevil. Po onom krátkém potemnění, když jsem se rozloučil s babičkou, jsem se nečekaně octl na louce, poseté modrozelenou trávou, seděl jsem a bylo teplo. Pak se hned zjevil had a ještě navíc mluvil… Myslím, že se ale zachvíli přestanu divit, v tomto světě je zřejmě možné všechno.

Notnou chvíli se kolem nic nepohnulo. Slyšel jsem jen šumění listí v korunách stromů, které majestátně obklopovaly louku. Zdálo se mi, že jemně pokyvují větvemi. Sem tam duclo do spadaného listí spadlé ovoce. Jeden plod jsem sebral ze země a chvíli ho převracel v dlani. Ovoce vypadalo jako vlašský ořech i se skořápkou, ale bylo měkké, skořápku jen připomínala svraštělá kůrka. Trochu jsem váhal, ale zakousl jsem se do toho zvláštního ořechu s pocitem, že se jistě stane něco dramatického. Nestalo se nic, k mému překvapení, za to jsem si pochutnal na ovoci. Těžko popsat, jak to chutnalo, nepřipomínala žádnou pozemskou chuť, snad jen trochu čokoládu a banán, ale spíš jakoby tyto dvě chutě byly královsky povýšeny do rytířského stavu. Byl to zážitek hodný pohádky. Babička mluvila o elfech… ale zatím se nikde nezjevovali a už jsem přemýšlel, jak bych je vlastně měl hledat… Řekl jsem si, že se vydám na cestu a než najdu elfy, tak si pečlivě prohlédnu ten kouzelný kraj.

Sešel jsem na okraj louky a mezírkou mezi stromy až na kamenitou cestičku. Šedé oblázky, jaké bývají na podobných místech, občasně zdobily červené kamínky. Připomnělo mi to pískoviště, na kterém jsem si kdysi hrával. Když jsem tehdy odhrabal trochu písku až do vlhkých vrstev, objevovaly se právě takové kamínky. Šel jsem po cestě svižným krokem a prozpěvoval jsem si písničku o Fantazánii, o zemi, kde bylo všechno možné. Všude jen dětské snění a hra, obyvatelé roztodivných tvarů a zvyků se radovali… ovšem, až do toho dne, kdy se stalo něco tuze smutného. Fantazánii zasáhla nicota. Šířila se do všech stran a pohlcovala kousek po kousku celou říši fantazie, až z ní nemělo zbýt nic. Smutná písnička… "V úkrytu otevírám tajemnou knihu, co je v ní napsáno, tušit nemohu. Zavírám oči, nevidím smutek světa, začíná příběh, má duše do fantazánie odlétá…"
"Krásné…" vydechl kdesi za mými zády zasněný hlas, "krásné…"
Trhl jsem sebou a prudce se otočil, jak jsem byl nedočkavý v milé předtuše. Uviděl jsem dívku. byla éterická ve skutečném smyslu toho slova, jakoby byla utkána z jemné pampeliškové příze. Štíhlá vysoká postava, oděná v podzimně zelené šaty byla dokreslena dlouhými zlatými vlasy, které jakoby trousily drobounké jiskérky. Dívala se mi přímo do očí. Nestačil jsem si všimnout jejich barvy, protože mi bylo, jako bych někam odplouval, kamsi do tichých krajů daleko za mořem. Snad jsem i slyšel jemné tóny znít někde blízko a přitom zdaleka. Každý můj výdech se rozechvěle protáhl, jakoby jej ode mě převzala ozvěna a vdechla jejím ústům. Sama její přítomnost byla něžná jako dech zamilovaných, když se dotkne tváře.
"Elfko…" vydechl jsem. "Jak vzácné setkání."
"I pro mě." Odtušila dívka tiše, "čekala jsem na tebe tak dlouho. Ty už si mě vůbec nepamatuješ," zašeptala a dívala se trochu smutně, ale spiklenecky na mě mrkla.
"Promiň mi, já si nevzpomínám. Vím, že se známe odedávna, připadáš mi tak povědomá… ale je to neurčitý pocit, na nic si nepamatuju."
Zablýsklo se jí v očích, jasně chladivě zelených, jak jsem si už všimnul, a dala se do smíchu. Smála se jako větřík ve větvích, jako když Měsíc nazdařbůh pohazuje střípky světla: "to nevadí, příteli, nemůžeš si pamatovat. Máš přece své tělo a hlavně svůj úkol na Zemi. Ty si ještě nesmíš vzpomenout na vše. Vídám tě, jak po večerech tajně pláčeš u smutných písní. Jaká bolest se v tobě usadila. Celého tě zasypávám polibky elfské přízně, volám své druhy na pomoc, prosím lístečky všech květin, aby tě také pohladily… My jsme v tobě. my všichni žijeme s tebou a pro tebe. Věříš mi to?"
"Věřím. Já vím, jak jste úžasní, Někdy to cítím, ale poslední dobou ani ne…"
"…protože tvé srdce je zakryté mraky nevyplakané bolesti. Raději plač a plač, až už se zdá, že není co vyplakat. Je to lepší, než ta šedá mračna. Můžu se tě na něco zeptat?" Na její tváři se náhle zračil dychtivý výraz a hned jej vystřídala zardělost.
"Smím tě obejmout?"
Překvapením jsem se nadechl a zvedl zrak k nebi, které bylo stále plné trojúhelníků: "no… jistě… ty se mě ptáš?"
Pozvedla ruce, takže je v dětském gestu namířila dlaněmi proti mně. Udělala pár kroků. V tu chvíli se zvedl příjemně chladivý vánek. Nebylo mi jasné, jestli to způsobila elfka, ale asi ano. Ucítil jsem její vůni, která mi připadala jako ztělesněná dívčí tajemství, zapředená do jemných sítí lesní bdělosti. Dotkli jsme se. Zdálo se, že někde vyšlehl blesk. Celý jsem se sesypával jako žhavé uhlíky a padal jsem do té něžné propasti. Objala mě a pevně se přitiskla, mezi námi se přitom skoro rodila hvězda. Nevím, kdo to je, co je to za tajemnou bytost. V bázni jsem pomyslel, že je to snad bůh sám. Přemýšlel jsem o tom, proč se tohle všechno stalo, proč mě tak obdarovala, co to všechno znamená…
"Chtěla jsem ti dát pocítit, jak moc jsi milován. Jsi vzácná perla, drahokam, který vesmír opatruje. Už přece nikdy nemůžeš pochybovat, když vidíš, jak moc tě miluji."

Jen záplava vdechů a výdechů zaplňovala mou pozornost. Nezmohl jsem se na slovo. Dlouho jsme tam takhle stály, dvě bytosti, planoucí ohněm, pevné a nepevné, skutečné a neskutečné, duchové a přece živí… Potom se kolem nás začali vynořovat další elfové. Všichni vypadali vznešeně a pohybovali se zlehka, jakoby se sotva dotýkali země. Jeden po druhém se přiblížili až k nám a pohladili nás oba po vlasech, někteří po nás házeli velké lesklé bubliny, které po dopadu vyprskly růžové kvítky a vydávaly přitom cinkavé zvuky. Jiní tančili a zpívali jakousi záhadnou veselou píseň. Celé to muselo z dálky působit jako podivný, ale přitažlivý výjev. Octl jsem se na elfské slavnosti. Srdce mi jen přetékalo štěstím. Začínal jsem se bát, že to jistě brzy pomine a já budu dlouho jen vzpomínat, jak krásně mi bylo. Nejspíš nakonec zapomenu a budu zase pochybovat… Nejblíže stojící elf, který vypadal jako desetiletý chlapeček, ke mně najednou přiběhl, vzal mě za ruce a táhl mě do hloučku tančících elfů. Nějak jsem zapomněl na myšlenky a poddal jsem se radosti, která vládla všude kolem. A sám jsem, považte, začal tančit. Podotýkám, že zásadně netančím a když jsem se o to někdy pokusil, tak to dopadlo většinou žalostně. Ale teď jsem tančil a vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Přinášelo mi to radost a elfy zjevně těšilo, že jsem se konečně poddal.


"Lukáši! Lukáši, si tam? Asi máš klíče v zámku!" ozývalo se odkudsi… hrozný řev, působil jako rána pěstí. Trhnul jsem sebou a chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Byl to pocit, jako bych prudce dopadl na zem. Stačil jsem si jen uvědomit, že jsem asi opravdu astrálně cestoval. Pořád se ozýval ten hrozný hlas za dveřmi… "Milane? Počkej, už jdu…" S velkou námahou jsem vstal a došoural se ke dveřím. Odemkl jsem a vpustil spolubydlícího. Cosi jsem vyblekotal na vysvětlenou a prosmýkl se kolem něho. Seběhl jsem schody až do přízemí a vešel na zahradu. Ku podivu tam nikdo nebyl, tak se naskytla příležitost zavolat háděti. "Hádě?"
"Hádě? To bys nevěřila, co jsem teď zažil…"

Bod obratu

13. září 2012 v 13:41 | hádě pražské

"A nyní jedna čerstvá zpráva. Prezident Václav Klaus dnes dopoledne svolal mimořádnou tiskovou konferenci. Učinil velmi šokující prohlášení. Prosíme všechny diváky, aby teď skutečně dávali pozor, protože jde o něco opravdu zcela mimořádného."
Na obrazovce se objevily záběry sálu, plného novinářů. Uprostřed stál starší, ale zachovalý muž v dobře padnoucím obleku, působil však velmi nevyrovnaným dojmem, snad se dokonce třásl. "Vážení spoluobčané. Žijeme v bouřlivé době, plné dalekosáhlých změn. Způsob života, na který jsme zvyklí po desítky, stovky, ba i tisíce let, už najednou nestačí. Jsme jako lidstvo zvyklí brát si vše, co chceme, aniž bychom uvažovali o ekologických či sociologických důsledcích a souvislostech. Naše planeta se i s velkým přispěním člověka proměnila k nepoznání, celé živočišné či rostlinné druhy vymírají, rapidně ubývá zalesněných ploch, nahrazují je nehezké betonové stavby, které nikdo doopravdy nepotřebuje. Bohaté státy, a Česká republika je relativně bohatý stát, hledí jen na svoje pohodlí, zabývají se ekonomickými opatřeními ve snaze udržet vysokou životní úroveň, zatímco na světě denně umírají miliony dětí hlady. Neuvědomujeme si svou spoluzodpovědnost za dění na celém světě. Obzvláště my, politici evidentně ztrácíme soudnost. Hrajeme svoje nečestné hry o moc a dobře si uvědomujeme, že vy, spoluobčané, kteří jste nám dali důvěru a úkol změnit věci k lepšímu, se propadáte do stále větších problémů. Euro padlo, dluhová krize se lavinovitě šíří dál, bankrotuje stát za státem a ekonomický systém je na pokraji naprostého kolapsu. Čekali jste od nás řešení, nápravu chyb, které jsme napáchali, ale já jsem nucen otevřeně přiznat, že jsme selhali. My nejsme schopni přinést změnu k lepšímu, nemáme žádné řešení. Já sám mám na svědomí mnoho činů, na něž nejsem hrdý. Lhal jsem, zastrašoval, uplácel a manipuloval… Sledoval jsem svůj osobní prospěch a vás, spoluobčany jsem podvedl. Proto oznamuji svou abdikaci a hodlám sám podat podrobnosti o mé trestné činnosti, aby proti mně mohlo být zahájeno vyšetřování. Prosím vás jen o trochu pochopení, nesuďte mě příliš přísně." Na tvářích přítomných se objevil nevěřící, někdy až šokovaný výraz. Bylo mezi nimi mnoho známých politiků a právě ti se evidentně lekli. Mně z toho šla hlava kolem. V duchu se mi honily chaotické myšlenky: "Ten člověk, nejvyšší ústavní činitel právě otevřeně mluvil o nekalých praktikách politiků… Takové otevřené chování může zdiskreditovat je všechny… Není divu, že se bojí. Teď se o tom prezidentově prohlášení jistě bude mluvit od rána do večera a je to dobře… Já sám ale nejsem nijak zvlášť šokovaný. Všichni přece víme, že politici lžou a kradou, nikdo přece nemohl Klausovi věřit… teď se to jen definitivně potvrdilo. Ale stejně, vzhledem k tomu, co všechno v těchto týdnech vychází napovrch, už nejsem překvapený. Čekal jsem na tuto chvíli celá léta, věděl jsem, že jednou musí přijít takový bod obratu. Ale co bude dál… To by mě zajímalo. Budou si lidi konečně vládnout sami? To vyžaduje duchovní vyzrálost, jisté pochopení… Snad už jsme na to připraveni. To jsou stejně věci, co se teď děje… Už se to rozběhlo, teď už se nedá jít zpátky. Ale proč by se chodilo zpátky, že jo…"
Vypnul jsem televizi a rozhodl se jít ven, na čerstvý vzduch. Snad tam najdu trochu klidu. Šel jsem ke dveřím a hledal boty, ale byly odkopnuté kdesi pod skříní… Jak jsem se shýbl, postřehl jsem periferním viděním jakýsi pohyb. Prudce jsem se narovnal, abych se podíval, co to je, ale praštil jsem se do hlavy o poličku. "Jaaau!" zařval jsem a třískl pěstí do skříně, až se uvnitř sesypaly boty. Mnul jsem si čelo a mžoural do tmy ale zdálo se, že tam nic není. "Duch…" hned mě napadlo… Hned jsem si vzpomněl na tetu. "Neměl bych na ní myslet, už je to dávno, co umřela… Andílci! Jste se mnou? Jsem láska, jsem láska…" V žilách se mi rozlilo trochu strachu, ale raději jsem si toho příliš nevšímal a vykročil ven z domu. Hlavou mi pořád znělo: "co teď?"
 
 

Reklama