nitrospyt

Dar

9. června 2015 v 17:58 | Luky
Lidé mi většinou říkají, že by se bez zraku zbláznili, protože by byli bezradní, ztracení a neuměli by se orientovat. A já bych si přál, aby věděli, že to, co mi nejvíc chybí, je něco, čím většina z nich plýtvá jako něčím nudně obyčejným. Je to dívání samotné, pozorování, hledění a hlavně úžas nad věcmi kolem. To mi chybí.

Jako malé dítě jsem hltal očima doslova každý kamínek a každou rostlinku, odpočítával jsem očima cihly ve zdi a oceňoval drobné vady, zhlížel jsem se ve vodě, která zrovna napršela do sudu na zahradě a představoval si, že jsem uvnitř- v jakémsi rozsáhlém vodním sudovém světě. Vstřebával jsem do sebe barvy, jako když skočíte oblečení do vody a promoknete až na kost... tak snadno se do mě barvy nořily a probouzely ve mě silné pocity, snad až neúnosně silné. Jednou jsem na pískovišti u babiččina domku vyhrabal nádherně červené kamínky. Měly narůžovělý sladký odstín, který sytil mou dětskou duši vlídností. V tu chvíli nebylo nic, nic než hlubiny mé duše a ta barva. Na tom samém dvorku opodál každé jaro rostly celé koberce pampelišek. A já se na ně díval a zdálo se mi, že jsou příjemně teplé a dokonale nevinné. A ta nevinnost jako by skrývala jakousi sílu a odolnost, přestože člověk se kdykoli může sehnout a utrhnout jich celý trs. Měli jsme doma takový prosklený sekretář, celý černý, jen stěny uvnitř byly světle hnědé. Vnitřní přihrádku podepírala úzká dřevěná nožička. Já jsem s oblibou do toho sekretáře strkal hlavu a díval se na vše z těsné blízkosti a díky mé obvyklé tendenci nechat se dokonale pohltit tím, co jsem pozoroval, jsem měl zase dojem, že jsem v divném skelném, hrníčkovém světě, který tak překypuje tou hnědou dřevitostí, že mě skoro nasytila. A náhle to nebyl těsný sekretář, ale ohromný sál s mnoha sloupy, které vypadaly úplně jako ty nožičky, co podpírali poličku, jen stokrát zvětšené. Jak jsem si tehdy přál v tom vysněném světě zůstat... Když pak v televizi běžel nějaký koncert, zdálo se mi, že v tom sále, kde koncert probíhal, to vypadá úplně jako v mém divném "dřevosvětě".

A tyhle věci mi zoufale chybí, mnohem víc než možnost řídit auto, dívat se na televizi nebo lítat po supermarketech. Většina z tak zvaně normálních lidí vládne tím úžasným darem dívání se a zahazují ho jako posmrkaný kapesník. Je škoda, že tak málo lidí dojme pohled na Měsíc nebo na sněhobílou růži a málokoho naplní radostí barevný koncert spadaného listí. Lidé nejsou šťastní a stále něco chtějí. Neslyším skoro nikoho vyprávět o květinách, o zapadajícím Slunci, o pampeliškách nebo sněhových vločkách, spíš slyším o penězích, kariéře, počítačích a vůbec o tom, co se dá nějak zužitkovat. Kdo ví, možná já jsem přišel o zrak, abych si toho všeho vážil, ale vám stačí jen trochu zpozornět. Nemusíte si propíchnout oko jako kdysi já, vám stačí dívat se pozorně kolem sebe.

Alkohol aneb proč mi jebe

17. ledna 2014 v 3:33 | hádě řepné
Myslel jsem si, že tuto Pandořinu skříňku už nechám navždy zavřenou. Ale setkal jsem se s lidmi, kteří na mě takřka mrskli její obsah. Oni za to nemůžou, ale Bůh chtěl, abych v zrcadle uviděl něco, co je ve mně nemocné. A moje nejcennější láska Terezka mě zná takového, jaký jsem teď, a neví, jaké hrůzy z minulosti mě straší. Snad se tak o mně dozví něco, díky čemu pochopí moje slabosti, a já se, věřme tomu, smířím s existencí alkoholu.
Stalo se, že jsem se octl na nezřízené chlastačce. Pilo se pořád a pilo se hodně. Řvalo se, probublávala agresivita a zábrany padaly do té míry, že jsem skoro umřel žárlivostí, ale hlavně jsem se nakonec vyděšeně třásl v posteli daleko od všech a bál jsem se vrátit. A proč? Alkohol se mi nepopsatelně hnusí a o to víc se ho děsím. Možná si řeknete: "co s tím děláš takové caviky, sklenička sem, sklenička tam... alespoň ledy povolí..." Ale pro mě je to hnusná nesmírně nebespečná droga, která mi zničila celé dětství.
Teprve před pár dny jsem si přiznal, že v podstatě pocházím z rodu alkoholiků. Co si jen pamatuju, chlast byl v mém dětství všudypřítomný. Můj děda umřel, když mi bylo dvanáct. Celý život strašně chlastal a ve stáří už to pro něj bylo jako pít vodu. Byli jsme zvyklí na jeho divné záchvaty, které probíhaly tak, že se uprostřed noci děda, ožralej jako kára, začal křečovitě svíjet, kopat kolem sebe, mlátit do všeho kolem a vydával u toho strašné zvuky. Babička, která pochopitelně spala vedle něj, se snažila jednak chránit dědu, aby si nerozbil hlavu nebo nezlomil ruku, a jednak chránit sebe, aby jí nezmrzačil. Vší silou ho držela, než záchvat odezněl. Po celou dobu o sobě vůbec nevěděl a nemluvil, jen ty skřeky. Pak už jen hlasitě, ale velice podivně chrápal. Byla hrůza to poslouchat, nerozuměl jsem tomu, dospělí mě s panikou vyháněli nebo mi zakrývali uši. Děda byl velice agresivní, když neměl chlast, jednou po někom mrsknul flašky od piva, ne jednou babičku napadl. Vzpomínám si, jak se ozval z obýváku křik a řinkot skla. To babička v poslední chvíli zachytila sekretář, který děda chtěl schodit. Dodnes vidím babičku a tetu pod sekretářem, jak se ho namáhavě snaží udržet. Krátce po šedesátce děda umřel na cirhozu jater. Prakticky jsem ho neznal střízlivého. Vždycky smrděl pivem a chcankama, když nezpíval maďarské lidové písničky, tak byl zrovna, chudák, střízlivý a ječel na všechny. Babička jednoho dne dostala epileptický záchvat a když odezněl, děda šel prostě do práce a mě, osmiletého kluka, tam nechal. Tak byl vymaštěný. Přesto na něj vlastně všichni vzpomínáme s úsměvem... ale teď už nechápu proč. Babička byla ve stáří úplná světice, nesmírně jsem ji miloval, ale než jsem se narodil, byla v lihu každý den a pila, co jen teklo. Úplně si tím zničila zdraví a celé moje dětství se střídaly její mrtvice, infarkty a epileptické záchvaty.
Děda a babička měli tři dcery. A všechny měly vždycky k alkoholu velmi vřelý vztah. Nejvíc moje maminka a teta, která už nežije. Mamka ráda chodila k tetě, která si s ní vždy ráda dala něco na povzbuzení. Chodila tam s námi dětmi a pozdě v noci odcházela, totiž pardon, potácela se a padala a my jsme jí vlekli domů. Strejda, který dlouhá léta dělal hasiče, měl odjakživa svůj alkoholický cyklus. Jeden den chlastal, co se do něj vešlo, byl přátelský a samá sranda, všechno by rozdal... Druhý den mu ovšem bylo zle a tak tiranizoval svou rodinu, ječel, sprostě urážel tetu nebo popřípadě se ji pokoušel utopit vevaně, když mu byla dlouhá chvíle. Když mamka přišla v jeho světlý den, byla vítána, když v kocovinový den, dělal strašné scény a vyčítal jim, že jsou pořád v lihu.
Na oslavách bývalo u nás tuze veselo. Ono je to přece tak veselé, když se pije, alespoŇ se všichni smějí, zpívají... dokud někomu nerupne v bedně a nenapadne bezbrannou babičku nebo nerozhádá veškeré příbuzenstvo. Babička jednou byla tak k popukání veselá, že se zřítila do hlubokého sklepa po zádech. Je neuvěřitelné, že se jí nic nestalo... ale je to přeci veselá taškařice nebo ne? Všichni přece tak rozesmátě vyprávějí, kde se kdo zkalil a co za ohavnosti prováděl, kdo podvedl svého kluka, kdo co vykřikoval, kdo koho zmlátil, kdo se málem zabil... no prostě se za břicho popadám.
Ale teď poslední a nejdůležitější téma a to je maminka. Pila ode dávna a pije doteď. Celé mé dětství provázela nepopsatelná noční můra. Najednu stranu jsem se děsil, že se mamka opije, na druhou stranu jsem ji pak bránil vlastním tělem, když jí nevlastní fotr chtěl zmlátit. Mamka je konfliktní, když se opije, je schopna celé hodiny rýpat. Vyčítala něco fotrovi a ten jí vyhrožoval násilím, urážel jí těmi nejsprostšími slovy, někdy ji bohužel zbil. Zpravidla poslední fází byla věta: "víš co, seber si Lukáše a vypadni z mího bytu." Po případě vyhrožoval, že na svou vlastní domácnost zavolá sociálku nebo že nás dá všechny do dětského domova. Nemůžete pochopit, jaké to je, jak nepopsatelně jsem se bál o mamku a jak mě srazila k zemi ta hrozná slova. Opakovalo se to snad každý čtvrtý den, celé dětství. My, děti jsme vždy byly někde nadosleh a šíleli jsme hrůzou, co se stane. Někdy je zastavilo, když se moje mladší sestry histericky rozbrečely. Když jsem trochu vyrostl, několikrát jsem se s fotrem popral, abych mamku chránil. Ano, čtete dobře, já, nekonečně mírný tichý kluk, co se vyhne násilí za každou cenu... ale měl jsem takovou hrůzu, že mamce ublíží, že jsem po něm skočil, i když jsem se ho bál a on narozdíl ode mě viděl. Ale před mým hněvem neměl šanci, jednoduše jsem ho povalil na zem a držel ho tam. Neuměl bych někomu doopravdy ublížit, jak jsem ho povalil, hněv ze mě vyprchal a já jsem nechápal, co tam na té zemi dělám.
Mamka pila, kde mohla. Možná jeden z důvodů, proč se tak zarputile snažím trefit všude sám, je to, že jsem mnohdy skončil s mamkou v hospodě tzv. na limču, ale ona se tam pak s cizima chlapama opíjela a já jsem tam byl jako vězeň. Nemohl jsem jít domů, protože jsem netrefil a neměl jsem klíče. Když to bylo na vesnici, tak bych teoreticky došel i jako malý kluk, ale když nás nějaký ten alkoholik pozval do města na večeři a na ožrání do němoty, nebyl jsem schopný dělat vůbec nic. Než jsem se naučil vycítit nebespečí a zůstat doma. Nejčastější situace byla ale taková, že u nás skoro každý den a skoro celý den vysedávala nějaká alkoholická návštěva. Mamka se opila a nevařila, nekrmila, neprala a nezajímala se o děti. Možná jeden z důvodů, proč vyhledávám samotu... celé dětství jsem utíkal do svého smutného pokoje před odpornými alkoholiky a scénami souvisejícími. Mamka pije dodnes a dnes už je to opravdu životu nebespečné a já se můžu zbláznit strachem o její život stejně jako kdysi, i když bydlím přes 30 km daleko.
Dnes ovšem tohle nikdo neví a komu bych to taky pořád vysvětloval, koho by to zajímalo... Lidi se mi posmívají, naznačují, že jsem divný, když nechci ochutnat víno, nedávno mi jeden člověk řekl, že mi úplně jebe, když nepiju, a že mi jednu vrazí, jestli si nedám pivo. A já se lidem div neomlouvám, cítím se provinile, že jsem jiný. Ale já k tomu mám sakra důvod. To, co jsem tady dnes popsal, je jen část mého totálně zpackaného dětství, ale alkohol ho asi zpackal nejvíc. Přesto nemůžu zůstat tak vyděšený z alkoholu, musím se s ním smířit, přijmout, že ho někdo má rád a hned kvůli tomu nemusí dělat to, co mě straší ve vzpomínkách. A nemusí dělat ani všechny ty hrozné věci, o kterých se mluví, jako např. pod vlivem alkoholu se s někým vyspat a podvést tak přítele. Všechno na světě se dá zneužít, všechno může být dovedeno do krajnosti, ale ve všem také existuje rovnovážný stav. Budiž mi to útěchou.
poničeně váš
Luky

O dokonalosti

26. prosince 2013 v 14:18 | Luky

Vážení čtenáři mého občasného měsíčníku,

nemůžu usnout, nejde to ani za milion, a tak jsem se přes mnohé pokusy usnout dopracoval až k psaní. Sužuje mě velmi, velmi zhoubná představa o dokonalosti a už toho mám celkem po krk. Proto už nemůžu jinak než se zamyslet nad tím, co to ta dokonalost vůbec je, lépe řečeno, co si pod tím slovem představuji já.

Já chci být dokonalý. Neptejte se proč, jednak jsem líný to rozklíčovávat a pak… moc by mi taková informace nepomohla. Jisté je však to, že ve všem, co dělám, ať už píšu nebo hraju na klavír, zpívám, vařím nebo třeba odvádím svou práci, vždy se snažím být absolutně nejlepší a dokonalý. Už jsem z toho celý zchvácený, mám skoro pocit, že za chvíli padnu vyčerpáním, ale zdá se, že o to víc sám sebe týrám dychtivostí po výkonu. Pokud nehraju rovnou jako Beethoven, mám pocit, že nejsem nic. Není-li prohlídka na Neviditelné výstavě dech beroucí, přímo strhující, tak je něco špatně. A když už se někdy dám do psaní, zběsile kontroluji každé slovo, jestli vyzní tak, jak vyznít má, celkem třikrát začnu a pak zase všechno vymažu, až to vzdám úplně. Častější je ta varianta, kdy se vůbec neodvážím psát ze strachu, z té hrůzy, že to nenapíšu minimálně tak dobře jako Shakespeare. Musím také dokonale mluvit, být vždy vtipný a poutavý, vždy originální a chrlit jen dokonalé myšlenky, které problém rozseknou.

Až teprve teď mi naplno dochází, jak sám sebe týrám. Jsem svůj vlastní mučedník, napíchnutý na kůlu, cedím krev, abych naplnil představu o dokonalosti. Ale co to znamená být dokonalý? Tak dobrý, že už to lépe ani nejde, že by to vlastně lépe dokázal jedině nadčlověk. Proč to? Je to důsledek urputné snahy být lepší než všichni v okruhu dvaceti kilometrů, přičemž kdesi v hloubi podvědomí doufáte, že byste mohli být nejlepší na celém širém světě. Je to samozřejmě na nejvýš hloupé a stydím se za to, ani jsem si to pořádně neuvědomoval, ale jednoduše to ve mně stále je, minimálně jako dobře maskovaná příčina. Někde v hloubi mysli mám o sobě mínění, že jsem totálně nemožný a hloupý a z děsivé představy, že na to někdo přijde, podnikám každý den kroky, abych byl vždy alespoň o stupeň napřed. A do třetice: nějak jsem přišel na to, že mě lidi budou milovat, jedině když budu úžasný, ba přímo ohromující, celý až k neuvěření. Dost podivné, nemyslíte?

A tak se dřu a téměř vypouštím duši, ničím se a stále stupňuji tlak. A víte co? Stále ještě nejsem dokonalý. :D Přitom když chci, tak beze zbytku chápu fakt, že každý z nás je dokonalý z pohledu celku, z pohledu zdroje všeho života. Jsem dokonalý a lepší být už nikdy nemůžu, natož horší. Jsem částí Boha, která si hraje na to, že není dokonalá. Přijímám různé převleky a role, ale moje prapodstata je tak čistá, že by i prací prášek Ariel vypadal jako břídil, nejsem nic než čistá láska, tak silná a všezahrnující, že by se pod jejím dotykem rozplakal i Václav Klaus. Tak je to s každým člověkem, tak je to s každým tvorem. A já to vím moc dobře, jen si na to vzpomenout častěji a ušetřím si trápení.

p.s. Slovo dokonalý: to vlastně znamená, že již bylo dokonáno, že jsem už dotažený do konce… to přece nebudu nikdy a bože chraň, to ani nechci.

nedokonale váš

Luky

Želva

18. listopadu 2013 v 19:33 | Luky
Byla cesta a naní barevné kamení. Byla cesta a poutníci znavení. Šli a cíle neměli, šli a šli, aniž by tušili kam. Kamínky jako jediné svědčily o směru, o čase, byly vším, co tu zůstalo, tady v krajině, co vedla odkudsi kamsi, a jít se muselo.
A já jdu po té cestě. Zdá se, že jsem takhle šel vždycky. Chvíli jsem si myslel, že vím, kam jdu, ale teď už zase vím jediné a to, že jít se musí. Potkal jsem záhadný předmět, z dálky se jevil jako větší balvan, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem želvu. Stékaly po ní slzy velké jako hrachy. No, viděli jste už někdo něco tak smutného? Přiklekl jsem vedle želvy a zadíval jsem se do jejích kalných očí: "pročpak pláčeš, želvičko? Copak je?" Želva mlčky plakala dál, slza mi skanula na ruku a byla horká. Plakal jsem s ní. "Ale jdii, ty stará bláznivá želvo," říkám plačtivým hlasem, co řveš?"
"No, vždyť jsem želva, ne? Tak řvu jak želva. Mám řvát jako myš nebo jako sova?"
Vyprsknul jsem smíchy a slzy mi ještě tekly po tváři: "cože? Ty nejsi normální, co ty si za želvu, prosim tě?"
Pokud to jen trochu lze říct, želva se zatvářila spokojeně a odvětila: "jsem moudrá želva. Dáš si se mnou ještěrku? Našla jsem jí v díře polochcíplou, ale docela křupe. Nechám ti kdyžtak ocásek, dej si."
"Ble... teda chci říct ne, želvičko, díky, já maso nerad a ještěrku jsem neměl, ani nepamatuju. Ale sednu si k tobě. Co tady děláš, proč zrovna teď řveš jako želva?"
"To je jednoduchý. Jsem želva, tak brečím, jako ty jsi ty, a tak jsi smutný... ze zvyku, jen tak z role, ze setrvačnosti... Jsi přece smutný člověk už léta, a proto jsi smutný dál, i když máš všechny důvody ke štěstí."
Mlčel jsem a styděl jsem se.
"Mám sakra pravdu, co? Možná jsem jenom hloupá želva, ale tyhle věci mám v merku, všechno, co trvá až moc dlouho."
"Co ty jsi za želvu?"
"Co je ti do toho, furt! Co ty jsi za člověka, mi řekni a dej si kousek ještěrky."
"No, jsi moudřejší než já, já si teda kousek vezmu, díky. Nemáš trochu sojovky?"
"No, mohla bych ti pro ní skočit do přívěsu, ale to může trvat i týden, tak hádám, že si to dáš na přírodní způsob." Vystrčila hnědou vrásčitou nožičku zpod krunýře a při sunula ke mně cosi "rozblemclého."
"Ehm... děkuji, já si to pak sním. A... co jsem za člověka? Jsem například pokrytec, sobělhář a lenoch, pak taky myslím na minulost, která už je tak jako tak pryč, jsem na sebe přísný... ale taky mám hezký hlas, jsem chytrý, miluju zvířata všech druhů, dokonce i vosy, když se chovají slušně. Biolit u mě nikdy nenajdeš."
"No, už jsem se málem naštvala, ještě že jsi dodal taky něco pěkného o sobě. Jsi moc hodný člověk a všem rozumíš. Jsi taky zatraceně přitažlivý... já kdybych byla mladší... jen nech bejt..."
"No želvo? I ty lichotnice stará!" rozesmál jsem se a zaťukal želvě na krunýř.
Chvíli jsme jen tak mlčeli. Já jsem se zaposlouchal do šumění větru, zazdálo se mi, že je vzduch nějak vlhčí: "asi bude pršet, měl bych jít."
"A kam jdeš?"
"Kam... já nevím, někam. Ty, želvo, nepůjdem spolu, já nechci jít sám. Budu ti nosit ještěrky. Víš, že jsem rychlejší, uvidíš, že pod mou péčí ztloustneš a bude ti i krunýř malý. Můžu tě vlastně i nositv igelitce, uvidíš kus světa."
Želva, a to je zajímavé, vůbec nezaváhala a odpověděla až povážlivě rychle na svoje poměry: "jdeme."
A tak jsme šli a já pořád myslím na to, co mi řekla ta želva. Jsem smutný a myslím si, že je to z mnoha důvodů, jeden vážnější než druhý... Ale jádrem celého problému je prosté rozhodnutí být smutný. Kvůli něčemu jsem se kdysi rozhodl a už mi to zůstalo, stálé smutnění. Co si ale vyberu teď, smutek nebo radost? Můžu si radost odůvodnit, čím jen chci, ale zase jde jen o prostou volbu, k té dojde, ať si určím jakýkoli důvod. Proto si volím radost a volím si ji vždy, když si vzpomenu. Já to zvládnu.
s nadějí váš
Luky

Rozlité

29. srpna 2013 v 5:04 | hádě řepné
Je noc, bezesná noc a já se kolíbám kdesi v loďce. Plujeme na hladině noci, já a bolest. Šeptáme si tady spolu v stichlém pokoji, hučení z venku doopravdy připomíná splav, vlny se podobají záchvěvům zoufalství. Plujeme si a něco v dálce tlumeně vzlyká nad bezbarvou marností života. Je to jako topit se a nemít to štěstí umřít, jako nektar z květů zostuzený, jako krev, když dáte zemřelému, jak kyselina v srdci vylitá. Posouvám se po hladině, občas malý vír v hloubce, v hloubce točí voda světem, na který se zapomene. Jako kámen sto let ležím neznámý a nehledaný, jako sůl, co leptá kůži, nepřestávám, nepolevím, jako med si cestičkami hledám k tobě spojnici a ty hledíš do dálky. Navázat si na provázek lesknoucí se korálky, s něhou si je na krk dát, uškrtit se a zas vstát, uplakat se k bezvědomí a pak zase radost hrát. Točíme se s loďkou u dna, nevím, jestli doplujem, stejně už mě není hodna, já však nesmím s plavbou přestat, ještě dnes to musím přestát. Jak sekera v hlavě ťatá vše se zvedá k úderu, k němu ale nedojde. Jak házet hrsti bylin v oheň, jak kreslit bíle na sníh, jak propíchat si jehlou žíly, zapomenout na smíh, jak oplakávat starý příběh o fiktivním ráji, tak strašně, úpěnlivě bolí, že mě nemáš ráda. Dech se kvůli tobě rodí z hlubin smutných údolí, krev jen pro tvůj křehký dotek proudí mými žilami a ty nevíš, nechceš vědět, stále hledíš do dálky. I kdybych svůj život ztratil, nikdy si mě nevšimneš, chodíš přímo vedle mě a přece mě nevidíš, díváš se do dálky. Ptám se, proč tě stále nosím v srdci jako poklad... proč tvou vůní potírám svůj maličký svět, proč se s tebou probouzím a v noci stáváš se mým snem, proč stále trpím strašnou touhou a věřím v křehkou naději? Já musím. Nevím proč, prostě musím. Neodpářu ten cit, nezlomím ho, už jsem se pokusil. Vyrostl ještě silnější. Jsem asi hloupý, tím to je, hrozně hloupý. Vím jen, že jedno jsme. Vím, že žiju, když žiješ ve mně. Vím, že jsi stejně mnou a já tebou. Někdo mě krutě trestá nebo ničím se já sám... ať se touha vyplní, nebo ať zmizí.

Sebe-vědomí

21. srpna 2013 v 23:49 | hádě řepné
Co si jen pamatuju, měl jsem o sobě strašné pochybnosti. Byly doby, kdy jsem se to snažil nějak zvrátit a být za frajera, ale jaksi to nemělo ty správné následky, protože jedna hrstka lidí mě bezmezně obdivovala a druhá hrstka mě začala nesnášet, všichni ale vlastně udělali to, co jsem ve skutečnosti nechtěl, uvěřili mé masce. Ve skutečnosti zůstávalo pravdou, že jsem o sobě tak pochyboval, až jsem sám sebe nenáviděl. Ze všeho nejvíc jsem si pak přál, aby to aspoň někdo pochopil a dal mi to, co jsem chtěl... přece lásku.
Po tom, co jsem tvrdě, velmi tvrdě narazil, vzdal jsem se myšlenky sebevědomí a nastoupil pravý opak, ale v plné síle. Měl jsem takový strach, že někomu nechtěně ublížím svým arogantním chováním, že jsem se začal každému předem podřizovat, se vším předem souhlasit a pokud se nedalo hned souhlasit, tak aspoň částečně. Pravdu měli vždy ti druzí a pokud neměli, nebo se dokonce chovali nespravedlivě, vždy jsem myslel na to, že je lepší mlčet a podřídit se než někomu ublížit. Platilo to stejně u spolubydlících jako u známých, kteří mi jen psali na Facebooku, ale bez výhrad to platilo pro ty, které jsem miloval. Než jim ublížit, než je dokonce ztratit, to raději vždy řeknu ano a třikrát zvážím každé slovo. A tak jsem začal být velmi, velmi oblíbený, ale radost jsem z toho neměl, dokonce tomu nešlo věřit, vždyť jsem o sobě pořád pochyboval a neměli mě rádi pro to, kým jsem, ale zase jen pro masku, která byla ušita přímo na míru. Vždycky jsem totiž přesně věděl, které slovo jak vyslovit, jak který názor přibarvit, abych se zavděčil všem v místnosti, (to je ta moje skvělá emptatie.)
Ale mě už to nebaví. Mě už to nejen nebaví, nemám už sílu v takové hře pokračovat. Chci být sám sebou a stojím jen o takové přátele, kteří mě vidí, skutečně mě, ne svou vlastní projekci. Ale já nevím, jak mám s tou hrou přestat. Copak můžu projevovat skutečné emoce? To bych neskrýval smutek, dokonce bych se sem tam pěkně naštval, to by mě neměli rádi, rozhodně ne. Vyčítali by mi to, odvraceli by se a dali by přednost někomu zábavnějšímu. Zůstali by ale ti, kteří mě milují i se vztekem a smutkem nebo bych zůstal úplně sám? Jenže bez takového sebepřijetí nemůžu být zdravě sebevědomý, protože sebevědomí znamená vědět, kdo jsem, a přesto a právě proto se mít rád. A mít se rád přede vším znamená přijmout sám sebe a to se mi zdá jako nemožné. Rozhodně to ale musí jít, protože není možné zůstat na místě, dá se jít jen dopředu, proto vím, že se mi to dřív nebo později podaří. Otázkou zůstává, jestli dřív nebo později.
skepticky váš
Luky

Ten druhý

21. srpna 2013 v 22:57 | hádě řepné
Sněží už pátý den... a mě z toho nezebe? Proč by záblo, když vločky studí jen napohled, když stíny nasákly tolik zklamání a nemohou se plazit? Proč trhat mlžné opary nade mnou a nad tebou, stejně tě nezajímají. Jiskro, ztracená kdesi v popelu, bývala jsi jako šlehnutí bičem, tak prostá. Bývala jsi chladivý oheň, hořela jsi ledovou horečkou, za jedno s mízou stromů, s medem pampelišek, louka zářila jen pro tebe. Byli jsme v pohybu, věčné vábení jako křesání Měsíce nad rozlitou nocí, souživé sbíhání v jeden pramen pod vodopád bolestí, až zůstala tma a hluché ticho. Už mě nevnímáš, už mě neslyšíš, nebereš mě vpotas, jsem jen ten druhý. Jsem jen bublinka v pěně, odstín v bílé, trn na růži. Nic to nezmění, já nejsem a ty nevíš ani to, že nevíš. Jen splynout s pozadím, existovat jako možnost, vsáknout se a snít. A mlčet.

Záchvat jáství

5. července 2013 v 13:02 | hádě octové

Poslouchám svou milovanou Reginu Spektor, opravdovou vodnářku, a chce se mi rozletět se do všech stran, pochlubit se všemi barvami svého peří, dopřát si svrchované jáství. Proč bych měl zrovna já být uťápnutý a proč zrovna já bych měl být špatný? Je přece mým hýčkaným tajemstvím, že jsem do sebe blázen. Vždyť se tak vyžívám ve své jedinečnosti, je to moje dobře střežená přednost, moje chlouba… já jsem za všech okolností "jiný", na tom mi přece záleží i za cenu, že jsem si oblékl šaty nevšedních barev, ale v kapse schovávám nějaký nebespečný předmět, který by mě mohl zranit, nebo nedopatřením i někoho jiného. Jedinečnost prostě není všechno, ale stejně si jí budu hlídat, protože kdybych splynul se šedivým davem, nebyl bych zajímavý. A já dobře vím, jak zajímavý jsem…
Přesto existuje jakási vrstva nad tím vším, vrstva přesvědčení, jakýsi zašlý kožich s dírami, v němž uvízly názory typu "já jsem vlastně úplně na hovno", "jsem k zbláznění trapný", "nevšímejte si mě, jsem odpudivý…" Už to řeším tak dlouho, už mě to ani nebaví zkoumat, chci to jen změnit. Nevím, kde jsem ty názory na sebe nabral, připadám si jako blázen, když si tohle o sobě dokážu myslet, když vím, jak nádherná bytost jsem. Kašlu už na to všechno, jsem teď jako báječná vodnářka Regina, křičím svou opravdovost do světa a je mi jedno, jestli mě někdo odsoudí. Jsem až hanbatý a přitom cudný a nesmělý, svoje city taky vykřikuji do světa, je to skoro hysterické, ale někdo to jistě snese… Jsem hravý jako dítě, ne, víc než dítě, je to skoro nemoc, ale mě to baví a někdo se připojí. Jsem živočišný a tak křehký… Provokuji a štvu lidi tak, až ze sebe dostanou to nejlepší. Možná jsem tajemný, plný abstraktních pocitů, někdy ale tak čitelný, že vystavuji sám sebe v nebespečí. Jsem prostě všechno, co jsem, jsem, beztrestně jsem jako skvělá Regina.
Už to jdu Regině všechno říct, letím do USA, bloudím na letišti, jedu dlouho metrem, nadávám jak špaček na arogantní stádovité Američany, mám hysterák, ale nakonec lstí proklouznu do jakéhosi činžáku, v devátém patře půl hodiny sedím u dveří a klepu se, uvnitř v bytě Vodnářky se něco smaží, občas je slyšet Ruština, to asi její maminka, nějaký mužský hlas, (to je manžel?), zamŇoukala kočka, někdo pláče… to všechno slyším… a chci ji poznat, vodnářku, ať je jakákoliv… Je mi jedno, jeslti je chladná a odtažitá, jestli je ve skutečnosti vzteklá nebo namyšlená… možná má manžela a dítě a není už tak sexy jako v prvním nespoutaném albu… a zvoním na zvonek… cože?! Já fakt zvoním! "Hi, Regina! That's me, Luky, do you remember the near future, when I became your best friend, your too clean mirror, your new foolmate?"
Ona tam tak stojí, je křehká a hrozně nesmělá, zaskočená, ale dveřmi proběhne její kočka, roztomile mŇoukne a začne mě neomylně mazlit.
"Hi, Luky, come on, I'll show you my secret hidden corner, we havta play something on the piano together ."
Vezme mě za ruku a v tu chvíli začnu horečně zkoumat její vůni, její energii, pokožku na ruce, způsob chůze, vůně v jejím bytě, tikot jejích hodin… jednoduše se vpíjet do její existence. Sedneme si ke klavíru, hrajem, improvizujem, necháváme se unášet náhodnými kreacemi, zpíváme, jak nás napadne... Pak se bláznivě smějem, s ní je mi úplně jedno, že se směju hystericky, já se prostě směju. Skočíme do hebkých voňavých peřin a dlouuuuho si povídáme úplně o všem, úplně volně. Je nám to všechno jedno, jsme chorobně vodnářští… Je jasné, co chci udělat, ona ví, že ji chci držet za ruku, přemýšlet o tom, jaké má klavírní prsty, objímat ji pevně a nebo radši opatrně, jako se motýl drží v dlani, chci mít nos zabořený v jejích vlasech, třeba ji chci líbat tak jemně a dlouze, že slyšíme, jak se mezi námi přelévá písek jako v hodinách, možná jí chci říkat, že je kapka rosy na kvítku a zároveň životodárný paprsek Slunce, že je tiché cinknutí ve větru a vítr sám, že je tající vločka a blouznivý sen. Skoro ji chci položit ruce do klína a chci mnohem víc, ale asi si to skoro rozmyslím, protože projevená vášeň je skončená vášeň a naše vzájemné duševní rozpíjení a vpíjení se jednoho dodruhého trvá celá staletí. Až pak končí bouří a velkým tsunami, ale to už dávno nebudem vědět o světě, budeme jen my.
A nebo ji nikdy ani neuslyším živě, natož abych ji směl obejmout nebo pozvat na horkou čokoládu. Ale chce se mi brečet, že se s ní člověk nesmí kamarádit, protože je slavná, a ještě víc se mi chce brečet, že je určitě úplně jiná, než jak si jí představuju a na celém světě stejně není tak úžasná vodnářka a kdyby byla, o mě by neměla zájem. Ale nechte mě snít a nechte mě být sám sebou, já už stejně mám po krk všech lekcí a těžkých zkoušek, chci jen žít všechno to, čím doopravdy jsem.
vášnivě, vodnářsky a smutně váš
Luky

Do živého

8. dubna 2013 v 1:54 | štír na želvě

Zasnoubila se.
Nevím, jestli mám dřív nenávidět jeho, toho vyvoleného, který mi ukradl největší poznané štěstí, a nebo ji, tu, která mě zahodila jako papírek od bonbonu, když už v něm nic nezbylo, nebo spíš sebe, který jsem si nevážil nedocenitelného pokladu a přes úmornou snahu všechno prohrál.
Proč sám sebe neproklít, když jsem si připravil peklo na zemi? Proč se nezničit, když už tak jsem pro své sebezničení udělal vše? Jak si to odpustit, když je to celé zločin? Jak sám sobě přijít na jméno, když jsem ublížil bytosti, která mi byla cennější než můj vlastní život? A proč se trápím, když ona má místo srdce kus ledu a vzala zavděk někým, kdo se mi nevyrovná? Proč mě to tak bolí, když jsem stejně v té zlaté kleci trpěl? A proč vlastně pláču, když se nic lepšího v mém zájmu stát nemohlo? Protože jsem hloupý a ustrašený kluk, co se před neznámým krčí v koutku. Radši sám sebe topím v použité vodě, ale měl bych vylézt na slunce a uhasit žízeň čerstvou pramenitou vodou.
https://www.youtube.com/watch?v=q4w9Asmm06Q

Noční modlitba

11. ledna 2013 v 2:25 | hádě řepné, připálené

Sedím tu v setmělém pokoji, chladný vzduch, na Prahu překvapivě čistý, proudí oknem dovnitř a dává mi sílu něco dělat. Měl bych spát, ale tolik mě tíží pocit, že jen zahazuji okamžiky svého vzácného života, že prostě musím něco, aspoň něco dělat. A tak vám píšu… ovšem pokud je nějaké VY.

Na blozích už vůbec nefungují statistiky návštěvnosti, a tak netuším, jestli můj blog čtou opravdu jen tři věrné přítelkyně a nebo, kdyby se svět hodně zbláznil, vás je třeba 50 denně. Vím, že se to kolem mých článků nikdy nehemžilo komentáři, ale dejte, prosím, znát, že čtete, já opravdu nevím, jestli se moje psaní někomu líbí. Vlastně pardon, zaznamenávám ještě jednu věrnou čtenářku Ivu, která někdy napíše milý komentář. J Uvažuji o tom, že přejdu na jiný publikační systém. Psaní je nádherný prožitek, s nímž si do určité míry vystačím sám, ale potřebuji psát pro někoho. Potřebuji odezvu a zrcadlení, vzájemné obohacování a líbí se mi i to, když jsou si čtenář a spisovatel vzájemně trnem v oku, to když jeden druhému ukazuje cosi znepokojivého, co by ale určitě mělo být viděno. Prostě mě to bez vás nebaví, fakt. :p

Dostaneme se konečně k modlitbě. Chtěl bych teď vyjádřit něco takového, co se dá tak nazvat, ale vím, že modlitba je velmi univerzální slovo. Pro mě je modlitba vlastně vnitřní touha, kterou někomu neslyšně sděluji, někomu z druhého břehu a tím sám sebe nalaďuji na to, co si přeji. A jak se tak naladím, moje vědomí jiskří a jiskří, až si vyjiskří vytouženou skutečnost. Mohl bych to důkladně vysvětlovat, ale to asi nemusím. Problém je, že většinou nezůstanu tak pěkně naladěný dlouho, bojím se věřit, že by se mi opravdu tak krásné představy mohly vyplnit. A tak chviličku tvořím něco hezkého a brzy zase změním kurz směr "peklo." To se pak můžu divit, že se mi dějí tak divné, zmatené a nechtěné věci. Dnes to tedy udělám jinak a pěkně vám to sem napíšu, ať je to tu černé na bílém nebo žluté na zeleném nebo jak to tu je. :D

Co tedy chci, ale doopravdy chci? Co je mou touhou? Řeknu to mým milovaným andělským průvodcům, kteří tu někde snad jsou:
"Andílci, vím, že to se mnou není vůbec lehké. Jen já vím, jak zle na tom jsem a z jakých pastí se ne a ne vyškrábat. Vím, kdesi v koutku duše, že mi pomáháte, cítím vaše geniální vedení v událostech posledního roku, i když jsem původně vůbec nechápal, co se děje, a myslel jsem, že mě krutě trestáte. Opravdu jsem mohl tak klesnout a tolik zapomenout? Vážně jsem se znovu ponořil do tortury závislosti na jiném člověku? Copak za sebou nemám všechny ty dlouhatánské a moc bolavé zkušenosti? Nebyl jsem si snad jistý už před třemi lety, že jsem definitivně poučen a nikdy nedopustím závislost? A co všechno jsem to ještě chtěl nedopustit? Vy víte, jaký vztek za to na sebe mám, že zrovna já, když jsem byl tak daleko na duchovní cestě, se zase topím v bahně. Ale to končí, já už začínám mít se sebou soucit. Chci vám říct, o co vás prosím, ale nejdřív vám poděkuji. Děkuji za to, že jsem se loni nezabil. Byly chvíle, kdy jsem cítil vaši pomyslnou ochrannou ruku… jak se stydím, že jsem se málem chtěl zabít kvůli takové prkotině… Děkuji vám, že jste mě jako na provázku přitáhli do Prahy, když mi to tedy konečně došlo, že právě tam mám teď být. Děkuji za tu báječnou osu událostí, na níž jsem se ocitl… vždyť během pár měsíců už žiju báječnou prací a novým domovem, obojí naprosto překonalo moje představy. Pořád a pořád za to jsem vděčný, i když to moji kolegové nechápou a shazují to. Já vím své a rád jim to vysvětlím, když budou chtít. Děkuji za to, že jsem nablízku bytosti, jejíž krásu nikdy nebudu moci popsat, natož svou vděčnost, soucit, obdiv a lásku k ní. Když už vás prosím, tak mi laskavě ukažte, jak jí můžu pomoct. Klidně se vzdám svého štěstí, ale ať už to její peklo skončí. No jo, zase hraju hru na zapomětlivce… Dobře vím, že si to peklo tvoří každý den a já jí nemůžu donutit, aby toho nechala. Moc dobře to vím. Mě taky nikdo na světě nedonutí přestat si ubližovat, jen láska, moje vlastní láska. A to je také odpověď, že? A pak to, že musím pomoct hlavně sobě a ona si to všechno pak snáz najde. Pro ni bych to udělal, pomohl bych sobě, abych pomohl jí, ale stojím si za to, abych pomohl sobě… pro sebe? Stojím si vůbec za něco nebo budu dál sám sebe vláčet jako onuci, jen z povinnosti žít? O to vás prosím: dejte mi sílu, abych si začal vážit sám sebe. Já to zvládnu, ale potřebuji první jiskřičku, nějaké pohlazení. Nevím, proč jsem pořád tak strašně prázdný, šedivě, mazlavě asfaltově prázdný a na dně je bezbřehá bezmoc, jak trefně řekla jedna kolegyně… No, samozřejmě to ve skutečnosti vím… Běžím v setrvačnosti, automaticky, protože jsem ještě nenabral jiný směr. Dokonce i když jsem si uvědomil, že rozchod byl pro mě to nejlepší, stejně mě to rozežírá zevnitř. Chce to změnit předmět pozornosti, oceňovat to, co je, upřít k tomu své vědomí. Vlastně jsem šťastný, jen o tom nevím. :D Pokud jde o přítomnost, mám všechny důvody být šťastný. Kolem mě není naprosto žádná pohroma, ta je jen uvnitř. Naopak, daří se mi přímo nebývale, děkuji vám za to, andílci. A pomozte mi prosím zůstat v přítomném Teď, lákejte mě k tomu, abych děkoval za všecičko kolem sebe. Ukažte mi, prosím, jak mít rád sám sebe. Zdraví, hojnost a všechno ostatní pak přijde samo, to dobře vím. Ještě o jednu věc vás prosím… ukažte mi, jak zase prohloubit spojení s vámi… moc mi chybíte. Ale brzy zase zvýším svoje vibrace a ucítím vás. Tentokrát s vámi budu pořád mluvit a spolupracovat. Budu o vás všem vykládat a psát tady na blogu. Jen mi podejte ruku a já už zase vstanu."

To je má modlitba. Mohla být lepší, ale ona bude příště. Přemýšlm o tom, jeslti je špatné, že jsem dnes psal depresivně a tak osobně… Ale tohle je osobní blog, výsostně osobní. Původní záměr mého psaní byl ten, že budu co nejotevřeněji popisovat, jak se dostávám ze svých problémů, aby se v tom mém sdílení někdo našel a řekl si: "no joo, vždyť to je podstatou mého problému, tohle je podstatou mých pocitů!" Myslím, že bude dobré se k tomu vrátit, ale vždy vám chci předat něco pozitivního… i v článcích z počátku depresivních. Držme si palce.
u-na-ve---ně----váš
Luky

Sladké mámení

29. září 2012 v 1:08 | hádě voctové

Tato fráze z jedné otřepané české písničky získala v mém životě zcela konkrétní smysl. Jsem totiž až po uši v sladkostech, cukrovinkách, zákuscích, sušenkách, dobrotách, mlsotách… čili bílých jedech.
Byly doby, kdy mě sladkosti moc nezajímaly, za to jsem se přecpával uzeninami, smaženým masem, hranolkami a podobně. Od té doby, co se stravuju vegetariánsky, jsem se snažil také jíst zdravě. Asi tak půl roku mi to docela šlo, mé tělo jen vzkvétalo. :D Dokonce jsem pár měsíců byl veganem, ale nakonec mě sladkosti lapily i přes bedlivé láskyplné dohlížení Evulinky a to když jsem jednou zavítal do kavárny ve Zlíně, po tom, co jsem celou noc mokl v lese pod širákem. :D Musel jsem se zahřát a posilnit. Řekl jsem si, že si pro jednou dám vídeňskou kávu a dort… A od té doby si "pro jednou" dávám sladkosti pravidelně. Nejvíc jsem začal řádit po rozchodu, před půl rokem, to jsem si řekl, že už je mi všechno jedno a přestal jsem zdravou výživu řešit úplně. Teď se cpu sladkostmi každý den a už je to docela vážné. Ne teda že bych přibral 20 kg, ale je mi z toho špatně. A to je právě to moje věčné dilema Boba Dilena…

Jsem na jídlo velmi citlivý, zvlášť na jeho energii, okamžitě se projeví, jestli mi něco škodí nebo pomáhá. Když je mi zle, tak někdy stačí sníst jeden jediný banán a hned je mi fajn, soustředím se, jsem vitální, přestávají mě bolet oči… Ale když sním třeba takový větrník se šlehačkou a zapiju to ještě silným kafiskem… tak to si pak opravdu užívám plnými doušky. :D Začnou mě bolet oči, zastře se mi sluch, pálí mě v krku, nastupuje velká únava a v hlavě mám všechno ulepené… Dodnes se divím, proč já tak reaguju na jídlo a navíc hned, jak ho spolknu, a ostatní do sebe můžou cpát tolik nezdravot a nic jim nevadí… No a přesto, že mi to tolik škodí, tak to pořád jím… Vím, že mi bude zle, ale přesto si dám, říkám si, že to nebude tak hrozné nebo že je mi to prostě už jedno. A pak toho lituju. Dám přednost chuti před zdravím, radši si ublížím, jen když mi bude chviličku dobře. Těžko se ale vzdává toho pocitu znecitlivění, kdy mi moje rozličná trápení připadají docela neškodná.

Musím ale prásknout hádě. :D Za všechno může hádě, protože mě kazí. :p Hrajeme spolu hru na dvě vzorná háďata, ale dobře víme, že jeden druhého naláká na sladkosti. Když má jedno hádě chuť na zmrzlinu, tak doufá, že druhé hádě, která má většinou chuť taky, to řekne nahlas a bude tím, dko dnes kazí. Pak si to navzájem "vyčítáme" a spokojeně si pochutnáváme na zmrce s lentylkami nebo na moca-shaku. No prostě hrůůza…
Ale od zítřka už nejím sladkosti, no fakt :D
podivně váš
Luky

Sex aneb Vy-víte-co

25. září 2012 v 21:28 | hádě octové

Dnes vás možná pohorším... Pokud se tak stane, tak si račte dát Piňa coladu a neste to hrdinně. Řeč bude totiž o vy-víte-čem... Ano, je to to slovo, na které všichni tak často myslíme, ale mluvit o něm nahlas? To je prý neslušné. Sex. To je ale slovo... To má zvuk, co? Vyslovte ho v přítomnosti dalších lidí a málokdy zůstane bez povšimnutí. Ale co na něm je tak strašidelného?



Přese všechnu svou něhyplnou čistotu, jsem vlastně odjakživa sexem výjimečně zaujatý. A tím neříkám, že jsem posedlý sexem, přestože to tak je. :D Myslím ještě něco jiného... Snažím se ho pochopit, přijít na to, co je to za zvláštní sílu a v čem tkví její málem nezdolná moc. Rozhodně jsem k tomu měl mnoho příležitostí už od raného dětství, protože jsem byl předmětem sexuálních pokusů celkem osmi lidí, pokud dobře počítám. Snažím se to nazvat trochu jinak než sexuální zneužívání, protože už jsem se s tím jakžtakž smířil. Vím, že se to mělo stát a rozhodně mě to ovlivnilo i v dobrém smyslu. Měl jsem příležitost poznat, jak ošklivý může sex být. Může ovládat, přemáhat, může být špinavý a hrůzu nahánějící. Může být i zakázaným ovocem, zakázaným z dobrého důvodu… Ono totiž chutná, ale jen chvíli, pak ten sladký plod zhořkne a musíte si jít vypláchnout pusu. Možná vám ta pachuť ze života už nikdy nezmizí. Tak je to se sexuálním zneužíváním. Naštěstí opravdu bolestné zážitky nás někdy přivedou k tomu, že ze sebe dostaneme to nejlepší. Já jsem ze sebe dostal vizi láskyplné sexuality. Vždycky už jsem pak toužil zažít ideál nejčistší lásky, která vyvěrá z hloubi srdce a s hravostí a odevzdaností se projevuje také jako hra těl. Nejprve v srdci a až potom v těle. To je můj sen. Ovšem, zjistil jsem, že není vůbec lehké něčeho takového dosáhnout. Jsme v lidském těle, přijali jsme roli lidských bytostí se vším, co k tomu patří. Hrubá sexualita je něčím velice přitažlivá, i přesto jak zraňující zároveň je. Rád bych pochopil toto věčné dilema, před kterým denně stojím. A myslím to i v obecném smyslu. Každý den se rozhodujeme, jestli se přikloníme k lásce a nebo k strachu. Každá myšlenka se dá rozebrat na prvočinitele, až vám z toho vyjde buď strach a nebo láska. láska a strach hrají podivnou hru s převleky. Může se vám zdát, že někoho milujete a prožíváte tedy čistou lásku. Ale snadno dojde k omylu, možná zatím chcete někoho vlastnit a být vlastněni… A to je strach. Tak se i láskyplné mazlení dvou spřízněných duší může nenápadně propadnout do pekla strachu. Nejdřív je to lákavé, vzrušující, vášnivé. Připadá vám to jako vroucí cit, chcete se rozplynout a být prodchnuti překrásnou energií milované bytosti. Chcete stále znovu zažívat tu vše přesahující extázi, jako když jste se poprvé objali… Ale někde se stala chyba. Extáze už není tak extatická, není už tolik překrásná, čím dál víc se stává pouhopouhým orgasmem. Přichází to nenápadně, já osobně jsem před tou skutečností dlouho zavíral už tak pevně zavřené oči. Chtěl jsem, aby bylo vše stále tak krásné, vždyť jsem se přece tak snažil… Děsilo mě, jak se láska propadá do temnot, s každým orgasmem níž a níž. Bohužel, nedokázal jsem přijít na to, jak tomu zabránit, a chyběl mi ten odstup, abych to mohl pochopit. Teď už vím, že to vše mělo co dělat s tím, že se naše láska stávala závislostí, čili strachem. Byli jsme posedlí jeden druhým, srostlí jako dvě kapky, které už nejsou jedna od druhé k rozeznání. Tak to přece mělo být, to jsem chtěl, nebo ne?... Když jsme zamilovaní, tak přece chceme splynout s tím, koho milujeme… Jenže je v tom ještě cosi dalšího… asi nechceme splynout navždy. To jsou ty nudné "keci" mudrců z východu o tom, jak jin a jang splývá a zase se odděluje… Z nějakého záhadného důvodu se dvě bytosti musejí dřív nebo později zase oddělit. Vesmír funguje v prazvláštních cyklech, stále se schází a rozchází, aby držel pohromadě. Ovšem do mystických hlubin se raději ponořím až příště. Pro teď mluvme zase chvíli o sexu.

Řeknu vám, jakou šílenost jsem udělal před pár lety na gymplu. Po jednom prožitkovém semináři jsem byl tak citlivý a probuzený, že jsem si začal uvědomovat, v jakých iluzích my lidé žijeme. Uvažoval jsem o nahotě… Proč je vlastně nahota špatná? Proč je zakázáno ukazovat tělo tak, jak vypadá? Dokonce se tomu říká tak hanebně: "obnažovat se." Nesmíme se obnažovat na veřejnosti, máme na to zákon. Můžeme se obnažovat v posteli, můžeme se obnažovat v koupelně, ale jen, abychom tu "nečistou" věc umyli a zase honem zabalili do obarvených textilií. V posteli se můžeme obnažovat jen od určitého věku a nebo tajně. A od určitého věku se sice můžeme "svobodně" obnažit v posteli, ale jen jsme-li sami a nebo s partnerem, (ovšem ideálně jen tehdy, je-li opačného pohlaví). A i tak se o tom nemluví. Můžete se obnažit před kamarádem, ale pak jste udělali něco šokujícího a možná, že jste i "úchyl", pozor na to. Všimněte si slova "úchyl". Úchyl je ten sprostý chlap, co ukazuje svůj penis. Chodívá v noci po lesích a čeká na mladé holky. Je to "prase" a pokud je obzvláštní "prase", tak už je to "dobytek". :DD Vidíte tu absurdnost? Co s tím, pro boha svatýho na nebesích, mají společného ta milá zvířátka? A co vlastně znamená to slovo "úchyl?" Uchýlil se… Uchýlil se asi k nepravostem. Uchýlil se k nepravostem, takže se odchýlil, odklonil od normálu. Normál, to je to, co dělá většina. Kdyby tedy skoro každý chodil nahý po ulicích a onanoval v Křižíkově fontáně, pak bych za jisté, jak se znám, jako jeden z mála chodil oblečený a to by bylo úchylné. Byl bych ten již zmíněný tur domácí. :D A tak jsem se kdysi na gymplu rozhodl, že vyrazím do školy, vyzbrojen argumenty, a něco s tím udělám. Bylo horké léto, a tak jsem si nechal jen jeden kus oblečení, takové krátké skoro trenýrky. Jinak jsem neměl tričko, spodní prádlo ani ponožky, jen takové pantofle. Přešel jsem takhle z intru do školy, která je v jednom areálu. Zastavila mě zástupkyně ředitele a zlobila se, jak to vypadám. Chtěla, abych se šel hned převléct. Prý je ve školním řádu napsáno, že nesmíme chodit výstředně oblečení. Dohadoval jsem se s ní, ale nakonec jsem rezignoval. Taky proto, že jsem se ve třídě dozvěděl, že máme jít někam na koncert a to už mi přece jen připadalo příliš. Ale aspoň jsem měl odvahu přijít do školy. Když si na to vzpomenu, tak se hrozně stydím, ale jsem rád, že jsem to udělal. Stále se snažím přijít na kloub tomu, proč je nahota zakázaná. Tak schválně, proč vlastně?

Hrajeme podivnou hru na schovávanou. Schováváme svoje pohlavní orgány. Nevíte náhodou proč? V podstatě předstíráme, že je nemáme. Tak já se přiznám, že je mám. Promiňte. Nevím, co mě to popadlo, nějak je mám, ale v posledních letech mívám takové podezření, že nejsem jediný. Zatím to nikomu neříkejte, ale zřejmě je máme všichni. ;) No, nějak už se s tím smířím…

Všimli jste si, že ty nejurážlivější nadávky jsou slova, která si lidi vášnivě šeptají v ložnici v největším vzrušení? A že ta stejná slova označují ty tajné části těla, které mohou za to, že jsme se narodili? Abyste mě nepochopili špatně. Já jsem velice slušný kluk, skoro vůbec nepoužívám sprostá slova. Ale jsem taky rebelské vodnářisko a jestli mi něco zakazujete, milé autority, tak chci vědět proč. A jen tak lehko vám to neprojde, mě neopijete ani alkoholem ani rohlíkem. Chtěl bych vědět, proč jsou slova jako píča, kunda, čurák, mrdka, mrdat, jebat, prcat, šukat těmi nejsprostšími urážkami a zatím, když si přečtete erotickou povídku, tak uvidíte, že tato slova se tam používají v místech, kdyby děj měl dojít do největšího vzrušení. Ale já tato slova nemám rád, cítím z nich pohrdání, špínu a bolest. Ale to je asi proto, že jsou to hanlivá označení. Sex totiž může být mrdání a nebo něžné mazlení. A také, pokud si někdo váží žen a chová je v úctě, těžko bude zázračnou, život dávající a zranitelnou část jejich těla nazývat píčou. Nebojte, to bylo moje poslední "sprosté" slovo v tomto článku.

Co jsem tím vším vlastně chtěl říci? Sexualita je ta nejpřirozenější věc na světě. Je čas pečlivě prozkoumat náš vztah k ní. máme tělo a máme také orgány, kterým vděčíme za to, že tady vůbec jsme. Tak už si to odpusťme. Jsme sexuální. Vzpomeňme si, kudy jsme přišli na svět. Sexualita může být krásná, jen ji vraťme zpět lásce.

podivně váš

Luky

Logika má svůj epilog

18. září 2012 v 22:24 | hádě bramborové

Zkouším si představit sametové ráhno, šňupáček, kloubové ráhnoví, ovocný rákos, citronové brambory, šlapací mouchu, křišťálový glóbus, telecí kuře, kuřecí slepici, tahací opici, zmačkané letiště, nafouklé hlediště, dožrané kleště… já chci ještě… Mám pokrk logiky. Proč musí být všechno abecedně setříděné, rozvrstvené, rozdělené, rozfázované, proč je na všechno vzorec, zákon, precedens, judikatura, předpoklad, dedukce, konstrukce? Proč je vše svázané do snopců, stlučené do kostek, opatřeno visačkou a katalogizačními údaji? Proč se vše dělí, proč se vše dovozuje, proč se jen opakuje? Jsme ve vězení svého omezeného myšlení. Běháme jako myši v bludišti… Ale já věřím na víly, miluji na dálku, ochutnávám barvy, poslouchám cinkání Měsíce. Nepředstavitelné je pro mě holá realita a holá realita je pro mě nepředstavitelná. Už jsem se takový narodil. Pro boha, zapomeňte už na logiku nebo se tady všichni zblázníme.
nelogicky váš
Luky
P.S. C6H12O22

Odnikud nikam... a zpátky

18. září 2012 v 21:38 | hádě řepné

V posledních dnech rapidně sílí můj pocit, že jen marním svůj život. Byly doby, kdy jsem měl svoje cíle a věřil jsem v ně, přestože jsem pro ně třeba dělal jen málo. Každému jsem říkal, že budu jednou studovat softwarové inženýrství a budu se živit jako programátor. Bylo to tak jasné a definitivní… Prostě mě bavilo programování, a tak to logicky vyplynulo. Nedělal jsem si starosti s tím, jestli je to moje životní poslání, netrápilo mě, kolik si vydělám a jestli budu schopný pomoci hodně lidem nebo dokonce změnit svět… jen mě to bavilo. O kolik jednodušší to bylo…

Vystřídal jsem už hodně nápadů. V dětství jsem chtěl být dj., protože jsem miloval hudbu a fascinovaly mě kazeťáky, rádia a hi-fi věže. K zábavě mi bohatě stačilo poslouchání rádia nebo nahrávání čehokoliv. Hodně kazet jsem zaplnil nahrávkami dění v naší domácnosti. Nedělo se tam nic úžasného, ale mě připadaly všechny nahrávky zajímavé. Byl jsem vždycky podivín. Nechodil jsem moc ven, nehledal jsem holku, nesnažil jsem se něco zajímavého podnikat… jen jsem si pořád snil u kazeťáku. Jak uboze jednostranné… A moc mě neutěšuje vzpomínka na to, že jsem měl o mnoho jednodušší život a byl jsem soustředěnější… Já chci poznat všechno a nejlépe hned, chci být tady a pak támhle, zítra se probudit, objednat si pizzu a pak, protože nevím, co podniknout, zjeví se mi v hlavě nápad hned teď si přes net koupit letenku a odletět do USA… Nemůžu chvíli setrvat na místě, protože bych přišel o všechna ostatní místa, která musí přece být zajímavější. Říkejme tomu třeba zběsilý útěk odnikud nikam.

Chtěl jsem být také právníkem, (abych byl bohatý), hercem, překladatelem, operním pěvcem, masérem, prodavačem, architektem, lékařem, spisovatelem, zedníkem, kuchařem, číšníkem, zahradníkem, řidičem kamionů, dokonce i politikem... co vás jen napadne, to mě určitě aspoň chvíli fascinovalo. Vynechal jsem psychologii a léčitelství. Vím už spoustu let, že chci pomáhat lidem, dělat je šťastnými, léčit jejich nitro, léčit jejich tělo… ale mám být psycholog nebo léčitel? No, určitě léčitel, jenže já bych měl přece něco vystudovat, ne? A jako léčitel se možná neuživím… kdežto jako psycholog budu mít papír a lidé milují papíry, jsou vám pak ochotní věřit a dají vám papírky, zvané bankovky, za něž dostanete pizzu, Iphone nebo knihu… Já nevím, fakt… Psychologie mi připadá hrozná. Připadá mi, jakoby na lidi nahlížela jako na stroje. Nemůžu se donutit přečíst si aspoň jednu knížku o psychologii, abych si udělal obrázek. Nechce se mi studovat, nechce se mi pracovat, nechce se mi někam chodit, nechce se mi vařit, nechce se mi učit, mně se nechce ani žít…

Nebojte, nemluvím o chuti zabít se. To já nechci. Ale mluvím o tom průšvihu, že já vlastně nechci žít, nechce se mi. Nebaví mě žít, nevím proč žít. Proč vstávat? Proč o něco usilovat? Odpusťte mi to, ale já na to nedokážu odpovědět. Proč mám o něco usilovat? Pro peníze? Kvůli tomu ani nepohnu hlavou. Pro uznání? Nezajímá. Co je tam dál? Abych pomohl světu? To bych moc rád, ale nevím jak a to mě už znechucuje. Navíc si připadám bezmocný. Zdá se mi to všechno marné, jakoby svět byla obrovitá gumová věc, která pruží, když do ní strčíte. Zdá se mi, že svět snad bude už navždy hnusný. Pořád vítězí zlo, chamtivost, ničení přírody… pořád… A k čemu mi je, že jsou vidět dílčí změny… Vždyť jsou nepatrné. Na tomhle světě se nedá žít. Vám se tu žije hezky? Vypadá to, že mě vyburcuje spíš strach, že svůj drahocenný čas promrhám. Nechci mít pocit, že jsem žil zbytečně, že jsem tak moc trpěl, všechno to přečkal a zbytečně. Chci něco dělat, aby život měl grády. Kdysi měl pro mě život grády pořád, ani jsem nemusel nic dělat, jenže to jsem se ještě uměl radovat z maličkostí.

Takže co budu dělat? Nabízí se spousta možností. Mám rozpracovanou počítačovou hru pro nevidomé… už jsem jí mockrát začal od začátku a nikdy nedodělal. Neptejte se mě proč. Mě to prostě po chvíli přestane bavit. Mám rozepsanou knížku. Stihl jsem napsat opravdu krásný úvod a jednu kapitolu. A proč nepíšu dál? Já nevím, nějak mě to přestalo bavit… Je to moc těžké, mám z toho strach, protože bych to mohl zkazit. Co víc, mohlo by to být přímo ubohé a trapné, nudné, melancholické, nesrozumitelné, chaotické… Zdá se mi, že na mě číhá tolik spisovatelských nástrah… I při psaní na blog jsem ve stresu a vážím každičké slovo. Jsem k sobě tvrdě kritický. Kolikrát už jsem smazal obstojný článek, protože se mi zdál trapný. I tenhle dopisuju jen proto, že mě k tomu nabádá hádě pražské. A maminka, režisér a hádě má vždycky pravdu. :D Ale moment… já jsem taky hádě pražské… takže kdo je kdo? No nic, to necháme na příště. Mám taky rozepsanou nádhernou pohádku, která hřeje i mě samotného, a báseň, která se mi ku podivu taky teď líbí, přestože jsem jí původně chtěl smazat. Já bych to zkrátil… Pokud okamžitě nehraju na klavír jako Beethoven, nezpívám jako Celine Dion a nepíšu jako Michael Ende, J. K. Rowling a Terry Pratchett, tak si připadám uboze. Jenže Beethoven taky hned nehrál jako Beethoven, tak jak mám já hrát jako Beethoven? Musím někde začít… Takže se asi budu do psaní nutit, budu sedět u počítače tak dlouho, dokud něco nevypotím a hotovo. Jinak se k tomu nedostanu nikdy a můj talent bude k ničemu. Budu ignorovat pocit únavy, protože to není opravdová únava, to je deprese. To je vám fakt zajímavé... Jakmile si sednu a chci začít s psaním, padne na mě taková únava, že bych si hned lehnul a usnul. Přitom nemám být z čeho unavený.

Mám spoustu schopností, můžu dělat málem cokoliv… ale nedokážu si vybrat. Tak prostě odněkud začnu a budu se tomu věnovat aspoň tak dlouho, dokud něco nedokončím. Pak si klidně přejdu k jiným vzrušujícím činnostem. Třeba budu celý život střídat nejrůznější činnosti, ale chtěl bych to snad jinak?...
Zmateně váš
Luky

Asi bych měl dospět... ale kam?

4. září 2012 v 22:09 | hádě hloubavé
Jsou věci, které mi i přes dlouholeté snažení zůstávají skryté. Jsou jakoby zamotané do bílého fáče, který je snad nekonečně dlouhý a ještě zašmodrchaný. Pořád ho odmotávám a odmotávám, ale když už se zdá, že konečně prohlédnu, co je uvnitř, objevím další záhyb té látky. Jakoby to nestačilo, každou chvíli se zjeví drobný ptáček a upustí hromádku peří, takže se mi před očima udělá bílo a nevidím vůbec nic, zapomenu i to, co jsem pracně dekódoval ze svých třináctých komnat. Mezi taková tajemství patří podstata mé nemoci. Rád bych věděl, jaká je vnitřní příčina toho, že jsem nevidomý. Člověk odkryje jen střípek a potom další střípek... nikdy nevidím celou skládačku.
Podobné je to s mou tzv. dospělostí. Já jsem jako Petr Pan, nehodlám dospět... nikdy. Neuznávám dospělost, nesnáším to slovo, štítím se ho. Pro mě slovo "dospělý" evokuje představu vážných, ustaraných lidí, kteří pracují, kouří, kouří a pracují. :D Popřípadě zavařují okurky, vedou k uzoufání nudné rozhovory o počasí, všechno vidí skepticky a spoustu věcí dokonale přehlížejí. Už je nenadchne, jak krásně svítí Slunce, jak podzimní listí hýří barvami, neocení krásné nesmysly. Hrozná představa.
Bohužel jsem ani já zcela neodolal vší té etyketě, kterou by se měl řídit každý spořádaný mladý muž. Mluvím diplomaticky, dokonce i v případech, kdy bych nejradši na někoho vylil z velké mísy puding se šlehačkou. Nesměju se v nevhodných situacích, neprojevuji prakticky žádné emoce. Nemluvím o sexu a pokud už na toto téma někdo zavede řeč, tak se tvářím, že mě se to netýká. Dávám si dobrý pozor na to, co říkám, abych stále působil rozumně a důvěryhodně. Říkám lidem to, co chtějí slyšet, a ustupuji ze svých názorů okamžitě, jak vycítím hrozící konflikt. Mluvím s dospělými většinou o tom, co mě ani v nejmenším nezajímá, jako o penězích, počasí a politice. Každého vyslechnu, i když se můžu třeba unudit. Neumím říct: "promiň, mě tohle moc nezajímá. Jdu ven." Jsem ochočený... a to je hrozné pomyšlení. Jsem už naprogramovaný, ale přitom ve mně všechno křičí: "ne! tohle nejsem já, já jsem něco jiného... ale co?" Vidíte, teď si stěžuju, ale přitom v pubertě jsem ze všech sil chtěl být takový jako dospělí. Tehdy jsem si osvojil všechna ta pravidla. Začal jsem pít kafe a holit se už ve třinácti, abych si připadal jako jeden z nich. Abych patřil do toho divného klubu jen pro zvané, směl poslouchat rozhovory, při nichž mě dříve posílali do pokoje. Jak důležitě jsem se cítil, když jsem s vážnou zodpovědnou tváří usrkával kafe. Co na tom, že mi vůbec nechutnalo. Moc jsem si přál být dospělý, až se mi to nakonec povedlo. Teď můžu dělat zapovězené věci, poslouchat nemravné řeči, můžu adoptovat dítě a nebo si koupit dům. V něčem jsem svobodný, ale v něčem si připadám jako ptáček v kleci.
Ale můžu vůbec vyčnívat z davu? Jsem tak moc jiný, že svoje názory raději skrývám. Většina lidí, s nimiž se potkávám, by je nepřijala nebo ani nepochopila. A přesto jsou pro mě tyhle myšlenky samozřejmé. Nejsem schopen zvyknout si na onu hru na čas. Lidé věří, že existuje cosi jako čas. Jakési odpočítávání. Čím větší číslice, tím bývají vystrašenější. Existují jisté důležité milníky na časové přímce. Např. osmá hodina večerní, to se jde do postele. Půlnoc... to je strašidelná hodnota. Pak tu máme specialitku... třicítka. Když je vám 27, je normální bát se třicítky. No, není divu, je to kulaté číslo, kulatost je přece tak osudová... Ovšem kdybychom to počítali v šestnáctkové soustavě, bylo by to 1E a to vůbec není kulaté číslo. Ale pozor, pozor na hodnotu 1E. Jakmile jí dosáhnete, přestáváte být krásní. Ujíždí vám jakýsi vlak, máte poslední možnost mít dítě a měla byste už mít práci a hypotéku. Každý dospělý člověk s perspektivou má přece hypotéku. Musíte se snažit, to už není žádná legrace. Někdy v tomto bodě by ženy měly začít mluvit o tom, že věšely prádlo a chystají se sundat záclonu, protože už potřebuje vyprat. A pozor, je to jen deset let k další magické hodnotě... čtyřicítka.
O čtyřicítce byste měli vědět jednu zásadní věc... to už vám není 20 let, víte? To musíte stále opakovat... "už mi není 20 let." Kdybyste to náhodou zapomněli, tak si o tom můžete poslechnout písničku od Jiřího Zmožka. A nejen to, vám není ani 25, tak jste do dopracovali. Taky vás všechno musí začít bolet a jestli ne, tak vás to prý brzy čeká, až překročíte hodnotu 2F, nejpozději okolo padesátky. Dala by se o tom snad napsat celá kniha. Já tomu ani v nejmenším nevěřím. Podle mě, člověk nemusí stárnout v tom smyslu, že by jeho tělo chátralo a nastupovala demence. Může měnit priority, může zmoudřet, nabýt sebejistoty, hodně se naučit... to je pro mě stáří, ale ne všeobecná degradace těla i mysli. Zdraví máme všichni ve svých rukou v každém věku. A neuznávám čas jako takový, dělámi velké potíže řídit se podle něj. Navíc komunikuji s anděly a vílami, cítím duchy, mívám předpovídající sny, jsem vegetarián a neuznávám koncepci vlastnění majetku. Jsem ekolog šílenec, povídám si se stromy a připadá mi, že patřím na Plejády. Copak tohle můžu veřejně říkat? Copak tohle všechno můžu naplno žít? Nevím, mám strach, že mě odsoudí. A tak se chovám tak, jak se čeká, abych měl klid. Ale mě to nudí, děsivě nudí, až z toho celý hnědnu.

Existují i úžasní dospělí, ale nutno říci, že jsou většinou uvnitř stále dětmi, asi jako Exupery, Lewis Carol, C. S. Lewis, J. R. R. R. R. R. Tolkien, Michael Ende nebo J. K. Rowling, Terry Pratchett... takže vlastně moje největší literární vzory. A potom skvělí duchovní učitelé, kteří ukazují ostatním, jak najít sám sebe, třeba můj velký zdroj inspirace, Neale Donald Walsch, Lorna Byrne (naprosto pozoruhodná žena z Irska, která od mala vídá anděly) a samozřejmě Doreen Virtue (taková vílí velvyslankyně taky z Irska...) Nakonec jich není tak málo - pozoruhodných dospělých, kteří nezapomněli být dětmi.
Možná, kdoví, třeba si pletu dospělost s otupělostí nebo dětskost s dětinskostí. Nebo jen chci být jiný, než většina dospělých, s nimiž jsem se setkal. Snažím se o to. Vím jistě, že si můžu hrát, ať jsem jakkoli starý. Můžu být stejně tak upřímný a čestný a vymýšlet bláznivé nápady. Není to otázka věku, ale odvahy být sám sebou. Jen k tomu najít tu odvahu. Ale náhodou si stojím docela dobře. Kdybyste mě znali, věděli byste, jak jsem výstřední. Ale mně to nestačí. Nejsem ani zdaleka sám sebou. Mimochodem, je mi 24. Připadá mi, že píšu, jako by mi bylo o deset let víc.
Podivně váš
Luky

Báječný den čtvrtý

27. srpna 2012 v 1:22 | hádě pražské, za svobodna octové
Ahoj, drazí,
vítám vás u dnešní čtvrtodenní reportáže z ulice V zahradách. Dnes jsem se probudil do krásného dne. Netuším, čím to je, ale prostě to tak je a užívám si to. Pěkně jsme pokecali se spolubydlícím o sametové revoluci a o tom, jaké to bylo za socialismu, (to je moje oblíbené téma). Bylo to fajn. Cestou k sestřence jsem se stavil v takové moc milé kavárně, kde mají fairtrade kávu. No, sice děsně hřeším, ale aspoň je mi trochu fajn. :) Budu se věnovat programování. Před pár lety jsem začal dělat počítačovou hru pro nevidomé, tzv. audiohru, ale nikdy jsem ji nedokončil. Dnes jsem si řekl, že je načase, abych začal něco dělat, myslím obecně něco dělat, dokončovat věci. Mívám úžasné nápady, ale málokterý aspoň začnu realizovat. K čemu pak moje skvělé nápady jsou, když se nerealizují?
Včera jsem ochutnal vitariánskou večeři, (vitariánská znamená, že byla připravena z čerstvých, nevařených, tepelně nespracovaných surovin.) Byla to fantazie. Původně jsem Byl docela skeptický, že bych si mohl nějak zvlášť pochutnat na cuketových špagetách s chilli papryčkami, ale když mi to jídlo milá číšnice, která pochází z Kuby, donesla, nasál jsem úžasnou vůni čerstvé zeleniny a byl jsem okouzlen. Už z té vůně prýštila životní energie, natož pak potom, když jsem začal jíst. Ty tenoučké proušky cukety, představující špagety, mi sice připadaly trochu divné, ale ani zdaleka tak moc, jak jsem očekával. Spousty jasných chutí, které harmonicky prolínaly jedna druhou, zcela zaměstnaly mou pozornost. Dosud jsem nepocítil tak naplňující pocit spokojenosti, jaký se po jídle rozlil mým tělem. Už dávno jsem z jídla nedostal tolik energie, bylo to, jakoby moje buňky nadšeně tleskaly a volaly "bravó, opakovat, opakovat!" Škoda, že to bylo tak předražené a přitom v malém množství. Až budu bohatý, tak se budu v takových restauracích stravovat každý den. Mimo to jsem v té restauraci byl s opravdu milými lidmi. Potkal jsem je u kamaráda, kde všichni společně staví malou zeměloď. Doporučuji vám něco si o zemělodích přečíst. je to tak geniální a ekologické, že mám chuť skákat radostí, že někdo na něco takového přišel. Budu na té stavbě taky trochu pomáhat. Pak se o tom víc rozepíšu.
V metru mi pomáhala jedna holka a už ani nevím jak, ale nějak jsem zavedl téma na Gilmorky. Ukázalo se, že jsme oba Gilmorovic šílenci a asi čtvrt hodiny jsme kecali o tom seriálu. Pořád nás napadaly další a další vtipné scény a smáli jsme se. :) To bylo tak fajn... kecali jsme jako staří známí, přitom jsme se viděli poprvé. Pak jsme se rozloučili a svobodně se rozešli. Ani jsme si nedali kontakt... nějak to nebylo potřeba. Třeba se někdy uvidíme a stejně se doopravdy nemůžeme rozdělit. Někde uvnitř jsme stejně jedna bytost, všichni jsme jedna bytost, tak co. :) Vzkaz pro hádě, které by teď poťouchle řeklo "allleeeee": "ssssssssss ss s s sssssss." (Jinými slovy, nelíbila se mi.) :) Jinak bych už na ní měl telefon, e-mail, Skype, icq, Facebook, Google+... a vnutil bych jí adresu tohohle blogu :D
Odpoledne u Jitušky, (sestřenky), bylo taky hezké. Viděl jsem mamku a sestřenčina syna Vojtíka, mezi zasvěcenci známého jako mrňouse. :) Jituška pekla štrůdlisko a byla spokojená, že mi chutnalo. :D Já miluju, když jsou lidé spokojení, schválně jim říkám to, co chtějí slyšet. Ale nelžu, jen to drobátko připepřím, aby měli velkou radost. Cestou zpátky mě oslovila starší paní, která se mi sama od sebe začala svěřovat a dala mi pusu na tvář. :) Stál jsem celý tumpachový a nejpříjemnější mi to nebylo, ale je to velká pocta. :) Hlavně, že jsem jí potěšil. A můj výčet skvělých zážitků ještě pořád nekončí. Z metra mě vedl hodný pán s Polska, který měl s sebou kamaráda ze ˇšpanělska. Pěkně jsme si zašprechtili anglicky. :D Doma na mě bylo ras, dva, tři, čtyři, pět lidí moc milých, navíc jsem si moc pěkně psal s včElou a se Zuzíkem. Poslouchal jsem seminář Neala Donalda Walsche, mého velkého učitele a vzoru. Krásně si na tom trénuju angličtinu, protože je mu hezky rozumět a moc mi pomáhá to, co vypráví. Úžasný chlapík, tenhle Neale. A Donald taky. A o Walschovi ani nemluvě. :D Jo a teta mi dala rajčátka ze zahrady, která mě nabila jako tuškovou baterku. A napadají mě další a další báječné věci, které na dnešním dni oceňuji.
Vidíte to? Dnes jsem měl báječný den s příchutí Margotky. Byl sladký, smysly zaměstnávající, potěšující, překvapivý, šťavnatý, rozmanitý, afrodiziakální a nezdravý. Prostě klasa. :D Tak spěte sladce a přeju vám, ať vás ráno někdo přeněžně políbí na rty jako Slunce líbá pampelišky. A pak přijďte a dejte i mně pusu. Ale uvítal bych 20letou vegetariánku, která nekouří, nepije, má dlouhé vlasy, miluje kočky a je vodnářsky ulítlá. A pokud navíc bude mít ráda Pratchetta, tak o ní napíšu článek.
A už spěte nebo na vás vletim. :D
Hvězdným třpytem poblázněně váš
Luky

Dech

21. srpna 2012 v 23:15 | Liánek
Jsi mé tajemství.
Ledové malůvky na okně,
co se jedním dechem rozplynou,
to jsi ty.

Vločka,
co jen pro mě každý večer se snese,
pomalu a plavně,
to jsi ty.

Potichu taješ napovrchu mého srdce,
jen a jen pro mě a ono,
ač celé polámané,
zázračně se štěstím zaplní.
Potichu. Potají.

A teď už zase taješ,
jako květ se tvá vzácná přítomnost rozvíjí.
Už zase taješ
a pláč se napokraji mísí s modlitbou.
Slzy vděčnosti střídají hořké poznání.
Jsi zakázané potěšení, skrytá naděje,
a přece všechno víš.
A já tu hraju hloupou hru stínů.

Předkým se to ale schovávám?
Před sebou,
protože nesmím naplno vzplanout.
Nechci tě popálit.
Ale oheň nehasne, nepohasne.
Mění se v roj barevných jisker,
které se rozlétnou každá jinam,
tak tě jen hezky hřejí.

Jsi tu a taješ.
Potichu. Potají.
Ticho nás spojuje.
A tak se choulím na dně tvých hlubin
a držím ti palce, když toužíš po jiných.

Jako poztrácený dech, zbloudilé pírko,
dáváš si potichoučku kamínek pod mé srdce.
Pramalé tajemství, ukryté do noci,
nedá si poroučet, není mu pomoci.
Není mu pomoci, klíčí a klíčí,
natolik vzdálený lidskému chtíči.

Nedá se zničit, nedá se pominout,
můžeš mi jedině, spáso má, prominout.
Nastavíš jednou snad váhavě dlaň,
dám ti ho, ač za něj veliká daň...
nebude nikdy už docela zplacena
a každá naděje bude zas a zas zhacena.

Co ale není teď, bylo už kdysi,
co bylo, není teď, už jenom ty jsi.
Jsi tu a zůstáváš, ač možná zmizíš,
ty jsi to jediné, poslední ryzí.

No co...

6. června 2012 v 21:54 | hádě řepné
No co, tak jsem tlustý, nevidomý a líný... Jsem. Taky nezodpovědný, přecitlivělý, nestálý, místo abych problémy řešil, tak je přehlížím, radím druhým, místo abych dával svůj život do pořádku a taky nezodpovědně utrácím za sladkosti a pizzu, pročež kvůli tomu koncem měsíce nemám co jíst. A další a další věci bych jistě našel. Jsem takový. Přiznávám. A co... Je už načase, abych se přestal tak přísně soudit, nejsem přece horší než kdokoli jiný. Jsou to docela známé lidské vlastnosti, má je kdekdo, tak proč bych měl zrovna já být čistý jako beránek? No, protože chci, abyste mě měli rádi, co víc, já chci, abyste mě milovali a občas toužím i po pochvale.

Dělám to, co si myslím, že chcete, abyste mě měli rádi. Je to přitom složité, protože každý chce něco jiného. Moje maminka chtěla, abych si udržoval pořádek v pokoji. Paní učitelka na angličtinu na základce mi řekla, že jsem lajdák, vychovatelka mi vyčetla, že jsem drzý, matikářka mi řekla, že řeším rovnice jako bůh a chemikář, starý pán, kterého si velice vážím, prohlásil, že bych mohl být výborný chemik. Kromě toho, když jsem jako malý kluk zahrál sousedce na tahací harmoniku "ta slepička kropenatá", plakala dojetím. :D Všechny tyto pochvaly byly velice, převelice příjemné. A všechna ta krytika byla velice, převelice nepříjemná. Od těch dob se snažím vyhovět všem těm lidem, všem těm požadavkům. Snažím se nebýt drzí a líný a na druhou stranu jsem chytrý a toužím se předvádět všemi možnými způsoby, aby zase někdo plakal dojetím, jak jsem šikovný a výjimečný. Kdyby šlo aspoŇ jen o pár těchto požadavků, ale ono jich je mnohem víc. Ve škole jsem byl za hvězdu kvůli své samostatnosti a schopnosti dobře se orientovat. Byl jsem výjimečný mezi nevidomými, učil jsem se velmi rychle orientovat po městě, zvládal jsem všechny praktické věci jako mytí nádobí, převlékání postele a podobně. Víte, jak slastný to byl pocit, když mě tak chválili? A byl jsem výjimečný, to pěkně zahřálo v bříšku... taky mě v sedmé třídě vedoucí vychovatelka pochválila, jak se chovám dospěle... a rozumně, inteligentně... víte, jak jsem se nafukoval pýchou? A teď jsem pořád vážný, dospělý a rozumný, i když se chci odvázat a hrát si. Někdy se přistihnu, jak s nevinou tvářičkou čekám na další školní pochvalu. Jsem ale dobře naprogramovaný, co?... jako kůŇ: cukr a bič... cukr a bič... za tohle je bič... a za tohle zase cukr... Požadavků je velká spousta a některé si protiřečí. Cítím se jako svázaný do kozelce, jako zapřažený do postroje, jako ptáček v kleci, který si otevřel dvířka, ale neodváží se vyletět.

Nedaří se mi splnit všechny ty imperativy, ne a ne. A ne. I kdybych se rozkrájel... (a že už jsem to zkusil...) "Ale to přece nejde," křičí moje vnitřní dítě, "musím to zvládnout nebo na mě zase budou křičet a dostanu! Musím, musím!" A ze zoufalství se dítě změní v přísného dospělého: "Musíš, musíš! Dělej! Ty hajzle! Ty slepej tlustej debilní kryple, dělej!" Tohle se ve mně odehrává, když si myslím, že jsem někoho milovaného zklamal a on mě teď bude nenávidět. Křičím v duchu sám na sebe jako vyděšené dítě, převlečené za autoritu. A když už jsem ze své "neschopnosti" nadmíru zoufalý, tak se potrestám. Ublížím si. Dám si facku, třísknu se složenou bílou holí po hlavě... "Ty prostě už budeš normální, ty kreténe," prásk, "nebudeš takovej mrzák, všechno zvládneš, okamžitě," třísk... A pak se vysíleně svezu na postel a mám záchvat pláče. Pláču lítostí nad tím, že se na mě někdo zlobí, pláču lítostí nad tím, že jsem na sebe tak zlý, a ze zoufalství, že se mi stejně nepodaří trvale se změnit a je to marný boj.

A proto přiznávám, že mám chyby, někdy jsem sobecký a mám nízké pudy. Odpusťte mi to, prosím. Snažím se kvůli vám, moji milovaní blízcí, aniž to tušíte, protože jste pro mě všechno. Můj život se točí okolo vás, je vámi podmíněný. Já ale už vím, že mě máte rádi takového, jaký jsem, a tak bych k sobě měl být schovívavý. Omlouvám se za to, že je tento článek tak depresivní. Já jsem to neměl v plánu, netušil jsem, kam se dostanu. Jen mě napadla slova "no co"... divil jsem se, že by měl můj článek začínat zrovna takhle, ale nechal jsem svoje podvědomí promluvit. Vím, že nejsem sám, kdo se tak přísně trestá, doufám, že jsem někomu pomohl, aby si to uvědomil.

podivně váš
Luky
 
 

Reklama