Deník

Mám narozeniny

23. ledna 2014 v 1:12 | Luky
Dnes přesně ve 22:20 je mi 26 let. Ponecháme stranou pocit, že je to už nějaké divné číslo, a ponechme prostor mé zajímavé náladě. Je mi smutno, a přesto velkolepě. Nehledě na to, co mě teď trápí, dnes je mimořádný den a měl bych taky přemýšlet mimořádně. Musí být nějaký důvod, proč jsem se narodil a proč jsem prožil všechno to trápení. Taky jsem zakusil nesmírně krásné chvíle a těch si chci vážit přede vším. Málokdy o sobě smýšlím hezky a o to míň ode mě uslyšíte něco pozitivního na mou vlastní adresu. Ale dnes udělám výjimku. Napíšu třicet věcí, které na sobě miluju. První, kdo o nich má vědět, jsem já, až pak to můžu očekávat od ostatních. I když ostatní možná zapomněli a už jsem pro ně zevšedněl, já se musím naučit mít se rád. Tak jdeme na to. Mám rád na sobě: svůj hlas, svou něhu, svou citlivost, svou fantazii, svůj soucit, svou odolnost, svou hravost, svou odvahu jít do neznáma, své porozumění ženám, svou bystrost, svůj skvělý cit pro hudbu, svou lásku k přírodě, svoje literární nadání, svou schopnost odpouštět, svou empatii, svoje vegetariánství, svůj talent na jazyky, svou pokoru, svou touhu pomáhat, svoje mimosmyslové vnímání, svoje nejstarší vzpomínky, svou schopnost rozvášnit ženu, svou ochrannou ruku nad slabšími, svou vnitřní svobodu, svou proměnlivost, svůj cit pro krásu ve všem, svoje lidské slabosti, svou schopnost milovat celou duší, oddaně, vášnivě a navždy, svou odvahu být jedinečný a nejvíc na sobě miluju fakt, že jsem svůj život ukormidloval až k Terezce, k bytosti, která mi ukazuje, co je skutečné štěstí.

Terezka

3. října 2013 v 21:55 | Luky
Večer se už pomalu chýlil ke konci, Měsíc už držel stráž nad všemi nočními i denními tvory, koruny stromů tiše šeptaly svá důvěrná sdělení...
večer jako každý jiný... To se však mělo ještě změnit. Já jsem stál na opuštěném náměstí a poslouchal tiché noční šumění. Byla mi trošku zima, jak
se vzduch chvěl se začínající nocí. Tušil jsem, že má nějaký smysl právě teď a tady stát a na něco čekat. Pomyslel
jsem si, že to asi může být jedině něco nepříjemného jako obvykle, a přitom pomyšlení jsem se málem otočil a znuděně odešel domů spát. V tom se
ozvalo tiché cinknutí, asi jako když ťuknete do jemňounkého zvonečku. Cinknutí se ozvalo ještě párkrát, jakoby se neslo spolu s vánkem, co mě tak
příjemně nepříjemně chladil. Pochopil jsem, že se ozývá taková ta zvonkohra z tenkých kovových trubiček asi odněkud ze zahrady. Asi je to zvláštní,
ale ten zvuk mě uklidnil. Možná, že ty zvonečky rozhoupala jakási malá ručka, třeba ručka víly v té zahradě a nebo ručka osudu... u mě je možné
všechno nebo ne?
Zaslechl jsem pomalé kroky. Zpozorněl jsem a nastražil uši. "Kdo to asi je," říkal jsem si v duchu a nemohl jsem si pomoct, ale začínalo mi být
nějak nečekaně hezky u srdce. Zdálo se, že přichází někdo malý, možná že je to dokonce nějaká slečna... "Ale vykračuje si nějak klidně," prošlo mi
hlavou. Usmál jsem se a dál přemýtal. Kroky se přibližovaly, byly stále stejně klidné. Už mě musí vidět... A pak se to stalo. Zalil mě tak silný
pocit, že jsem myslel, že mě cosi teleportovalo do jiného světa. Láska, všepřesahující a jiskřivá láska, to byl ten pocit. Měl jsem dojem, že
nemůžu ani vydechnout, jakoby se v mém srdci dělala bublina ze zlatého světla a pořád se rozpínala... jakoby kolem mě vše cinkalo a plnilo se
jiskřičkami, jakoby žít mělo smysl, jako když chcete plakat a smát se v jednom okamžiku... A pak promluvila: "jsem tvoreček a už tě nikdy
neopustím."
"Ty jsi tvoreček? Ten maličký bělostný tvoreček, to proměnlivé stvoření, lehké jako vzduch, že ho do dlaní nevezmeš, studánka s léčivou vodou a
zdá se, že nemáš dno? Nekonečně složitá a přitom tak přirozeně prostá? Vášeň a odevzdání, touha a vděčnost, snění a přitom oči otevřené? Jsi tady a tam, jsi voda a hned oheň, jsi sníh a taky jiskra, ve sněhu zapadlá? Jsi..."
Mé vytržení přerušil dotyk její ruky. Pohladila mě po tváři. Bylo to nekonečně něžné a konejšivé. Bylo v tom tisíc slov a přece ani jedno. Věděli jsme, že jsme našli jeden druhého a začal nesmírně krásný sen, který je tak pravdivý, že tomu skoro ani věřit nejde. Jsme jeden pro druhého a jsme teď jedno. Jsme kompletní. A nestalo se to za takových okolností, jak jsem popsal, ale to, co prožíváme od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali, se dá popsat takovým příběhem. Je jasné, že slova vůbec nestačí, ale pokusil jsem se je najít a podělit se o štěstí, které občas nazývám pozitivním šokem. Moje srdce bylo ještě nedávno celé šedé z dlouhého trápení, odvyklo si od krásných citů, ale teď miluje a miluje vroucně. Vyšší síly nás zázračně svedly a zdá se, že nás pomaličku, krůček po krůčku vedou už dlouho k tomuto okamžiku. Děkuji pokorně za tak nádherný dar a děkuji sám sobě, že jsem vnitřnímu vedení nevzdoroval až tak vytrvale. Děkuji za to, že se učím stále děkovat a zapomínat na černé myšlenky. Děkuji tobě, převzácná Terezko a vím, že víš všechno, taky to, jak křehce si počínám s dárkem, co jsi mi dala. Jsme jedno.

Díra v zubu? Spíš díra v srdci

10. srpna 2013 v 1:00 | Luky
Jau! :( Bolestivé dny... Zdá se, že mám všeho natolik plné zuby, až jsem o jeden dočista přišel, neboť se zdá, (a dá se to celkem s jistotou konstatovat), že z něho skoro nic nezbylo kvůli kazu. Tak dlouho jsem odkládal návštěvu zubaře, až mě k ní donutila dost nepěkná bolest, kterou neutišilo ani reiki, dokonce mě donutila vzít si prášek proti bolesti, což je u mě, u takového zastánce čistě přírodní léčby, nečekané. Jenže než jsem zjistil, kde se dá koupit kostival nebo aspoŇ hřebíček, došlo mi, že je jednodušší koupit si prášky za 15 Kč a nachvíli si ulevit. Je fakt, že už během téměř probdělé noci, mě napadlo, že je asi na obzoru pořádný průšvih, ale to, co pak následovalo u milého zubaře, (zrovna mého návštěvníka z výstavy), mě šokovalo. Pod zubem zřejmě už půl roku bujel zánět, nerv odumřel a korunka byla průsvitná, protože z ní skoro nic nezbylo. Zub se mohl buď zdlouhavě a ne zcela spolehlivě opravovat, což by stálo čtyři tisíce, nebo se taky dal vyrvat. Já nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale mně se chtělo brečet. Bylo mi líto toho zubu... Jsem normální? Bylo mi líto těla, které je dokonalé a zázračné, ale já ho systematicky ničím jako bezcenou věc. Protože si nemůžu dovolit vypláznout tolik peněz, nechal jsem si ten zub vytrhnout, ale i přes dvě injekce to dost bolelo kvůli tomu zánětu. Trvalo to navíc déle, protože se ta vyžraná korunka odlomila a v dásni zůstaly jen kořeny. Prosil jsem anděly o pomoc, posílal jsem si reiki jak divý a k ničemu to nebylo. Co mi pomohlo, bylo jméno, na něž jsem se upínal. Jestli chcete vědět, koho opravdu a vroucně milujete, komu vždycky všechno odpustíte, nechte si provést bolestivý zákrok a to jméno, k němuž se budete vzpínat jako k poslední naději, to je ve skutečnosti to nejkrásnější ve vás.
Moje dvoudenní eskapády se zubem jsou malicherné, (i když to pořád trochu bolí, mrcha), ještě to nic není proti vážnějším problémům, ale stačilo mi to, abych se zase trochu "vzpamatoval." Stejně, jako když mi kdysi brali ledvinu a já jsem pak několik měsíců ležel v nemocnici, zoufale vyhlížející jakoukoli návštěvu, když jsem jindy měl hrozné bolesti a pak se ukázalo, že jsem prostě jen nastydl na... řekněme křehkém místě, jako když jsem se jednou celou noc nekontrolovaně třásl a sotva si uvědomoval, co se děje, a to jen z šoku... stejně jako když maminka byla v nemocnici a já jsem šílel strachem... když jsem naposledy držel za ruku umírající babičku... nebo když jsem si kdysi dávno vrazil hračku do oka a oslepnul jsem... rázem zmizely křivdy a hořkost, falešný pocit nezávislosti a zůstala jen láska a prosba o odpuštění. Takové chvíle vás jednoduše přitlučou k přítomnému okamžiku, abyste si zase uvědomili, jakých pokladů jste plní. Každá vteřina s těmi, které milujete, a každá chvilinka, kdy dýcháte, můžete se dotýkat a žít... tak taková chvíle především nemá cenu zlata, protože pro mě je zlato bezcenné. Takové okamžiky jsou nejkrásnějším darem. Hold jsem se tady na Zemi nějak vyskytl a musel jsem přetrpět všechny ty tvrdé zkoušky, tak to asi k něčemu je. Tak si toho vážím, ať už pro ostatní moje existence něco znamená nebo ne.
slzavě váš
Luky

Neviditelné síly na Neviditelné výstavě

2. května 2013 v 21:57 | Luky

Vážení a milí,
rád bych vám o sobě dal nějakou zprávu. Jsou mezi vámi tací, kteří jsou ode mě teď velmi vzdáleni, alespoň pokud jde o kilometry, a myslím, že nejvíce se o mém životě dozvíte z mého blogu. Měl bych pokračovat v psaní pomyslného nepravidelného deníku. Věřím, že mě to přiměje hledat na svých dnech něco hezkého (a že je toho dost…)
Už více než půl roku žiju hlavně svou prací. Ono to zní fádně… žít prací… alespoň já, když slyším slovo práce, tak mě postihnou nejrůznější nelibé pocity… Představuji si, že práce je něco… utahaného, to je to slovo, místo, kam všichni musí, kde se dře do úmoru a nic z toho není, ani dost peněz, natož nějaká radost… Lidé jsou z práce ztrhaní, utahaní jako koťata, celí zamračení, štiplaví, drsní a zpocení, je to jakýsi krutý úděl, který člověk musí snést, aby mohl snést zbytek života, čímž myslím pár zbylých hodin týdne, kdy se nespí nebo nejí. Těchto pár hodinek by si zřejmě člověk měl vychutnat jako plody své práce, koupit si hromadu věcí a má svolení přebývat ve veliké cihlové kostce, zvané dům. To je moje představa, brrr…
Ale proč tu nehezkou představu vlastně popisuju? Protože, i když jsem z toho překvapený, moje práce je pravý opak. Vlastně bych tomu neměl říkat práce, nezapadá to do mojí dosavadní definice toho slova. Já jsem v práci šťastný, jsem ve svém živlu. Je to naplňující a to vůbec nepřeháním. Za jeden den poznám desítky lidí (a to vlastně velmi z blízka, až intimně, řekl bych.) Dívám se na návštěvníky Neviditelné výstavy jako na mozaiku, přepestře zbarvenou. Mozaika se stále mění, žije si čilým životem, asi jako louka: tu a tam něco vyroste, rozkvete, odkvete, přijde slimák a všechno pokryje slizem, odněkud se přitoulá ovečka a sní, na co přijde… prostě živý organismus. Každý člověk je jedinečný. Naprosto mě fascinuje ta nekonečná proměnlivost povah, citů, fantazií, vnitřní bohatství lidí. Každý je originál, ale přitom jsou si všichni podobní. Tato dichotomie by asi mohla vést k ukončení všech válek, kdyby ji měli lidé na paměti.
Užiju si kopec legrace, protože návštěvníci se lehce nechají zlákat k hrám. Zdá se mi, jakoby se stávali dětmi, ve tmě padají bariéry a hloupá pravidla. Tma je něco intimního. Je to asi takové, jako kdybyste se s někým úplně neznámým octli v jedné posteli. Nemyslete ale hned na odvážné věci. :D Mám na mysli situaci, kdy jen tak ležíte pod peřinou o nedělním ránu a koukáte na televizi. Dávají třeba Gilmorova děvčata a Rorry zrovna vysvětluje učiteli na střední, že zmeškala test, protože narazila s autem do jelena. A právě v tu chvíli přijde vaše sestra, která má výjimečně dobrou náladu, a zeptá se: "můžu k tobě?" Koukáte spolu, jíte spolu čokoládu, posloucháte, jak maminka v kuchyni smaží vajíčka a smějete se, jak Lorelai řve na ředitele Charlestona. Kdyby se ale místo vaší sestry vedle vás ocitla úplně neznámá osoba, ať už by vám to vadilo nebo ne, mohli byste si vykat? Mohli byste pronášet hloupé konverzační fráze, které nikoho doopravdy nezajímají? Záleželo by na vašem oblečení, na make-upu, společenském postavení nebo penězích? Po ránu nikdo nemá make-up, každý vypadá více méně strašidelně. :D Většina z nás asi má na sobě pyžamo a tak nějak soukromě tipuju, že nebude zlatem vyšívané, můžete je jedině pochválit, jaké pěkné kytičky na něm jsou. A k čemu vám jsou v neděli po ránu při sledování Gilmorek peníze? Snad jedině že byste objednali pizzu. Tak v takové situaci se já ocitám v báječné práci na Neviditelné výstavě. Vděčím své veliké lásce, něze a citu za to, že to takhle vnímám. Pro mě to není dřina a nutnost, v žádném případě. Není to otrava, je to nesmírně štědrý, doslova zázračný dar. Zvlášť když na mou prohlídku přijde devítiletá holčička, celá vystrašená, hned na začátku se rozpláče a nemůže dál, ale za pomoci andělů, klidného laskavého hlasu a objetí se mi ji podaří utěšit, s velkým úsilím se ji celou prohlídku snažím zaujmout, pobavit a vtáhnout do hry a ona je nakonec nejšikovnější ze všech a mám tu čest slyšet její zvonivý životodárný smích… to je opravdický zázrak. Je to větší odměna než celý měsíční plat. Jindy zase přijde rodina i s babičkou, která má potíže s chůzí, bojí se a hůř slyší a přesto se odvážila přijít. To mě přivádí k úžasu a stále jí chválím, jak je šikovná. lstivým způsobem jí podsunu myšlenku, že je vlastně největší machr ze všech a i tak se tady procházíme, jakoby nic… Její radost je zázračná. Lidé rádi přistupují na mé hry, na báchorky o nerudných zelinářích, co házejí po lidech celer, trafikantce, kterou chudinku každou chvíli někdo píchne do oka nebo jí ukradne svačinu, o tom, že celá výstava vznikla kvůli neschopnému elektrikáři, kterého každý den voláme kvůli rozbitým jističům, ale on to nikdy neopraví, a tak máme na celé výstavě tmu jako v pytli. :DD Vlastně jsem si ani neuvědomil, kolik báchorek už jsem si vymyslel a jak mně samotnému připadají vtipné.
Práce průvodce je vzrušující a je to neustávající tvořivá hra, v podstatě herecký výkon. Uvolním se, prosím anděly o spolupráci a pak se zcitlivým jako radiopřijímač a intuice inspiruje každé moje slovo, láká mě, abych přišel k takovému návštěvníku, který zrovna potřebuje pomoc, jaký tónem mám mluvit, jak se lidí dotýkat, aby to dalo každému, co zrovna potřebuje. Jsem vlastně nejmenším článkem celého procesu, největší zásluhy patří andělům a návštěvníkům samotným. Je to tak úžasný zážitek, že vydržím být třeba i deset dnů za sebou v práci a odvádět stále stejný výkon. Moje každodenní únava je sice dúkladná, ale opadne hned, jak návštěvníci vstoupí do tmy, a může mi do té chvíle být sebevíc smutno. Je to terapie pro mě i pro ostatní.
vděčně váš
Luky

Lorna - anděl jako dárek andělů jednomu anděli

12. dubna 2013 v 22:42 | Luky

Přijdu sám sobě legrační, jak po každé, když začínám psát nové sdělení, sedím bezradně nad klávesnicí notebooka a přemýšlím, jak sdělit nesdělitelné. Nakonec to vždy nějak dopadne a já zjistím, že se slova sama řadí v legrační tlačenici a navlékají se na šňůrku ve správných barevných kombinacích. Zkusím vám tedy zase jednou sdělit cosi nesdělitelného, a sice svědectví o andělech a setkání s jejich váženou prostřednicí.

Když jsem znovu objevil Anděly v mých vlasech, knížku, kterou jsem již jednou kdysi otevřel, ale nedočetl dál než za desátou stránku, cítil jsem, že je to pomoc, hmatatelná pomoc od andělů a tentokrát jsem ji objevil ve správný čas. Poslouchal jsem ji ve formě audio knihy, kterou načetla herečka, slečna s cituplným hlasem, na němž bylo znát, že dobře rozumí tomu, co čte. Lorna vylíčila, jak velkými těžkostmi procházela, přičemž mnohé z nich jsou mi důvěrně známé. Cítil jsem tolik lítosti nad jejím osudem, že jsem jí chtěl dát lásku za všechny, kdo to v jistých chvílích neuměli, chtěl jsem být schopen vynahradit jí každý okamžik bolesti. Postupně jsem se dozvídal, jak moc mohou andělé pomáhat, k jakým zázrakům může dojít, když jim člověk dovolí, aby mu ukázali, kudy vede cesta. Pomalinku, zlehka jsem si vzpomínal, jak mně samotnému párkrát pomohli ohromujícím způsobem, například když jsem se jednoho chladivého večera dočista ztratil v Kladně. Řekl jsem si tehdy, že zkusím poprosit anděly o pomoc a vyzkouším si, jestli to funguje. Jen asi půl minuty na to šel tzv. náhodou někdo kolem a byly to velice vstřícné slečny, které mě dovedly skoro až domů. Chci podotknout, že do té doby jsem tam bloudil sám jak trubka aspoŇ deset minut.

Lorna se se všemi těžkostmi vypořádala neuvěřitelně odolně a láskyplně, což mi dodávalo obrovskou sílu. Lorna, její kniha a andělé mě skoro držely při životě v době, kdy jsem byl tak zasažený rozchodem s milovanou bytostí, že jsem toužil po smrti jako po jediném domnělém vysvobození. Vzpomínám, jak jsem ležel v posteli v pokoji, plném nepořádku, protože jsem už věci házel hala bala na zem. Usilovně jsem na netu pátral po způsobech, jak se rychle a bezbolestně zabít. Nedařilo se mi najít nic dost schůdného a bolesti jsem se bál, tak jsem uvažoval o tom, že půjdu spát s mikroténovým pytlíkem na hlavě a ve spánku se udusím. Pak jsem si zase vzpomněl na to, co jsem ztratil, a popadl mě dlouhý záchvat pláče, spojený s úpěnlivými prosbami o pomoc… pomoc od kohokoliv, čehokoliv… za cokoliv… Objevovaly se jiné důvody k pláči, třeba představa, jak moc bych ublížil svým blízkým, kdybych opravdu zemřel. Pak se zpravidla octl v mé ruce nůž a přišel další boj s pudem sebezáchovy. "Říznout, neříznout?" V tomto naprostém pekle, které jsem si tak "odborně" stvořil, jsem nějak narazil na Anděly v mých vlasech a děly se věci. Na dlouhé chvíle jsem přestal myslet na svou bolest a začala se pozvolna objevovat nová naděje. Už jsem nebyl sám, už nebyl jen prázdný pokoj, cizí město a stovky kilometrů mezi mnou a přáteli, byli jsme já, Lorna a její příběh. Zkoušel jsem znovu žádat o pomoc. Jednou jsem se vracel od Evulinky z léčebny a při nástupu do autobusu jsem prosil anděly, aby mě přivedli k holce, nádherné tělem i duší, která mi bude dělat společnost. Sedl jsem si mimořádně úplně dozadu, kde bylo docela prázdno. Cítil jsem, že se blíží něco krásného. V průběhu cesty jsem několika náhodnými dotyky zjistil, že přede mnou sedí slečna. Zkusil jsem vycítit její energii, ale nebylo to třeba, protože ta slečna zářila jako tichá, něžná hvězda. Měla tak krásné vlasy na dotyk, že to překonalo dokonce i Evulinku, což podle mých výpočtů nemělo být možné. Sebral jsem odvahu a popošel k ní. Oslovil jsem jí a zeptal se, jestli si k ní můžu přisednout, že bych potřeboval vedle někoho být. Vám, svým čtenářům nemusím vysvětlovat, že to bylo to nejodvážnější, co jsem do té doby udělal. Ona souhlasila a moc pěkně se usmála. Jeli jsme spolu z Kroměříže až do Zlína, povídali jsme si, smáli se a předávali si víc, než lze vysvětlit. Moje přání se dokonale splnilo. Byla překrásná vnitřně i navenek, byl bych se do ní zamiloval a taky jsem to udělal, ale jen tajně, protože jsem věděl, že má přítele. V tu chvíli jsem ale opravdu potřeboval jen konejšivou vzájemnost, sdílet s někým svůj život alespoň na chviličku. Byl to zázrak. A ta slečna asi nechápe, kolik mi toho dala. Ona ani neví, jak je krásná. Měl jsem ji na Facebooku a velice dlouho jsme plánovali setkání. Ona o to doopravdy nestála, a tak jsem ji nakonec nechal být. Jmenuje se Sabina.



Tato příhoda mě znovu naplno ujistila o tom, kolik pomoci máme každý den nadosah. Jak jsem dočítal tu knížku, toužil jsem se s Lornou setkat a smět ji obejmout. Myslíte si, že mě napadlo, že se mi to opravdu splní? Jasně, že ne. Tím větší byl můj tzv. pozitivní šok, když jsem se dozvěděl, že Lorna přijede do Prahy. Hned jsem pátral na internetu, jak se dostat alespoň na autogramiádu, pokud ne přímo na přednášku. Samozřejmě, že lístky byly beznadějně vyprodané, ale i přes svoje zvyklosti jsem neztrácel naději, protože jsem věděl, že se s Lornou prostě musím setkat, přes to nejel vlak, natož aby přesto šel kůň. Na stránkách věnovaných Lorně jsem našel sdělení od slečny, která chtěla prodat jednu vstupenku na přednášku. Myslel jsem, že už bude pozdě, ale přece jen jsem jí napsal. Jak jsem byl překvapený, když odepsala, že vstupenku stále nabízí. Byla to neuvěřitelná souhra, protože jsem se o té přednášce dozvěděl jen chvilku předtím, než ta slečna dala na stránky tu nabídku. A krátce po mně se o vstupenku přihlásila ještě jiná paní… no zkrátka, andělé mě tam přímo pozvali, měl jsem tam být.



V den přednášky jsem měl hodně náročných prohlídek na výstavě a byl jsem nevyspalý Proto když jsem se vydal do Lucerny, kde se přednáška konala, necítil jsem nic zvláštního kromě velké únavy. Ale krátce před začátkem akce se stala zvláštní věc. Zalila mě andělská energie ze všech stran, cítil jsem přítomnost mnoha andělů, jako by nás chtěli pohladit za to, že jsme udělali tak užitečnou věc a přišli jsme. Když jsem pak už seděl v sále a moje nadšené očekávání se stupňovalo, všiml jsem si něžné slečny vedle sebe. Párkrát jsme spolu i promluvili a mě zasáhl přímo doprostřed srdce její hlas, který byl prostý jakýchkoli falší, jakéhokoli napětí… jen soucit s mým handicapem a prostá něha, v srdci již pohodlěn usazená. Když vykládala svému příteli, že potkala Lornu na toaletách, cítil jsem v jejím smíchu, že umí prožívat radost v dětské plnosti.

Chvíli na to už mezi nás přišla Lorna. Hlavou mi běžely myšlenky: "tak se to opravdu stalo, ona je tady…" Překvapil mě zvuk jejího hlasu a ničím nerušená dobrota, kterou prožívala bezvýhradně, bez podmínek. Trochu jsem přemýšlel nad tím, že jsem nečekal, že je to taková... skoro babička, přestože působí velice vitálně a zdravě. Asi uprostřed jejího povídání jsem měl neuvěřitelně intenzivní zážitek, který mě skoro vyděsil. Andělská energie působila ve mně takovou silou, že jsem ztrácel pojem o prostoru a času. Bylo mi, jakoby se tělo roztékalo a hýbalo se. Musel jsem si několikrát sáhnout na nohy, protože jsem opravdu nevěděl, jestli sedím rovně nebo se celý svíjím a zase natahuju. Měl jsem strach, že omdlím, dokonce mě napadlo, že možná umírám a trošku jsem si to přál, takhle lehko vyklouznout ze svého života. :D Musel jsem z hluboka dýchat a dát si ruku na srdce, abych zase pozvolna získal tvar. Pochopil jsem, že to bylo velice silné léčení a byl jsem za ně moc vděčný. Znám takové stavy z reiki, ale ani zdaleka tak silné.

Lorna povídala mnoho nesmírně zajímavých věcí, které mi, jedna po druhé, připomínaly to, co v hloubi duše dobře vím a mockrát jsem to někomu sám sdělil, ale pro sebe jsem to musel znovu objevit. Velice se mě dotklo, když povdíala o tom, že člověk musí umět odpočívat a neměl by všechen svůj čas věnovat práci. A povídání o tom, jak moc je potřeba, abychom si vážili planety Země a pečovali o ni. A spoustu dalších věcí mi připomněla, ale nemá moc smysl to tady teď opakovat. Celý program byl zakončen požehnáním s pomocí andělů pro každého účastníka zvlášť. Bylo nepopsatelně životodárné, když mě Lorna objala a šeptala modlitbu. Byl to tak šťastný okamžik, plný nesmírné úcty a porozumění. Dotýkala se mých očí a hladila mě. Ještě nikdy jsem od nikoho necítil tak vroucnou univerzální lásku, bez náznaku jakéhokoliv negativního programu… její srdce je široce otevřené. Ve všech těch pocitech, slitých do jednoho víru, jsem vyslal naléhavý neslyšný pláč, spontánní svěření tajemství všeho trápení, co mám za sebou. Mám pocit, že to cítila. Utěšovala mě, jako kdyby mě znala a prožila se mnou všechnu bolest. Cítil sjem se jako děťátko v maminčině náručí.

Nevím, co přesně prováděla s mýma očima, když se jich dotýkala prsty, ale věřil jsem, že se děje něco silně léčivého. Potvrzoval to i pocit, že se mnou celá situace mává jako vítr rozvlní koruny stromů. Odcházel jsem od Lorno velmi pohnutý, očarován krásou a plačtivý, protože moje srdce se otevřelo. Připadám si jako někdo trochu jiný, velmi přehodnucuji svůj vztah k sobě, přemýšlím o své hodnotě ještě mnohem víc než doteď. Vím, že se měním, jen se těším na ty výsledky.

Děkuji, Lorno. Děkuji, andělští pomocníci a přátelé.

Dojatě váš

Luky

Bylo/nebylo... ale bude

28. ledna 2013 v 21:25 | hádě řepné

Před pár dny jsem měl narozeniny. Neubránil jsem se jistým úvahám… přece jen, když je vám 25 let, to už je něco… je to pěkná sumička, zdá se, že tady už straším dost dlouho. Jen si zkuste představit, kolik už jsem toho snědl… nebo kolikrát jsem řekl slovo kočka. (Zřejmě tak milionkrát jako ortodoxní kočkomil.) Kolik už jsem asi otevřel zavařovaček, kolikrát jsem lhal, kolikrát jsem někoho políbil… (bohužel je to reálné číslo v uzavřeném intervalu 30:50, což je žalostně málo.) Kolikrát jsem se popral? Naštěstí jen párkrát. Vždycky jsem byl extrémně mírumilovný člověk a když už jsem se v dětství tzv. popral, tak to vypadalo asi tak, že jsem toho druhého povalil na zem a sevřel ho, aby mi nemohl nic udělat. Kolikrát jsem byl v televizi? To náhodou asi šestkrát, jednou dokonce na jednom z finálových večerů Super star jako jeden z členů pěveckého sboru. Kolik jsem měl holek? Záleží, jak se to počítá, ale skutečné vztahy byly dva, jinak hromada nenaplněných lásek a tužeb, s nimiž se pojí celá jezera slz a ta jezera se plní týden co týden… Jednou přetečou a na všechny holky se vykašlu. Kolik dobrých skutků? Nevím, jestli mám být na sebe hodný nebo naštvaný… ale asi budu na sebe hodný. Je pravda, že jsem pomohl mnoha lidem a mnoho lidí potěšil. Vždycky, co si jen pamatuju, jsem byl láskyplná bytost, dělil jsem se o vše, co jsem měl, a, bohužel, vždy jsem dával víc, než jsem mohl, a pak jsem se dával po dlouhé temné večery dohromady. Moc hrdý na sebe ale nejsem, spíš se mi zdá, že jsem těch 25 let promarnil. Kolik už jsem měl velkolepých plánů… teď neplním ani takové závazky, jakože musím vyzvednout dopis z pošty… Ale ono se to ustálí, určitě najdu vůli dotahovat věci dokonce, k čemu bych tu jinak byl…
To byl výčet věcí minulých a teď, co budu dělat jinak? Musím toho spoustu změnit, hlavně přestat s věcmi, které mě ničí. Tady jsou:
1. Přestávám jíst sladkosti
2. Přestávám dávat automaticky lidem za pravdu.
3. Přestávám lhát sám sobě.
4. Přestávám se vnucovat.
5. Přestávám se vracet do minulosti.
6. Přestávám ponocovat.
7. Přestávám sám sebe trestat.
8. Přestávám být k sobě přehnaně přísný.
9. Přestávám automaticky vyplňovat očekávání druhých.
10. Přestávám potlačovat emoce.

A v čem pokračuji?
1. Pokračuji v odpouštění sobě i ostatním.
2. Pokračuji v naslouchání svým potřebám.
3. Pokračuji v osvobozování.
4. Pokračuji v pomáhání.
5. Pokračuji v přátelení s vílami a anděly.
6. Pokračuji v otevřeném mluvení o spiritualitě.
7. Pokračuji v navracení se k přírodě.
8. Pokračuji v uspořádávání hmotných povinností.
9. Pokračuji ve snění.
10. Pokračuji v projevování lásky.
Tak to je, do toho vkládám svoje naděje. Čtvrt století, to je milník, musím už některé hloupé věci odložit a do těch dobrých dát všechno.
unaveně váš
Luky

Ocenění

25. prosince 2012 v 0:57 | hádě octové, ale bramborovějící

Ahoj, ctěné čtenářstvo,
dnes jsou Vánoce… tedy alespoň se o tom mluví. Já je nemám, pokud tedy nepočítám bramborový salát a cukroví, které mi dala teta, což je jediný příznak Vánoc. Jsem ovšem vytrvalý žák, a tak se dnes trochu pocvičím v umění oceňování. Ocením to, co mě těší, poděkuji za to a tak budu tvořit něco pěkného. Už se těším, jak se to v mém životě projeví.

Oceňuji kocoura Mikytiho. To je takové tlusté kocouřisko, co se na mě vždy těší a jakmile přijdu k mamce, hned v zápětí přiběhne a mazlí se. Oceňuji teplou postel, v níž zrovna teď ležím. Oceňuji internet a Facebook jmenovitě, protože i v těchto končinách jsem ve spojení s milovaným hádětem a svět je jakžtakž snesitelný. Oceňuji to, že mi dnes mamka řekla, že jsem hezký kluk. Nejspíš to říká jen proto, že mě chce potěšit, ale něco malinko na tom bude… aspoň to, že nejsem vyloženě k pozvracení, jak se mi často zdá. Chtěl bych se ale někomu líbit, to by byla nádhera. Vraťme se ale k oceňování… oceňuji, že mi to mamka řekla, a taky mě uklidňovala, že jednou budu mít hodnou holku, prý to cítí. Oceňuji to, že mamka vidí naději na zlepšení své finanční situace, která je daleko za hranicí zoufalství. Děkuji za to, že mě dnes moje nejstarší sestra pěkně a opravdově objala. To jsme nikdy neuměli, ne my dva. Děkuji za to, že mi kolega z práce poslal milé přání k Vánocům. Děkuji, že svět pokračuje a že pár lidí mi potvrdilo, že stále věří v pozitivní změnu. Děkuji za to, že na čt24.cz dnes byly skoro jen dobré zprávy. Děkuji za to, že Evulíček žije a bojuje.
No a to by stačilo. Děkuji, že bolest mých očí je dnes slabší. Dobré nocisko.

Moje depka

22. září 2012 v 17:54 | hádě řepné
Ahojky,
měl bych o sobě dát nějakou zprávu... ale bojím se, že to bude nuda nebo že budu nemístně melancholický. Protože mi totiž není skvěle. Já vím, že mi bylo chvílemi skvěle, ale nejde to tak pořád, aspoň zatím, neumím to. Tak doufám, že třeba někdo z vás nečeká, že už dám pokoj s depresí. Já bych s ní velice rád dal pokoj, ale nejde to hned. To, že v jednu chvíli píšu přešťastně ještě neznamená, že už je všechno v pořádku... navždy. Druhý den ráno se většinou probudím se vzduchoprázdnotou v srdci a nechápu, kde se bere. Půl dne promarním jen přemlouváním sama sebe, že musí sakra být nějaký důvod, proč vstát. Ale když to tak vezmu kolem a kolem, věci jsou na dobré cestě, vlastně na velmi dobré cestě. Jen je to všechno těsně přede mnou, ale ještě to není tady. Jsem v divném meziprostoru, stále jen čekám, až budu konečně moct nastoupit do nové práce, která bude znamenat úžasný obrat k lepšímu. Zatím o ní ale nepíšu, protože čekám, až to začne. Zatím se spíš poflakuju. Chci něco dělat, ale protože se většina činností, které rád dělám, dělá na počítači, tak se k nim nemůžu donutit. Já prostě nechci být u toho počítače. Jsem na něm ale bohužel závislý. Nevím, jak se zabavit, nevím ani s kým, jsem ze setrvačnosti rezignovaný a když chci někam jít, dělat něco fyzicky, tak cítím hroznou únavu. Tak prostě sáhnu po notebooku a dělám už po milionté ty stejné věci a ani nevím, že je dělám. Stále čtu články, kontroluju maily, poslouchám seriály a tak podobně. Jo a taky dost jím... :/ Pokud jde o tu únavu, já nechápu, proč jsem tak unavený. Mám to skoro pořád. Možná je to hlavně z jídla, protože jím nezdravě a nevyváženě. Ale mně se to nedaří změnit, nemám dost silnou vůli. A takhle je to se vším... Nic mi nejde změnit, všechno mě unavuje, nic mě nebaví... Nevím proč. Asi jsem prostě nechal svou depresi dojít příliš daleko a táhne se to tak dlouho, že už jsem zvyklý. Jsem prostě zvyklý nic nedělat a stále jen sedět u počítače. Vždyť už od maturity málokdy dělám něco jiného. To je takový průšvih... Je s podivem, že vám na sebe prozrazuji takové věci. Ale aspoň někdo může nahlížet pod mou pokličku... Pozorovat, jak se potýkám se svými problémy. Když tu poctivě přiznám a rozeberu svoje problémy, tak si možná díky tomu někdo uvědomí podstatu svých vlastních. Proto jsem začal s blogováním. Proto jsem takový skrytý exhibicionista. Navíc si tak dělám sám v sobě pořádek. Ono se pak samo zjeví řešení, které jsem předtím nemohl vidět.
Vím, že nejsem normální a otravuju každého tím, že si stěžuju. Proto jsem taky už navyklý většinou nikomu nic neříkat. Lidi o to nestojí. Mají rádi jen úsměv, lhostejno, je-li to jen přetvářka. Dal bych nevím co, abych byl jiný, ale bohužel, jsem to já.
Tak si držme navzájem palce, aby bylo vše čarokrásné.
podivně váš
Luky

Nečekaný vzkaz od andělů

13. září 2012 v 23:32 | hádě octové

Ahoj, človíčci a roztodivné bytosti mnoha tvarů,
je tu opět váš podivný společník, cestovatel v čase, pomatený kněz, neposedná květina a vodnářsky modrý delfín k tomu. Protože cítím, že marním svůj drahocenný život a můj stav je tak jako tak neúnosný, rozhodl jsem se použít reiki. Málem bych zapomněl, že mám zasvěcení do druhého stupně. Musel jsem si připomenout, jak vypadá symbol pro emocionální léčení, takže jsem vyštrachal papíry a pořádně jsem si ten symbol prohlédl. Kamarád mi ho při zasvěcování vyryl tužkou tak, že je cítit prstem. Ovšem, není už cítit tak dobře, takže to byla trochu potíž. Docela jsem se u toho vztekal. Pak jsem ale ten obrazec pochopil a použil jej. Ihned jsem pocítil proudění v celém těle, ale nejzřetelněji v levé ruce. Je to pocit, jakoby vám žilami proudilo něco elektrického, skoro chladivého. A jak to tak proudí, je mi stále líp a líp. Takže dokonce můžu psát docela uvolněně a nechat slova proudit, jak se jim zlíbí. Ostatně, tak to mají nejraději…

A teď něco o mých současných dnech. Dny prostě proudí. Bohužel proudí pomalu a připomínají prázdnou nádobu, do které každé ráno nějak podivně zapadnu a trvá, než vylezu ven. Pořád prázdnota a nuda a v pozadí veliký smutek, který jsem odstřihl a nechal ho, ať se bezcílně vznáší nad silnicí jako obláček prachu. Je odstřižený od příčiny. Protože pořád nechtěl zmizet a mě už nebavilo stále jen brečet a potácet se jako ve snách, přestal jsem řešit to, co mě trápí v naději, že to nějak přestane. Navíc bych se sebou už měl něco dělat, lidi očekávají, že už bude všechno dobré. A mají pravdu, nemůžu se v tom do nekonečna plácat. Jenže ono se to neřeší, bohužel. Pořád je mi tak smutno, že na to nestačí slova. I když to vypláču, tak se to druhý den vrátí znovu. A já se ptám proč? A hned mi přichází odpověď: "JE TI STÁLE SMUTNO, PROTOŽE SE NEDOKÁŽEŠ ODPOUTAT OD MINULOSTI. Opustil jsi jeden výsek reality, skončila kapitola, ale ty se s tím nechceš smířit. Stále se snažíš obrátit listy v knize, abys ses vrátil k Evulce, do toho šťastného období. To ale nejde a tebe bolí právě ten odpor, který kladeš. Zkus si jen na moment připustit, že by to všechno, co se stalo, mohlo mít skutečně dobrý důvod. Ale nemyslím jen dobrý z hlediska duchovního vývoje, myslím skutečně dobrý pro tebe. Co když váš vztah byl nemocný a jediný způsob, jak jsme ti mohli pomoct, bylo přetrhnout pouto? Byl to možná jediný způsob, jak tě vrátit tobě samému, jak tě nasměrovat zpět na cestu. Přemýšlej o této možnosti. Nech na sebe působit tato slova a buď k sobě upřímný. Mohu ti slíbit jednu věc. Jakmile přijmeš, co se stalo, a přestaneš se snažit plout proti proudu, bolest přestane. Čekají na tebe doopravdy zázračné věci. Otevírá se před tebou celý nový svět, veliká kapitola, plná zajímavých podkapitolek. Poděkuj za to, co jsi s Evulkou zažil, poděkuj a těš se na to, co přichází. Je to už skoro za rohem, jen to nech přijít. Tvoji andělé."
|
Tak to vidíte. Člověk si jen tak v poklidu žvaní a najednou z toho vyleze nečekaný vzkaz od andělů. Ale moc milý a moc poučný. Přemýšlím o tomhle sdělení celý večer. Najednou se mi zdá, že to můžu zvládnout. Dokážu to brát jako změnu k lepšímu, jako přehození výhybky, které bylo nutné, abych dojel tam, kam dojet chci. Děkuji vám, milí andílci.

Večer měl šťastné pokračování. Dlouho jsme si povídali s novou moc fajn kamarádkou, která bydlí v pokoji naproti, se Sabčou. Jsem šťastný, kdykoli si povídáme. A pak jsem si konečně popovídal s holkou, která je Sabčina spolubydlící. :D Už pár dnů se snažím s ní nějak setkat a seznámit se a teď se to povedlo. Je moc fajn a zajímavá. Bože, já miluju lidi. Miliju poznávání nových lidí a poznávání jejich vnitřních světů. Chci se do nich ponořit, rozhlédnout se po jejich duši jako po krajině, nadýchat se jejich vzduchu, napít se jejich emocí jako z pramene, vejít po špičkách do třináctých komnat, posadit se do kouta a nehnutě naslouchat. Rád si čtu v lidech jako v knize. Děkuji za to, že jsem tak vnímavý. Je to dar nevýslovné ceny.
Dobré nocisko.
podivně váš
Luky

Sen dne svatojánského

4. září 2012 v 11:40 | hááádě octové... CH3COOH
Ale to jsou k nám hosti! Kde se tady berete?! Snad jste nepřišli na blog, to byste mě teda potěšili. No já
jsem z toho celý překvapený, zastihli jste mě rozcuchaného a málem v nedbalkách... ale já tu plácám a nechám
vás stát ve dveřích, to je trestuhodná nevychovanost... pojďte dál. To byste nevěřili... nezouvejte se, já
tu mám stejně bordel. Nevěřili byste, co se mi před pár dny všechno stalo. Tak nejdřív nešel net, takže jsem
nemohl napsat mamce smsku, že jedu na návštěvu. Podotýkám, že mám dočasně zablokované odchozí služby na
telefonu. Vyrazil jsem teda na cestu a před odjezdem busu do Kladna jsem zaskočil do čínského bystrého
bistra, abych přes jejich wifi poslal tu zprávu. Sedněte si, kam je libo, uvelebte se. :) Já postavim na
kafe. Kdyby na vás káplo, tak si z toho nic nedělejte, to asi moucha pláče zase nad nějakým dívčím románem.
To je moje spolubydlící. Nastěhovala se ještě přede mnou a skoro neopouští byt. Vlastně, co byt, ona
neopouští lustr. Mouchy mají světlo rády. Moc spolu nemluvíme, to víte, moucha. Tenhle měsíc čte něco od
Danielle Steel. Taak, už se to nesee! Kolik vás tu dneska je... dva, čtyři, šest, osm čtenářů? No, to je
rekord. Takže čtyři kávy, černé jako noc a silné jako smrt, pro hádě jedno latté, pro Lucernu poctivý
čokoládový puding s piškoty a banány a pro její veličenstvo královnu elfů Giltoniel pramenitou vodu z
Fangornského lesa a krajíček lembasu na posilněnou. Pochybné právnisko ze Zlína si poručilo Caro a pro pana

Jeffersona z CIA tu mám něco vostřejšího, koňáček. Tak, nazdraví. :) A už nerušte, já vyprávím.
V tom čínském bistru jsem si jen ze slušnosti dal jablečný džus, přečetl maily, napsal sms a hned jsem letěl
na autobus do Kladna. Když jsem dorazil k mamce, chtěl jsem zajít do obchodu a koupit něco na večeři, ale
zjistil jsem, že nemám peněženku. Ouha. :D Naštěstí mě hned napadlo, že jsem ji nechal u toho usměvavého
pána z Vietnamu, takže jsem skoro nepanikařil... Byl bych vpoklidu jel zpátky, vyzvedl peněženku a dal si
optimistický cíl, že už budu střežit svoje věci jako oko v hlavě, ba i víc. Jenže mamka měla strach a já
jsem se nakazil. Po půlhodině jízdy zbývalo ujít 300 metrů do bistra a to už jsem skoro běžel, přičemž jsem
vztekle klel, pocákaný od pořádné louže, a mírně otlučený od pouličních lamp, které ještě pořád přes všechnu
mou snahu demagogicky setrvávají na svých místech. A dopadlo to dobře. Pán se usmíval, já jsem se usmíval,
celý svět se smál, ale srdce jsem měl celé rozkvedlané... Vietnamská polévka, ač podivná, mě uklidnila asi
tím, že byla teplá.

Pěkně jsem se vystrašil. Dobře mi tak. Podléhám doměnkám a pak se intoxikuju strachem. Zas a zas. Ani
nepotřebuju zastupitele, kteří nás, podle Jaroslava Duška, tupí - zas a zas. Já jsem svůj vlastní zas-
tupitel. Jsem spíš už-zas-tupitel. To, že se krade, ještě neznamená, že se krade. Spíš se tiše krade strach
a když jsem chvíli nepozorný, je strach uvnitř a krade mi radost, mrcha jedna. :D Ale já za nic nemůžu, to
strach... :p

Co si o tom myslíte? Nějak mlčíte... vy ste na mě naštvaní nebo co? Jo ahaa, já jsem vám ani nenabídl
zákusek... tak to se omlouvám, hned to bude. Připravil jsem si pro vás buchtu, která se jmenuje třetí
odmocnina. Ta vás tak odmocní, že budete úplně bezmocní - je totiž umíchaná ze tří bílých jedů, z cukru,
mouky a mléka. Abych dopověděl to zmatené vyprávění. Měl jsem hlad, ale protože jsem nechtěl jíst nezdravé
jídlo, přesunul jsem se do veganské restaurace. Pocestě jsem se setkal se dvěma holkama, které mi nadšeně
doporučovaly bybli a také mi radila výprava noblesních anglických turistů, kteří byli zjevně polichoceni mou
angličtinou. Bylo už únavné zase se někam plahočit a bloudit, ale ta veganská večeře stála za to. A nejen
večeře. V té restauraci pracuje velice zajímavá dívka, o které jsem až včera zjistil, že je z Vietnamu a
přitom mluví skoro dokonale Česky. Jen při pozorném zkoumání si člověk všimne občasného netypického
přízvuku, ale to jí jen dodává na přitažlivosti. Ač o tom neví, postarala se o mou celovečerní radostnou
náladu a pocit, že můžu klidně vzlétnout, když budu chtít. Byla na mě totiž moc milá, jako koťátko. Hlavně
to bylo opravdové. Díky za takové světélko v pražských končinách. Jistě tam lidé chodí rádi. Ňu, to je její
jméno, a veganské dortíky, to je její specializace. Psaní, to je zase moje specializace a blog, to je místo,
kde si brzy přečtete rozhovor snů s Ňu. Tak se zatím opatrujte a zdržte se na další článek. Děkuji, že
laskavě přehlížíte mou neznalost vietnamského pravopisu a vlastně vietnamského čehokoli.

podivně váš
Luky

V sobotu se stěhuju

9. srpna 2012 v 15:29 | hádě připálené
Nastoupil jsem do vlaku a svět se se mnou pořádně zatočil. Tak moment - co to dělám? Co já to teď vlastně dělám? Sedám si na sedadlo, vybaluju počítač... jsem jako ve snách, ale dobře vím, co se děje, blíží se konec, konec mého dosavadního života. Života spjatého s Evulkou a s tím nejnádhernějším citem, jaký jsem kdy poznal. To se teď končí. Můj pobyt ve Zlíně končí a s ním celá jedna veliká etapa, která v pěnách času pevně zapustila kořeny, a to natolik, že zmizely z dohledu všechny jiné možnosti, vybledly mapy jiných světů, jiných verzí reality. Byla tu krajina, nasáklá Evulkou, nic víc, to bylo moje všechno. A teď sedím v tom pitomém vlaku a jedu si zbalit poslední věci, uvést pokoj do stavu připravené prázdnoty a přestřihnout poslední vlákna kotevního lana. Vrátím se do Prahy a pak? Pak se opona zatáhne a já nachvíli umřu. Odehraje se "smrt" ve své skutečné podstatě - něco odejde, zanikne, aby to znovu povstalo jako fénix z popela. A tak i já zase povstanu, s pípáním zmateného ptáčátka celého umolousaného, budu pobíhat a zkoušet mávat křídly... ale jak to udělám, to nevím, to nevidím. Já vidím jen to, co mě teď čeká - velká tma a potoky slz. MOžná to bude jen ta tma - bez slz, bez záchvěvů, prostě jen prázdno. Ani se nerozloučíme, protože já s Evulkou nemůžu mluvit, prostě nemůžu. Ale chtěl bych jí sem něco napsat, aby si to někdy přečetla, přestože zároveŇ doufám, že to nenajde. Nakonec ta poušť v mém srdci zase poroste trávou. MOžná se objeví i pár okvětních lístků.


"Broučku, ty si tohle asi nikdy nepřečteš a možná se už nikdy neuvidíme, ale budu prosit všechny dobré síly, aby tě opatrovaly a daly mi sílu odpustit tobě i sobě. Budu se strachovat, jestli vůbec žiješ, jestli na mě myslíš, jestli ti chybím... Navždycky už zůstanu jiný, protože ty jsi ve mně zažehla odvahu, naději a spoustu krásného, co jsem měl vždycky, ale všiml jsem si toho až díky tobě. Vším, čím jsi mě ranila, i každým vlídným slovem, každým dotykem, navždy uchovaným, jsi mě nesmírně obdarovala. Uvnitř nás nikdy nic nerozdělí, vyrůstáme jako větve z jednoho kmene, ale když myslíš, že teď půjdem každý zvlášť, tak se modlím, aby tě andělé podpírali. Vždycky pro mě budeš zázračná a moje láska je tu navždy. Vždycky budu v srdci střežit truhlu s překrásnými vzpomínkami a ty bolestné se časem vytratí. Děkuju ti. Miluju tě. Modlím se, abys mi odpustila. Žij. Evulíčku."

"Pánové, stonejte svou povinnost" aneb hhahahaaaaaapša!

29. července 2012 v 23:00 | hádě řepné
Tož, vy čtenářiska, hlásí se vám hádě zlínské, které už brzy bude zase pražské. A napočest krásného města ZLína jsem pro jednou použil slovo tož, tak moc si ho vážím. :D Jinak nemám rád nářečí, vlastně jsem na ně alergický a nevím ani proč. Mám rád spisovnou Češtinu, u níž mám pocit, že vytváří čistší energii. Jen si zkuste porovnat pocity z těchto dvou vět:
1) Mistře Mozarte, jsem překvapen touto nad očekávání vstřícnou atmosférou, měl jsem totiž od poslední návštěvy poněkud obavy, jak budeme v Praze přijati.
2) Pane Mozart, sem docela překvapenej, jak nás tady ty lidi uvítali tak v pohodě, to sem fak nečekal, vod poslední návštěvy sem měl docela vítr, jak nás na tý Moravě budou brát.
A nebo tyhle věty:
1) Vod rána vod vosmi tady na tebe čekám a pozoruju támdle ty růžoví, vypasený slony, jak se pokoušej přelejzat ten shnilej plot.
2) Od rána od osmi tady na tebe čekám a pozoruji támhle ty růžové, vypasené slony, jak se pokoušejí přelézat ten shnilý plot.

Nevím, jak vy, ale já mám lepší pocit z té spisovné češtiny a to jsem nevymyslel zrovna křiklavé příklady. Na druhou stranu jsem rozenej KladeŇák a štrnác let sem strávil na intru v Praze, takže je pro mě přirozenější mluvit nespisovně a prznit Češtinu. Zkoušim mluvit spisovně před rodinou, když přijedu na návštěvu, ale hrozně se stydim, takže řeknu maximálně pár správnejch koncovek přídavnejch men. Abych se ale vrátil ke Zlínu... Tady se mluví skoro spisovně, údajně nejspisovněji v Česku. Ze začátku mi to dělalo docela problémy, protože moje Pražština, (přitom zdaleka ne tak hrozná, jak by mohla být), lidem citelně vadila. Například u Evulky doma jsem se styděl něco říct, protože jsem měl pocit, že to všem drnčí v uších a je to jaksi... nepatřičné. Jakoby samotná energie mých slov narážela do kolektivního vědomí a srazila se tam se všemi těmi správnými koncovkami a zavlekla tam jakousi "nákazu" slov jako "hele" a "viď". A to mohli být rádi, že neříkám "véď", jako někteří kladeŇáci. :D Monča na to byla přímo alergická a pořád mě opravovala a i Evulka se později přiznala, že jí to vadí. Tak jsem začal mluvit spisovně. (Mimochodem další případ, kdy jsem se podřídil Evulce a pokusil se nebýt sám sebou, abych se jí zavděčil, přestože mě o to nežádala.) Ale taky se mi ta spisovná řeč líbí. Tím valašským nářečím, trochu prosakujícím do Evulčiny domácnosti, bych ale nemluvil ani za nic, i když se mi zdá ku podivu docela milé. Třeba slovo sněh se mi zdá docela milé. Nějak v tom cítím větší úctu nebo respekt vůči přírodě. Nikdy byste mě ale nedonutili říkat někomu ogaro... brrr...hrůza.

No, co ještě říct... Zlín je město krásné, ale už to tu nemůžu vystát. Chci už bydlet v Praze. V září se stěhuju, jen ještě není jasné kam. Ale někam určitě. Zatím už třetí den ležím v posteli a snažím se v potu tváře uzdravit z nachlazení. Tak mi držte palce, ať je to brzy a můžu zase za hádětem.
podivně váš
Luky

Sarkasmem k orgasmu nebo orgasmem k sarkasmu?

16. července 2012 v 23:05 | hádě bramborové
No, u mě většinou to druhé... ale o to teď nejde. Napadlo mě, že asi není náhoda, že se ta dvě slova rýmují... proč asi? Sarkasmus může být docela užitečná věcička. Když totiž dojdete na samý pokraj, tak na okraj, že kdybyste udělali ještě krok, padali byste volným pádem vesmírem, až byste opustili Sluneční soustavu, přijde vám docela vhod trocha toho jedovatého sarkasmu. Je to takový zvláštní druh humoru, černý jako poctivý turek s pořádnou porcí kofeinu. Sarkasmus slastně otupuje bolest, trochu jako orgasmus. Trocha sarkasmu vám uleví a přivede vás to k příjemnějším zážitkům... nakonec třeba i k orgasmu. Tak asi proto se ta dvě slova rýmují. Ale už se začínám červenat, tak těch úvah radši nechám. Vypozoroval jsem na sobě, že v takové mezní situaci, kdy se, jak se mi zdá, už už musím úplně shroutit, cosi, jakási vnitřní síla, záchranná brzda řekne dost a přehodí výhybku. Prostě jsem jaksi nedokázal propadnout svému vnitřnímu myšlenkovému peklu, cosi mi v tom zabránilo, takže místo bezvládného válení se na posteli, místo stále se opakujících záchvatů hysterického pláče, kdy se mi v ruce, ani nevím jak, zjeví nůž a myšlenky říkají, že se prostě musím zabít, přestože se mi vůbec nechce... dostavilo ticho a docela optimistická nálada. Jak je to možné? Proč se chovám takhle, když jsem ve skutečnosti napokraji? Nevím, asi existuje cosi jako duševní pud sebezáchovy nebo ve mně prostě zvítězil život sám. Možná zasáhl můj anděl strážný a nebo už jsem z toho dlouhého trápení už unavený a znechucený. KOho to má taky pořád bavit, že jo...

Kolik já toho snesu...
Poslední události mě přesvědčili o tom, že jsem pevnější než skála. Netušil jsem, kolik toho snesu... přese všechnu svou křehkost toho snesu mnohem víc, než jsem tušil... snesu toho tolik, že vám snesu i vejce, když mi dáte trochu času. :D Ale nemám chuť být na to hrdý. Proč být hrdý na něco tak hrozného, jako že je zázrak, že jste se ještě nezbláznili... Já už chci klid. Ale nemám na mysli nečinný stereotypní klid, jen pohodu. Chci myslet na sebe: co chci já? Kam chci jít já? Chci já být tady nebo chci já jít pryč? Co si já myslím? Já... Chybí mi já, protože jsem sám sebe vystřihl z filmového plátna, jakobych neexistoval. Všechno dělám pro ostatní nebo z obavy z ostatních. Stále se ohlížím za sebe, jestli se nad mým chováním někdo nepohorší, jestli kvůli tomu někoho neztratím... Ale už jsem dočista zapomněl, co vlastně chci. Nemůžu si vzpomenout. Nedokážu ani říct, co si chci dát k jídlu, vím jen, co si dát nemám. Když jsem s přátely a rozhoduje se o tom, kam půjdem... vždycky čekám, co ostatní... Měl bych někdy říct svůj návrh. A tak už by mi prospěla trocha péče o sebe. Už nechci hodně snášet, chci být spokojený. Vklidu si dělat to, co mě těší. Být s tím, s kým chci být, říkat to, co si myslím. Proto jedu v pátek do Prahy za hádětem a proto teď píšu tenhle článek tak upřímně.

podivně váš
Luky

Jak mi doopravdy je?

16. července 2012 v 0:42 | hádě řepné
Tak jsem zase tady, ale dnes ode mě nečekejte nějaký déšť zlatých jisker... Jsem psychicky naprosto na dně, těsně jsem minul úplné shroucení. Jsem velmi překvapený, že se tak držím po tom, co jsem se před týdnem dozvěděl. Někdo, koho jsem nesmírně miloval, kdo pro mě byl vším, mi bez rozechvění oznámí, že mě nikdy nemiloval... Co víc o tom napsat? Každý si jistě dovede představit, jak mi je, když se téměř dvouletý vztah, který jsem považoval za opravdický zázrak, promění ve strašnou obludnou lež... Snažím se na to, pokud možno, vůbec nemyslet... hlavně nepřemýšlet, o to jde, nedomýšlet, co to vlastně znamená... protože pak před sebou vidím bezednou propast, do níž bych mohl spadnout. A to se nesmí stát. Už mi stačila ta agonie, v níž jsem se zmýtal od 25. února, od rozchodu s Evulkou. Nemůžu ani uvěřit, že už to je skoro pět měsíců... Pět měsíců jsem promrhal, pět měsíců jsem jako chodící mrtvola, každodenně přiváděn k životu záchvaty pláče, abych hned zase dobrovolně pohřbil svůj cit v marném útěku před zničující bolestí, která se rozlévá přímo ze samého středu mé bytosti. Je tak hluboko... jako by mě bolel život sám, jakobych nenáviděl boha za to, že vůbec jsem. Možná si myslíte, že to dramatizuju, ale kdo to neprožije, ten to nemůže pochopit. Mám pocit, že nikdo nechce slyšet, jak mi je, že to skoro každý jen bagatelizuje a nutí mě, abych se usmál a skákal radostí, protože je přece tak líbezný den a dávají mi za příklad různé bezvýznamné, údajně pozitivní věci, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaují... A očekávají, že se prostě seberu a půjdu dál... prostě tralala... Mám pocit, že mě lidi mají rádi jen usměvavého. Jakmile se pokusím upřímně sdělit, jak mi doopravdy je, tak jsou nespokojení a nechtějí poslouchat. Hlavně, že mně se může každý svěřovat se svým trápením... a když to potřebuju já, tak skoro všichni ohluchnou... Ale všichni přecejen takoví nejsou a těm výjimečným přátelům z celého srdce děkuji.

Tady si můžu napsat, co chci, je to můj prostor, a tak to teď udělám a bez příkras vám řeknu, jak mi je. Jsem prostě napokraji. Paralizovaný, zmlácený, ztracený... je mi fakticky moc zle, přestože předstírám pohodu, přestože navenek jakžtakž funguju a mluvím o všednostech. Uvnitř ale křičím o pomoc. Naštěstí už pominulo období, když jsem prosil o smrt. To byste nevěřili, že člověk může toužit umřít... Ztratil jsem veškeré důvody k životu, smysl existence, protože tím byla Evulka a její štěstí, které mělo přinést štěstí mně. Všechno jsem podřídil našemu vztahu, odstěhoval jsem se na druhý konec republiky do naprosto cizího prostředí, byl jsem ochotný opustit přátele, vzdát se jich, připraven cokoli na sobě změnit, aby se to líbilo Evulce. Potlačil jsem svou identitu, protože jsem si myslel, že by mě opustila, kdybych byl sám sebou. Kolik bolesti a námahy, kolik naděje a štěstí jsem vsadil na hnusnou lež... To vědomí je nejhroší, že mě nemilvoala... to se fakt nemělo stát, tohle ne... mohl jsem aspoň uchovávat v srdci posvátný poklad, vzpomínky na něco krásného... ale všechno se teď mění v prach. Nemělo se to stát, tohle ne. Ale stalo se. Moc se snažím upřít myšlenky jinam. Prosím taky andílky o pomoc, zoufale... ale zdá se mi, že na mě kašlou... asi mi ale pomáhají, jen jsem příliš oslepený bolestí a necítím to. Snažím se přetrhnout závislsot na Evulce, za každou cenu se od ní odpoutat. JIné řešení už totiž není. Musela mě k tomu dohnat nesnesitelná bolest, muselo se to stát jediným východiskem, abych to konečně udělal. Ale už se to podaří, musí. Tak takhle mi je a je mi jedno, jestli se vám to nelíbí. Nehodlám už potlačovat svoje pocity, aby to náhodou někoho neodradilo... Moc se snažím z toho všeho dostat a pomaličku to začíná jít. Jsou chvíle, kdy je mi krásně, jako třeba včerejší a dnešní odpoledne, když jsem si povídal s krásnou bytostí, v jejíž přátelství velmi doufám. A někdy jsem vyloženě šťastný, jako třeba vždy, když jsem s hádětem. Radši už končím, pro dnešek bez grácie a s otevřeným koncem... Tanou mi jen na mysli slova, že konec je vždy začátek... asi mi andílci poslali vzkaz. Děkuji těm, které miluji.

Na prahu Prahy

16. června 2012 v 12:13 | hádě v čokoládě
Ahoj, milí věrní, bělostní i černí,
dneska je krásný den a už je druhý v řadě. Jedu zrovna vlakem do Prahy a moc se těším. Pokaždé, když jsem v Praze, stane se v mém životě něco zásadního. Až jsem se toho jednu dobu bál... kdoví, na co zase přijdu, co se ve mně zase očistí. Ale teď se na to těším. Praha je úžasné město. Záleží, z jakého pohledu se na ní díváte... Dnes se na ní těším. Je magická, starodávná a doslova strhává ke svobodě. Je očistná jako mocný říční proud na jezu. (Není divu, že se tolik hystorických změn začalo odehrávat zrovna v Praze.) Každému doporučuju noční procházku Prahou s někým milovaným, zvlášť po Karlově mostě či nádvořími Pražského hradu. To jsou opravdu magická místa, oplývající energií, která vás přiměje užasle stát mimo čas a prostor. Uvidíme, jestli se půjdeme s hádětem projít. A mimochodem... možná se odstěhuju právě sem. Ale to se uvidí. Zatím piju už druhé laté, poslouchám PLíhala a bolí mě zadek z toho čtyřhodinového sezení.

podivně váš
Luky

Trocha toho sarkasmu

3. června 2012 v 21:52 | hrabáč kapský
Včera mi oba moje dosavadní články připadaly k uzoufání nudné a zdlouhavé a teď, jak si je po sobě čtu, jsem zamilovaný do svého stylu. Je to jedna věc, která je na mně fajn, aspoň jedna, kterou, i když potají, na sobě mám rád. Zdá se, že nejlepší slova mi přicházejí na mysl, když se tolik nesnažím, a tak to dnes tak dělám.

Zítra mě čekají tři zákazníci na celkovou masáž. Docela se na to těším a ani se dnes tolik nebojím, že nebudu mít dost síly, abych to zvládl. Jsem za víkend důkladně odpočatý, vyspaný a najezený, důkladně pomazlený od koťátek a jejich maminky, takže by to mělo být dobré. Snad moji klienti ocení kočičí energii, co se ve mně nakumulovala. Už zbývá jen měsíc masérského kurzu, ještě dva týdny praxe a pak dva týdny zkoušek. Těším se, že to budu mít za sebou, už jsem z toho unavený.

Až projdu všemi nabubřelými zkouškami, tak dostanu hromádku pilin, slisovanou a usušenou, po té potřených chemickou látkou, která nechává viditelné stopy... čili certifikát... a budu konečně "něčím". Do té doby jsem nebyl nic, ale pak už budu někdo. :D Budu kvalifikovaný masér , hlavně budu mít "papír", takže budu moct dostávat víc "papírků", za něž si budu moct koupit spoustu věcí ze dřeva, z kovu, spoustu odumřelých rostlin jako potraviny, čaj kávu... Budu pracovat a spotřebovávat, přispívat do státní kasy odvodem daní, které si hned zase vezmu na invalidním důchodu... a tak to půjde dál a dál, až ručičky na mém ciferníku budou ukazovat čtvrt století, (to mi bude 25). Zaplatím dluhy, ale budu šetřit na dům, na dovolenou, na to a támhleto... jako spořádaný občan. To je ale velmi nevábná předpověď... jenže co jiného všichni děláme? Z jakého jiného důvodů se všichni mohou uštvat, jak se věčně stresují školou? Co jiného asi nutilo mého strejdu vláčet se do té zatracené práce, přestože měl angínu a bylo mu mizerně? Vzal si paralen, antibiotika a byl "pokoj". Všichni se za něčím ženou a jsou z toho více nebo méně strhaní. Jen to vysněné štěstí se ne a ne dostavit. Je tu však malý zádrhel... všechny ty vci jednou ztratíme... jídlo sníme, oblečení se rozpáře, dovolené skončí a všechny nemovitosti tu jednou necháme stejně jako své tělo. A pak budeme bezradně koukat na své mrtvé tělo, ležící na nemocničním lůžku, a pokusíme se vzpomenout si: "proč jsem to sakra všechno dělal..."

Jsou však věci, kterou trvají věčně. To jsou ty, o nichž zpívají Chinaski, že jsou zadarmo. Jako třeba přátelství. Máte-li jednoho opravdového přítele, máte všechno. A kdž k tomu ještě přidáte celou diskografii PLíhala, dobře naladěný klavír, hromady zákusků a asi hektolitr alžírské kávy, jste ve vatě. :D

podivně váš
Luky

Budu se stěhovat

2. června 2012 v 19:12 | hádě bramborové
ale kam?... Bydlím ve Zlíně už rok a tři čtvrtě. Včera jsem žasl, když jsem to počítal... Uteklo to fakt rychle. Přistěhoval jsem se proto, abych mohl být nablízku své životní lásce. Původně jsem za ní dojížděl z Kladna, což je nebetyčně daleko. Byl to nádherný čas, nejnádhernější v životě. Ale protože o něm teď musím mluvit v minulém čase, stane se pravděpodobně minulostí i můj pobyt ve Zlíně. Připadám si tu jako ve vakuu. Všichni moji milovaní jsou bolestně daleko. Nemám tu skoro žádné přátele a těch pár, co tu je, zase nemá čas. takže na to kašlu a zabalím to. Nic jiného mi stejně nezbývá. Mám strach z dalšího stěhování, protože se nedokážu rozhodnout, kam jít. Možností je hned několik:

Plán A: hádě

Hádě pražské je milovaný kříženec dvojčete s nejbáječnější kamarádkou, jakou si kdo může přát. Chci jí být nablízku, trávit s ní čas, být jí nadosah. Unavuje mě ta několikasetkilometrová propast mezi námi. Praha je na jednu stranu odporné město, plné výfukových plynů a lhostejných lidí, ale na druhou stranu je překrásná. Je to centrum dění, pořád se tam něco odehrává. V některých místech je úžasná energie, obzvlášť v noci. Trávil jsem tam asi čtrnáct let na různých intrech, od školky až do maturity. Jsou tam i další blízcí jako třeba Tropinka, Ela, Katka, Monča, Leonka nebo Sigrid, bývalí spolužáci, pár bezva lidí z tyfloturystického oddílu, které znám z dětství... a o kousek dál, v Kladně mám maminku, tři mladší sestřičky, tetu, strejdy, bratrance, sestřenku a jejich kočky a psy. :D S mou rodinou se sice musí opatrně, i když ji mám moc rád, ale přecejen je mezi námi obrovská vzdálenost.

PLán B: ach to kááně

V Brně je káně. A kde je káně, tam je jednak Matoni a jednak tam chci být já. :) A Je tam taky můj dávný nejlepší kamarád Luky, který se mnou sice vůbec nekomunikuje, ale snad by už na mě měl čas... Mám tam dvě Klárky, do obou jsem byl beznadějně zamilovaný, Fenzíka a další řádku fajn lidí. Nesmím zapomenout na Zuzku, která mi ze ZLína utekla do Znojma, již mám moc rád. Brno je ale taky velké město, začouzené a hlučné... ale je na tom v tomhle líp než Praha. Příští rok tam budu možná studovat, takže bych se tam už mohl zabydlet.

Plán c: zahraničí

Protože jsem šílené vodnářisko, napadlo mě, (a patřičně nadchlo), že bych mohl na půl roku odcestovat do zahraničí a pracovat tam jako masér. Je šance, že bych si tam vydělal hodně peněz a mohl bych konečně zaplatit svoje dluhy. Ryzika tohoto plánu ani nemusím popisovat. dalo by se to ale zvládnout. Když jsem se přestěhoval do Zlína, bylo to jako odejít do jiné země. Když jsem to zvládl tady, tak můžu i v rakousku, Irsku nebo v Itálii. Ale chci do Irska. Ne, do Itálie... ne, do Usa... :)))

plán d: dál se dusit ve vlastní šťávě a ve Zlíně

Přirozeně mám velký strach. Bojím se, že budu svého odchodu litovat. Mám tu nádherné bydlení, všude kolem je příroda, je tu čistý vzduch, hodní lidé... pár přátel tu přecejen mám, i když to jsou spíš takoví kamarádi. Není to žádné úžasné souznění. Ale mám tu jistotu a pohodlí. Mám krásný vztah s Evulčinou maminkou, je tu hodný svobodomyslný křesťan Petr, éterická keltská křehotinka Gil, srandovní neotřelý jogín Míla, laskavá pejsky milující Míša, fajn lidičky z masérského kurzu a další... budou mi moc chybět.

Tak vidíte, jaké je to dylema... Je tolik lidí, které mám rád a moc toužím být jim nablízku, jenže nejsou v jednom městě. Psaním tohoto článku si v tom všem dělám trochu pořádek, ale o moc jsem se nepohnul kupředu. Už se tím dost trápím, lámu si nad tím hlavu už pár týdnů. Zjišťuju, že je pro mě životně důležité být s přáteli. Chci být každému nablízku a se všemi se vidět co nejčastěji. Kdoví, jestli na mě ale vůbec budou mít čas, až se přestěhuju... asi ani nevědí, jak moc, moc jsou pro mě důležití. Jak se mám rozhodnout? Jak vůbec můžu někomu dát přednost? A co Evulinka... uvidím ji pak ještě někdy? Vzpomene si vůbec na mě? :(

podivně váš
Luky

Právě dopadl první paprsek měsíčního svitu

1. června 2012 v 22:39 | Lukáš
Vítám vás tu :)
toto je už můj třetí blog. První dva jsem nakonec smazal, protože jsem se nemohl dívat na to, jaký jsem v minulosti byl. Chtěl jsem dobře zapůsobit na svoje milované blízké, ponechat jen ty pěkné odstíny mé povahy a ořezat vše "nadbytečné".

Ale to je velice ošemetné... Člověk se brzy stane svým vlastním vězněm, neboť nemůže být sám sebou. (Ano, já stejně nevím, kdo doopravdy jsem, ale aspoŇ to tuším.) Vlivem snahy psát jen tím "správným" "dokonalým" způsobem jsem nakonec nemohl psát vůbec... A s tím už je, jak pevně věřím, konec. Takže jestli se vám nelíbím, vězte, že se kvůli vám nebudu halit v háv vznešenosti a kvůli jiným z vás si zase nebudu věšet na krk rolničku a nuceně šťastně cingrlat. Tady, moji milí, jsem já. Jsem jiný, než čekáte, a hlavně jsem jiný, než čekám já sám. Chtěl bych, abychom spolu komunikovali. Pište, co vás napadne, chcete-li, ozvěte se na mail nebo vás rád uvítám i na Facebooku.
podivně váš
Luky
 
 

Reklama