Den osmnáctý: Mash aneb můj oblíbený seriál

13. června 2014 v 18:06 | Luky |  Projekt 25 dní
Já jsem přišel na chuť jen několika seriálům, ale za to se k těm několika málo oblíbeným vracím pravidelně. Kromě samotného děje, který rozhodně musí mít dostatečnou hloubku a autentičnost, zapáleně sleduji také vývoj psychologie postav, protože to se mi zdá jako největší výzva pro tvůrce. Baví mě žasnout nad tím, že ty postavy vlastně neexistují, i když u dobrého seriálu působí dojmem člověka z masa a kostí. To, co vypadá jako složitý a bohatý život skutečného člověka, je ve skutečnosti něčí představa, dovedená do nejmenších podrobností. Obě kritéria rozhodně sedí na seriál M. a. s. h.


Strašidlo války mám v sobě pevně vštípené už od dětství. Babička s nenávistí vyprávěla o nacistech, jež sice pořádně nezažila, (naštěstí), ale bylo jí pět let, když skončila válka. Ve škole jsem se pak jako takřka o jedinou látku z dějepisu zajímal právě o II. světovou válku a dodnes prostě neumím pochopit, co se to v tom šíleném dvacátém století dělo. A právě o válce, i když o jiné, vypráví Mash. Jak všichni dobře vědí, jde o válku v Korey, kterou se odpovědní politici původně snažili familierně nazývat tzv. policejní akcí. Ale byla to válka se vším všudy - strašlivá, hloupá a zbytečná. Jak jsem četl v jedné knížce s tímto tématem, ve skutečnosti to v Korey bylo mnohem horší než v tom seriálu, ale i tak myslím seriál splnil velmi důležitý úkol. Ukázal, jak nesmyslné a tragické jsou všechny války. Ale já obdivuji ještě jednu věc: neuvěřitelnou odolnost lidí z mobilní armádní nemocnice 4077. Každý měl svou vlastní strategii, jak to šílenství přežít alespoň se zbytkem rozumu. Hlavní hrdina, Hawkey Pierce, měl smysl pro humor - černý, tvrdý, nestydatý, drzý a někdy křečovitý, ale chránil jeho i další nedobrovolné účastníky války před zešílením. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že tomu rozumím, ale představuji si, jak strašné musí být, když si člověk zvolí milosrdné poslání lékaře, velmi náročně a dlouho studuje a pak ho pošlou do války, kde se doslova brodí krví pacientů, které musí zachránit jen proto, aby se mohli nechat zabít. O to hůř, když to byli často téměř děti. Hawkey Pierce byl skvělý chirurg a oplýval přímo říznou inteligencí. Ve snaze zabavit sebe i ostatní stále chrlil jeden vtip za druhým, všechno zlehčoval a to i v takových chvílích, kdy už operoval 16 hodin a vozili pořád další a další raněné, o příšerných lékařských podmínkách ani nemluvě. Oceňuji, že tvůrci seriálu ukazovali i obyčejné lidské chyby Hawkeyho Pierce. Stejně jako mnozí další dost pil a byl to neuvěřitelně zdatný sukničkář. Spal snad s každou sestrou v táboře. Občas byl nevrlý a nejednou se úplně sesypal. S čím však bez výhrad sympatizuji, je jeho nesmlouvavé pohrdání zbraněmi. Mám to stejně. Pohrdám válkou, nikdy jsem nechápal, proč někoho fascinují zbraně, a k vojákům rozhodně nemám úctu. Možná, že nejsem normální chlap, tak ať.


Ale ještě k Mashi. Našli se i tací, kteří věřili v armádu a mysleli si, že tzv. policejní akce má ušlechtilý cíl a smysl. K nim patřil například. Frank Burns, nepříliš schopný lékař, který se snažil o jediné: o co nejrychlejší povýšení. Úzkostlivě plnil každý vojenský předpis, ať byl jakkoli nesmyslný, a totéž vyžadoval od ostatních. Jemu asi pomáhal pocit řádu a předvídatelnosti.


V Mashi byla celá řádka ulítlých postav a každý si pomáhal jinak. Klingar věřil, že se z armády dostane, když bude nosit ženské šaty. Radar O'raily, naivní devatenáctiletý chlapec, zase přímo v táboře choval králíčky a myši.

Seriál Mash je velkolepé dílo. Je to nezřízená sranda, ale vždy se zpoza té srandy jako stín vynoří strašlivá tragičnost té doby. Je to lekce pro nás pro všechny - lekce soucitu, odolnosti a skutečných hodnot.
Pohnutě váš
¨Luky
 


Komentáře

1 Desirée Lydon | Web | 13. června 2014 v 18:18 | Reagovat

Tento seriál jsem nikdy moc pravidelně nesledovala, ale co jsem viděla, to se mi líbilo. Hodně zábavný seriál, ne jako některé součastné "sitcomy" :)

2 Michal J. | 15. června 2014 v 19:49 | Reagovat

Nemít úctu k vojákům je pěkné, ale hodně zjednodušující. Vojáci nejsou jen vraždící hovada. Jsou to často lidé, díky kterým můžeš relativně v klidu spát, pracovat, milovat...
Nevěřím, že je mezi nimi větší zastoupení neúcty hodných lidí, než je tomu v jiných oborech. Možná, že je tomu právě na opak.
Je samozřejmě pravda, že vojančení je lákadlem pro mnohé vylízance... Právě těm se ale musí někdo postavit. Filosofování tě proti nim neochrání.
Rozhodně nejsem militarista. Ale je mi milejší člověk, který je ochotný svou prací zajistit klid můj a blízkých než třeba někdo, kdo se honí za míčem...
Idea státu bez vojáků je pěkná - pokud věříš, že ti, co je mají, je nepoužijí proti tobě. Dějiny myslím dávají zapravdu dostatečně.

3 mesicni-krajina | 16. června 2014 v 0:37 | Reagovat

Ano, jak pokojně můžu spát díky blahodárnému působení v Iráku, Sírii, Avganistánu a na Ukrajině. Mám odpor vůči válce a hlavně těm, kteří války způsobují. Vojáci jsou spíš důsledek.

4 Michal J. | 18. června 2014 v 21:10 | Reagovat

A víš reálně něco o těchto zemích, o jejich historii, vývoji? Vědět, že tam bojují oškliví vojáci nestačí.
Často se bojuje kvůli zisku (ať už čehokoli) ale také se bojuje kvůli svobodě. Je to smutné, že se kvůli něčemu takovému musí bojovat, ale tak to prostě je.
Vojáci jsou "jen" nástroje v rukou politiků či velitelů.
Přijde mi prostě nefér mít obecnou neúctu k vojákům.
Kolik lidí si uvědomuje a ví, že i naši Republiku jsme si museli vybojovat... a ne jen politicky. A co, vždyť jsme si mohli jen tak pohodově lebedit a mudrovat pod Rakousko-Uherskem...
Jak jsem psal - nejsem příznivce válek. Děsí mě. Hodně jsem o nich četl... dost i o tebou zmíněných státech.
Na zjednodušování jsi dost chytrý. Ona ta historie, která tě nebavila na střední je pro současnost i budoucnost hodně důležitá - když se dokážeme poučit.

5 mesicni-krajina | 18. června 2014 v 22:30 | Reagovat

Jak víš, že toho o těch zemích vím reálně málo? :D Nechci se hádat kvůli nějakému názoru. Uvědomuju si velice dobře, že naši předci si museli svou republiku vybojovat, i když to, že nějaká republika mohla vůbec vzniknout, byl důsledek hodně složitých a pomalých změn. Já ale rozhodně nejsem odborník na historii, tak zůstaňme u toho, že vojáci jsou jen nástrojem a že nás oba války děsí.

6 Michal J. | 20. června 2014 v 21:05 | Reagovat

Čtu to po sobě a nevidím tu jedinou zmíňku o tom, že o těch zemích víš málo. Byla položena otázka bez jakéhokoli úmyslu vnucovat, že zároveň vím odpověď. :-) Byla prostě položena otázka.
Ale OK. nechme to. Chtěl jsem se jen vojáku trochu zastat, protože si myslím, že si mnozí úctu zaslouží.
Přeji příjemné letní časy.

7 Valdimír | E-mail | Web | 12. září 2014 v 14:01 | Reagovat

Ahoj Lukáši, rád bych se s Tebou nějak spojil a tak využívám tuto možnost. Napiš mi prosím na mail. Díky
Vladimír

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama