Červen 2014

Den osmnáctý: Mash aneb můj oblíbený seriál

13. června 2014 v 18:06 | Luky |  Projekt 25 dní
Já jsem přišel na chuť jen několika seriálům, ale za to se k těm několika málo oblíbeným vracím pravidelně. Kromě samotného děje, který rozhodně musí mít dostatečnou hloubku a autentičnost, zapáleně sleduji také vývoj psychologie postav, protože to se mi zdá jako největší výzva pro tvůrce. Baví mě žasnout nad tím, že ty postavy vlastně neexistují, i když u dobrého seriálu působí dojmem člověka z masa a kostí. To, co vypadá jako složitý a bohatý život skutečného člověka, je ve skutečnosti něčí představa, dovedená do nejmenších podrobností. Obě kritéria rozhodně sedí na seriál M. a. s. h.


Strašidlo války mám v sobě pevně vštípené už od dětství. Babička s nenávistí vyprávěla o nacistech, jež sice pořádně nezažila, (naštěstí), ale bylo jí pět let, když skončila válka. Ve škole jsem se pak jako takřka o jedinou látku z dějepisu zajímal právě o II. světovou válku a dodnes prostě neumím pochopit, co se to v tom šíleném dvacátém století dělo. A právě o válce, i když o jiné, vypráví Mash. Jak všichni dobře vědí, jde o válku v Korey, kterou se odpovědní politici původně snažili familierně nazývat tzv. policejní akcí. Ale byla to válka se vším všudy - strašlivá, hloupá a zbytečná. Jak jsem četl v jedné knížce s tímto tématem, ve skutečnosti to v Korey bylo mnohem horší než v tom seriálu, ale i tak myslím seriál splnil velmi důležitý úkol. Ukázal, jak nesmyslné a tragické jsou všechny války. Ale já obdivuji ještě jednu věc: neuvěřitelnou odolnost lidí z mobilní armádní nemocnice 4077. Každý měl svou vlastní strategii, jak to šílenství přežít alespoň se zbytkem rozumu. Hlavní hrdina, Hawkey Pierce, měl smysl pro humor - černý, tvrdý, nestydatý, drzý a někdy křečovitý, ale chránil jeho i další nedobrovolné účastníky války před zešílením. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že tomu rozumím, ale představuji si, jak strašné musí být, když si člověk zvolí milosrdné poslání lékaře, velmi náročně a dlouho studuje a pak ho pošlou do války, kde se doslova brodí krví pacientů, které musí zachránit jen proto, aby se mohli nechat zabít. O to hůř, když to byli často téměř děti. Hawkey Pierce byl skvělý chirurg a oplýval přímo říznou inteligencí. Ve snaze zabavit sebe i ostatní stále chrlil jeden vtip za druhým, všechno zlehčoval a to i v takových chvílích, kdy už operoval 16 hodin a vozili pořád další a další raněné, o příšerných lékařských podmínkách ani nemluvě. Oceňuji, že tvůrci seriálu ukazovali i obyčejné lidské chyby Hawkeyho Pierce. Stejně jako mnozí další dost pil a byl to neuvěřitelně zdatný sukničkář. Spal snad s každou sestrou v táboře. Občas byl nevrlý a nejednou se úplně sesypal. S čím však bez výhrad sympatizuji, je jeho nesmlouvavé pohrdání zbraněmi. Mám to stejně. Pohrdám válkou, nikdy jsem nechápal, proč někoho fascinují zbraně, a k vojákům rozhodně nemám úctu. Možná, že nejsem normální chlap, tak ať.


Ale ještě k Mashi. Našli se i tací, kteří věřili v armádu a mysleli si, že tzv. policejní akce má ušlechtilý cíl a smysl. K nim patřil například. Frank Burns, nepříliš schopný lékař, který se snažil o jediné: o co nejrychlejší povýšení. Úzkostlivě plnil každý vojenský předpis, ať byl jakkoli nesmyslný, a totéž vyžadoval od ostatních. Jemu asi pomáhal pocit řádu a předvídatelnosti.


V Mashi byla celá řádka ulítlých postav a každý si pomáhal jinak. Klingar věřil, že se z armády dostane, když bude nosit ženské šaty. Radar O'raily, naivní devatenáctiletý chlapec, zase přímo v táboře choval králíčky a myši.

Seriál Mash je velkolepé dílo. Je to nezřízená sranda, ale vždy se zpoza té srandy jako stín vynoří strašlivá tragičnost té doby. Je to lekce pro nás pro všechny - lekce soucitu, odolnosti a skutečných hodnot.
Pohnutě váš
¨Luky