Březen 2014

Den sedmnáctý: co pro mě znamená vzdělání

7. března 2014 v 20:27 | Luky |  Projekt 25 dní

I mě samotného to trochu překvapuje, ale tohle téma je pro mě zmatené, sporné a neujasněné. Kdysi pro mě vzdělání bylo všechno… pak jsem se v něm hodně zklamal… a dnes?


Už někdy asi v pěti letech jsem do svojí mamky hučel, že chci harmoniku. Nevím, proč jsem ji tak chtěl, nejsem si jistý, že jsem věděl, co to je. Mamka se trochu shovívavě usmívala, ale slíbila mi, že harmoniku určitě někdy budu mít. Můj bratranec měl tehdy takové dětské klávesy a když jsem byl u nich na návštěvě, nemohl jsem se od nich odtrhnout, jak mě fascinovalo, že "to doopravdy hraje." Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne odběhl od kláves do kuchyně u tety, která byla plná lidí, a řekl jsem: "mamii, já či harvanyy." :D Všechny to rozesmálo a mě dnes taky, ale přijde mi zajímavé, že některá prohlášení dětí jsou jen takové malé bláboly a jiná prohlášení taky vypadají jako bláboly a přitom udávají směr daleko, daleko do budoucího života. Jednoho dne jsem pod vánočním stromečkem našel podivný kufr a v něm byla má vysněná tahací harmonika. Byl jsem tak šťastný a celý roztřesený, chtěl jsem si zahrát, ale neuměl jsem to, sotva jsem ten akordeon uzvedl. Ale brzy se ukázalo, že umím velmi rychle odposlouchat melodii a zahrát jí. Všichni byli přesvědčeni, že jsem úžasný muzikant a jednou se hudbou budu živit. Trošku to přeháněli, protože moje první odposlouchaná píseň byl šlágr jménem Bejvávalo dobře a hned další byla Ta slepička kropenatá… Netuším, proč jsem tehdy hrál samé dechovky. rozhodně ne kvůli sobě, ale asi kvůli tomu, že se to líbilo babičce. Je to legrační. Kdykoliv se něco slavilo, dřív nebo později někdo pronesl tu hroznou větu: "Luky, zahraj něco na harmoniku." Já jsem to začal nenávidět, protože jsem musel pořád hrát ty zatracené dechovky a styděl jsem se. :D A z toho důvodu jsem jednoho dne nechal harmoniku harmonikou, vlastně jsem ji jednou s kamarády úplně zničil ve snaze něco na ní opravit. Tou dobou jsem se celý zbláznil do klavíru a teta mi darovala i ty dětské klávesy, po kterých jsem kdysi tak toužil. Byl jsem asi v šesté třídě a všichni mi předurčovali studium konzervatoře. Ale já jsem nemohl vystát etudy a vůbec to, čemu jsem říkal otrocké cvičení. Chtěl jsem hrát spontánně ze srdce, odposlouchávat melodie, improvizovat… a nějak mě uchvátila matematika, chemie a vůbec všechny možné exaktní vědy a samozřejmě taky počítače.


Trochu jsem vyplnil další divnou větu, pronesenou tentokrát ve třetí třídě, a sice že jednou budu programátorem. A tehdy jsem vůbec nevěděl, co to je. V šesté třídě jsem ale opravdu začal s programováním, nejdřív v tom nejjednodušším jazyce, a to v Basicu. Pak jsem přešel k Pascalu, Delphy, c++ a dalším… moc jsem chtěl naprogramovat nějakou úžasnou hru, ale nikdy jsem nic nedokončil, snad jen kromě jedné hříčky. Rozhodl jsem se vyměnit konzervatoř za gymnázium a viděl jsem před sebou zářivou budoucnost programátora, překladatele nebo právníka a byl jsem připraven být ze všech nejlepší. Ale nějak se to zvrtlo.


Lehce jsem se dostal na gymnázium a i tam jsem exceloval a více méně všichni mě měli rádi a viděli mou skvělou budoucnost. Ale začaly se se mnou dít hrozné věci. Naše rodina přišla o byt a z Kladna jsme se najednou octli kdesi na Hané, daleko úplně od všeho. Každý týden jsem trávil šílenou dobu cestováním do školy a Doma se letité peklo vystupňovalo k vrcholu. Psal jsem o tom jinde, ale patří k tomu např. rok bez elektřiny, obrovské finanční problémy, neustálé hádky a naprosto nemožné podmínky k bydlení. Začal jsem živit celou rodinu a hodně jsem to přehnal. Často jsem na intru neměl co jíst nebo jsem ani neměl na cestu do školy. Začaly u mě strašné depresivní stavy, bolest hlavy a nepopsatelná každodenní únava. Nikomu jsem to neuměl ve škole vysvětlit, proč se najednou nemůžu soustředit. Byly chvíle, kdy jsem nedokázal vyřešit jednoduchou rovnici o dvou neznámých, což pro mě normálně byla hračka. Nebo jsem nedokázal odpovědět na otázku v angličtině a podobně. Byl jsem za debila a nikdo nic nechápal včetně mě. Začal jsem školu flákat a hodně jsem chyběl. Vlastně jsem tu školu nenáviděl, zřejmě hlavně kvůli svým vlastním problémům. Hodně jsem kritizoval způsob výuky, který mi připadal neuvěřitelně ubíjející. I přesto jsem gymplem proplul bez větších problémů, aniž bych se nějak moc učil. Pamatoval jsem si z hodin a rychle jsem si věci domýšlel. Jen jednou jsem totálně vyhořel, když mě zkoušeli z chemie a matematiky za celé pololetí, protože jsem moc chyběl, a to už se mnou bylo hodně špatné. Ani na tak důležitou zkoušku jsem se pořádně nepřipravil. Nevím, co by se mnou bylo bez shovívavosti dvou hodných profesorek.


Postupně jsem ztratil veškerou důvěru ve vzdělávací systém. S mnoha věcmi, které nám předkládali jako definitivní pravdu, jsem nesouhlasil. Ubíjelo mě trávit hodiny a hodiny nasloucháním monotónního výkladu a pak to jen otrocky zopakovat v písemce. Chtěl jsem objevovat, tvořit a zapojit taky srdce, nejen logiku. Začal jsem objevovat věci, o kterých nás nikdo neučil, jako třeba víru, že člověk je mnohem víc než jen hmota, že člověk nevzešel z opice, že existuje nepopsatelná všeobjímající inteligentní síla, z níž všechno vychází, a říká se jí třeba Bůh. Objevil jsem myšlenku dalších dimenzí, posmrtného života, reinkarnace, záhadné schopnosti jako je telepatie, telekineze a můžu pokračovat dlouho… Měl jsem nesmírně silný pocit, že se moje vnímání světa ostře rozchází s tím, co nám ve škole předkládají jako pravdu. A proto jsem rezignoval na vzdělání. Dílem to byl jen důsledek mého spirituálního probouzení, dílem zmatku a osobních problémů, hrál v tom roli taky pocit, že nás učitelé chtějí jen ponižovat a přikazovat nám, ale dodnes jsem přesvědčený, že ve školách spíš zabíjejí svobodné myšlení a je potřeba tento systém do hloubky proměnit. Pokud jde o mé vzdělávání, zůstávám všestranně orientovaným konzumentem vědomostí, ale nevím, co dál. Už několik let odkládám rozhodnutí jít na vysokou školu. Nevím, co studovat, aby to bylo v souladu s mým přesvědčením. Řeším taky závažnější věci jako jsou například dluhy. Už jsem si našel skvělou práci a potřebuju vydělávat peníze, abych se uživil. Ale snad se to ve mně brzy utřídí a najdu nějakou jasnou vizi do budoucna. Rozhodně se budu muset v nějaké formě vzdělávat.
vzdělaně váš
Luky