Leden 2014

Mám narozeniny

23. ledna 2014 v 1:12 | Luky |  Deník
Dnes přesně ve 22:20 je mi 26 let. Ponecháme stranou pocit, že je to už nějaké divné číslo, a ponechme prostor mé zajímavé náladě. Je mi smutno, a přesto velkolepě. Nehledě na to, co mě teď trápí, dnes je mimořádný den a měl bych taky přemýšlet mimořádně. Musí být nějaký důvod, proč jsem se narodil a proč jsem prožil všechno to trápení. Taky jsem zakusil nesmírně krásné chvíle a těch si chci vážit přede vším. Málokdy o sobě smýšlím hezky a o to míň ode mě uslyšíte něco pozitivního na mou vlastní adresu. Ale dnes udělám výjimku. Napíšu třicet věcí, které na sobě miluju. První, kdo o nich má vědět, jsem já, až pak to můžu očekávat od ostatních. I když ostatní možná zapomněli a už jsem pro ně zevšedněl, já se musím naučit mít se rád. Tak jdeme na to. Mám rád na sobě: svůj hlas, svou něhu, svou citlivost, svou fantazii, svůj soucit, svou odolnost, svou hravost, svou odvahu jít do neznáma, své porozumění ženám, svou bystrost, svůj skvělý cit pro hudbu, svou lásku k přírodě, svoje literární nadání, svou schopnost odpouštět, svou empatii, svoje vegetariánství, svůj talent na jazyky, svou pokoru, svou touhu pomáhat, svoje mimosmyslové vnímání, svoje nejstarší vzpomínky, svou schopnost rozvášnit ženu, svou ochrannou ruku nad slabšími, svou vnitřní svobodu, svou proměnlivost, svůj cit pro krásu ve všem, svoje lidské slabosti, svou schopnost milovat celou duší, oddaně, vášnivě a navždy, svou odvahu být jedinečný a nejvíc na sobě miluju fakt, že jsem svůj život ukormidloval až k Terezce, k bytosti, která mi ukazuje, co je skutečné štěstí.

Alkohol aneb proč mi jebe

17. ledna 2014 v 3:33 | hádě řepné |  nitrospyt
Myslel jsem si, že tuto Pandořinu skříňku už nechám navždy zavřenou. Ale setkal jsem se s lidmi, kteří na mě takřka mrskli její obsah. Oni za to nemůžou, ale Bůh chtěl, abych v zrcadle uviděl něco, co je ve mně nemocné. A moje nejcennější láska Terezka mě zná takového, jaký jsem teď, a neví, jaké hrůzy z minulosti mě straší. Snad se tak o mně dozví něco, díky čemu pochopí moje slabosti, a já se, věřme tomu, smířím s existencí alkoholu.
Stalo se, že jsem se octl na nezřízené chlastačce. Pilo se pořád a pilo se hodně. Řvalo se, probublávala agresivita a zábrany padaly do té míry, že jsem skoro umřel žárlivostí, ale hlavně jsem se nakonec vyděšeně třásl v posteli daleko od všech a bál jsem se vrátit. A proč? Alkohol se mi nepopsatelně hnusí a o to víc se ho děsím. Možná si řeknete: "co s tím děláš takové caviky, sklenička sem, sklenička tam... alespoň ledy povolí..." Ale pro mě je to hnusná nesmírně nebespečná droga, která mi zničila celé dětství.
Teprve před pár dny jsem si přiznal, že v podstatě pocházím z rodu alkoholiků. Co si jen pamatuju, chlast byl v mém dětství všudypřítomný. Můj děda umřel, když mi bylo dvanáct. Celý život strašně chlastal a ve stáří už to pro něj bylo jako pít vodu. Byli jsme zvyklí na jeho divné záchvaty, které probíhaly tak, že se uprostřed noci děda, ožralej jako kára, začal křečovitě svíjet, kopat kolem sebe, mlátit do všeho kolem a vydával u toho strašné zvuky. Babička, která pochopitelně spala vedle něj, se snažila jednak chránit dědu, aby si nerozbil hlavu nebo nezlomil ruku, a jednak chránit sebe, aby jí nezmrzačil. Vší silou ho držela, než záchvat odezněl. Po celou dobu o sobě vůbec nevěděl a nemluvil, jen ty skřeky. Pak už jen hlasitě, ale velice podivně chrápal. Byla hrůza to poslouchat, nerozuměl jsem tomu, dospělí mě s panikou vyháněli nebo mi zakrývali uši. Děda byl velice agresivní, když neměl chlast, jednou po někom mrsknul flašky od piva, ne jednou babičku napadl. Vzpomínám si, jak se ozval z obýváku křik a řinkot skla. To babička v poslední chvíli zachytila sekretář, který děda chtěl schodit. Dodnes vidím babičku a tetu pod sekretářem, jak se ho namáhavě snaží udržet. Krátce po šedesátce děda umřel na cirhozu jater. Prakticky jsem ho neznal střízlivého. Vždycky smrděl pivem a chcankama, když nezpíval maďarské lidové písničky, tak byl zrovna, chudák, střízlivý a ječel na všechny. Babička jednoho dne dostala epileptický záchvat a když odezněl, děda šel prostě do práce a mě, osmiletého kluka, tam nechal. Tak byl vymaštěný. Přesto na něj vlastně všichni vzpomínáme s úsměvem... ale teď už nechápu proč. Babička byla ve stáří úplná světice, nesmírně jsem ji miloval, ale než jsem se narodil, byla v lihu každý den a pila, co jen teklo. Úplně si tím zničila zdraví a celé moje dětství se střídaly její mrtvice, infarkty a epileptické záchvaty.
Děda a babička měli tři dcery. A všechny měly vždycky k alkoholu velmi vřelý vztah. Nejvíc moje maminka a teta, která už nežije. Mamka ráda chodila k tetě, která si s ní vždy ráda dala něco na povzbuzení. Chodila tam s námi dětmi a pozdě v noci odcházela, totiž pardon, potácela se a padala a my jsme jí vlekli domů. Strejda, který dlouhá léta dělal hasiče, měl odjakživa svůj alkoholický cyklus. Jeden den chlastal, co se do něj vešlo, byl přátelský a samá sranda, všechno by rozdal... Druhý den mu ovšem bylo zle a tak tiranizoval svou rodinu, ječel, sprostě urážel tetu nebo popřípadě se ji pokoušel utopit vevaně, když mu byla dlouhá chvíle. Když mamka přišla v jeho světlý den, byla vítána, když v kocovinový den, dělal strašné scény a vyčítal jim, že jsou pořád v lihu.
Na oslavách bývalo u nás tuze veselo. Ono je to přece tak veselé, když se pije, alespoŇ se všichni smějí, zpívají... dokud někomu nerupne v bedně a nenapadne bezbrannou babičku nebo nerozhádá veškeré příbuzenstvo. Babička jednou byla tak k popukání veselá, že se zřítila do hlubokého sklepa po zádech. Je neuvěřitelné, že se jí nic nestalo... ale je to přeci veselá taškařice nebo ne? Všichni přece tak rozesmátě vyprávějí, kde se kdo zkalil a co za ohavnosti prováděl, kdo podvedl svého kluka, kdo co vykřikoval, kdo koho zmlátil, kdo se málem zabil... no prostě se za břicho popadám.
Ale teď poslední a nejdůležitější téma a to je maminka. Pila ode dávna a pije doteď. Celé mé dětství provázela nepopsatelná noční můra. Najednu stranu jsem se děsil, že se mamka opije, na druhou stranu jsem ji pak bránil vlastním tělem, když jí nevlastní fotr chtěl zmlátit. Mamka je konfliktní, když se opije, je schopna celé hodiny rýpat. Vyčítala něco fotrovi a ten jí vyhrožoval násilím, urážel jí těmi nejsprostšími slovy, někdy ji bohužel zbil. Zpravidla poslední fází byla věta: "víš co, seber si Lukáše a vypadni z mího bytu." Po případě vyhrožoval, že na svou vlastní domácnost zavolá sociálku nebo že nás dá všechny do dětského domova. Nemůžete pochopit, jaké to je, jak nepopsatelně jsem se bál o mamku a jak mě srazila k zemi ta hrozná slova. Opakovalo se to snad každý čtvrtý den, celé dětství. My, děti jsme vždy byly někde nadosleh a šíleli jsme hrůzou, co se stane. Někdy je zastavilo, když se moje mladší sestry histericky rozbrečely. Když jsem trochu vyrostl, několikrát jsem se s fotrem popral, abych mamku chránil. Ano, čtete dobře, já, nekonečně mírný tichý kluk, co se vyhne násilí za každou cenu... ale měl jsem takovou hrůzu, že mamce ublíží, že jsem po něm skočil, i když jsem se ho bál a on narozdíl ode mě viděl. Ale před mým hněvem neměl šanci, jednoduše jsem ho povalil na zem a držel ho tam. Neuměl bych někomu doopravdy ublížit, jak jsem ho povalil, hněv ze mě vyprchal a já jsem nechápal, co tam na té zemi dělám.
Mamka pila, kde mohla. Možná jeden z důvodů, proč se tak zarputile snažím trefit všude sám, je to, že jsem mnohdy skončil s mamkou v hospodě tzv. na limču, ale ona se tam pak s cizima chlapama opíjela a já jsem tam byl jako vězeň. Nemohl jsem jít domů, protože jsem netrefil a neměl jsem klíče. Když to bylo na vesnici, tak bych teoreticky došel i jako malý kluk, ale když nás nějaký ten alkoholik pozval do města na večeři a na ožrání do němoty, nebyl jsem schopný dělat vůbec nic. Než jsem se naučil vycítit nebespečí a zůstat doma. Nejčastější situace byla ale taková, že u nás skoro každý den a skoro celý den vysedávala nějaká alkoholická návštěva. Mamka se opila a nevařila, nekrmila, neprala a nezajímala se o děti. Možná jeden z důvodů, proč vyhledávám samotu... celé dětství jsem utíkal do svého smutného pokoje před odpornými alkoholiky a scénami souvisejícími. Mamka pije dodnes a dnes už je to opravdu životu nebespečné a já se můžu zbláznit strachem o její život stejně jako kdysi, i když bydlím přes 30 km daleko.
Dnes ovšem tohle nikdo neví a komu bych to taky pořád vysvětloval, koho by to zajímalo... Lidi se mi posmívají, naznačují, že jsem divný, když nechci ochutnat víno, nedávno mi jeden člověk řekl, že mi úplně jebe, když nepiju, a že mi jednu vrazí, jestli si nedám pivo. A já se lidem div neomlouvám, cítím se provinile, že jsem jiný. Ale já k tomu mám sakra důvod. To, co jsem tady dnes popsal, je jen část mého totálně zpackaného dětství, ale alkohol ho asi zpackal nejvíc. Přesto nemůžu zůstat tak vyděšený z alkoholu, musím se s ním smířit, přijmout, že ho někdo má rád a hned kvůli tomu nemusí dělat to, co mě straší ve vzpomínkách. A nemusí dělat ani všechny ty hrozné věci, o kterých se mluví, jako např. pod vlivem alkoholu se s někým vyspat a podvést tak přítele. Všechno na světě se dá zneužít, všechno může být dovedeno do krajnosti, ale ve všem také existuje rovnovážný stav. Budiž mi to útěchou.
poničeně váš
Luky