Želva

18. listopadu 2013 v 19:33 | Luky |  nitrospyt
Byla cesta a naní barevné kamení. Byla cesta a poutníci znavení. Šli a cíle neměli, šli a šli, aniž by tušili kam. Kamínky jako jediné svědčily o směru, o čase, byly vším, co tu zůstalo, tady v krajině, co vedla odkudsi kamsi, a jít se muselo.
A já jdu po té cestě. Zdá se, že jsem takhle šel vždycky. Chvíli jsem si myslel, že vím, kam jdu, ale teď už zase vím jediné a to, že jít se musí. Potkal jsem záhadný předmět, z dálky se jevil jako větší balvan, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem želvu. Stékaly po ní slzy velké jako hrachy. No, viděli jste už někdo něco tak smutného? Přiklekl jsem vedle želvy a zadíval jsem se do jejích kalných očí: "pročpak pláčeš, želvičko? Copak je?" Želva mlčky plakala dál, slza mi skanula na ruku a byla horká. Plakal jsem s ní. "Ale jdii, ty stará bláznivá želvo," říkám plačtivým hlasem, co řveš?"
"No, vždyť jsem želva, ne? Tak řvu jak želva. Mám řvát jako myš nebo jako sova?"
Vyprsknul jsem smíchy a slzy mi ještě tekly po tváři: "cože? Ty nejsi normální, co ty si za želvu, prosim tě?"
Pokud to jen trochu lze říct, želva se zatvářila spokojeně a odvětila: "jsem moudrá želva. Dáš si se mnou ještěrku? Našla jsem jí v díře polochcíplou, ale docela křupe. Nechám ti kdyžtak ocásek, dej si."
"Ble... teda chci říct ne, želvičko, díky, já maso nerad a ještěrku jsem neměl, ani nepamatuju. Ale sednu si k tobě. Co tady děláš, proč zrovna teď řveš jako želva?"
"To je jednoduchý. Jsem želva, tak brečím, jako ty jsi ty, a tak jsi smutný... ze zvyku, jen tak z role, ze setrvačnosti... Jsi přece smutný člověk už léta, a proto jsi smutný dál, i když máš všechny důvody ke štěstí."
Mlčel jsem a styděl jsem se.
"Mám sakra pravdu, co? Možná jsem jenom hloupá želva, ale tyhle věci mám v merku, všechno, co trvá až moc dlouho."
"Co ty jsi za želvu?"
"Co je ti do toho, furt! Co ty jsi za člověka, mi řekni a dej si kousek ještěrky."
"No, jsi moudřejší než já, já si teda kousek vezmu, díky. Nemáš trochu sojovky?"
"No, mohla bych ti pro ní skočit do přívěsu, ale to může trvat i týden, tak hádám, že si to dáš na přírodní způsob." Vystrčila hnědou vrásčitou nožičku zpod krunýře a při sunula ke mně cosi "rozblemclého."
"Ehm... děkuji, já si to pak sním. A... co jsem za člověka? Jsem například pokrytec, sobělhář a lenoch, pak taky myslím na minulost, která už je tak jako tak pryč, jsem na sebe přísný... ale taky mám hezký hlas, jsem chytrý, miluju zvířata všech druhů, dokonce i vosy, když se chovají slušně. Biolit u mě nikdy nenajdeš."
"No, už jsem se málem naštvala, ještě že jsi dodal taky něco pěkného o sobě. Jsi moc hodný člověk a všem rozumíš. Jsi taky zatraceně přitažlivý... já kdybych byla mladší... jen nech bejt..."
"No želvo? I ty lichotnice stará!" rozesmál jsem se a zaťukal želvě na krunýř.
Chvíli jsme jen tak mlčeli. Já jsem se zaposlouchal do šumění větru, zazdálo se mi, že je vzduch nějak vlhčí: "asi bude pršet, měl bych jít."
"A kam jdeš?"
"Kam... já nevím, někam. Ty, želvo, nepůjdem spolu, já nechci jít sám. Budu ti nosit ještěrky. Víš, že jsem rychlejší, uvidíš, že pod mou péčí ztloustneš a bude ti i krunýř malý. Můžu tě vlastně i nositv igelitce, uvidíš kus světa."
Želva, a to je zajímavé, vůbec nezaváhala a odpověděla až povážlivě rychle na svoje poměry: "jdeme."
A tak jsme šli a já pořád myslím na to, co mi řekla ta želva. Jsem smutný a myslím si, že je to z mnoha důvodů, jeden vážnější než druhý... Ale jádrem celého problému je prosté rozhodnutí být smutný. Kvůli něčemu jsem se kdysi rozhodl a už mi to zůstalo, stálé smutnění. Co si ale vyberu teď, smutek nebo radost? Můžu si radost odůvodnit, čím jen chci, ale zase jde jen o prostou volbu, k té dojde, ať si určím jakýkoli důvod. Proto si volím radost a volím si ji vždy, když si vzpomenu. Já to zvládnu.
s nadějí váš
Luky
 


Komentáře

1 ivik2 | 27. listopadu 2013 v 21:37 | Reagovat

Pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama