Terezka

3. října 2013 v 21:55 | Luky |  Deník
Večer se už pomalu chýlil ke konci, Měsíc už držel stráž nad všemi nočními i denními tvory, koruny stromů tiše šeptaly svá důvěrná sdělení...
večer jako každý jiný... To se však mělo ještě změnit. Já jsem stál na opuštěném náměstí a poslouchal tiché noční šumění. Byla mi trošku zima, jak
se vzduch chvěl se začínající nocí. Tušil jsem, že má nějaký smysl právě teď a tady stát a na něco čekat. Pomyslel
jsem si, že to asi může být jedině něco nepříjemného jako obvykle, a přitom pomyšlení jsem se málem otočil a znuděně odešel domů spát. V tom se
ozvalo tiché cinknutí, asi jako když ťuknete do jemňounkého zvonečku. Cinknutí se ozvalo ještě párkrát, jakoby se neslo spolu s vánkem, co mě tak
příjemně nepříjemně chladil. Pochopil jsem, že se ozývá taková ta zvonkohra z tenkých kovových trubiček asi odněkud ze zahrady. Asi je to zvláštní,
ale ten zvuk mě uklidnil. Možná, že ty zvonečky rozhoupala jakási malá ručka, třeba ručka víly v té zahradě a nebo ručka osudu... u mě je možné
všechno nebo ne?
Zaslechl jsem pomalé kroky. Zpozorněl jsem a nastražil uši. "Kdo to asi je," říkal jsem si v duchu a nemohl jsem si pomoct, ale začínalo mi být
nějak nečekaně hezky u srdce. Zdálo se, že přichází někdo malý, možná že je to dokonce nějaká slečna... "Ale vykračuje si nějak klidně," prošlo mi
hlavou. Usmál jsem se a dál přemýtal. Kroky se přibližovaly, byly stále stejně klidné. Už mě musí vidět... A pak se to stalo. Zalil mě tak silný
pocit, že jsem myslel, že mě cosi teleportovalo do jiného světa. Láska, všepřesahující a jiskřivá láska, to byl ten pocit. Měl jsem dojem, že
nemůžu ani vydechnout, jakoby se v mém srdci dělala bublina ze zlatého světla a pořád se rozpínala... jakoby kolem mě vše cinkalo a plnilo se
jiskřičkami, jakoby žít mělo smysl, jako když chcete plakat a smát se v jednom okamžiku... A pak promluvila: "jsem tvoreček a už tě nikdy
neopustím."
"Ty jsi tvoreček? Ten maličký bělostný tvoreček, to proměnlivé stvoření, lehké jako vzduch, že ho do dlaní nevezmeš, studánka s léčivou vodou a
zdá se, že nemáš dno? Nekonečně složitá a přitom tak přirozeně prostá? Vášeň a odevzdání, touha a vděčnost, snění a přitom oči otevřené? Jsi tady a tam, jsi voda a hned oheň, jsi sníh a taky jiskra, ve sněhu zapadlá? Jsi..."
Mé vytržení přerušil dotyk její ruky. Pohladila mě po tváři. Bylo to nekonečně něžné a konejšivé. Bylo v tom tisíc slov a přece ani jedno. Věděli jsme, že jsme našli jeden druhého a začal nesmírně krásný sen, který je tak pravdivý, že tomu skoro ani věřit nejde. Jsme jeden pro druhého a jsme teď jedno. Jsme kompletní. A nestalo se to za takových okolností, jak jsem popsal, ale to, co prožíváme od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali, se dá popsat takovým příběhem. Je jasné, že slova vůbec nestačí, ale pokusil jsem se je najít a podělit se o štěstí, které občas nazývám pozitivním šokem. Moje srdce bylo ještě nedávno celé šedé z dlouhého trápení, odvyklo si od krásných citů, ale teď miluje a miluje vroucně. Vyšší síly nás zázračně svedly a zdá se, že nás pomaličku, krůček po krůčku vedou už dlouho k tomuto okamžiku. Děkuji pokorně za tak nádherný dar a děkuji sám sobě, že jsem vnitřnímu vedení nevzdoroval až tak vytrvale. Děkuji za to, že se učím stále děkovat a zapomínat na černé myšlenky. Děkuji tobě, převzácná Terezko a vím, že víš všechno, taky to, jak křehce si počínám s dárkem, co jsi mi dala. Jsme jedno.
 


Komentáře

1 Anni | E-mail | Web | 5. října 2013 v 21:30 | Reagovat

Luky, všechna má slova teď budou znít tak prázdně.. Ale to je prostě přenádherně krásné - co cítíš a jak to umíš nesmírně lehce vyjádřit. Z celého srdce Ti to přeji a jsem za vás šťastná. Jsem potěšena, že má blesková myšlenka, dnes už měsíc stará, se naplnila. Tak prostě jen dál.. buďte jedno.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama