Sebe-vědomí

21. srpna 2013 v 23:49 | hádě řepné |  nitrospyt
Co si jen pamatuju, měl jsem o sobě strašné pochybnosti. Byly doby, kdy jsem se to snažil nějak zvrátit a být za frajera, ale jaksi to nemělo ty správné následky, protože jedna hrstka lidí mě bezmezně obdivovala a druhá hrstka mě začala nesnášet, všichni ale vlastně udělali to, co jsem ve skutečnosti nechtěl, uvěřili mé masce. Ve skutečnosti zůstávalo pravdou, že jsem o sobě tak pochyboval, až jsem sám sebe nenáviděl. Ze všeho nejvíc jsem si pak přál, aby to aspoň někdo pochopil a dal mi to, co jsem chtěl... přece lásku.
Po tom, co jsem tvrdě, velmi tvrdě narazil, vzdal jsem se myšlenky sebevědomí a nastoupil pravý opak, ale v plné síle. Měl jsem takový strach, že někomu nechtěně ublížím svým arogantním chováním, že jsem se začal každému předem podřizovat, se vším předem souhlasit a pokud se nedalo hned souhlasit, tak aspoň částečně. Pravdu měli vždy ti druzí a pokud neměli, nebo se dokonce chovali nespravedlivě, vždy jsem myslel na to, že je lepší mlčet a podřídit se než někomu ublížit. Platilo to stejně u spolubydlících jako u známých, kteří mi jen psali na Facebooku, ale bez výhrad to platilo pro ty, které jsem miloval. Než jim ublížit, než je dokonce ztratit, to raději vždy řeknu ano a třikrát zvážím každé slovo. A tak jsem začal být velmi, velmi oblíbený, ale radost jsem z toho neměl, dokonce tomu nešlo věřit, vždyť jsem o sobě pořád pochyboval a neměli mě rádi pro to, kým jsem, ale zase jen pro masku, která byla ušita přímo na míru. Vždycky jsem totiž přesně věděl, které slovo jak vyslovit, jak který názor přibarvit, abych se zavděčil všem v místnosti, (to je ta moje skvělá emptatie.)
Ale mě už to nebaví. Mě už to nejen nebaví, nemám už sílu v takové hře pokračovat. Chci být sám sebou a stojím jen o takové přátele, kteří mě vidí, skutečně mě, ne svou vlastní projekci. Ale já nevím, jak mám s tou hrou přestat. Copak můžu projevovat skutečné emoce? To bych neskrýval smutek, dokonce bych se sem tam pěkně naštval, to by mě neměli rádi, rozhodně ne. Vyčítali by mi to, odvraceli by se a dali by přednost někomu zábavnějšímu. Zůstali by ale ti, kteří mě milují i se vztekem a smutkem nebo bych zůstal úplně sám? Jenže bez takového sebepřijetí nemůžu být zdravě sebevědomý, protože sebevědomí znamená vědět, kdo jsem, a přesto a právě proto se mít rád. A mít se rád přede vším znamená přijmout sám sebe a to se mi zdá jako nemožné. Rozhodně to ale musí jít, protože není možné zůstat na místě, dá se jít jen dopředu, proto vím, že se mi to dřív nebo později podaří. Otázkou zůstává, jestli dřív nebo později.
skepticky váš
Luky
 


Anketa

Co si myslíte o Vietnamcích?


Komentáře

1 ivik2 | 26. srpna 2013 v 18:46 | Reagovat

ty to dokážeš

2 Anni | E-mail | Web | 28. srpna 2013 v 1:07 | Reagovat

Určitě buď sám sebou! Ona snad existuje jiná varianta? A neboj se, ti správní, ti, kteří za to opravdu stojí, zůstanou. (Možná, že ti praví přátelé pod tvoji masku stejně vidí.)

3 Lucie Zíková | E-mail | 17. října 2013 v 21:25 | Reagovat

"Raději budu nenáviděn pro to, co jsem, než milován pro to, co nejsem." - Kurt Cobain

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama