Rozlité

29. srpna 2013 v 5:04 | hádě řepné |  nitrospyt
Je noc, bezesná noc a já se kolíbám kdesi v loďce. Plujeme na hladině noci, já a bolest. Šeptáme si tady spolu v stichlém pokoji, hučení z venku doopravdy připomíná splav, vlny se podobají záchvěvům zoufalství. Plujeme si a něco v dálce tlumeně vzlyká nad bezbarvou marností života. Je to jako topit se a nemít to štěstí umřít, jako nektar z květů zostuzený, jako krev, když dáte zemřelému, jak kyselina v srdci vylitá. Posouvám se po hladině, občas malý vír v hloubce, v hloubce točí voda světem, na který se zapomene. Jako kámen sto let ležím neznámý a nehledaný, jako sůl, co leptá kůži, nepřestávám, nepolevím, jako med si cestičkami hledám k tobě spojnici a ty hledíš do dálky. Navázat si na provázek lesknoucí se korálky, s něhou si je na krk dát, uškrtit se a zas vstát, uplakat se k bezvědomí a pak zase radost hrát. Točíme se s loďkou u dna, nevím, jestli doplujem, stejně už mě není hodna, já však nesmím s plavbou přestat, ještě dnes to musím přestát. Jak sekera v hlavě ťatá vše se zvedá k úderu, k němu ale nedojde. Jak házet hrsti bylin v oheň, jak kreslit bíle na sníh, jak propíchat si jehlou žíly, zapomenout na smíh, jak oplakávat starý příběh o fiktivním ráji, tak strašně, úpěnlivě bolí, že mě nemáš ráda. Dech se kvůli tobě rodí z hlubin smutných údolí, krev jen pro tvůj křehký dotek proudí mými žilami a ty nevíš, nechceš vědět, stále hledíš do dálky. I kdybych svůj život ztratil, nikdy si mě nevšimneš, chodíš přímo vedle mě a přece mě nevidíš, díváš se do dálky. Ptám se, proč tě stále nosím v srdci jako poklad... proč tvou vůní potírám svůj maličký svět, proč se s tebou probouzím a v noci stáváš se mým snem, proč stále trpím strašnou touhou a věřím v křehkou naději? Já musím. Nevím proč, prostě musím. Neodpářu ten cit, nezlomím ho, už jsem se pokusil. Vyrostl ještě silnější. Jsem asi hloupý, tím to je, hrozně hloupý. Vím jen, že jedno jsme. Vím, že žiju, když žiješ ve mně. Vím, že jsi stejně mnou a já tebou. Někdo mě krutě trestá nebo ničím se já sám... ať se touha vyplní, nebo ať zmizí.
 


Komentáře

1 verinka | E-mail | 29. srpna 2013 v 9:02 | Reagovat

Luky, dej to Kristu. To tě osvobodí..najdeš si nové lidi, nové přátele, poznáš nové zážitky...nemůžeme jít dopředu s hlavou otočenou do minulosti.

2 ivik2 | 29. srpna 2013 v 12:59 | Reagovat

Luki přestože je ti teď mizerně a moc se trápíš. Nesmíš zapomínat na to že máš i spoustu dobrých věcí. Tak například jsi zdravý. Máš kde bydlet. Máš přátele a další. A pak taky jsou lidé, kteří na tom jsou daleko hůře ne ty. A přesto našli sílu jít dál. Takže ty to jistě dokážeš také. Věřím i.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama