Srpen 2013

Rozlité

29. srpna 2013 v 5:04 | hádě řepné |  nitrospyt
Je noc, bezesná noc a já se kolíbám kdesi v loďce. Plujeme na hladině noci, já a bolest. Šeptáme si tady spolu v stichlém pokoji, hučení z venku doopravdy připomíná splav, vlny se podobají záchvěvům zoufalství. Plujeme si a něco v dálce tlumeně vzlyká nad bezbarvou marností života. Je to jako topit se a nemít to štěstí umřít, jako nektar z květů zostuzený, jako krev, když dáte zemřelému, jak kyselina v srdci vylitá. Posouvám se po hladině, občas malý vír v hloubce, v hloubce točí voda světem, na který se zapomene. Jako kámen sto let ležím neznámý a nehledaný, jako sůl, co leptá kůži, nepřestávám, nepolevím, jako med si cestičkami hledám k tobě spojnici a ty hledíš do dálky. Navázat si na provázek lesknoucí se korálky, s něhou si je na krk dát, uškrtit se a zas vstát, uplakat se k bezvědomí a pak zase radost hrát. Točíme se s loďkou u dna, nevím, jestli doplujem, stejně už mě není hodna, já však nesmím s plavbou přestat, ještě dnes to musím přestát. Jak sekera v hlavě ťatá vše se zvedá k úderu, k němu ale nedojde. Jak házet hrsti bylin v oheň, jak kreslit bíle na sníh, jak propíchat si jehlou žíly, zapomenout na smíh, jak oplakávat starý příběh o fiktivním ráji, tak strašně, úpěnlivě bolí, že mě nemáš ráda. Dech se kvůli tobě rodí z hlubin smutných údolí, krev jen pro tvůj křehký dotek proudí mými žilami a ty nevíš, nechceš vědět, stále hledíš do dálky. I kdybych svůj život ztratil, nikdy si mě nevšimneš, chodíš přímo vedle mě a přece mě nevidíš, díváš se do dálky. Ptám se, proč tě stále nosím v srdci jako poklad... proč tvou vůní potírám svůj maličký svět, proč se s tebou probouzím a v noci stáváš se mým snem, proč stále trpím strašnou touhou a věřím v křehkou naději? Já musím. Nevím proč, prostě musím. Neodpářu ten cit, nezlomím ho, už jsem se pokusil. Vyrostl ještě silnější. Jsem asi hloupý, tím to je, hrozně hloupý. Vím jen, že jedno jsme. Vím, že žiju, když žiješ ve mně. Vím, že jsi stejně mnou a já tebou. Někdo mě krutě trestá nebo ničím se já sám... ať se touha vyplní, nebo ať zmizí.

Ulítlá pohádka

26. srpna 2013 v 22:30 | hádě octové |  příběhy
Na kokosovém plácku za domem, žil, byl kdysi brouk. Málokdo si ho vůbec všiml, vždyť to byl také brouk a těch je všude plno, navíc byl, no, řekněme, líný a moc nevycházel z domu. Byl tak líný, že už se o něm po okrajích plácku mezi mravenci vyprávěly vtipy. Ne jednou brouk škvírou v domku zahlédl, jak se hrstka mravenců o něčem dohaduje a pak se svíjejí smíchy jako blázni. Někdy dokonce k nim přisedla kolem letící moucha a smála se s nimi. Brouk se však nad tím jen ušklíbl: "však já vám ukážu, vy jedna žouželi proradná."
Jednoho dne se na plácek zatoulalo koťátko. Bylo celé černé jako uhlí, za to mělo sněhově bílé vousky. Trochu se třáslo, protože bylo mokré a byla mu zima. Chvíli se producírovalo středem plácku, kouklo se doprava, kouklo se doleva, protáhlo se a zase šlo... "píísk!" ozvalo se najednou odkud si z křoví. "To není možné," řeklo si kotě, "co tady písklo?" "Řekla jsem snad písk, ne?!" zavřeštělo cosi v tom křoví. "A co má jako bejt, já jsem náhodou kotě." protáhlo kotě s nonšalancí, "na mě si nemůže jen tak někdo dělat písk, dámo. A kdo vůbec jste?" "Pche!" "Co prosím?" "Pche!" "Jestli já na vás nezavrčím, dámo... já už to umím, maminka mě to učila," kasalo se kotě ješitně. "Ale no pozoor, pán se vytahuje a kroutí ocáskem," posmíval se tenký hlásek v křoví. "Nepřejte si, abych na vás vytáhnul drápek, ženštino, víte, jak to píchne, když vás takové kotě píchne?!" vztekalo se kotě, až se mu třásly vousky. "Chy chy, na to mohu odvětit jedině toto: si mačka, si mačka, si mačka, perfektně urobená, je krajšia i macatá kačka..."Vrrrr... vrrr... vrrrraždaau mňaaaaau!" Černé koťátko začalo vrčet a vystrčilo drápky, vyrazilo do křoví... ale to nemělo dělat. Bylo tam hejno mravenců a ti ho začali štípat a kousat a leptat kyselinou mravenčí, hlava, nehlava. Kotě prskalo, ječelo, kopalo, ale všechno bylo marné. "Mňaaau, co mě štípete, osobo, nechte toho, nebo... mňaaau?! Jste nezdvořilý mravenec, řeknu to na vás psovi, ten vás raaaumňaaau!"
Brouk už se na to nemohl dívat. Stál ve svém broučím příbytku a škvírou pozoroval dění na plácku. To černé koťátko tedy bylo drzé a ješitné, to ano, ale oni ho snad úplně uštípají, můj ty chrobáku... Já du... asi..." To se ví, že se broukovi nechtělo, mravenci jsou poněkud vznětlivý a zle se povede tomu, kdo si to s nimi rozhází, ale přece nakonec okousal okraje škvírky, aby se dalo prolést, a spěchal kotěti na pomoc. Brouk se rychle doplazil na místo rvačky, zacvakal zubisky a všechno stichlo. "To je chroust," zašeptalo pár hlasů v křoví, "ty vole, zdrhejte!" Brouka to dožralo ještě víc, proč do toho tahají jakéhosi vola nebo co? "Bzy!" zařval z plných plic, "bzzyšel zem bzachránit kotě! A kolikrát vám mám vysvětlovat, že nejsem chroubzzt, ale tezzařík, dzzooo?!" "Ach, promiňte, vaše hemživosti, my jsme to popletli, nejste chroust, jak byste mohl, že? Tady kotě je ale hrozně namyšlené, chtělo nás píchnout. Víte, jak to píchne?" "Mravenče, mám ti snad připomenout, jak jsi mi před pěti týdny, když jsi byl ještě larva, drze vlezl do spíže a ožužlával tam mouchu od oběda? A zlomil jsem ti snad tykadlo? Nezlomil. Tak koukej mazzzzat, nebo si promluvím s mravenčí královnou. Bzooo!" Mravenci pdo tou hrozbou a ze strachu z hromského bzukotu nechali kotě kotětem a rázem se rozutekli. Kotě bylo samý pupínek a mazlilo se se stromem, aby to přestalo pálit. Brouk už byl na odchodu, když se k němu kotě otočilo a řeklo přítulně: "vy jste ale hodné broučisko. Nejste potulné?" "Já a potulné broučisko?" zasmál se brouk srdečně, "copak ty nevíš, že jsem pořád doma a s nikým většinou nemluvím?" "Ne, to jsem nevěděl, já nejsem místní kocourek, víte?" "Možná budu potulnej brouk, už mě to tady nějak nebaví." brouk při těch slovech hleděl kamsi na vzdálený roh plácku. Kdoví, snad se ho zmocnila dávná touha poznat kus světa. Nikdy nebyl ani na opačném rohu plácku. "Tak se měj, kotě, ale to ti povídám, už nebuď namyšlené, nebo si promluvím s psem." Na to se brouk otočil a vydal se směrem k opačnému rohu plácku. Kotě leželo na trávě a broukalo si: "brrr vrr, vrr brr, brr vrr řřř..."

Sebe-vědomí

21. srpna 2013 v 23:49 | hádě řepné |  nitrospyt
Co si jen pamatuju, měl jsem o sobě strašné pochybnosti. Byly doby, kdy jsem se to snažil nějak zvrátit a být za frajera, ale jaksi to nemělo ty správné následky, protože jedna hrstka lidí mě bezmezně obdivovala a druhá hrstka mě začala nesnášet, všichni ale vlastně udělali to, co jsem ve skutečnosti nechtěl, uvěřili mé masce. Ve skutečnosti zůstávalo pravdou, že jsem o sobě tak pochyboval, až jsem sám sebe nenáviděl. Ze všeho nejvíc jsem si pak přál, aby to aspoň někdo pochopil a dal mi to, co jsem chtěl... přece lásku.
Po tom, co jsem tvrdě, velmi tvrdě narazil, vzdal jsem se myšlenky sebevědomí a nastoupil pravý opak, ale v plné síle. Měl jsem takový strach, že někomu nechtěně ublížím svým arogantním chováním, že jsem se začal každému předem podřizovat, se vším předem souhlasit a pokud se nedalo hned souhlasit, tak aspoň částečně. Pravdu měli vždy ti druzí a pokud neměli, nebo se dokonce chovali nespravedlivě, vždy jsem myslel na to, že je lepší mlčet a podřídit se než někomu ublížit. Platilo to stejně u spolubydlících jako u známých, kteří mi jen psali na Facebooku, ale bez výhrad to platilo pro ty, které jsem miloval. Než jim ublížit, než je dokonce ztratit, to raději vždy řeknu ano a třikrát zvážím každé slovo. A tak jsem začal být velmi, velmi oblíbený, ale radost jsem z toho neměl, dokonce tomu nešlo věřit, vždyť jsem o sobě pořád pochyboval a neměli mě rádi pro to, kým jsem, ale zase jen pro masku, která byla ušita přímo na míru. Vždycky jsem totiž přesně věděl, které slovo jak vyslovit, jak který názor přibarvit, abych se zavděčil všem v místnosti, (to je ta moje skvělá emptatie.)
Ale mě už to nebaví. Mě už to nejen nebaví, nemám už sílu v takové hře pokračovat. Chci být sám sebou a stojím jen o takové přátele, kteří mě vidí, skutečně mě, ne svou vlastní projekci. Ale já nevím, jak mám s tou hrou přestat. Copak můžu projevovat skutečné emoce? To bych neskrýval smutek, dokonce bych se sem tam pěkně naštval, to by mě neměli rádi, rozhodně ne. Vyčítali by mi to, odvraceli by se a dali by přednost někomu zábavnějšímu. Zůstali by ale ti, kteří mě milují i se vztekem a smutkem nebo bych zůstal úplně sám? Jenže bez takového sebepřijetí nemůžu být zdravě sebevědomý, protože sebevědomí znamená vědět, kdo jsem, a přesto a právě proto se mít rád. A mít se rád přede vším znamená přijmout sám sebe a to se mi zdá jako nemožné. Rozhodně to ale musí jít, protože není možné zůstat na místě, dá se jít jen dopředu, proto vím, že se mi to dřív nebo později podaří. Otázkou zůstává, jestli dřív nebo později.
skepticky váš
Luky

Ten druhý

21. srpna 2013 v 22:57 | hádě řepné |  nitrospyt
Sněží už pátý den... a mě z toho nezebe? Proč by záblo, když vločky studí jen napohled, když stíny nasákly tolik zklamání a nemohou se plazit? Proč trhat mlžné opary nade mnou a nad tebou, stejně tě nezajímají. Jiskro, ztracená kdesi v popelu, bývala jsi jako šlehnutí bičem, tak prostá. Bývala jsi chladivý oheň, hořela jsi ledovou horečkou, za jedno s mízou stromů, s medem pampelišek, louka zářila jen pro tebe. Byli jsme v pohybu, věčné vábení jako křesání Měsíce nad rozlitou nocí, souživé sbíhání v jeden pramen pod vodopád bolestí, až zůstala tma a hluché ticho. Už mě nevnímáš, už mě neslyšíš, nebereš mě vpotas, jsem jen ten druhý. Jsem jen bublinka v pěně, odstín v bílé, trn na růži. Nic to nezmění, já nejsem a ty nevíš ani to, že nevíš. Jen splynout s pozadím, existovat jako možnost, vsáknout se a snít. A mlčet.

Díra v zubu? Spíš díra v srdci

10. srpna 2013 v 1:00 | Luky |  Deník
Jau! :( Bolestivé dny... Zdá se, že mám všeho natolik plné zuby, až jsem o jeden dočista přišel, neboť se zdá, (a dá se to celkem s jistotou konstatovat), že z něho skoro nic nezbylo kvůli kazu. Tak dlouho jsem odkládal návštěvu zubaře, až mě k ní donutila dost nepěkná bolest, kterou neutišilo ani reiki, dokonce mě donutila vzít si prášek proti bolesti, což je u mě, u takového zastánce čistě přírodní léčby, nečekané. Jenže než jsem zjistil, kde se dá koupit kostival nebo aspoŇ hřebíček, došlo mi, že je jednodušší koupit si prášky za 15 Kč a nachvíli si ulevit. Je fakt, že už během téměř probdělé noci, mě napadlo, že je asi na obzoru pořádný průšvih, ale to, co pak následovalo u milého zubaře, (zrovna mého návštěvníka z výstavy), mě šokovalo. Pod zubem zřejmě už půl roku bujel zánět, nerv odumřel a korunka byla průsvitná, protože z ní skoro nic nezbylo. Zub se mohl buď zdlouhavě a ne zcela spolehlivě opravovat, což by stálo čtyři tisíce, nebo se taky dal vyrvat. Já nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale mně se chtělo brečet. Bylo mi líto toho zubu... Jsem normální? Bylo mi líto těla, které je dokonalé a zázračné, ale já ho systematicky ničím jako bezcenou věc. Protože si nemůžu dovolit vypláznout tolik peněz, nechal jsem si ten zub vytrhnout, ale i přes dvě injekce to dost bolelo kvůli tomu zánětu. Trvalo to navíc déle, protože se ta vyžraná korunka odlomila a v dásni zůstaly jen kořeny. Prosil jsem anděly o pomoc, posílal jsem si reiki jak divý a k ničemu to nebylo. Co mi pomohlo, bylo jméno, na něž jsem se upínal. Jestli chcete vědět, koho opravdu a vroucně milujete, komu vždycky všechno odpustíte, nechte si provést bolestivý zákrok a to jméno, k němuž se budete vzpínat jako k poslední naději, to je ve skutečnosti to nejkrásnější ve vás.
Moje dvoudenní eskapády se zubem jsou malicherné, (i když to pořád trochu bolí, mrcha), ještě to nic není proti vážnějším problémům, ale stačilo mi to, abych se zase trochu "vzpamatoval." Stejně, jako když mi kdysi brali ledvinu a já jsem pak několik měsíců ležel v nemocnici, zoufale vyhlížející jakoukoli návštěvu, když jsem jindy měl hrozné bolesti a pak se ukázalo, že jsem prostě jen nastydl na... řekněme křehkém místě, jako když jsem se jednou celou noc nekontrolovaně třásl a sotva si uvědomoval, co se děje, a to jen z šoku... stejně jako když maminka byla v nemocnici a já jsem šílel strachem... když jsem naposledy držel za ruku umírající babičku... nebo když jsem si kdysi dávno vrazil hračku do oka a oslepnul jsem... rázem zmizely křivdy a hořkost, falešný pocit nezávislosti a zůstala jen láska a prosba o odpuštění. Takové chvíle vás jednoduše přitlučou k přítomnému okamžiku, abyste si zase uvědomili, jakých pokladů jste plní. Každá vteřina s těmi, které milujete, a každá chvilinka, kdy dýcháte, můžete se dotýkat a žít... tak taková chvíle především nemá cenu zlata, protože pro mě je zlato bezcenné. Takové okamžiky jsou nejkrásnějším darem. Hold jsem se tady na Zemi nějak vyskytl a musel jsem přetrpět všechny ty tvrdé zkoušky, tak to asi k něčemu je. Tak si toho vážím, ať už pro ostatní moje existence něco znamená nebo ne.
slzavě váš
Luky

Den šestnáctý: Kam bych se rád podíval nebo přestěhoval

10. srpna 2013 v 0:18 | Luky |  Projekt 25 dní
Zrovna jedu do Zlína odpočinout si od Prahy a napadlo mě, že by nebylo úplně od věci pokračovat v autobiografických snahách. Dnes už napíšeme 16. kapitolu, což už je docela hodně, jen škoda, že jsem Projekt 25 dní nezrealizoval za 25 dní. :D No nic, pojďme odsud pryč, někam, kde si myslím, že je krásně, ale kde ve skutečnosti asi krásně není.
Máme sklon idealizovat si jiné země, ale představte si, že byste slyšeli nějakého Angličana, jak pěje ódy na Česko: "oh, what a beautiful country… All people are kind and helpful, the weather is always more pleasant than here in England. There is such a rich lovely nature there and what about girls? Ummm, not enough words to describe their beauty. And I've heart that 20 years after Velvet revolution their politicians are already wise. Really, go and buy a house there." Co byste na to asi tak řekli… "hmm, chlapče, tak ty se máš na co těšit." Česká republiky je krásná na pohled, lidé odolávají různým ideologickým tendencím… to je tak asi všechno hezké. Hrdí můžeme být hlavně na hystorii. A nebo to tak není? Možná je to jen můj subjektivní pocit, protože jsem zkrátka otrávený.
Někde přece musí být lépe… Co třeba Amerika? No… Kdysi jsem k ní vzhlížel asi jako velká část Čechů, ale teď nevím, jestli se mám Americe smát nebo se jí bát. Vlastně pardon, spíš americké vlády. Z toho, co jsem slyšel a četl, začíná to tam vypadat jako v policejním státě. A ten konzum a sobeckost… devastace přírody… Dobře, tak co třeba Londýn? Atmosféra by mohla být zajímavá, cítit takovou tu anglickost, takové to "your majesty", když na vás dýchne dávná paměť pamětihodností… Ale já si na staré budovi a vysoké sochy sáhnout nemůžu a brzy bych zjistil, že skoro nemůžu dýchat, jak je Londýn chaotický, nervozní a přeplněný. Jeden můj kolega říká, že Praha je v porovnání s Londýnem poklidné městečko. Za to někde na venkově bych chtěl navštívit dům ve viktoriánském stylu s obrovskou prastarou zahradou... Jako z románu Tajemná zahrada. Tak co mě ještě kdy lákalo… Nový Zéland? Ano, tam by se mi asi líbilo. Pokud vím, lidé jsou tam opravdu velmi milí a je tam hodně přírody. Tam bych se jednou rád podíval. A taky do Mexika, tam by mohli být zajímavé, temperamentní holky. Málem bych zapomněl na Irsko… Irsko mě už dlouho velmi přitahuje. Chtěl bych se toulat lesem, vnímat víly a vědomí stromů, povídal bych si s nějakou vílou v lidském těle, která by se zrovna osaměle toulala… Poslechl bych si skutečnou irskou/keltskou hudbu a navštívil bych Lornu Byrne.
Ale já vám nevím… možná je to mou momentální zahořklostí a skepsí, ale poslední dobou se mi zdá, že by to cestování nemuselo být až tak úchvatné. Odjakživa jsem po tom toužil, chtěl jsem procestovat celý svět, ale taky jsem si myslel, že to někde jinde musí být úplně jiné, jako jiný svět… Na Neviditelné výstavě ovšem potkávám hodně cizinců, protože dělám prohlídky i v angličtině, a oni nejsou moc "jiní"… Mluví jiným jazykem, mají trochu jiné hlasy, sem tam nějaké zvyky jsou odlišné, odlišný je trochu pohled na svět… ale jsou to prostě… lidé. Všichni mají nohy a ruce, uši, zuby a plná střeva... někteří jsou milí, někteří jsou tajemní, některé holky jsou sexy, potkáte mezi nimi i vyspělé duše… trochu jinak voní… Taky pravda… asi jsou docela dost jiní… Ale stejně ve městech je milion aut, všude je Mekáč a Kfc… Tak nevím. Řekl bych, že to bude na stejno jako v ˇČesku v tom smyslu, že spíš záleží, jsteli ochotni objevovat něco hezkého nebo ne. Všude to může být ošklivé a nebo zajímavé, záleží, jak se díváte.
zlínsky váš
Luky