Záchvat jáství

5. července 2013 v 13:02 | hádě octové |  nitrospyt

Poslouchám svou milovanou Reginu Spektor, opravdovou vodnářku, a chce se mi rozletět se do všech stran, pochlubit se všemi barvami svého peří, dopřát si svrchované jáství. Proč bych měl zrovna já být uťápnutý a proč zrovna já bych měl být špatný? Je přece mým hýčkaným tajemstvím, že jsem do sebe blázen. Vždyť se tak vyžívám ve své jedinečnosti, je to moje dobře střežená přednost, moje chlouba… já jsem za všech okolností "jiný", na tom mi přece záleží i za cenu, že jsem si oblékl šaty nevšedních barev, ale v kapse schovávám nějaký nebespečný předmět, který by mě mohl zranit, nebo nedopatřením i někoho jiného. Jedinečnost prostě není všechno, ale stejně si jí budu hlídat, protože kdybych splynul se šedivým davem, nebyl bych zajímavý. A já dobře vím, jak zajímavý jsem…
Přesto existuje jakási vrstva nad tím vším, vrstva přesvědčení, jakýsi zašlý kožich s dírami, v němž uvízly názory typu "já jsem vlastně úplně na hovno", "jsem k zbláznění trapný", "nevšímejte si mě, jsem odpudivý…" Už to řeším tak dlouho, už mě to ani nebaví zkoumat, chci to jen změnit. Nevím, kde jsem ty názory na sebe nabral, připadám si jako blázen, když si tohle o sobě dokážu myslet, když vím, jak nádherná bytost jsem. Kašlu už na to všechno, jsem teď jako báječná vodnářka Regina, křičím svou opravdovost do světa a je mi jedno, jestli mě někdo odsoudí. Jsem až hanbatý a přitom cudný a nesmělý, svoje city taky vykřikuji do světa, je to skoro hysterické, ale někdo to jistě snese… Jsem hravý jako dítě, ne, víc než dítě, je to skoro nemoc, ale mě to baví a někdo se připojí. Jsem živočišný a tak křehký… Provokuji a štvu lidi tak, až ze sebe dostanou to nejlepší. Možná jsem tajemný, plný abstraktních pocitů, někdy ale tak čitelný, že vystavuji sám sebe v nebespečí. Jsem prostě všechno, co jsem, jsem, beztrestně jsem jako skvělá Regina.
Už to jdu Regině všechno říct, letím do USA, bloudím na letišti, jedu dlouho metrem, nadávám jak špaček na arogantní stádovité Američany, mám hysterák, ale nakonec lstí proklouznu do jakéhosi činžáku, v devátém patře půl hodiny sedím u dveří a klepu se, uvnitř v bytě Vodnářky se něco smaží, občas je slyšet Ruština, to asi její maminka, nějaký mužský hlas, (to je manžel?), zamŇoukala kočka, někdo pláče… to všechno slyším… a chci ji poznat, vodnářku, ať je jakákoliv… Je mi jedno, jeslti je chladná a odtažitá, jestli je ve skutečnosti vzteklá nebo namyšlená… možná má manžela a dítě a není už tak sexy jako v prvním nespoutaném albu… a zvoním na zvonek… cože?! Já fakt zvoním! "Hi, Regina! That's me, Luky, do you remember the near future, when I became your best friend, your too clean mirror, your new foolmate?"
Ona tam tak stojí, je křehká a hrozně nesmělá, zaskočená, ale dveřmi proběhne její kočka, roztomile mŇoukne a začne mě neomylně mazlit.
"Hi, Luky, come on, I'll show you my secret hidden corner, we havta play something on the piano together ."
Vezme mě za ruku a v tu chvíli začnu horečně zkoumat její vůni, její energii, pokožku na ruce, způsob chůze, vůně v jejím bytě, tikot jejích hodin… jednoduše se vpíjet do její existence. Sedneme si ke klavíru, hrajem, improvizujem, necháváme se unášet náhodnými kreacemi, zpíváme, jak nás napadne... Pak se bláznivě smějem, s ní je mi úplně jedno, že se směju hystericky, já se prostě směju. Skočíme do hebkých voňavých peřin a dlouuuuho si povídáme úplně o všem, úplně volně. Je nám to všechno jedno, jsme chorobně vodnářští… Je jasné, co chci udělat, ona ví, že ji chci držet za ruku, přemýšlet o tom, jaké má klavírní prsty, objímat ji pevně a nebo radši opatrně, jako se motýl drží v dlani, chci mít nos zabořený v jejích vlasech, třeba ji chci líbat tak jemně a dlouze, že slyšíme, jak se mezi námi přelévá písek jako v hodinách, možná jí chci říkat, že je kapka rosy na kvítku a zároveň životodárný paprsek Slunce, že je tiché cinknutí ve větru a vítr sám, že je tající vločka a blouznivý sen. Skoro ji chci položit ruce do klína a chci mnohem víc, ale asi si to skoro rozmyslím, protože projevená vášeň je skončená vášeň a naše vzájemné duševní rozpíjení a vpíjení se jednoho dodruhého trvá celá staletí. Až pak končí bouří a velkým tsunami, ale to už dávno nebudem vědět o světě, budeme jen my.
A nebo ji nikdy ani neuslyším živě, natož abych ji směl obejmout nebo pozvat na horkou čokoládu. Ale chce se mi brečet, že se s ní člověk nesmí kamarádit, protože je slavná, a ještě víc se mi chce brečet, že je určitě úplně jiná, než jak si jí představuju a na celém světě stejně není tak úžasná vodnářka a kdyby byla, o mě by neměla zájem. Ale nechte mě snít a nechte mě být sám sebou, já už stejně mám po krk všech lekcí a těžkých zkoušek, chci jen žít všechno to, čím doopravdy jsem.
vášnivě, vodnářsky a smutně váš
Luky
 


Komentáře

1 Had zakroucený | 12. července 2013 v 20:46 | Reagovat

to je nádherný :-*

2 punerank | E-mail | Web | 13. července 2013 v 18:24 | Reagovat

Kluku, ty prostě umíš poutavě psát! Třeba kdybys to na konci takhle nezazdil, třeba... potkat byste se mohli! co na tom, že obyčejně! Lornu jsi taky potkal:)
ten konec mi zoufale připomněl mě. Ale ne, musím bojovat, to nešťastné boření a rozmlouvání už ke mně nepatří!
A až se jednou najdeš, přestanou tě zraňovat střepy posbírané na cestách, až zbudou jen vzpomínky na bolest, ale ty najdeš své místo, to bude teprve čtení, jedna radost!

3 Liánek | E-mail | Web | 13. července 2013 v 23:40 | Reagovat

[2]: To je vlastně pravda, ty jo... potkal jsem Lornu a dokonce mě vroucně objala... proč bych nemohl potkat Reginu a říct jí, že je vykutálené vodnářisko? Vidíš, napadá mě, že pro mě má mnohem větší cenu souznění s milovanými lidmi než všechno hmotné bohatství světa.

4 punerank | E-mail | Web | 13. července 2013 v 23:47 | Reagovat

[3]:
Zajímavý - že se někdy zasníme tak moc, až si znemožníme tomu věřit:) Takže jaks to psal jinde - když se zamotáš, nezapomeň, že musíš dojít:)))

5 Yasminn V. | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 23:03 | Reagovat

Snažit se být zajímavý je vždycky velmi nezajímavé.
Takže se o to nesnaž, prosím, ať zajímavý zůstaneš. Chci, abys zůstal. ^^

6 fall | Web | 20. února 2014 v 20:53 | Reagovat

Krásný článek ! Díky za něj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama