Den patnáctý: Chvíle, kdy jsem se cítil být nejspokojenější se svým životem

23. července 2013 v 1:37 | hádě řepné |  Projekt 25 dní

Bylo už mnoho chvil, kdy jsem se cítil být šťastný, dokonce jsem si už mockrát myslel, že jsem nejšťastnější za celou dobu svého života, dokonce i do smrti. Ale jak události ubíhají, emoce slábnou a zase rostou, vzpomínky se zdají být poněkud objektivnější. Už si tedy nemyslím, že jsem byl nejšťastnější v době, kdy jsem chodil s Evulíkem. Ano, byl jsem velmi šťastný, ale dobrá polovina toho štěstí se odehrávala jen v mé fantazii jako toužebné přání, které jsem si rovnou splnil, alespoň v duchu, a druhá polovina zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, když přišel ten tragický rozchod a padlo mnoho ošklivých slov. Pokud jde spíš o spokojenost se životem než o štěstí, zjišťuju, že se už dávno snažím přiblížit pocitům z raného dětství.
Když mi bylo asi tak pět let, byl jsem asi opravdu nejspokojenější. Tehdy jsem ještě viděl, sice na jedno oko, ale stačilo mi to. Miloval jsem samotu, což může potvrdit i moje maminka, která si vzpomíná, jak jsem se zavíral do velikánské skříně a dlouhé hodiny jsem si vydržel hrát sám úplně tiše. Nejvíc mě bavilo procházet se venku a bezcílně bloudit vesnicí. Pozoroval jsem lidi, prohlížel si květiny, nebe, staré železné krámy, křesal jsem jiskry z křemenů, plácal bábovičky z písku a žasnul nad tím, jak hladké jsou, jak pěkně drží tvar a jak se barvou skoro podobají skutečné bábovce. Díval jsem se rád na cokoliv, všechno mě fascinovalo, třeba žížaly, mravenci a nebo červi, kroutící se na odpadcích v otevřené popelnici… myslel jsem, že to jsou nudle z polévky a nechápal jsem, proč se kroutí, ale proč by se nemohli kroutit, tehdy bylo možné úplně všechno. Viděl jsem i docela zvláštní věci, například když si přede mě stoupla Zuzka, jen o něco málo starší holka od sousedů, pouze v černých kalhotkách a řekla: "budem se milovat a přitiskla se ke mně…" pochopil jsem, co znamená vypadat svůdně… Byli jsme opravdu malí, k ničemu zajímavějšímu to nevedlo, protože nás někdo vyrušil, (a ne že bych zrovna věděl, co dělat,) ale děkuji za takový zážitek, Jsem vlastně vděčný dokonce za sexuální zneužívání od holky, která rozhodně nebyla svůdná, za to byla o deset let starší a dobře věděla, že nevím, co se děje. Děkuji za to, protože to byl přece jen nesmírně cenný vizuální vjem a představte si, jak by bylo smutné, kdybych nikdy neviděl, jak vypadá nahé dívčí tělo, byť bylo v tomto případě velmi odpudivé, řekněme. Viděl jsem zabijačku, to bylo náhodou tisíckrát horší…
Před sámoškou rostly růže různých barev. Dokázal jsem u nich stát celou věčnost a pozorovat, cítit s nimi, splývat s jejich vědomím. Na světě je máloco krásnější než růže, zvlášť pokud jste ochotni slyšet, jak omamně voní jejich barvy. Když jsme se jednoho večera vraceli s maminkou, tetou a sestřenkou z vedlejší vesnice od babičky, všiml jsem si Měsíce. Bože, jaká krása to byla… Byl ho jen srpek, ale měsíční zář zalívala všechno kolem. Šli jsme podél hřiště po zaprášené kamínkové cestě, nebyla na pohled nic moc, ale s tím Měsícem… s ním se proměnila skoro v mozaiku.
Mám teď z odstupu pocit, že jsem doslova hltal očima vše, co se dalo prohlížet. Kdoví, snad jsem kdesi v hlubinách duše tušil, že už moc času na dívání mít nebudu, že oslepnu dřív, než by si kdo pomyslil. Do dnes z této své tajné pokladnice zážitků čerpám, umožňuje mi to nejen rozumět tomu, o čem si povídají vidící, je to moje tajné spojení s tím, čím jsem kdysi býval. Napadá mě, proč vy blázni civíte na televizi, honíte se za kariérou a nic vám není dost, když byste se mohli zastavit a dívat se na západ Slunce a nebo dlouze hledět do očí svých milovaných. Může se tak krásným zážitkům rovnat hmotný majetek nebo společenský vzestup? Kdoví, možná tak jako kdysi jsem tušil příchod slepoty, možná teď existuje šance, že se uzdravím, třeba to přijde dřív, než si umím představit. Mám pocit, že dnes už je zase všechno možné.
barvitě váš
Luky
 


Komentáře

1 ivik2 | 27. července 2013 v 22:27 | Reagovat

hezký a zajímavý článek. Jako vždy.

2 Yasminn V. | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 23:00 | Reagovat

Je to krásný a optimistický článek.
Také nedokážu říci, kdy jsem byla nejšťastnější.

3 Ajla | 21. srpna 2013 v 14:13 | Reagovat

jsem ráda, že máš na co vzpomínat , že sis ty obrázky pěkně uložil na harddisk :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama