Červenec 2013

Den patnáctý: Chvíle, kdy jsem se cítil být nejspokojenější se svým životem

23. července 2013 v 1:37 | hádě řepné |  Projekt 25 dní

Bylo už mnoho chvil, kdy jsem se cítil být šťastný, dokonce jsem si už mockrát myslel, že jsem nejšťastnější za celou dobu svého života, dokonce i do smrti. Ale jak události ubíhají, emoce slábnou a zase rostou, vzpomínky se zdají být poněkud objektivnější. Už si tedy nemyslím, že jsem byl nejšťastnější v době, kdy jsem chodil s Evulíkem. Ano, byl jsem velmi šťastný, ale dobrá polovina toho štěstí se odehrávala jen v mé fantazii jako toužebné přání, které jsem si rovnou splnil, alespoň v duchu, a druhá polovina zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, když přišel ten tragický rozchod a padlo mnoho ošklivých slov. Pokud jde spíš o spokojenost se životem než o štěstí, zjišťuju, že se už dávno snažím přiblížit pocitům z raného dětství.
Když mi bylo asi tak pět let, byl jsem asi opravdu nejspokojenější. Tehdy jsem ještě viděl, sice na jedno oko, ale stačilo mi to. Miloval jsem samotu, což může potvrdit i moje maminka, která si vzpomíná, jak jsem se zavíral do velikánské skříně a dlouhé hodiny jsem si vydržel hrát sám úplně tiše. Nejvíc mě bavilo procházet se venku a bezcílně bloudit vesnicí. Pozoroval jsem lidi, prohlížel si květiny, nebe, staré železné krámy, křesal jsem jiskry z křemenů, plácal bábovičky z písku a žasnul nad tím, jak hladké jsou, jak pěkně drží tvar a jak se barvou skoro podobají skutečné bábovce. Díval jsem se rád na cokoliv, všechno mě fascinovalo, třeba žížaly, mravenci a nebo červi, kroutící se na odpadcích v otevřené popelnici… myslel jsem, že to jsou nudle z polévky a nechápal jsem, proč se kroutí, ale proč by se nemohli kroutit, tehdy bylo možné úplně všechno. Viděl jsem i docela zvláštní věci, například když si přede mě stoupla Zuzka, jen o něco málo starší holka od sousedů, pouze v černých kalhotkách a řekla: "budem se milovat a přitiskla se ke mně…" pochopil jsem, co znamená vypadat svůdně… Byli jsme opravdu malí, k ničemu zajímavějšímu to nevedlo, protože nás někdo vyrušil, (a ne že bych zrovna věděl, co dělat,) ale děkuji za takový zážitek, Jsem vlastně vděčný dokonce za sexuální zneužívání od holky, která rozhodně nebyla svůdná, za to byla o deset let starší a dobře věděla, že nevím, co se děje. Děkuji za to, protože to byl přece jen nesmírně cenný vizuální vjem a představte si, jak by bylo smutné, kdybych nikdy neviděl, jak vypadá nahé dívčí tělo, byť bylo v tomto případě velmi odpudivé, řekněme. Viděl jsem zabijačku, to bylo náhodou tisíckrát horší…
Před sámoškou rostly růže různých barev. Dokázal jsem u nich stát celou věčnost a pozorovat, cítit s nimi, splývat s jejich vědomím. Na světě je máloco krásnější než růže, zvlášť pokud jste ochotni slyšet, jak omamně voní jejich barvy. Když jsme se jednoho večera vraceli s maminkou, tetou a sestřenkou z vedlejší vesnice od babičky, všiml jsem si Měsíce. Bože, jaká krása to byla… Byl ho jen srpek, ale měsíční zář zalívala všechno kolem. Šli jsme podél hřiště po zaprášené kamínkové cestě, nebyla na pohled nic moc, ale s tím Měsícem… s ním se proměnila skoro v mozaiku.
Mám teď z odstupu pocit, že jsem doslova hltal očima vše, co se dalo prohlížet. Kdoví, snad jsem kdesi v hlubinách duše tušil, že už moc času na dívání mít nebudu, že oslepnu dřív, než by si kdo pomyslil. Do dnes z této své tajné pokladnice zážitků čerpám, umožňuje mi to nejen rozumět tomu, o čem si povídají vidící, je to moje tajné spojení s tím, čím jsem kdysi býval. Napadá mě, proč vy blázni civíte na televizi, honíte se za kariérou a nic vám není dost, když byste se mohli zastavit a dívat se na západ Slunce a nebo dlouze hledět do očí svých milovaných. Může se tak krásným zážitkům rovnat hmotný majetek nebo společenský vzestup? Kdoví, možná tak jako kdysi jsem tušil příchod slepoty, možná teď existuje šance, že se uzdravím, třeba to přijde dřív, než si umím představit. Mám pocit, že dnes už je zase všechno možné.
barvitě váš
Luky

Den čtrnáctý: něco, co mi schází

12. července 2013 v 20:16 | hádě bramborové |  Projekt 25 dní

Toto je v podstatě nešikovné téma, protože až příliš často myslím právě na to, co mi chybí, a proto jsem smutný a nepřestává mi to chybět. Můžu ale využít tuto otázku k tomu, abych si vzpomněl, co chci, po čem toužím.
Chybí mi kdeco, třeba zub, jednička vlevo nahoře a implantát stojí 20 000 Kč. :D Pak mi chybí zrak, jak víte. Jsem taková podivná figura s aurou slepoty, kluk, kterému se každý snaží říkat, co má dělat a hlavně co nemá dělat, aby se neříznul, nespálil, neušpinil, někde nezabloudil, něco neshodil, nerozsypal cukr nebo nerozbil nějakou drahou věc. Co mi chybí už velmi bolestně, je partnerka. Vůbec se mi nedaří někoho najít, přitom ve slabé chvilce připouštím, že jsem skvělý kluk. Chybí mi sebevědomí, místo toho ve mně zeje černá díra sebepodceňování a nejvíc o sobě pochybuji v oblastech, kde jsem naprosto výjimečný. Ale tohle jsou věci, které mi chybí proto, že nemám něco velmi podstatného a to je láska k sobě.
Co si jen pamatuji, vždy jsem měl na sebe vztek, připadal jsem si odpudivý, trapný nebo na obtíž. Netuším, jak jsem k takovým věcem došel, ale vím, že jsem se tak cítil dřív, než vůbec začala tahle inkarnace. Už jsem pátral v minulých životech a o některých jsem psal na svém minulém blogu. Snad na tom má velký podíl sexuální zneužívání v dětství a hlavně pak jedna inkarnace, v níž jsem byl něco jako nucená prostitutka, nebo jiná inkarnace, která předcházela, kde se mě coby devítiletou holčičku, naprosto vyrovnanou a šťastnou, pokusil znásilnit o mnoho starší bratr, který se pak objevil dnes v 21. století jako můj nevlastní otec… Po onom starém zážitku jsem se "začala" cítit jako odpad, kus masa bez hodnoty, něco méně než šlapka, děvka, spíš jako to maso, které si kdokoli může fláknout na stůl a znovu a znovu znásilňovat, protože už stejně za víc nestojí. Pátrat by se dalo dlouho. V jiném "minulém" životě jsem byl dívkou, která se pokusila ze sebe vymazat vše mužské. Byla vzorem křehké ženskosti, dívčí něhy, sladkosti květů, která ovšem postrádala jakoukoliv sílu a pevnost mužské energie. Jmenovala se Christina a byla beznadějně zamilovaná do své sestry. Která ovšem nakonec dospěla a našla si muže, což bylo pro Christinu rovno neodpustitelné zradě. Vymyslela, jak konečně vyvolat zájem okolí a vynutit si lásku… nebo spíš stesk a provinilost, což vzdáleně připomíná lásku. A tak skočila s útesu a zničila život všem blízkým, kteří ji přece jen milovali, i když tomu nevěřila, a celý zbytek života se trápili pocitem viny.
Na pomyslném konci toho všeho je Lukáš Vámoš, který se dílem cítí jako kus bezcenného masa, dílem se bojí všeho mužského, stále nevěří, že ho někdo miluje a ještě ke všemu odmítá vidět, že to, čemu věří, je naprostá hloupost. Nechává se využívat, míval choutky zabít se a němým výkřikem všechny upozornit na svou bolest a vynutit si lásku. Taky je ovšem tahle osoba obdařena úžasnými talenty, nasbíranými za mnoho životů, nesmírnou něhou, soucitem a všeobjímající láskou někoho, kdo prožil spoustu utrpení.
Ať už nemám rád sám sebe z jakéhokoli důvodu, nezbytným bodem uzdravování je vždycky změna přesvědčení. To můžu udělat kvůli něčemu a nebo se proto prostě rozhodnu. Můžu si psát seznamy, za co se mám rád, můžu na sobě hledat přednosti, abych přesvědčil sám sebe, nebo můžu mít na paměti, že je to vždycky pouhé rozhodnutí a to odůvodnění nepotřebuje. "Prostě odteď se mám rád… Vybírám si lásku k sobě… vytvářím si svou hodnotu…" něco takového. To je rozhodně pěkné řešení. A co myslíte, kdy s tím začnu? No, přece někdy, časem a nebo brzy…
sebeklamě váš
Luky

Záchvat jáství

5. července 2013 v 13:02 | hádě octové |  nitrospyt

Poslouchám svou milovanou Reginu Spektor, opravdovou vodnářku, a chce se mi rozletět se do všech stran, pochlubit se všemi barvami svého peří, dopřát si svrchované jáství. Proč bych měl zrovna já být uťápnutý a proč zrovna já bych měl být špatný? Je přece mým hýčkaným tajemstvím, že jsem do sebe blázen. Vždyť se tak vyžívám ve své jedinečnosti, je to moje dobře střežená přednost, moje chlouba… já jsem za všech okolností "jiný", na tom mi přece záleží i za cenu, že jsem si oblékl šaty nevšedních barev, ale v kapse schovávám nějaký nebespečný předmět, který by mě mohl zranit, nebo nedopatřením i někoho jiného. Jedinečnost prostě není všechno, ale stejně si jí budu hlídat, protože kdybych splynul se šedivým davem, nebyl bych zajímavý. A já dobře vím, jak zajímavý jsem…
Přesto existuje jakási vrstva nad tím vším, vrstva přesvědčení, jakýsi zašlý kožich s dírami, v němž uvízly názory typu "já jsem vlastně úplně na hovno", "jsem k zbláznění trapný", "nevšímejte si mě, jsem odpudivý…" Už to řeším tak dlouho, už mě to ani nebaví zkoumat, chci to jen změnit. Nevím, kde jsem ty názory na sebe nabral, připadám si jako blázen, když si tohle o sobě dokážu myslet, když vím, jak nádherná bytost jsem. Kašlu už na to všechno, jsem teď jako báječná vodnářka Regina, křičím svou opravdovost do světa a je mi jedno, jestli mě někdo odsoudí. Jsem až hanbatý a přitom cudný a nesmělý, svoje city taky vykřikuji do světa, je to skoro hysterické, ale někdo to jistě snese… Jsem hravý jako dítě, ne, víc než dítě, je to skoro nemoc, ale mě to baví a někdo se připojí. Jsem živočišný a tak křehký… Provokuji a štvu lidi tak, až ze sebe dostanou to nejlepší. Možná jsem tajemný, plný abstraktních pocitů, někdy ale tak čitelný, že vystavuji sám sebe v nebespečí. Jsem prostě všechno, co jsem, jsem, beztrestně jsem jako skvělá Regina.
Už to jdu Regině všechno říct, letím do USA, bloudím na letišti, jedu dlouho metrem, nadávám jak špaček na arogantní stádovité Američany, mám hysterák, ale nakonec lstí proklouznu do jakéhosi činžáku, v devátém patře půl hodiny sedím u dveří a klepu se, uvnitř v bytě Vodnářky se něco smaží, občas je slyšet Ruština, to asi její maminka, nějaký mužský hlas, (to je manžel?), zamŇoukala kočka, někdo pláče… to všechno slyším… a chci ji poznat, vodnářku, ať je jakákoliv… Je mi jedno, jeslti je chladná a odtažitá, jestli je ve skutečnosti vzteklá nebo namyšlená… možná má manžela a dítě a není už tak sexy jako v prvním nespoutaném albu… a zvoním na zvonek… cože?! Já fakt zvoním! "Hi, Regina! That's me, Luky, do you remember the near future, when I became your best friend, your too clean mirror, your new foolmate?"
Ona tam tak stojí, je křehká a hrozně nesmělá, zaskočená, ale dveřmi proběhne její kočka, roztomile mŇoukne a začne mě neomylně mazlit.
"Hi, Luky, come on, I'll show you my secret hidden corner, we havta play something on the piano together ."
Vezme mě za ruku a v tu chvíli začnu horečně zkoumat její vůni, její energii, pokožku na ruce, způsob chůze, vůně v jejím bytě, tikot jejích hodin… jednoduše se vpíjet do její existence. Sedneme si ke klavíru, hrajem, improvizujem, necháváme se unášet náhodnými kreacemi, zpíváme, jak nás napadne... Pak se bláznivě smějem, s ní je mi úplně jedno, že se směju hystericky, já se prostě směju. Skočíme do hebkých voňavých peřin a dlouuuuho si povídáme úplně o všem, úplně volně. Je nám to všechno jedno, jsme chorobně vodnářští… Je jasné, co chci udělat, ona ví, že ji chci držet za ruku, přemýšlet o tom, jaké má klavírní prsty, objímat ji pevně a nebo radši opatrně, jako se motýl drží v dlani, chci mít nos zabořený v jejích vlasech, třeba ji chci líbat tak jemně a dlouze, že slyšíme, jak se mezi námi přelévá písek jako v hodinách, možná jí chci říkat, že je kapka rosy na kvítku a zároveň životodárný paprsek Slunce, že je tiché cinknutí ve větru a vítr sám, že je tající vločka a blouznivý sen. Skoro ji chci položit ruce do klína a chci mnohem víc, ale asi si to skoro rozmyslím, protože projevená vášeň je skončená vášeň a naše vzájemné duševní rozpíjení a vpíjení se jednoho dodruhého trvá celá staletí. Až pak končí bouří a velkým tsunami, ale to už dávno nebudem vědět o světě, budeme jen my.
A nebo ji nikdy ani neuslyším živě, natož abych ji směl obejmout nebo pozvat na horkou čokoládu. Ale chce se mi brečet, že se s ní člověk nesmí kamarádit, protože je slavná, a ještě víc se mi chce brečet, že je určitě úplně jiná, než jak si jí představuju a na celém světě stejně není tak úžasná vodnářka a kdyby byla, o mě by neměla zájem. Ale nechte mě snít a nechte mě být sám sebou, já už stejně mám po krk všech lekcí a těžkých zkoušek, chci jen žít všechno to, čím doopravdy jsem.
vášnivě, vodnářsky a smutně váš
Luky