Neviditelné síly na Neviditelné výstavě

2. května 2013 v 21:57 | Luky |  Deník

Vážení a milí,
rád bych vám o sobě dal nějakou zprávu. Jsou mezi vámi tací, kteří jsou ode mě teď velmi vzdáleni, alespoň pokud jde o kilometry, a myslím, že nejvíce se o mém životě dozvíte z mého blogu. Měl bych pokračovat v psaní pomyslného nepravidelného deníku. Věřím, že mě to přiměje hledat na svých dnech něco hezkého (a že je toho dost…)
Už více než půl roku žiju hlavně svou prací. Ono to zní fádně… žít prací… alespoň já, když slyším slovo práce, tak mě postihnou nejrůznější nelibé pocity… Představuji si, že práce je něco… utahaného, to je to slovo, místo, kam všichni musí, kde se dře do úmoru a nic z toho není, ani dost peněz, natož nějaká radost… Lidé jsou z práce ztrhaní, utahaní jako koťata, celí zamračení, štiplaví, drsní a zpocení, je to jakýsi krutý úděl, který člověk musí snést, aby mohl snést zbytek života, čímž myslím pár zbylých hodin týdne, kdy se nespí nebo nejí. Těchto pár hodinek by si zřejmě člověk měl vychutnat jako plody své práce, koupit si hromadu věcí a má svolení přebývat ve veliké cihlové kostce, zvané dům. To je moje představa, brrr…
Ale proč tu nehezkou představu vlastně popisuju? Protože, i když jsem z toho překvapený, moje práce je pravý opak. Vlastně bych tomu neměl říkat práce, nezapadá to do mojí dosavadní definice toho slova. Já jsem v práci šťastný, jsem ve svém živlu. Je to naplňující a to vůbec nepřeháním. Za jeden den poznám desítky lidí (a to vlastně velmi z blízka, až intimně, řekl bych.) Dívám se na návštěvníky Neviditelné výstavy jako na mozaiku, přepestře zbarvenou. Mozaika se stále mění, žije si čilým životem, asi jako louka: tu a tam něco vyroste, rozkvete, odkvete, přijde slimák a všechno pokryje slizem, odněkud se přitoulá ovečka a sní, na co přijde… prostě živý organismus. Každý člověk je jedinečný. Naprosto mě fascinuje ta nekonečná proměnlivost povah, citů, fantazií, vnitřní bohatství lidí. Každý je originál, ale přitom jsou si všichni podobní. Tato dichotomie by asi mohla vést k ukončení všech válek, kdyby ji měli lidé na paměti.
Užiju si kopec legrace, protože návštěvníci se lehce nechají zlákat k hrám. Zdá se mi, jakoby se stávali dětmi, ve tmě padají bariéry a hloupá pravidla. Tma je něco intimního. Je to asi takové, jako kdybyste se s někým úplně neznámým octli v jedné posteli. Nemyslete ale hned na odvážné věci. :D Mám na mysli situaci, kdy jen tak ležíte pod peřinou o nedělním ránu a koukáte na televizi. Dávají třeba Gilmorova děvčata a Rorry zrovna vysvětluje učiteli na střední, že zmeškala test, protože narazila s autem do jelena. A právě v tu chvíli přijde vaše sestra, která má výjimečně dobrou náladu, a zeptá se: "můžu k tobě?" Koukáte spolu, jíte spolu čokoládu, posloucháte, jak maminka v kuchyni smaží vajíčka a smějete se, jak Lorelai řve na ředitele Charlestona. Kdyby se ale místo vaší sestry vedle vás ocitla úplně neznámá osoba, ať už by vám to vadilo nebo ne, mohli byste si vykat? Mohli byste pronášet hloupé konverzační fráze, které nikoho doopravdy nezajímají? Záleželo by na vašem oblečení, na make-upu, společenském postavení nebo penězích? Po ránu nikdo nemá make-up, každý vypadá více méně strašidelně. :D Většina z nás asi má na sobě pyžamo a tak nějak soukromě tipuju, že nebude zlatem vyšívané, můžete je jedině pochválit, jaké pěkné kytičky na něm jsou. A k čemu vám jsou v neděli po ránu při sledování Gilmorek peníze? Snad jedině že byste objednali pizzu. Tak v takové situaci se já ocitám v báječné práci na Neviditelné výstavě. Vděčím své veliké lásce, něze a citu za to, že to takhle vnímám. Pro mě to není dřina a nutnost, v žádném případě. Není to otrava, je to nesmírně štědrý, doslova zázračný dar. Zvlášť když na mou prohlídku přijde devítiletá holčička, celá vystrašená, hned na začátku se rozpláče a nemůže dál, ale za pomoci andělů, klidného laskavého hlasu a objetí se mi ji podaří utěšit, s velkým úsilím se ji celou prohlídku snažím zaujmout, pobavit a vtáhnout do hry a ona je nakonec nejšikovnější ze všech a mám tu čest slyšet její zvonivý životodárný smích… to je opravdický zázrak. Je to větší odměna než celý měsíční plat. Jindy zase přijde rodina i s babičkou, která má potíže s chůzí, bojí se a hůř slyší a přesto se odvážila přijít. To mě přivádí k úžasu a stále jí chválím, jak je šikovná. lstivým způsobem jí podsunu myšlenku, že je vlastně největší machr ze všech a i tak se tady procházíme, jakoby nic… Její radost je zázračná. Lidé rádi přistupují na mé hry, na báchorky o nerudných zelinářích, co házejí po lidech celer, trafikantce, kterou chudinku každou chvíli někdo píchne do oka nebo jí ukradne svačinu, o tom, že celá výstava vznikla kvůli neschopnému elektrikáři, kterého každý den voláme kvůli rozbitým jističům, ale on to nikdy neopraví, a tak máme na celé výstavě tmu jako v pytli. :DD Vlastně jsem si ani neuvědomil, kolik báchorek už jsem si vymyslel a jak mně samotnému připadají vtipné.
Práce průvodce je vzrušující a je to neustávající tvořivá hra, v podstatě herecký výkon. Uvolním se, prosím anděly o spolupráci a pak se zcitlivým jako radiopřijímač a intuice inspiruje každé moje slovo, láká mě, abych přišel k takovému návštěvníku, který zrovna potřebuje pomoc, jaký tónem mám mluvit, jak se lidí dotýkat, aby to dalo každému, co zrovna potřebuje. Jsem vlastně nejmenším článkem celého procesu, největší zásluhy patří andělům a návštěvníkům samotným. Je to tak úžasný zážitek, že vydržím být třeba i deset dnů za sebou v práci a odvádět stále stejný výkon. Moje každodenní únava je sice dúkladná, ale opadne hned, jak návštěvníci vstoupí do tmy, a může mi do té chvíle být sebevíc smutno. Je to terapie pro mě i pro ostatní.
vděčně váš
Luky
 


Komentáře

1 Katka | 4. května 2013 v 13:19 | Reagovat

Moc krásné ;)
Je to napsané s citem a jakousi jemností. A luky, si důkazem, že i práce umí být potěšením :)

2 Verča | E-mail | 12. května 2013 v 20:41 | Reagovat

:-)
Zanechalo to ve mě něco, co nedokážu popsat, něco, co mě neskutečně potěšilo, něco, za co jsem moc vděčná a za co moc děkuju.:-)

3 Inka | E-mail | 19. května 2013 v 17:17 | Reagovat

To by sa páčilo určite aj tvojim nadriadeným. Nádherný článok, máš dar.

4 Ajla | 5. června 2013 v 17:04 | Reagovat

jsem ráda, že máš takovou ne-práci ;) která přináší radost tobě i druhým, jak píšeš - ono je to jinak celkem vzácné..

5 Anni | Web | 1. července 2013 v 23:15 | Reagovat

Luky, to je nádherně napsané. Vážně jsem si to s radostí a úsměvem na tváři přečetla a určitě ne naposled. Myslím, že se k tomu budu vracet v práci, až mě zas jednou přepadne touha být v tu chvíli někde jinde. Velké díky za Tvá slova! :) A.

6 Nina | E-mail | 12. července 2013 v 12:35 | Reagovat

Je to jako v pohádce, kde již brzičko zakletí zruší hladce Lukášovo dobré srdíčko. Zatím ale rušná doba v plné síle panuje, obdarovává nás stresem či zmatkem po zdech maluje. Není krutá její vláda, kdo však ví, co bude dál.. Bude to "slečna" ODVAHA a s ní i VŮLE - jít zas o krůček dál...?

7 Yasminn V. | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 23:05 | Reagovat

Jé, už chápu.
Na Neviditelnou výstavu se chystám jít. Ale nemám s kým (nemám totiž kamarády) a sama se bojím. Hm.
Ale třeba tě uvidím, i když nepoznám a i kdyby ano podle jména, stejně je to jedno.

8 Michal | 20. srpna 2013 v 17:37 | Reagovat

Luky vystava s tebou byla krasny zazitek. Diky za nej.

9 Petr | E-mail | 29. srpna 2013 v 19:47 | Reagovat

Ahoj Luky, děkuji ti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama