Duben 2013

Balada o tenkém hadu

29. dubna 2013 v 14:01 | hádě octové |  příběhy
Před mnoha, mnoha vteřinami, tuším, že včera, omotal se had. Zprvu se nad tím nikdo nepozastavoval, vždyť na tom nic není, že se někdo tu a tam okolo něčeho omotá… jenže hádě, jak chytlo slinu, motalo se kolem židle dál a dál, motalo se přes sebe, motalo se pod sebe, křížem a do očka… až vám úplně zapomnělo dojít. Víte, co tím myslím… výše zmíněný had měl svou obvyklou délku a když se namotával, měl by jednou dojít, až by nebylo co namotávat… ale rozparádil se a nedošel. "Zyy zyyyyyyy!" zaúpělo hádě, "zzzzzem tu rozzzapředomotané!"
A zatím vodnářisko, zahloubané do záludných úvah vedle v pokoji, s úlekem sklouzlo s trubky od topení. "Hádě?! Tso tam zyčíš?" Nic se neozývalo, to se vodnářisku zdálo podezřelé… "Raději se tam doplazím podívat, kdo ví, co tam zase provádí…" řeklo si vodnářisko. Mimochodem, pokud to náhodou již nevíte, vodnářisko je také had. Obvykle je poněkud zakroucenější a delší, ale z toho úleku se teď celé ztenčilo. Když vodnářisko přišlo k druhému háděti, nemohlo věřit svému oku… "No tso tady provádíš? Vždyť se moc utáhneš a tso já si pak potššššnu sssám?" Milé hádě se celičké do sebe zamotalo a až teprve teď došlo, takže se okolo nohy od židle vytvořil široký a tlustý kotouč. Vodnářisko se snažilo vytáhnout židli z toho zašmodrchaného háděte, ale bylo moc utažené. "Tso budeme dělat?" postesklo si vodnářisko. Bezradně se zahledělo k pomyslnému nebi v prosbě o pomoc, ale zrovna nad ním na stropě bylo zrcadélko. Vodnářisko zahlédlo svůj odraz v zrcadle a konečně dostalo spásný nápad: "hádě! vždyť já jsem teď tenoučké jako špageta, zkusím tě rozplést." Na to hádě jen slabě syklo a ten kousek klikaté čáry, který byl vidět, se trošku zavlnil. Vodnářisko se připlazilo k háděti, vyndalo si jedové zuby, aby nedošlo k nešťastné nehodě, a jalo se rozmotávat. Zaháklo ocásek za zašmodrchaný konec háděte a tahalo, seč mohlo. Nakonec hádě povolilo. Ještě jeden uzel. ještě tady tu kličku… a je to! Povedlo se! Hádě už se mohlo začít rozplétat samo a jako když hodně zatočíte pytlík a pak ho pustíte a nebo když úplně vytáhnete samonavíjecí kabel od vysavače, hádě se samo rychle odmotávalo a několikrát vodnářisko plesklo, kotouč se roztáčel, až zůstal jen dlouhý tenký had, tenký jako korálovka. "Hááádě!" zasyčelo radostně vodnářisko, "díky bohu."
"Děkuju, hadisko, málem jsem se úplně zauzlovala," vlídně zasykotalo hádě a dalo vodnářisku pusu a to se z toho celé zavlnilo. Dopadlo to dobe. Hádě je jen trochu pomačkané a křivé, ale to se srovná.
A z toho plyne ponaučení. Když už se okolo něčeho omotáváte, hlavně si vzpomeňte, že máte dojít. A nikdy neopouštějte své milované hádě, i když nemá čas a nikdy vám neřekne, že vás má rádo. Tso kdyby se moc utáhlo?

Lorna - anděl jako dárek andělů jednomu anděli

12. dubna 2013 v 22:42 | Luky |  Deník

Přijdu sám sobě legrační, jak po každé, když začínám psát nové sdělení, sedím bezradně nad klávesnicí notebooka a přemýšlím, jak sdělit nesdělitelné. Nakonec to vždy nějak dopadne a já zjistím, že se slova sama řadí v legrační tlačenici a navlékají se na šňůrku ve správných barevných kombinacích. Zkusím vám tedy zase jednou sdělit cosi nesdělitelného, a sice svědectví o andělech a setkání s jejich váženou prostřednicí.

Když jsem znovu objevil Anděly v mých vlasech, knížku, kterou jsem již jednou kdysi otevřel, ale nedočetl dál než za desátou stránku, cítil jsem, že je to pomoc, hmatatelná pomoc od andělů a tentokrát jsem ji objevil ve správný čas. Poslouchal jsem ji ve formě audio knihy, kterou načetla herečka, slečna s cituplným hlasem, na němž bylo znát, že dobře rozumí tomu, co čte. Lorna vylíčila, jak velkými těžkostmi procházela, přičemž mnohé z nich jsou mi důvěrně známé. Cítil jsem tolik lítosti nad jejím osudem, že jsem jí chtěl dát lásku za všechny, kdo to v jistých chvílích neuměli, chtěl jsem být schopen vynahradit jí každý okamžik bolesti. Postupně jsem se dozvídal, jak moc mohou andělé pomáhat, k jakým zázrakům může dojít, když jim člověk dovolí, aby mu ukázali, kudy vede cesta. Pomalinku, zlehka jsem si vzpomínal, jak mně samotnému párkrát pomohli ohromujícím způsobem, například když jsem se jednoho chladivého večera dočista ztratil v Kladně. Řekl jsem si tehdy, že zkusím poprosit anděly o pomoc a vyzkouším si, jestli to funguje. Jen asi půl minuty na to šel tzv. náhodou někdo kolem a byly to velice vstřícné slečny, které mě dovedly skoro až domů. Chci podotknout, že do té doby jsem tam bloudil sám jak trubka aspoŇ deset minut.

Lorna se se všemi těžkostmi vypořádala neuvěřitelně odolně a láskyplně, což mi dodávalo obrovskou sílu. Lorna, její kniha a andělé mě skoro držely při životě v době, kdy jsem byl tak zasažený rozchodem s milovanou bytostí, že jsem toužil po smrti jako po jediném domnělém vysvobození. Vzpomínám, jak jsem ležel v posteli v pokoji, plném nepořádku, protože jsem už věci házel hala bala na zem. Usilovně jsem na netu pátral po způsobech, jak se rychle a bezbolestně zabít. Nedařilo se mi najít nic dost schůdného a bolesti jsem se bál, tak jsem uvažoval o tom, že půjdu spát s mikroténovým pytlíkem na hlavě a ve spánku se udusím. Pak jsem si zase vzpomněl na to, co jsem ztratil, a popadl mě dlouhý záchvat pláče, spojený s úpěnlivými prosbami o pomoc… pomoc od kohokoliv, čehokoliv… za cokoliv… Objevovaly se jiné důvody k pláči, třeba představa, jak moc bych ublížil svým blízkým, kdybych opravdu zemřel. Pak se zpravidla octl v mé ruce nůž a přišel další boj s pudem sebezáchovy. "Říznout, neříznout?" V tomto naprostém pekle, které jsem si tak "odborně" stvořil, jsem nějak narazil na Anděly v mých vlasech a děly se věci. Na dlouhé chvíle jsem přestal myslet na svou bolest a začala se pozvolna objevovat nová naděje. Už jsem nebyl sám, už nebyl jen prázdný pokoj, cizí město a stovky kilometrů mezi mnou a přáteli, byli jsme já, Lorna a její příběh. Zkoušel jsem znovu žádat o pomoc. Jednou jsem se vracel od Evulinky z léčebny a při nástupu do autobusu jsem prosil anděly, aby mě přivedli k holce, nádherné tělem i duší, která mi bude dělat společnost. Sedl jsem si mimořádně úplně dozadu, kde bylo docela prázdno. Cítil jsem, že se blíží něco krásného. V průběhu cesty jsem několika náhodnými dotyky zjistil, že přede mnou sedí slečna. Zkusil jsem vycítit její energii, ale nebylo to třeba, protože ta slečna zářila jako tichá, něžná hvězda. Měla tak krásné vlasy na dotyk, že to překonalo dokonce i Evulinku, což podle mých výpočtů nemělo být možné. Sebral jsem odvahu a popošel k ní. Oslovil jsem jí a zeptal se, jestli si k ní můžu přisednout, že bych potřeboval vedle někoho být. Vám, svým čtenářům nemusím vysvětlovat, že to bylo to nejodvážnější, co jsem do té doby udělal. Ona souhlasila a moc pěkně se usmála. Jeli jsme spolu z Kroměříže až do Zlína, povídali jsme si, smáli se a předávali si víc, než lze vysvětlit. Moje přání se dokonale splnilo. Byla překrásná vnitřně i navenek, byl bych se do ní zamiloval a taky jsem to udělal, ale jen tajně, protože jsem věděl, že má přítele. V tu chvíli jsem ale opravdu potřeboval jen konejšivou vzájemnost, sdílet s někým svůj život alespoň na chviličku. Byl to zázrak. A ta slečna asi nechápe, kolik mi toho dala. Ona ani neví, jak je krásná. Měl jsem ji na Facebooku a velice dlouho jsme plánovali setkání. Ona o to doopravdy nestála, a tak jsem ji nakonec nechal být. Jmenuje se Sabina.



Tato příhoda mě znovu naplno ujistila o tom, kolik pomoci máme každý den nadosah. Jak jsem dočítal tu knížku, toužil jsem se s Lornou setkat a smět ji obejmout. Myslíte si, že mě napadlo, že se mi to opravdu splní? Jasně, že ne. Tím větší byl můj tzv. pozitivní šok, když jsem se dozvěděl, že Lorna přijede do Prahy. Hned jsem pátral na internetu, jak se dostat alespoň na autogramiádu, pokud ne přímo na přednášku. Samozřejmě, že lístky byly beznadějně vyprodané, ale i přes svoje zvyklosti jsem neztrácel naději, protože jsem věděl, že se s Lornou prostě musím setkat, přes to nejel vlak, natož aby přesto šel kůň. Na stránkách věnovaných Lorně jsem našel sdělení od slečny, která chtěla prodat jednu vstupenku na přednášku. Myslel jsem, že už bude pozdě, ale přece jen jsem jí napsal. Jak jsem byl překvapený, když odepsala, že vstupenku stále nabízí. Byla to neuvěřitelná souhra, protože jsem se o té přednášce dozvěděl jen chvilku předtím, než ta slečna dala na stránky tu nabídku. A krátce po mně se o vstupenku přihlásila ještě jiná paní… no zkrátka, andělé mě tam přímo pozvali, měl jsem tam být.



V den přednášky jsem měl hodně náročných prohlídek na výstavě a byl jsem nevyspalý Proto když jsem se vydal do Lucerny, kde se přednáška konala, necítil jsem nic zvláštního kromě velké únavy. Ale krátce před začátkem akce se stala zvláštní věc. Zalila mě andělská energie ze všech stran, cítil jsem přítomnost mnoha andělů, jako by nás chtěli pohladit za to, že jsme udělali tak užitečnou věc a přišli jsme. Když jsem pak už seděl v sále a moje nadšené očekávání se stupňovalo, všiml jsem si něžné slečny vedle sebe. Párkrát jsme spolu i promluvili a mě zasáhl přímo doprostřed srdce její hlas, který byl prostý jakýchkoli falší, jakéhokoli napětí… jen soucit s mým handicapem a prostá něha, v srdci již pohodlěn usazená. Když vykládala svému příteli, že potkala Lornu na toaletách, cítil jsem v jejím smíchu, že umí prožívat radost v dětské plnosti.

Chvíli na to už mezi nás přišla Lorna. Hlavou mi běžely myšlenky: "tak se to opravdu stalo, ona je tady…" Překvapil mě zvuk jejího hlasu a ničím nerušená dobrota, kterou prožívala bezvýhradně, bez podmínek. Trochu jsem přemýšlel nad tím, že jsem nečekal, že je to taková... skoro babička, přestože působí velice vitálně a zdravě. Asi uprostřed jejího povídání jsem měl neuvěřitelně intenzivní zážitek, který mě skoro vyděsil. Andělská energie působila ve mně takovou silou, že jsem ztrácel pojem o prostoru a času. Bylo mi, jakoby se tělo roztékalo a hýbalo se. Musel jsem si několikrát sáhnout na nohy, protože jsem opravdu nevěděl, jestli sedím rovně nebo se celý svíjím a zase natahuju. Měl jsem strach, že omdlím, dokonce mě napadlo, že možná umírám a trošku jsem si to přál, takhle lehko vyklouznout ze svého života. :D Musel jsem z hluboka dýchat a dát si ruku na srdce, abych zase pozvolna získal tvar. Pochopil jsem, že to bylo velice silné léčení a byl jsem za ně moc vděčný. Znám takové stavy z reiki, ale ani zdaleka tak silné.

Lorna povídala mnoho nesmírně zajímavých věcí, které mi, jedna po druhé, připomínaly to, co v hloubi duše dobře vím a mockrát jsem to někomu sám sdělil, ale pro sebe jsem to musel znovu objevit. Velice se mě dotklo, když povdíala o tom, že člověk musí umět odpočívat a neměl by všechen svůj čas věnovat práci. A povídání o tom, jak moc je potřeba, abychom si vážili planety Země a pečovali o ni. A spoustu dalších věcí mi připomněla, ale nemá moc smysl to tady teď opakovat. Celý program byl zakončen požehnáním s pomocí andělů pro každého účastníka zvlášť. Bylo nepopsatelně životodárné, když mě Lorna objala a šeptala modlitbu. Byl to tak šťastný okamžik, plný nesmírné úcty a porozumění. Dotýkala se mých očí a hladila mě. Ještě nikdy jsem od nikoho necítil tak vroucnou univerzální lásku, bez náznaku jakéhokoliv negativního programu… její srdce je široce otevřené. Ve všech těch pocitech, slitých do jednoho víru, jsem vyslal naléhavý neslyšný pláč, spontánní svěření tajemství všeho trápení, co mám za sebou. Mám pocit, že to cítila. Utěšovala mě, jako kdyby mě znala a prožila se mnou všechnu bolest. Cítil sjem se jako děťátko v maminčině náručí.

Nevím, co přesně prováděla s mýma očima, když se jich dotýkala prsty, ale věřil jsem, že se děje něco silně léčivého. Potvrzoval to i pocit, že se mnou celá situace mává jako vítr rozvlní koruny stromů. Odcházel jsem od Lorno velmi pohnutý, očarován krásou a plačtivý, protože moje srdce se otevřelo. Připadám si jako někdo trochu jiný, velmi přehodnucuji svůj vztah k sobě, přemýšlím o své hodnotě ještě mnohem víc než doteď. Vím, že se měním, jen se těším na ty výsledky.

Děkuji, Lorno. Děkuji, andělští pomocníci a přátelé.

Dojatě váš

Luky

Do živého

8. dubna 2013 v 1:54 | štír na želvě |  nitrospyt

Zasnoubila se.
Nevím, jestli mám dřív nenávidět jeho, toho vyvoleného, který mi ukradl největší poznané štěstí, a nebo ji, tu, která mě zahodila jako papírek od bonbonu, když už v něm nic nezbylo, nebo spíš sebe, který jsem si nevážil nedocenitelného pokladu a přes úmornou snahu všechno prohrál.
Proč sám sebe neproklít, když jsem si připravil peklo na zemi? Proč se nezničit, když už tak jsem pro své sebezničení udělal vše? Jak si to odpustit, když je to celé zločin? Jak sám sobě přijít na jméno, když jsem ublížil bytosti, která mi byla cennější než můj vlastní život? A proč se trápím, když ona má místo srdce kus ledu a vzala zavděk někým, kdo se mi nevyrovná? Proč mě to tak bolí, když jsem stejně v té zlaté kleci trpěl? A proč vlastně pláču, když se nic lepšího v mém zájmu stát nemohlo? Protože jsem hloupý a ustrašený kluk, co se před neznámým krčí v koutku. Radši sám sebe topím v použité vodě, ale měl bych vylézt na slunce a uhasit žízeň čerstvou pramenitou vodou.
https://www.youtube.com/watch?v=q4w9Asmm06Q

Den dvanáctý: Popíšu celý svůj den v heslech

2. dubna 2013 v 0:23 | Liánek |  Projekt 25 dní

No, vám se to řekne, popsat celý den, jenže já moc nevím, co o svém dni napsat. Můj den je zvláštní… v podstatě dokonale prázdný, ale přitom se na tu prázdnou bublinu stále snažím naházet cosi jako prožitky v naději, že ta bublina jednou praskne a s ní i můj pocit samoty a smutku. Ale zkusím přejít k těm heslům:

8:00 - budík, nechuť ke vstávání, naprostá

pak první myšlenka na hádě, pak na práci a pak na Evulinku… pak nevím kolikátá myšlenka na sex a to vše se zakončí vztekem a nutkáním k pláči

8:20 ku podivu vstávám a snažím se vzpomenout proč žít. Už vím, pro druhé… tak kde je to pitomý tričko… A kde je ten pitomej telefon a ta pitomá peněženka a kolik je těch pitomejch hodin…

V koupelně o půl deváté už začínám oživovat, sprcha je fajn věc.

8:40 - vylezl jsem z koupelny a vztekám se, že se zase nestihnu nasnídat, doma nic nemám a nestihnu obchod.

8:54 - vybíhám naštvaný, ospalý a hladový z domu

9:27 - Cože, já mám ještě tři minuty? Honem do Žabky… ale co si koupit… vegetariánskou mají jen bagetu, zelný salát a sladkosti… beru si horkou čokoládu, bagetu, salát a sladkosti… každý den

9:35 - příchod do práce a úmorná snaha překonat svůj mizerný stav. Strach, že půjdu jako první na prohlídku, přestože jsem ospalý, hladový a smutný.

10:00 - mám první prohlídku, ale těším se na lidi, moc. Jak je slyším vcházet do tmy, tak mě smutek přechází, a jakmile se zavřou dveře a začnu mluvit, jsem někdo jiný, jsem sám sebou a zamilovaný do návštěvníků. Sálá ze mě teplo, můj dotyk utěšuje ty, kteří se bojí, můj hlas poutá pozornost a uklidňuje…

10:30 - prohlídka je v plném proudu a já také. Jsem plný lásky a síly, celý jiskřím. Rozdávám se lidem a oni mi to štědře vracejí. Stávají se zase dětmi.

Zamilovávám se do nějaké nádherné návštěvnice.

10:53 - prohlídka se chýlí ke konci, nabízím lidem občerstvení a miluju, jak jsou celý uvolnění, rozesmátí a vláční. Máme ale omezený čas a ze všech stran stres… jsem ve zrychleném, ale naslouchajícím režimu.

11:00 - když stíhám, tak odvádím lidi ven ze tmy, občas se ozve potlesk a dnes mě taková čiperná babička objala… J)

Spěchám se najíst a napít, pár slov prohodím s kolegy a za chvíli další prohlídka. Honem se zase "nastartovat" a celé se to opakuje znovu, i když v úplně jiných barvách.

17:14 - únava a deprese, protože jsem málo pil a jedl nezdravě… vyřeším to dalším nezdravým jídlem a na další prohlídce to prostě překonám.

19:30 - balím si věci a přemýšlím, kde se najím.

20:40 - už sedím v tzv. vegančisku, (veganské restauraci) a objednávám si něco nového.

22:00 - jedu domů, ale už se mi nechce dělat ani krok.

23:00 - konečně ležím v posteli… "ať už mi dají všichni pokoj…" jen svléknu všechno oblečení a fláknu sebou na postel. Sáhnu po notebooku, podívám se na Facebook a nemám sílu něco psát. Depresivní myšlenky, smutné písničky, pláč a masturbace u zvláštního cituplného porna. Utvrzení v tom, že jsou stejně všechny holky bestie a já nestojím za nic, ale žít prostě musím.



Svou práci miluju, miluju lidi, miluju, jak se stávám tím, čím doopravdy jsem, když se je snažím potěšit a obdivuju sám sebe, že přežívám. A nejen přežívám, jsem opravdovým nositelem světla. Jen se divím jedné věci… jak to, že z nejhorší deprese vykřesám tolik lásky a radosti, jak to, že i v naprosté únavě, kdy mám pocit, že ani nevstanu, dokážu na prohlídkách sršet energií? Děje se něco zázračného. Skoro to nemůžu ovlivnit, stane se to samo. Vím, že ve chvíli, kdy se setkávám se svými návštěvníky, malá pozemská existence ustupuje a vládu přebírá to, co jsem doopravdy. Děkuji za to požehnání.

Na druhou stranu žiju příšerným životním stylem a ničím sám sebe. Děsí mě jen, že mi to nejde zastavit, nevím proč se mám snažit. Sžírá mě až neosobní smutek a neumím nic víc než se s ním rvát… každý den znova.

unaveně, ale s nadějí váš

Luky