Leden 2013

Bylo/nebylo... ale bude

28. ledna 2013 v 21:25 | hádě řepné |  Deník

Před pár dny jsem měl narozeniny. Neubránil jsem se jistým úvahám… přece jen, když je vám 25 let, to už je něco… je to pěkná sumička, zdá se, že tady už straším dost dlouho. Jen si zkuste představit, kolik už jsem toho snědl… nebo kolikrát jsem řekl slovo kočka. (Zřejmě tak milionkrát jako ortodoxní kočkomil.) Kolik už jsem asi otevřel zavařovaček, kolikrát jsem lhal, kolikrát jsem někoho políbil… (bohužel je to reálné číslo v uzavřeném intervalu 30:50, což je žalostně málo.) Kolikrát jsem se popral? Naštěstí jen párkrát. Vždycky jsem byl extrémně mírumilovný člověk a když už jsem se v dětství tzv. popral, tak to vypadalo asi tak, že jsem toho druhého povalil na zem a sevřel ho, aby mi nemohl nic udělat. Kolikrát jsem byl v televizi? To náhodou asi šestkrát, jednou dokonce na jednom z finálových večerů Super star jako jeden z členů pěveckého sboru. Kolik jsem měl holek? Záleží, jak se to počítá, ale skutečné vztahy byly dva, jinak hromada nenaplněných lásek a tužeb, s nimiž se pojí celá jezera slz a ta jezera se plní týden co týden… Jednou přetečou a na všechny holky se vykašlu. Kolik dobrých skutků? Nevím, jestli mám být na sebe hodný nebo naštvaný… ale asi budu na sebe hodný. Je pravda, že jsem pomohl mnoha lidem a mnoho lidí potěšil. Vždycky, co si jen pamatuju, jsem byl láskyplná bytost, dělil jsem se o vše, co jsem měl, a, bohužel, vždy jsem dával víc, než jsem mohl, a pak jsem se dával po dlouhé temné večery dohromady. Moc hrdý na sebe ale nejsem, spíš se mi zdá, že jsem těch 25 let promarnil. Kolik už jsem měl velkolepých plánů… teď neplním ani takové závazky, jakože musím vyzvednout dopis z pošty… Ale ono se to ustálí, určitě najdu vůli dotahovat věci dokonce, k čemu bych tu jinak byl…
To byl výčet věcí minulých a teď, co budu dělat jinak? Musím toho spoustu změnit, hlavně přestat s věcmi, které mě ničí. Tady jsou:
1. Přestávám jíst sladkosti
2. Přestávám dávat automaticky lidem za pravdu.
3. Přestávám lhát sám sobě.
4. Přestávám se vnucovat.
5. Přestávám se vracet do minulosti.
6. Přestávám ponocovat.
7. Přestávám sám sebe trestat.
8. Přestávám být k sobě přehnaně přísný.
9. Přestávám automaticky vyplňovat očekávání druhých.
10. Přestávám potlačovat emoce.

A v čem pokračuji?
1. Pokračuji v odpouštění sobě i ostatním.
2. Pokračuji v naslouchání svým potřebám.
3. Pokračuji v osvobozování.
4. Pokračuji v pomáhání.
5. Pokračuji v přátelení s vílami a anděly.
6. Pokračuji v otevřeném mluvení o spiritualitě.
7. Pokračuji v navracení se k přírodě.
8. Pokračuji v uspořádávání hmotných povinností.
9. Pokračuji ve snění.
10. Pokračuji v projevování lásky.
Tak to je, do toho vkládám svoje naděje. Čtvrt století, to je milník, musím už některé hloupé věci odložit a do těch dobrých dát všechno.
unaveně váš
Luky

Divoké sny

11. ledna 2013 v 23:29 | hádě octové |  snočník, senník, noční denník

Nevěřili byste, co všechno se odehrává v mých snech. Jednak byly odjakživa velmi mystické a pěkně mi to vyhovuje - člověk se nenudí ani v noci. Někdo žije rušným nočním životem, já alespoň žiju rušným snovým životem. Otázkou je, který z nich je zajímavější. :D Já mám jasno.

Měl bych nejprve sdělit nebo připomenout, že pracuji jako průvodce na Neviditelné výstavě, kde si jako vidící můžete vyzkoušet, prožít a procítit něco ze života nás nevidomých a to v úplné tmě. Jsem tímto projektem naprosto nadšený a žiju jím skoro ve dne, v noci…

A dnešní noc byla opět velmi podivná. Zase se mi zdálo o práci. Je u mě zvykem, že si nosím práci i do postele, protože krátce po tom, co se unavený vrátím domů, zase nastupuji na prohlídku. Zdá se mi, že celou noc provádím návštěvníky a zpravidla to končí nějak zmateně, málem infarktově, to když například zabloudím i s návštěvníky nebo když s hrůzou zjistím, že před nimi stojím úplně nahý, (ovšem v osvětlené části.) Jednou jsem dokonce ve snu prováděl zahraniční skupinku a tehdější spolubydlící, který se mi do toho nějak přimíchal pozdravem po příchodu na pokoj, dostal fundovanou odpověď v anglickém jazyce. :D Slyšeli jste už o někom, kdo mluví ze spaní anglicky? Dnes jsem, jako obvykle, ležel v posteli a uvědomoval si, že spím, když tu náhle někdo přivedl návštěvníky přímo ke mně a já musel začít provádět. S pocitem, že ze sebe nevydám kloudnou větu jsem pomalu vstal z postele, (doopravdy vstal i fyzicky,) že tedy začnu mluvit. Stihnu říct jen první dvě věty, než mě zarazí, že se opravdu slyším a že se to podivně rozléhá… Zpozoruji, že mluvím nejen ve snu a skoro se probudím, ale ne docela. Stihnu se jen zarazit a připadat si jako úplný blbec. Tentokrát jsem však přitrouble nezaplul zpátky do postele, ale pokračoval jsem ve snění. Posílal jsem návštěvníky, jednoho po druhém, kamsi do jiné místnosti, mezi nimi i holku, která mě nesmírně přitahovala a doufal jsem, že ji nějak zaujmu… když jsem se ale chtěl přidat a také projít otvorem ve stěně, zarazilo mě, že tam, kde má být průchod, je jen skříňka za mou postelí… :O To už jsem si připadal jako blázen… docházelo mi, že se mi to opravdu zase jenom zdá a žádná prohlídka se nekoná, natož ta krásná holka.... ale nevzdal jsem se, stále hledám ten průchod… A kdo chce vysvětlení, ten si ho najde, stejně tak já jsem si vymyslel, že jde o filmový trik. :D Čtete dobře, já si ve snu uvědomuji, že sním, a přistupuji k tomu jako k počítačové hře nebo k filmu… Řekl jsem si, že je to nějak zařízeno, že to vypadá, že ti lidé procházejí na druhou stranu, ale ve skutečnosti si jen vlezli do šuplíku u té skříně… věřte nebo ne, ale dávalo mi to smysl, přišlo mi to logické.
Stejně jsem ale pochopil, že zase blbnu ze spaní, a šel jsem si lehnout. Mezitím návštěvníci zmizeli i s tou slečnou a mě hrozně mrzelo, že nejsem s ní. Jak jsem tak usínal, zhmotnila se vedle mě. Píšu "zhmotnila", protože to byl takový pocit, nemyslím to, bohužel, doslova. ;) Ležela kdesi vedle mě, střídavě na posteli a na zemi. Hlavní bylo, že tam někde blízko byla a já chtěl, aby se ke mně přitulila. Trvalo to dlouho a pořád jsem ležel a toužil. Byl jsem v takovém vábivém rozpoložení, věřil jsem, že ji nějak přilákám… asi takový pocit, jako když jste s někým, kdo se vám moc líbí, a víte, že se mezi vámi k něčemu schyluje a už, už jste skoro v obětí. Občas se mi takové věci ve snech dějí a nikdy ta holka nepřijde, nevím proč. Zároveň nikdy neudělám nějaký jasný vstřícný krok, jako že bych ji prostě objal a políbil… Přesně tak, jak to leží v mém podvědomí, jak to chodívá u mě, pokud někoho potkám.

Nic se z toho nevyvinulo, jen mě překvapil podivný zvuk… telefon! Automaticky jsem vstal a natáhl se pro něj, aniž bych si uvědomoval pořádně, co dělám. Myslel jsem, že mi ta holka volá a dělá si ze mě srandu. Přijal jsem hovor a říkám vítězoslavně: "kyš!" :D Fakt jsem už nevycházel z údivu… ozvala se bývalá přítelkyně. Byl jsem tak mimo, že jsem ji sotva poznal… Mlel jsem páté přes deváté… (jak taky máte vysvětlit tak podivnou věc, jako že do telefonu řeknete kyš… :D) Omlouvala se, že mě budí a já jsem ji ujišťoval, že to nevadí, ale že musím mluvit potichu, protože tu asi někdo spí… (to jsem měl na mysli tu holku.) Nedokázal jsem říct, jestli jsem v práci nebo doma… myslel jsem, že mám pokoj v práci… No, když se Evulinka smála, že jsem nejspíš doma, protože kdybych byl v práci, tak by mě vyhodili… tak jsem se konečně vzpamatoval. Ale připadal jsem si jako úplný mimoň.

Proč se mi asi stále zdají takové sny, které se někdy mění až v noční můru… Myslím, že to není jen v tom, že se návštěvníkům plně odevzdávám a otevírám a vyžaduje to úplné soustředění… asi jde i o to, že jsem hodně ve stresu, abych podal co nejlepší výkon. Vrátím se k těm vysněným holkám, co se mi zjevují ve snech… Bývají tak moc reálné, že bych si byl skoro jistý, že se jich můžu dotknout. Asi za mnou někdo přichází, někdo blízký, aniž o tom po probuzení ví. Několikrát jsem i poznal někoho konkrétního. Teď, když se na ty sny soustředím, vybavuje se mi pocit, že ta slečna vlastně nepatří k výpravě, že tam chodí jako přízrak a zůstává se mnou, i když ostatní odejdou. Navíc jsem zapomněl říct, že jsem se v jednu chvíli probudil, ale stále jsem ji vedle sebe tak intenzivně cítil, až jsem se začal bát, že je to nějaký duch… Tedy, pokud to bylo něčí astrální tělo, tak je to vlastně totéž co duch… ale kdyby to byl někdo opravdu zemřelý, bylo by to pro mě hrozné. No, k duchům, astrálním tělům a mrtvolám se vrátím v jiném článku. :D
Na závěr této zvláštní zpovědi bych si jen chtěl popřát sebeúctu a sebevědomí, abych někdy dokázal obejmout a políbit holku, která se mi líbí. Vždycky mám pocit, že něčeho takového vůbec nejsem hoden, že by to byla do nebe volající troufalost myslet si, že se někomu můžu líbit, zrovna já… Tak, kéž jsem nebetyčný troufalec.
troufale váš
Luky

Noční modlitba

11. ledna 2013 v 2:25 | hádě řepné, připálené |  nitrospyt

Sedím tu v setmělém pokoji, chladný vzduch, na Prahu překvapivě čistý, proudí oknem dovnitř a dává mi sílu něco dělat. Měl bych spát, ale tolik mě tíží pocit, že jen zahazuji okamžiky svého vzácného života, že prostě musím něco, aspoň něco dělat. A tak vám píšu… ovšem pokud je nějaké VY.

Na blozích už vůbec nefungují statistiky návštěvnosti, a tak netuším, jestli můj blog čtou opravdu jen tři věrné přítelkyně a nebo, kdyby se svět hodně zbláznil, vás je třeba 50 denně. Vím, že se to kolem mých článků nikdy nehemžilo komentáři, ale dejte, prosím, znát, že čtete, já opravdu nevím, jestli se moje psaní někomu líbí. Vlastně pardon, zaznamenávám ještě jednu věrnou čtenářku Ivu, která někdy napíše milý komentář. J Uvažuji o tom, že přejdu na jiný publikační systém. Psaní je nádherný prožitek, s nímž si do určité míry vystačím sám, ale potřebuji psát pro někoho. Potřebuji odezvu a zrcadlení, vzájemné obohacování a líbí se mi i to, když jsou si čtenář a spisovatel vzájemně trnem v oku, to když jeden druhému ukazuje cosi znepokojivého, co by ale určitě mělo být viděno. Prostě mě to bez vás nebaví, fakt. :p

Dostaneme se konečně k modlitbě. Chtěl bych teď vyjádřit něco takového, co se dá tak nazvat, ale vím, že modlitba je velmi univerzální slovo. Pro mě je modlitba vlastně vnitřní touha, kterou někomu neslyšně sděluji, někomu z druhého břehu a tím sám sebe nalaďuji na to, co si přeji. A jak se tak naladím, moje vědomí jiskří a jiskří, až si vyjiskří vytouženou skutečnost. Mohl bych to důkladně vysvětlovat, ale to asi nemusím. Problém je, že většinou nezůstanu tak pěkně naladěný dlouho, bojím se věřit, že by se mi opravdu tak krásné představy mohly vyplnit. A tak chviličku tvořím něco hezkého a brzy zase změním kurz směr "peklo." To se pak můžu divit, že se mi dějí tak divné, zmatené a nechtěné věci. Dnes to tedy udělám jinak a pěkně vám to sem napíšu, ať je to tu černé na bílém nebo žluté na zeleném nebo jak to tu je. :D

Co tedy chci, ale doopravdy chci? Co je mou touhou? Řeknu to mým milovaným andělským průvodcům, kteří tu někde snad jsou:
"Andílci, vím, že to se mnou není vůbec lehké. Jen já vím, jak zle na tom jsem a z jakých pastí se ne a ne vyškrábat. Vím, kdesi v koutku duše, že mi pomáháte, cítím vaše geniální vedení v událostech posledního roku, i když jsem původně vůbec nechápal, co se děje, a myslel jsem, že mě krutě trestáte. Opravdu jsem mohl tak klesnout a tolik zapomenout? Vážně jsem se znovu ponořil do tortury závislosti na jiném člověku? Copak za sebou nemám všechny ty dlouhatánské a moc bolavé zkušenosti? Nebyl jsem si snad jistý už před třemi lety, že jsem definitivně poučen a nikdy nedopustím závislost? A co všechno jsem to ještě chtěl nedopustit? Vy víte, jaký vztek za to na sebe mám, že zrovna já, když jsem byl tak daleko na duchovní cestě, se zase topím v bahně. Ale to končí, já už začínám mít se sebou soucit. Chci vám říct, o co vás prosím, ale nejdřív vám poděkuji. Děkuji za to, že jsem se loni nezabil. Byly chvíle, kdy jsem cítil vaši pomyslnou ochrannou ruku… jak se stydím, že jsem se málem chtěl zabít kvůli takové prkotině… Děkuji vám, že jste mě jako na provázku přitáhli do Prahy, když mi to tedy konečně došlo, že právě tam mám teď být. Děkuji za tu báječnou osu událostí, na níž jsem se ocitl… vždyť během pár měsíců už žiju báječnou prací a novým domovem, obojí naprosto překonalo moje představy. Pořád a pořád za to jsem vděčný, i když to moji kolegové nechápou a shazují to. Já vím své a rád jim to vysvětlím, když budou chtít. Děkuji za to, že jsem nablízku bytosti, jejíž krásu nikdy nebudu moci popsat, natož svou vděčnost, soucit, obdiv a lásku k ní. Když už vás prosím, tak mi laskavě ukažte, jak jí můžu pomoct. Klidně se vzdám svého štěstí, ale ať už to její peklo skončí. No jo, zase hraju hru na zapomětlivce… Dobře vím, že si to peklo tvoří každý den a já jí nemůžu donutit, aby toho nechala. Moc dobře to vím. Mě taky nikdo na světě nedonutí přestat si ubližovat, jen láska, moje vlastní láska. A to je také odpověď, že? A pak to, že musím pomoct hlavně sobě a ona si to všechno pak snáz najde. Pro ni bych to udělal, pomohl bych sobě, abych pomohl jí, ale stojím si za to, abych pomohl sobě… pro sebe? Stojím si vůbec za něco nebo budu dál sám sebe vláčet jako onuci, jen z povinnosti žít? O to vás prosím: dejte mi sílu, abych si začal vážit sám sebe. Já to zvládnu, ale potřebuji první jiskřičku, nějaké pohlazení. Nevím, proč jsem pořád tak strašně prázdný, šedivě, mazlavě asfaltově prázdný a na dně je bezbřehá bezmoc, jak trefně řekla jedna kolegyně… No, samozřejmě to ve skutečnosti vím… Běžím v setrvačnosti, automaticky, protože jsem ještě nenabral jiný směr. Dokonce i když jsem si uvědomil, že rozchod byl pro mě to nejlepší, stejně mě to rozežírá zevnitř. Chce to změnit předmět pozornosti, oceňovat to, co je, upřít k tomu své vědomí. Vlastně jsem šťastný, jen o tom nevím. :D Pokud jde o přítomnost, mám všechny důvody být šťastný. Kolem mě není naprosto žádná pohroma, ta je jen uvnitř. Naopak, daří se mi přímo nebývale, děkuji vám za to, andílci. A pomozte mi prosím zůstat v přítomném Teď, lákejte mě k tomu, abych děkoval za všecičko kolem sebe. Ukažte mi, prosím, jak mít rád sám sebe. Zdraví, hojnost a všechno ostatní pak přijde samo, to dobře vím. Ještě o jednu věc vás prosím… ukažte mi, jak zase prohloubit spojení s vámi… moc mi chybíte. Ale brzy zase zvýším svoje vibrace a ucítím vás. Tentokrát s vámi budu pořád mluvit a spolupracovat. Budu o vás všem vykládat a psát tady na blogu. Jen mi podejte ruku a já už zase vstanu."

To je má modlitba. Mohla být lepší, ale ona bude příště. Přemýšlm o tom, jeslti je špatné, že jsem dnes psal depresivně a tak osobně… Ale tohle je osobní blog, výsostně osobní. Původní záměr mého psaní byl ten, že budu co nejotevřeněji popisovat, jak se dostávám ze svých problémů, aby se v tom mém sdílení někdo našel a řekl si: "no joo, vždyť to je podstatou mého problému, tohle je podstatou mých pocitů!" Myslím, že bude dobré se k tomu vrátit, ale vždy vám chci předat něco pozitivního… i v článcích z počátku depresivních. Držme si palce.
u-na-ve---ně----váš
Luky