Prosinec 2012

Den osmý: 4 věci, které bych chtěl umět

28. prosince 2012 v 21:38 | hádě bramborové |  Projekt 25 dní

Zdravíčko,
padla na mě ona důvěrně známá tíseň, o níž nevím, odkud přichází, a než bych zabředl kamsi do apatie, raději vám napíšu další příspěvek do miniseriálu 25 dní. Dnes to sice není osmý den, ale aspoň třicátý, ale buďme rádi, že se mi daří vůbec něco psát.

Od malička jsem byl takovou všestrannou osobností, toužící po poznání. Pravda, zní to pěkně a mám štěstí, že jsem takový, ale nese to s sebou jisté, řekněme, komplikace. Chci poznat prostě všechno a nejlépe hned. Chci si zkusit všechno a okamžitě v tom vynikat, co víc, chci každého oslnit svou nezměrnou inteligencí. Nevím, jak jsem k tomu přišel, (a vlastně si vzpomínám, že jsem o tomto "tiku" psal v jiném článku), ale provází mě to každý den. Toužím se předvádět a být za to odměňován při nejmenším obdivem. Už dávno jsem s tímto svým komplexem méněcennosti obeznámen a dnes už je převážně neškodný, ale do jisté míry to vysvětluje mou snahu okamžitě ve všem vynikat. Pokud snad narazím na dovednost, která mi nejde, jsem na sebe velice naštvaný. Nedaří se mi umět všechno, natož vyzkoušet všechno… vždyť svět je nekonečný… ale vyberu čtyři věci, které bych opravdu, ale opravdu chtěl umět.

Zeď a nebo nikdy
Bylo by třeba skvělé, kdybych dokázal postavit zeď. :D Jste překvapeni? Poslední dobou hodně obdivuji lidi, kteří se živí manuální prací a nebo prostě rádi dělají něco manuálně. Já jsem celý zaměřený na duši a vše s ní spojené, miluju přemýšlení a učení a co miluji nejvíc? Fantazii a intuici. Fantazie a intuice se jistě při stavění zdi hodí. Člověk musí mít jistý cit, aby odhadl, kolik malty dát mezi cihly, jak hluboko vykopat základy, (ať už je to cokoliv.) Nedávno mi kolega z práce vyprávěl, jak se staví zeď. Použil přitom spousty zednického žargonu, kterému nerozumím, působil přitom na mě tak nějak spokojeně, bylo znát, že ho to těší někomu vysvětlovat. Sám jsem se divil, jak mě to fascinovalo. O to víc, když ten kolega je nevidomý stejně jako já. Já dokážu spoustu věcí a jsem hodně praktický, ale zeď? Chápete to, on postaví zeď poslepu. Já jsem ani nevěděl, že to jde. A ono to jde. Samozřejmě je třeba mnohem víc opatrnosti a pečlivosti, zabere to víc času a taky víc malty, jak občas něco ukápne vedle nebo se malty použije až moc. Fantazie, které si tolik cením, je k tomu nejspíš potřebná v neposlední řadě, už proto, že se do toho vůbec pustí. Můj kolega je ovšem mnohem starší a skušenější, byl zvyklý dělat zedničinu… (všimněte si, jak to zní…) zedničinu, ještě v době, než před dvanácti lety oslepnul. Já jsem ale liška podšitá, všemi mastmi mazaná a bláznivá, takže je docela možné, že se mi to taky jednou podaří… aspoň malinkou zídečku.

Vingardium leviosa
Co bych si moc přál, ale opravdu přál, je telekineze a podobné schopnosti. (Duchovní mudřeci zadržte… nechci si tím kompenzovat nedostatek sebevědomí a nechci toho zneužívat… to mám dávno, dávníčko za sebou, ale už vás slyším…) Mně jen tyto schopnosti připadají přirozené a život s nimi by byl snazší a zábavnější. Hlavně moc toužím po tom mít možnost někomu předvést, že čas a prostor jsou jen taková tvárná herní pravidla. Je jasné, že se to dá zneužít, ale zneužít se dá úplně všechno. Když máme na těle ruce, s nimiž můžeme dělat spousty užitečných věcí jako třeba pohladit milovanou bytost po vlasech, proč si to zakazovat jen proto, že by ty stejné ruce mohly někoho uškrtit? Mám kdesi hluboko v sobě živou vzpomínku na dobu, kdy pro mě tyto schopnosti byly přirozené asi jako dýchání. Zajímalo by mě, proč je tak těžké je znovu aktivovat. Expecto patronum.

A na závěr
to nejdůležitější, co bych si opravdu, ale fakt vážně přál… mít rád každičkého takového, jaký je. Vlastně o tohle usiluji už několik let… moc se o to snažím a stále se mi to zdá nemožné, přestože jsem dnes už velmi láskyplná bytost a mám velké pochopení. Umím pochopit téměř každého, když chci, když jsem ochotný se o to snažit. Ale do dokonalosti to má ještě hodně daleko… stále soudím, ač třeba jen párkrát za den… ale soudím. Nevím, jestli je vůbec v lidských možnostech skutečně každého přijímat takového, jaký je. Zřejmě ano, ale člověk musí doopravdy moc chtít a moc se snažit. Bylo by krásné to umět, dívat se na každého s něhou v očích, už nikdy se na nikoho nezlobit… budu se o to dál snažit.

Tak jsem dnes na sebe prozradil pár svých velkých tužeb. Je vám asi jasné, že je to jen nepatrná hromádka, kterou jsem odebral z pořádné hromady přání, tužeb a výzev. Schrňme to: chci umět všechno, co přináší něco dobrého mně nebo ostatním. Mám nekonečně mnoho času na to, abych si to všechno vyzkoušel… když ne v tomto těle, tak někde jinde, nějak jinak.
zamyšleně váš
Luky

Den sedmý: 3 věci, které mě dokážou znechutit

27. prosince 2012 v 20:07 | hádě bramborové |  Projekt 25 dní

Mě dokáže znechutit kdeco, ale naučil jsem se být hodně tolerantní. Teď už často jen se zájmem pozoruji, co lidé dělají, co se odehrává v jejich vnitřním světě. Samozřejmě, nejsem buddha, takže jsou přecejen věci, které dost nesnáším. Většinou mě spíš naštvou, ale pokud jde o to, co mě přímo znechutí, to jsou tyhle věci:


Alkohol
Přesto nebo spíš právě proto, že v naší rodině se vždycky hodně pilo, já jsem striktní abstinent a odmítám alkohol velice vytrvale. To už zkoušel kdejaký zkušený pijan vnutit mi panáka, ale nikdy neuspěl. Několikrát jsem zkusil ochutnat, ale znechucený škleb, který záhy následoval, myslím každého přesvědčil, že nejsem ta správná krevní skupina. Mockrát jsem si kvůli tomu připadal jako exot a vyčítal jsem si, že jsem tak podivný… (Dnes je přece tak módní chlastat vždy a všude a vyprávět hystorky o tom, co člověk tehdy a tehdy vyváděl, když se zase jednou zmastil.) Mělo by to být zřejmě k popukání, když se tomu všichni tolik smějí, ale já nejspíš nemám ten potřebný smysl pro humor. Nebo je to tím, že vzpomínka na tisíc a jeden den, kdy byla moje milovaná maminka na mol, mě dvakrát nepobaví? Asi se ani nebudu za břicho popadat, když si vzpomenu na dědu, kterého jsem málokdy zažil opravdu střízlivého a který se nakonec uchlastal, už když jsem byl malý. Lidé mi často říkají, že můj postoj chápou, když v naší rodině byly s alkoholem problémy, ale ty problémy mi jen ukázaly, co alkohol dokáže. Myslím, že hodně lidí v mém věku prostě tohle netuší a nebo tuší, ale neberou to vážně, protože to nezažili. Mockrát jsem byl u toho, když někdo začínal pít. Nejdřív to bylo jen takové "hej hola, zvesela, tož štrngnime si spole!" jako že si sem tam dá kapičku. Bylo to cool, nevinné a normální. Takhle příležitostně se to několikrát zopáklo a zase zopáklo a ještě jednou… až z toho bylo pravidlo a z kapiček se pomalu staly sklenky, panáčky, frťany, škopky… až najednou je skoro pořád příležitost dát si po štamprly. Vím, že to přeháním, ale to proto, že mám velký strach, držím si preventivně hodně velký odstup od alkoholu. Nikdo mě nepřesvědčí, že je to něco jiného než odporná droga, která dělá z lidí kreatury. Ty silné povahy, které se dovedou ovládat a nikdy tomu nepropadnou, si zaslouží velký obdiv. Já to raději vůbec nepokouším a spokojím se s tím, že občas ochutnám od někoho vaječný likér. Ale radši ho mám v kafi.
Není to jediná oblast, v níž jsem naprosto odlišný od většiny lidí, které znám, ale stejně jako v tomto případě i u jiných svých výstředností si říkám, že radši budu za exota, ale zůstanu sám sebou a někdo si mě jistě i tak zamiluje.

Povrchnost
Jestli mě slepota něco jisto jistě odnaučila, tak rozhodně povrchnosti. Rád bych věděl, čím to je, že je posuzování podle obalu tak časté. Myslím si, že je to prostě snazší, zvlášť pokud máte tu smůlu, že máte zdravé oči a jste v každém okamžiku bombardováni "vizuálnostmi." :D Stále poutají vaši pozornost, jsou tak blikavé, do očí bijící, jsou tak definitivní, zřejmé a strhující… proč by se někdo namáhal přemýšlením a nebo hůř… prociťováním. Když je někdo plešatý, nevkusně oblečený, tlustý a používá Alcatel OT302, (pěkně zastaralý mobil, přímo z dřevních dob), co to může být za člověka? Nějaká socka, asi… Neradno ztrácet s takovým póvlem čas. Určitě to není vysněný sexy idol. A jestli je jen chudý nebo mu chybí sebevědomí, jestli je poznamenaný těžkostmi nebo, nedej bože, vážnou nemocí… má smůlu, vypadá hold takhle, jeho chyba.
Kosmetický průmysl jen kvete, stejně jako showbusines, filmy jsou plné superefektů a idolů krásy… a já mám štěstí v neštěstí, že jsem nevidomý. Hledám perlu, i kdyby byla zahrabaná v hromadě bahna.

Politika
Nevím, kdy jsem se o politiku začal zajímat, tuším, že v roce 2008, když jsem mohl poprvé k volbám. Tehdy jsem si myslel, že jako svědomitý aktivní občan změním svět. Důvěřoval jsem demokracii, protože jsme se o ní ve škole učili. I moji učitelé v ní věřili, věřili, že funguje. A tak jsem byl plný naděje, že stačí sepsat petici, uspořádat demonstraci a zodpovědně nakládat se svým hlasem ve volbách a svět jen pokvete. Jak jsem se zmýlil… Dvakrát jsem šel k volbám a v obou případech jsem volil nějakou novou stranu, jíž jsem důvěřoval, a byl jsem si jistý, že přinese nějaké změny k lepšímu. Při čemž mi nejvíc záleželo na tom, aby v politice byli poctiví a slušní lidé… Ha ha… Ani strana zelených ani Věci veřejné má očekávání nesplnily, to spíš přesně naopak. Myslím, že není třeba popisovat, kam situace v české republice dospěla, to všichni každý den pociťujeme… Teď zbývá jen otázka, co s tím?

Co tedy vyplývá z tohoto článku? Možná to, že pokud si přede mnou pustíte politickou debatu a budete u toho nad sklenkou vína debatovat o módních trendech, asi vás nebudu mít rád. :D Ba ne, to víte, že budu.
"znechuceně" váš
Luky

Den šestý: 5 kamarádů, kteří pro mě hodně znamenají

25. prosince 2012 v 21:11 | hádě octové |  Projekt 25 dní

Je zajímavé, jak mě tento miniseriálek nutí zamyslet se poctivě sám nad sebou. Cítil jsem nechuť pokračovat a psát na to dnešní téma, protože se bojím, že nezjistím nic moc hezkého. Já totiž nenapočítám ani pět opravdických přátel, kteří o mě doopravdy stojí a zajímají se o mě. Za to lidí, na kterých mi velmi záleží, těch se asi nedopočítám. Jsem takový všemilující tvor, někdy stačí setkání na pár vteřin, abych si tu chvíli pak po zbytek dne přehrával v duchu. Každý člověk je krásný svým způsobem, každý z nás má čím inspirovat a čím potěšit. Já jsem takový sběratel vnitřních plamínků Jnesmírně mě těší poznávat nové bytosti, sledovat jejich vnitřní svět, inspirovat je a nechat se inspirovat. Proto mě tolik těší moje nová práce na Neviditelné výstavě.

Mezi zástupy lidí, na které se každý den v skrytu duše těším, je hrstka skutečných přátel, kteří také stojí o mě a mají o mě skutečný zájem. Je to takový můj okruh bezpečí, taková zelenomodře jiskřící siločára kolem mého ostrova. Asi jich nenapočítám pět, ale v tomto případě množství vůbec nehraje roli. Kdo má jednoho skutečného přítele, ten má všechno. Já mám možná jednoho, ale nikoli JEN jednoho.

Hááádě, (občas známé jako Klárka), to je nejúžasnější kamarádka, jakou si kdo může přát. Moc bych chtěl, aby měl každý takového přítele. Má mě ráda takového, jaký jsem, nechce, abych se měnil podle jejího obrazu, stojí o mě, i když mám depku. Vždy se mnou drží krok a chápe i moje vodnářské bláznivosti. Ona je totiž sama takové vodnářisko. Má vodnáře v ascendentu, takže by do ní člověk někdy vůbec neřekl, že je narozena ve znamení panny. Projevuje se to spíš v tom, že mě pořád péruje, abych pokračoval ve čtení Junga, připomíná, že už bych měl zjišťovat něco o vysokých školách na příští rok, odborně hodnotí moje oblečení a schovává můj účet za boty, který bych sám jistě brzy ztratil. Jinak je to vodnář peronův jako vyšitý. :D Je nádherná a fascinující, má tolik skvělých vlastností, že se mi to sem ani nevejde, ale už tak jsem přetáhl dnešní limit na milá slova, takže to uzavřu tím, že mám veliké, veliké a veliké štěstí, že jsme si nadosah. Letos jsem na tom byl doopravdy moc špatně a za to, že jsem se včas vzpamatoval ze sebevražedných tendencí, vděčím jí. Proto není vůbec nadsázka, když někdy říkám, že mi skoro zachránila život. Až si to přečte, tak mě přetrhne, a budeme dohromady tři háďata. No nic. :D

Káááně myšinelov, (jinak též Lea KáŇová), vegetariánský to přitažlivec, tak tento tvor mi včera udělal velikánskou radost, když mi napsala nečekané a milé přání. Bylo mi zrovna dost smutno a sotva jsem vnímal, že jsou nějaké Vánoce. Ona mi vánoční atmosféru připomněla, i když kolem mě ji zdánlivě nic nepřipomínalo. Hlavně na mě myslela a v to jsem právě doufal. J Jsem moc rád, že jsme přátelé. Stále zjišťujeme, kolik toho máme společného. Kromě ekologických vášní, poetického citu pro duši ve všech podobách, ať už v lidech, zvířatech, rostlinách nebo věcech, kromě hudebního stylu a bláznivých představ jsme včera objevili, že jsme oba takoví skrytí rebelové a potěšilo nás to. J Jsme tichá voda, co břehy mele.

Míša Holíková, moje věrná kamarádka ze Zlína, na mě často myslí, i když jsem se nedávno odstěhoval stovky kilometrů daleko. Když jsem se před dvěma lety přistěhoval do Zlína a cítil se jako na pustém ostrově, mojí strážní andělé mi nejspíš poslali do cesty opravdu velkorysý dar, kamarádku, která mi pomohla přežít tu strašnou samotu, která mě ve Zlíně stále obestírala. Moc často jsme se nesetkávali, ale pokaždé to byl krásný zážitek. Jako například naše večerní procházka lesem, na níž Míša zahlédla nějakou přírodní bytost. Obzvlášť jsme si naše přátelství uvědomili před mým odchodem. Tehdy jsem byl opravdu překvapený, že jsem se tak mýlil a někdo mě ve Zlíně přecejen má rád. Vybavuji si další večerní procházku z této doby, když jsme společně po kamenech sestoupili k řece Dřevnici, až těsně k vodě, lehli jsme si na balvany a se spojenýma rukama si povídali o všem možném. Od té doby, co jsem se přestěhoval do Prahy, o Zlíně radši vůbec nepíšu, protože by mě to jen zbytečně bolelo a hned by se vynořily celé houfy vzpomínek na Evulku, ale Míša patří k mým bezvýhradně krásným vzpomínkám na Zlín. Kvůli ní se tam dokonce budu vracet. Tak se opatruj, Míšo. :*

Zuzka je takové sněhové sluníčko. Asi netuší, jak moc pro mě znamená. Je to Evulčina sestřenka, jedna ze tří milovaných sestřenek Sedlářových. Většina naší komunikace se odehrávala na icq, ale i tak jsme si toho moc a moc předali. Miluju, jak s láskou pečuje o tatínkovu památku, o jeho hrneček, o jeho talířky i o místo, kam na něho chodí vzpomínat. On o ni z druhé strany známé reality pečuje stejně starostlivě, to cítím. Zuzík je mi velikou inspirací také v tom, jak laskavě a soucitně pohlíží i na lidi, kteří jí ublížili. Chtěl bych taky být tak čiperný a aktivní, protože ona toho stíhá hrozně moc. Je to pochopitelně trochu jinak s tou čiperností, ale právě ta vytrvalost je fascinující. Tak Zuzi, snad se ještě někdy uvidíme.

Já jsem svůj věrný přítel. Já a já se známe už… jestli dobře počítám, 23. ledna to bude 25 let. Jsme spolu, co jen pamatuju, a nikdy jsme se neodloučili. Jsem svůj věrný přítel, ale pokud jde o laskavost a spolehlivost, to se musím pokárat. Jsem milý na ostatní, ale k sobě jsem tuze krutý a chladný. Přehlížím se a neplním k sobě žádné morální povinnosti. Klidně se na sebe dívám, jak se utrápit můžu, a nehnu prstem. Až teprve když mi šlo málem o život, tak jsem zakročil. No, kamarád k pohledání, fakt… ale věrný jsem, neopouštím se, tak si zasloužím být v tomto seznamu.

Vidíte, podařilo se mi dopsat i tento článek. Navíc jsem se o sobě dozvěděl, že už moc dlouho zanedbávám přátele ze Zlína a sám sebe zanedbávám ze všech nejvíc. Přejte mi, ať to změním.
vánočně váš
Luky

Ocenění

25. prosince 2012 v 0:57 | hádě octové, ale bramborovějící |  Deník

Ahoj, ctěné čtenářstvo,
dnes jsou Vánoce… tedy alespoň se o tom mluví. Já je nemám, pokud tedy nepočítám bramborový salát a cukroví, které mi dala teta, což je jediný příznak Vánoc. Jsem ovšem vytrvalý žák, a tak se dnes trochu pocvičím v umění oceňování. Ocením to, co mě těší, poděkuji za to a tak budu tvořit něco pěkného. Už se těším, jak se to v mém životě projeví.

Oceňuji kocoura Mikytiho. To je takové tlusté kocouřisko, co se na mě vždy těší a jakmile přijdu k mamce, hned v zápětí přiběhne a mazlí se. Oceňuji teplou postel, v níž zrovna teď ležím. Oceňuji internet a Facebook jmenovitě, protože i v těchto končinách jsem ve spojení s milovaným hádětem a svět je jakžtakž snesitelný. Oceňuji to, že mi dnes mamka řekla, že jsem hezký kluk. Nejspíš to říká jen proto, že mě chce potěšit, ale něco malinko na tom bude… aspoň to, že nejsem vyloženě k pozvracení, jak se mi často zdá. Chtěl bych se ale někomu líbit, to by byla nádhera. Vraťme se ale k oceňování… oceňuji, že mi to mamka řekla, a taky mě uklidňovala, že jednou budu mít hodnou holku, prý to cítí. Oceňuji to, že mamka vidí naději na zlepšení své finanční situace, která je daleko za hranicí zoufalství. Děkuji za to, že mě dnes moje nejstarší sestra pěkně a opravdově objala. To jsme nikdy neuměli, ne my dva. Děkuji za to, že mi kolega z práce poslal milé přání k Vánocům. Děkuji, že svět pokračuje a že pár lidí mi potvrdilo, že stále věří v pozitivní změnu. Děkuji za to, že na čt24.cz dnes byly skoro jen dobré zprávy. Děkuji za to, že Evulíček žije a bojuje.
No a to by stačilo. Děkuji, že bolest mých očí je dnes slabší. Dobré nocisko.

Den pátý: 6 věcí, o kterých si přeju, aby se nikdy nestaly

3. prosince 2012 v 19:05 | Liánek |  Projekt 25 dní

Jak jsem si mnohokrát vyzkoušel, zákon přitažlivosti funguje perfektně, ať člověk chce či nechce. U mě to obzvlášť spolehlivě funguje u věcí, které nechci, aby se staly. Čím víc si přeju, aby se nestaly, tím víc si je přitahuji, až se jednoho šokujícího dne divím, že se to opravdu stalo. Proto nevím, jestli se mám pouštět do dnešního tématu, ale když už jsem začal, tak se zamyslím.

Pokud jde o mě, nemohu si stěžovat na nedostatek osudových dramat. Naopak už mě ani nenapadá, co strašnějšího by se mi ještě mohlo přihodit. Vím ale o pár věcech, které opravdu nechci, aby se přihodili lidstvu.
1. Nechci už žádnou novou válku ani na sebedálnějším východě, západě, jihu, severu… prostě nikde.
2. Nechci, aby lidstvo způsobilo vyhynutí sebe samého.
3. Nechci, aby nás ovládli agresivní, technicky vyspělejší mimozemšťané.
4. Nechci, aby se lidi ještě víc odcizili jeden druhému.
5. Nechci roboty s umělou inteligencí.
6. Nechci, aby se vykácel celý Deštný prales.

Protože ale mám stále na paměti tvůrčí sílu myšlenek, napíšu naoplátku, co chci, ať se to splní. ;)

Chci, aby lidé znovu zjistili, že jsou součástí přírody.
Chci, aby se přestala zabíjet zvířata.
Chci, aby každý mohl pochopit vše dobré, co mi bylo umožněno pochopit.
Chci, aby do dvou měsíců skončily všechny války, všechny do jedné.
Chci, aby přestaly existovat státní hranice.
Chci, aby s námi mimozemšťané začali ve velkém měřítku komunikovat, (a my s nimi), aby všichni věděli, že tu jsou.

Zdají se vám moje přání naivní? Přejte si je taky, vy všichni, ať si je přeje každý a splní se.
lehounce váš
Luky