Listopad 2012

Den čtvrtý: 8 věcí, na které často myslím

15. listopadu 2012 v 0:07 | hádě octové |  Projekt 25 dní

Přestože má mysl jen přetéká stále novými a novými nápady, názory a představami, a to ať chci nebo ne, stále se vracím k hrstce témat, která zas a znovu omýlám, přehrabuji se v nich a hledám jehlu v kupce sena. Doufám totiž, že se "promyslím" až k nějakému spásnému řešení. Ba co víc, podvědomě doufám, že stačí vymyslet řešení a ono se pak samo uskuteční, problém bude zapomenut, aniž by se muselo hnout brvou. Je to lež jako věž a já jsem vedle jak ta jedle. V podstatě to vím a přesto to stále zkouším. Neomílám ale jen tragická témata, také úplné hlouposti. Jak tedy vypadají moje myšlenky?
"Sakra řekni něco… dělej! Zase mlčíš… jako idiot."
To když jsem ve skupině lidí a mám trému z mluvení.
"Ježiš, měl bych ten počítač vypnout… zase u něj strávim celej den."
"Evulíček… brrouček… to jedno broučisko."
Na to následuje blažený úsměv a hned na to nutkání k pláči.
"Co to háádě… nebudu se radši vnucovat, nikomu. Ale ona mě má ráda, ona to myslí vážně."
"A co ta mamka… achjo, budu tam už muset jet… zase takovou dálku… musím tý mamce už najít práci."
"Proč mě žádná holka nechce?... holt jsem hnusnej… ony chtějí jen namachrované frajery se sexy tělem, ale je jim jedno, jaké mají srdce."
"Všechno je na hovno. Proč jsem radši neumřel, jak jsem se tenkrát topil, když jsem byl malý… ale ne, já chci žít, to vím."
"Zase jsem utrácel… bože, já jsem takovej kretén… určitě mi zase dojdou peníze a budu o hladu… nebudu už jíst žádné sladkosti, budu si vařit každý den sám…"
A k tomu se většinou celý den zabývám nějakou konkrétní situací z předchozího dne. Pořád rozebírám, kdo co řekl a jak to řekl, jak to asi myslel, jestli se na mě zlobí, jestli mě už přestává mít rád. A každou chvíli rozebírám nějakou filozofickou otázku, např.: "peníze jsou energie… proč je vlastně špatné, že nejsou už kryté zlatem a jsou to teď v podstatě jen čísílka v počítači… vždyť i tak jsou peníze jen čísla nebo ne? I zlato je jen symbol, kterému jsme přisoudili určitou hodnotu. Peníze nejsou k ničemu, je to hloupý přežitek. Zlatý standard taky není řešení… Ekonomický systém je založený na nedostatku. Zlta je nedostatek, není ho tolik, aby každý člověk mohl mít kilogram… proto je cenné. Ale já nechci nedostatek, ale dostatek, bohatství pro všechny."
Takhle nějak to asi vypadá, i když většinou si ty věci takhle v duchu neříkám, prostě na ně myslím. Často se provrtávám složitými úvahami, zatímco s někým konverzuju třeba o počasí. Mám v mysli pořádný zmatek a cítím, ak mě ten nepřetržitý dialog mate a unavuje. Jednou se mi ale podaří udržet v mysli klid a pak si konečně sám od sebe odpočinu.
podivně váš
Luky

Den třetí: Kde bych chtěl být za deset let a čeho dosáhnout

14. listopadu 2012 v 20:23 | hádě bramborové |  Projekt 25 dní

Když se tak snažím zamyslet nad touto otázkou, zjišťuji, že mě toho moc nenapadá. Moc nepřemýšlím o budoucnosti a moje velkolepé sny jsou momentálně na vedlejší koleji, protože se teď snažím vyškrábat zase na dlouho z propasti deprese a dát dohromady svoje finance při nejmenším tak, abych měl po celý měsíc co jíst. Jsou dny, kdy jsem opravdu šťastný, to díky háděti nejdražšímu a díky práci, která mě baví přímo nepopsatelně. Samozřejmě záleží na tom, jak se vyspím, pokud vůbec, a nakolik zdravé jídlo sním, ale většinou je pro mě moje práce požehnáním.

Sny a cíle jsou ale nezbytné v celém procesu života, a tak si pustím fantazii na špacír a uvidíme, kde za deset let skutečně budu. Především už budu jíst stále zdravě, dodržovat pitný režim a na depresi budu vzpomínat jen opatrně, s úctou, abych si stále pamatoval, co jsem překonal a v čem musím pokračovat, aby se to nevrátilo už nikdy. S tím souvisí, že už budu mít skutečně rád sám sebe a všechno v mém životě bude volně plynout… lidé, věci, peníze… Po dluzích zůstane také jen poučná vzpomínka a zřejmě budu žasnout, jak jsem mohl být tak pitomí a uvrhnout se na šest nebo sedm let do dluhů. Budeme tady společně vzpomínat, jak jsem za poslední stovku, která měla vydržet na pět dní, koupil raději kafe a sladkosti, než abych se uskrovnil a nakoupil si třeba dvě kila čočky, sojové maso a ovesné vločky na kaši. To je moje opakovaná chyba, na kterou dojedu vždy před platem. Tak za deset let už se tomu budu smát a zřejmě o tom budu vykládat své tříleté indigové holčičce. :D Ale s tímhle opatrně… Netuším, jestli budu mít děti. Jednak existuje pravděpodobnost, že ze zdravotních důvodů vůbec děti mít nemůžu, ale hlavně nevím, jestli je chci. Není to vůbec lehké starat se o dítě a hlavně mám strach z toho, že bych se mohl chovat jako ti hloupí rodiče, kteří svoje děti jen utiskují, nezajímají se o ně a vštípí jim spoustu omezujících myšlenkových vzorů, které se pak chudinky potomci celý život snaží překonat. Je to obrovská zodpovědnost… Na druhou stranu jsem měl před dvěma lety velice, velice zvláštní sen, kde jsem se setkal se svou možnou budoucí dcerou… byl to tak silný zážitek, že vůbec nepochybuji o tom, že jsem se setkal s duší, která se jednou možná inkarnuje jako moje děťátko. Někdy vám o tom musím napsat. A co se ještě změní do deseti let?

1. Budu mít váhu v normě a už mě nebudou bolet oči, protože budu myslet pozitivně, jíst zdravě, sportovat, budu řešit problémy hned, jak přijdou, a přestanu v sobě udržovat křivdy.
2. Budu právě slavit desetileté výročí krásného vztahu se slečnou, která bude to nejlepší, co se mi přihodí od roku 2012. Především ale každý z nás bude mít rád nejprve sám sebe a pak teprve toho druhého. Láska bude otevřeným, bezpečným a volným sdílením všeho, co v sobě máme. Budeme navzájem dobře vědět o svých chybách, ale budeme ochotni se z nich učit společně. Budu klidným, sebevědomým přítelem, který nechá sobě i své přítelkyni úplnou volnost. (:D To se rozjíždím, co? Jsem na sebe zvědavý.)
3. Snad už se mi podaří dokončit aspoň jeden z mých rozdělaných projektů. A doufejme, že nejen to, že taky pochopím, že realizace myšlenek je stejně důležitá jako myšlenky samotné. K čemu jsou myšlenky, když se neprojeví? Když se mi to podaří, opravdu se tím řídit, tak budu určitě spokojeným spisovatelem, jehož knížky čtenáři milují, ať už je jich kolik chce. Také je jasné, že budu dělat nejrůznější činnosti, které mě budou bavit a taky živit, spadá mezi ně hra na klavír, zpěv, léčitelství, jazyky, programování a kdoví, co všechno mě zase nadchne. Ale pozor… nejen nadchne, ale také inspiruje k činům. Klidně se může stát, že do té doby vystuduju psychologii, protože o tom už dlouho uvažuji.
4. Na závěr jen taková úvaha… A co když budu třeba mrtvý? No, snad ne… Nutno ale přiznat, že v současné době se svým tělem zacházím tak otřesně, že si nejspíš ničím zdraví, i když se to zatím neprojevuje. Měly by mi stačit četné zdravotní problémy, kterými jsem prošel, abych se svým životním stylem a se svou depresí něco dobrého a definitivního udělal. A mně je zatím všechno jedno a piju málo vody, i když mám jednu ledvinu, a podobně… Někdy se taky bojím, že na sebe přivolám nějakou katastrofu, když od rozchodu přemýšlím o sobě tak strašně negativně… Nic takového ale nechci. Když už o tom ovšem píšu, tak bych se měl se smrtí smířit, myslím s tím, že jednou skutečně umřu a co je horší, jednou umřou všichni moji blízcí. Vůbec se nebojím smrti, na tu se těším. Ale bojím se bolestivého umírání. V poslední době se moje uvažování o smrti posunulo úplně jinam. Mám strach o svoje blízké, které bych tu zanechal, a taky o svět, protože jsem přišel na Zemi s určitým posláním a to rozhodně chci splnit. Daleko horší je strach, že do té doby umře někdo jiný, koho mám moc rád. Často se toho bojím a hodně to ovlivňuje moje chování. Snažím se užít si každičkou sekundu s těmi, na nichž mi záleží, a všechno jim odpouštět. Není snad nic horšího, než když někomu odpustit nestihnete a on z tohoto světa odejde s bolestí v srdci, aniž byste mu stihli říct, jak ho máte rádi.

Tak jsem se dostal až k děsivým úvahám… Ale když už se zamýšlím nad budoucností, tak pořádně. Všechny ty dobré věci se mohou stát a já bych si z celého srdce přál, aby se splnily i spolu s mými nejodvážnějšími sny. V současné době svůj život doslova zahazuju a moc mě to mrzí. Já se polepším.
zamyšleně váš
Luky

p.s. přecejen svoje tělo zas tak neničím, to jsem asi přehnal… nekouřím, nepiju, nejím maso…

Den druhý: 20 faktů o mně

12. listopadu 2012 v 21:44 | hádě octové |  Projekt 25 dní

Zrovna na tomto blogu už jsem toho o sobě napsal tolik… vlastně hlavně na těch předchozích… že už o mně víte snad všechno a přece vás možná překvapí, co se o mně dozvíte.

1. Jsem nevidomý od šesti let. Mám pouze světlocit.
2. Jsem vegetarián (těžko se to odpočítává, ale plus minus dva roky opravdu poctivě, nepřerušeně až na pár omylů, kdy mi někdo nedopatřením podstrčil maso a málem mi tím přivodil trauma).
3. Mám jednu ledvinu, malou vitální kapacitu plic, zelený zákal na pravém oku, mám nadváhu asi 26 kg. V minulosti toho bylo víc, ale zlepšuje se to.
4. Udělal jsem pěkný kotrmelec v hudebních žánrech. Začal jsem Dádou Patrasovou a hne dna to discem, pokračoval k hauzu, přes folk, jazz, občasně dokonce gothic metal... až se teď pohupuju ve vodách univerzality: poslouchám prostě hudbu podle nálady. Hudba je všeobsahující pěna, která se projevuje lecčím.
5. výška: 180 cm
6. Váha: 106 kg
7. Oblíbená barva: modrá, bílá, zlatá… ale miluju všechny barvy.
8. Odmaturoval jsem z fyziky (3), češtiny (2), angličtiny (1) a informatiky (1). Bohužel jsem byl ale hrozně líný a spoustu věcí jsem zapomněl hned, jak jsem se je naučil, (nebo spíš jen rychle načetl před písemkou.) Mělo to ale své důvody, nebyla to jen lenost. O tom příště.
9. V dětství, pár let po oslepnutí, jsem jezdil okolo domu na kole. Pamatoval jsem si perfektně, kde co je, a viděl jsem stíny překážek, takže to šlo. Ale dospělí mi to stále zakazovali… ignoroval jsem je.
10. V ranném dětství jsem se málem utopil a zažil jsem pocit blízké smrti. Časem jsem na to poučení, co z toho plynulo, zapomněl, ale teď z toho čerpám a vím, že smrt je ve skutečnosti nádherný prožitek. O tom taky příště.
11. Absolvoval jsem údajně nějakých 16 operací… Strávil jsem v nemocnici hodně času a zařekl jsem se, že už nikdy nepůjdu na žádnou operaci. I o tom příště. :D
12. Co si jen pamatuju, vždy jsem byl obklopen zvířaty, zejména kočkami. Já kočky prostě miluju a ony milují mě. Jednu dobu jsme jich měli doma 9.
13. V pubertě jsem měl období, kdy jsem byl, ale neskutečně, namyšlený. Neuvědomoval jsem si to, za to ostatní mě za to neměli rádi. Ani já sám jsem nechápal, že jsem byl v tu chvíli všechno jen ne sebevědomí. Chtěl jsem prostě konečně zničit tu svou uťáplost a pocit méněcennosti. Šel jsem na to špatně.
14. Vystřídal jsem hodně hudebních nástrojů: akordeon, klarinet a klavír. Posledně jmenovaný nástroj jsem si zamiloval a objevil jsem, že mám talent na improvizaci. Bohužel, má lenost je do nebe volající, a tak jsem se spokojil s nevyužitým talentem. Taky jsem zpíval pět let ve sboru.
15. 15. Fakticky jsem měl dva opravdové vztahy. Jeden krásnější a tragičtější než druhý. O tom posledním radši už nepíšu, protože mě to ničí přímo nepopsatelně. A to o to víc, že absolutně nechápu, proč to tak dopadlo.
16. Literární vzory: Rowlingová, Ende, Daniela Fischerová, C. S. Lewis, Lewis Carol, Dean Ray Koontz, Terry Pratchett, Susanne Jacques, Neale Donald Walsch, Bradbury, John Wyndham, Exupéry…
17. 17. geny: jsem tak trochu mezinárodní směska, protože babička z mamčiny strany byla Slovenka, děda Maďar, biologický otec na půl cikán, na půl Čech, nebo tak nějak… v podstatě nejsem ani to ani to, za to jsem nesmrtelná duše ve smrtelném těle a jen to je důležité. V dětství jsem se cítil méněcenně kvůli tomu, že nějakou čtvrtinu mé krve tvoří cikánské dědictví. Dodnes o otm radši nemluvím, protože mám strach, že mě někdo kvůli tomu 1,5 litru krve odsoudí. O tom příště.
18. V dětství, asi ve třetí třídě jsem ukradl spolubydlícímu 70 Kč. Vzal jsem si je do třídy, kde je paní učitelka viděla pod lavicí a vyptávala se mě, jstli jsou moje. O přestávce jsem je šel vrátit.
19. Když jsem ještě chodil do pěveckého sboru, tak jsme jednou byli pozvaní na jeden z finálových večerů Česko hledá superstar. Byl to nepopsatelný zážitek, opravdu nádherný ocit, když vám tleská 2000 lidí ve stoje a navíc vás sledují dva miliony diváků u obrazovek. Neuvěřitelná tréma, ale pak málem oslepující radost.
20. Jsem krásný, přitažlivý, ženami oblíbený, chytrý a vůbec šik. :D
namáhavě váš
Luky

Projekt 25 dní: představení

11. listopadu 2012 v 11:48 | hádě octové |  Projekt 25 dní
Netuším, kdo měl tento zajímavý nápad, ale s díky ho přebírám. Je to dobrá příležitost, jak se vám můžu skutečně představit. Každý den napíšu jeden článek na určené téma a těch témat je přesně 25. Držte mi palce, abych se odhodlal skutečně napsat každý den jeden článek.
Tady je seznam témat:


1. den - Deset věcí, které bych v tuto chvíli chtěl říct deseti různým lidem.
2. den - Dvacet faktů o mně.
3. den - Kde bych chtěl být za deset let a čeho dosáhnout.
4.den- Osm věcí nad kterými často přemýšlím.
5. den- Šest věcí, o kterých si přeju, aby se nikdy nestaly.
6. den - Pět kamarádů kteří pro mě hodně znamenají.
7. den - Tři věci, které mě dokážou znechutit.
8. den - Čtyři věci, které bych chtěl umět.
9. den - Dva obrázky, které vystihují mou aktuální situaci a proč.
10. den - V co věřím?
11. den - Nastavím svůj přehrávač na náhodný výběr a napíšu prvních 10 písniček.
12. den - Popíšu celý svůj den v heslech.
13. den - Mí oblíbení blogeři.
14. den - Něco, co mi schází.
15. den - Chvíle, kdy jsem se cítil nejspokojenější se svým životem.
16. den - Kam bych se ráda podíval nebo přestěhoval.
17. den - Jak důležité je podle mě vzdělání.
18. den - Jeden z mých oblíbených pořadů/seriálů.
19. den - Jak jsem se změnil za poslední 2 roky.
20. den - Někdo, kdo mě fascinuje, a proč.
21. den - Můj současný vztah. (Jsi-li nezadaný, piš o tom, jaké to je být single.)
22. den - Co pro mě znamenají rodiče.
23. den - Tvé plány na příští měsíc
24. den - Mé dětství.
25. den - Jsem se sebou spokojený? Pokud ne, co bych chtěl zlepšit.

Den první: Co bych v tuto chvíli chtěl sdělit deseti různým lidem?

11. listopadu 2012 v 0:06 | hádě řepné |  Projekt 25 dní


A kromě toho:
Takových věcí je hodně. Poslední dobou už zase nejsem tolik otevřený, spíš se choulím do sebe a nechce se mi už tolik namáhat. Mám na jednu stranu všeho dost a přišel jsem na to, že některé věci nemá smysl vysvětlovat. Zvlášť pokud cítíte nějaký silný krásný cit. Lidi nestojí o nějaké výlevy, to je přece moc sentimentální. Jsem ale hlavně jakýsi zablokovaný už tak rok… to má složité příčiny, které už vlastně nejsou aktuální, ale efekt stále zůstal… Nechci nikoho obtěžovat, on stejně nikdo nemá čas ani zájem poslouchat. Lidi se velice rádi vyspovídají mně, ale pak s ulehčením odejdou bavit se s někým zábavnějším, mě už nepotřebují. Všem bych proto chtěl říct: "lidičky, vy ani netušíte, jak hrozně zle mi je."

1. Evulce: Proč?
2. háděti: proč ne?
3. Ivetě: Neumím ti pomoct. Sám to nesvedu, bez tebe ne.
4. Mamce: Kéž bych jen dokázal zabránit tvému sebeničení. L
5. káněti: Jsi jako prastará kronika, kterou si pročítám, schválně pomalu, odstavec po odstavci, aby nikdy neskončila.
6. Leonce: Kéž bych se k tobě mohl přiblížit.
7. Paní Vraníkové: Máte můj nesmírný obdiv za to, že jste ochotná zkusit vše dělat úplně jinak. Taky si nesmírně vážím všeho, co jste pro mě udělala, ať vědomě nebo nevědomě. Vaše strašidelná smutná minulost, na kterou snad s úspěchem zapomínáte, z vás udělala výjimečného člověka.
8. Barunce (nejmladší sestře): je to pro tebe všechno tak těžké… a přesto si vedeš tak dobře. Jestli je někdo pes, tak ty.
9. Kira: Ztratil jsem k tobě klíč a dobře jsem věděl, jak je malinkatý, jak lehce se přehlédne. Když je někdo idiot, tak je hold idiot. Odpusť.

Vidíte, to bych jim všem měl říct osobně. Minimálně jeden člověk si to přečte, ale co těch dalších devět? Jednomu je to úplně jedno, protože se dočista zbláznil. Jeden by se cítil asi provinile a to nechci. Ostatním nemám odvahu to říct, ale popřemýšlím o tom. Prostě smutné téma. A to jsem to dnes vzal poněkud sportovněji a snažil jsem se nebýt trapně patetický.

Přecejen si nedám pokoj a přidám jednu zprávu, která je směřována zdroji všeho, co je:
prosím tě, ať už se něco stane, prosím. Ať už přijde 21. prosinec. Ať už se začnou dít změny k lepšímu. V tomhle se fakticky už nedá žít, nedá. Nedá! Buď se to změní nebo chci jinam. Příroda se devastuje ve velkém, lež, podvod, lhostejnost se staly standardem… ale to už je na jiný článek.
rozčarovaně váš
Luky