Toulky

4. října 2012 v 0:02 | hádě |  příběhy

Citronem strnulé, mandlemi zklidněné, purpurem ohřáté, jehličím poblouzněné… vánoční ozvěny. Dotkly se mého pokoje a mně se chtělo žít. Žít opravdově.

"Cus jak je?" píše mi kamarád přes chat. Vždycky se leknu, když slyším, že napsal. Konverzace, telegraficky stručná, mě děsí svou strojovou prázdnotou. Vyměníme si pár zpráv, ujistíme se, že život jakžtakž ujde a když se i pro tentokrát dostaneme k počítačům, začnu mít internetu dost a zaklapnu víko notebooku. Stejně mě bolí hlava z toho, jak hodiny a hodiny poslouchám syntetický hlas. Dnes jsem u toho zase strávil celé dopoledne. Chtěl bych něco dělat… ale co? Probleskne mnou vzpomínka na hádě: "co asi dělá? Nemá čas, ale ona se ozve… Všichni jsou tak daleko…" Už přichází to známé rozechvění na srdci, hrdlo se stahuje, ale já dnes nechci brečet. Musím z toho ven. Musím ze všeho ven. Zaposlouchám se do okolního dění. Na chodbě kdosi opouští pokoj naproti a je slyšet spěšný rozhovor. Slábne a utichá, když za sebou zabouchnou dveře, co vedou na schody. Tělem se mi rozlije pocit úlevy. Konečně ticho, konečně trocha soukromí. To by se dalo využít… Vstanu a zamykám dveře. Mám intimní pocit, jako bych se tu chtěl svlékat. Jestli mě tu někdo najde za zamčenými dveřmi, tak je jasné, co ho hned napadne. Usmál jsem se tomu pomyšlení. Lehnu si na podlahu, kamsi mezi kulatý skleněný stůl a skříň, která je vedle dveří. Ruce a nohy pohodlně natáhnu, jako bych spal, a špitnu: "prosím o reiki." V tom okamžiku se rozproudí životodárná síla a koluje celým mým tělem. Vlastně koluje i celou mou duší. Za chvíli mi bude dobře. "Andílci, kde jste?" Moc je necítím, ale slabá vlídná přítomnost se zaregistrovat dá. "Vezměte mě někam, kde je dobře. Prosím…. prosím." Je mi pěkně, jakoby mě někdo zabalil do teplé deky a zatopil v krbu. Jakoby v kuchyni babička dělala snídani a povídala si s jednou ze sedmi koček, které sedávaly na židlích, na ledničce, na pračce či na dvířkách od pece. "Kdyby tu tak byla ta naše bábuška…"

Nasávám vůni topinek a smažené slaniny a sliny se sbíhají. Poslouchám, jak si babička pobrukuje, zatímco pobíhá po kuchyni: "papapa pá pa pá, papapapá… Zrrrzi, nebuď drrrrzi… čičičičiči…" Cítím dokonce, jakoby na mně ležela tlustá duchna, pod kterou jsem kdysi spával, když jsem jezdil k babičce. "Kde já to vlastně sem?... Jsem nějak moc bdělý, všechno je tady nějak doopravdy… Babi?"
"No, Luuky puky, ty už si vzhůru? Dáš si čajdu?"
Jsem v naprostém šoku. Ona se mnou mluví? "Babi?!"
"Copak?" odpověděla babička a položila talíř na stůl, který sotva stál na čtyřech chatrných nohách, okousaných a oškrábaných od koček, jak si na nich brousily drápky.
"Ty žiješ?" ptám se konsternovaně.
"Čo bysom něžila? Dať ti k tej topinke cesnak?"
"Ale… já myslel, že jsi mrtvá…"
"No boha… Mám čas zomierať… Brka som natahla, ale si si predstavoval, že buděm po smrti len ležať hore kopitami?"
"Takže… ty jsi duch?"
"Da sa tak povedať… ale ty si teras to isté jako ja, duch."
Zírám na babičku, jakoby mi někdo při koupeili ukradl všechny šaty a já musel přojít celým domem až do spodního patra. Hlaovu mi rychle běží myšlenky: "duch? Babička je duch? Neměl bych se vlastně bát?..."
"Nie," přerušuje mě babička laskavě, "ma sa němusíš bať. Veť som to stále ja, nie?"
"Čteš moje myšlenky?" vykřikl jsem polekaně.
"Zrovna těba němusím poučovať o astralnom cestovaniu, pravda že? Aj tak so mnou celů dobu hovoríš v myšlienkach. Svoje telo si něhal tam kděsi v Prahe, na podlahe. Ale něboj sa, je pod ochranou."

Nastalo dlouhé ticho, jak jsem se snažil zorientovat v tom, co se stalo. Astrální cestování? Vážně?... "Babička je tady a já se ani nebojím. Vypadá normálně, jako živá. Jé, já vidím… já vlastně vidím! Cože?" Až teď mi to došlo a bylo to prostě neuvěřitelné. Těkal jsem pohledem sem a tam po celé místnosti, hltal očima barvy, všechny ty barvy kolem. V kuchyni to vypadalo tak, jak si to pamatuju, na okně brambořík… zrovna nafialověle kvetl. Na stole uměle bílý igelitový ubrus a ta stará známá červená cukřenka z plastu… U dveří žlutá oprýskaná lednička a na ní leží kočička… "Babi, to je Myška?"
"Nie, to je Čertina. Myška si našla inů babu jagu." Tomu jsme se zasmáli. Jak jsem se tak rozhlížel kolem a poslouchal jsem babičku, nezdálo se mi už tak důležité, že je tzv. mrtvá. Nevypadala jako ti tajemní našedlí duchové, které jsem potkával, nepůsobila nijak záhrobně. Vlastně i já sám jsem si připadal lehounký jako pěna, zmizel ten pocit těžkopádné tělesnosti. Jsem vlastně také duch, ale já se můžu vrátit k tělu, kdežto babička…
"Kdežto babička budě eště chviločku duchom, aby si odpočinula. A Lukypuky si teras vypije čaj a dá si so mnou snídani, aby mal dost síl."
"Tak jo, babi. Ani se nebudu ptát, jak můžeme jíst, když jsme duchové. Voní to hezky. Jé, ale maso já nejím…"
"Len si daj, kvuoli tomuto masu nič nězomrelo, to je priamo od pána boha."
Pochopil jsem to posvém. Maso vzniklo přímo z čisté energie, není to vlastně ani maso, jen tak vypadá, voní a chutná.

Tak jsem se zakousl do topinky, bohatě naložené volským okem, hořčicí a osmahnutou slaninou. Maso postrádalo zápach mrtvolnosti a nebyly v něm žádné známé pachutě, takže jsem si pochutnal. Žádné zvíře nezemřelo… Byl jsem spokojený. Babička v poklidu chroustala nakrájenou a bohatě opepřenou papriku a přikusovala svůj oblíbený chleba s Perlou. Když jsem si z talíře bral poslední imaginární plátek špeku, začala mě babička jemně popohánět: "tak, papej, ať si silný na ďalšiu cestu. Niekto ťa čaká…"
"Cože, já mám ještě někam jít?" podivil jsem se upřímně.
"No, ku mně si len zaskočil, aby si sa trocha aklomi… aklimiz… limatizoval," to zakoktnutí nás rozesmálo, "němohol si ísť len tak za elfami… je to tvoja prvé vedomé astrálne cestovanie."
"Za elfy? Cožee?" užasl jsem, ale cítil jsem, že je to pravda, že na mě kdesi blízko opravdu někdo hodný, vlídný čeká. Ani jsem se už dál neptal, bylo jasné, že brzy uvidím sám. Pomalu jsem se zvedl od stolu a upřel ještě jednou na babičku zkoumavý pohled, jako bych si jí chtěl celou, tak jak je, pečlivě uchovat v paměti.
"Tak Luky, měj se krásně a něboj sa už mrtvych… ja som stále s těbou. Zasa niekedy prileť. Nabudůce už něbuděm vypadat jako babička, ale jako mladá, zdravá žena."
"Chápu, babi… hraješ roli babičky, abych se nebál, takhle jsem zvyklý. Děkuju ti za všechno. Myslím, že už nebudu stejný."
Na to se babička zasmála a dodala: "a opovaž sa ma eště niekedy báť." Dala mi pusu a vše potemnělo.


Barevným cukříkem sypu si cestičku obrostlou bodláčím, obrostlou kvítečky. Kam mě to dovede, kam se mám ubírat, kdo mi to poví, jehličnany? Snad se už ukáže cosi v té mlze, snad mě už za ruku přeněžně chytí slabounce stříbřivé okamžiky.

"Ssssssssssssss…"
"Cože?!"
"SSSSSSSSSSS!"
"Jo to je had… ahaaa. Ahoj, hade! Kam jdeš?... lezeš… co mi sem lezeš?!"
"Nebuď drzzzzzzzej, duchu."
"Kdo je u tebe duch? Támhle někde mám tělo."
"S!" Nevím, znělo to asi jako uchechtnutí, "takžžže, pán je zzze Zzzemě, ccco?" syčivě štkal ten had, až to znělo dost jedovatě. Trochu jsem se proto zastyděl a vrátil se ke své dobře nacvičené zdvořilosti, která se na Zemi tak cení. "Promiň, hádku, já to tak nemyslel. Jsem nějaký rozdováděný. Pochop mě, jsem celý vyjukaný z toho astrálu… už jsem tu nebyl tak, tak dávno…" zasnil jsem se a automaticky jsem zvedl oči k nebi… Jenže nebe jaksi nevypadalo, jak jsem čekal. Bylo plné něčeho, co snad připomínalo mraky, jen poněkud hutnější mraky a navíc byly všechny ve tvaru trojúhelníku. Převládaly rovnostranné trojúhelníky, jen občas proplul nad mou hlavou nějaký ten rovnoramenný. Hned jsem začal přemýšlet o Pythagorově větě a s hrůzou jsem si uvědomil, že si nepamatuju Euklidovy věty… "Co by tomu řekla Hozová?" špitl mi v duchu škodolibý hlas.
"Hmmm… Pythhhaaaagorassssssssseš legrační, pozzzzzemššťane. Ale nemáme teď časss na vtípky. Sssem had. Dokonccce ssstrážžžný had. Nikoho zzzlomyssslnééhhho nebo úússskočnéého nepusssstíím. Nejsssi zzzlomyssslný?"
"Já ne, milý hade, já jsem hodný. Možná občas mám zlomyslné myšlenky, ale hned myslím na něco hezkého, aby ztratily moc."
"No, proto… ssssssss… to bych tě ušššštknul… jak jáá bych tě uššštknulsssss… Jsssi dobrý člověk. Takový sssse jen tak nevidí. Kdyžžž užžž sem někdo zzzzze Země vlezzze, tak je ssssamá zzlá myšlenka a to ho musssím uššštknout. No nitssssssss…" Zasyčel ten nazelenalý had a znělo to skoro vlídně, dokonce se mi zazdálo, jakoby se jeho klikatá čára tetelivě zavlnila. Za tichého sykotu se odplazil a zmizel z dohledu. Byl jsem stále překvapený, jak se tu tak zjevil. Po onom krátkém potemnění, když jsem se rozloučil s babičkou, jsem se nečekaně octl na louce, poseté modrozelenou trávou, seděl jsem a bylo teplo. Pak se hned zjevil had a ještě navíc mluvil… Myslím, že se ale zachvíli přestanu divit, v tomto světě je zřejmě možné všechno.

Notnou chvíli se kolem nic nepohnulo. Slyšel jsem jen šumění listí v korunách stromů, které majestátně obklopovaly louku. Zdálo se mi, že jemně pokyvují větvemi. Sem tam duclo do spadaného listí spadlé ovoce. Jeden plod jsem sebral ze země a chvíli ho převracel v dlani. Ovoce vypadalo jako vlašský ořech i se skořápkou, ale bylo měkké, skořápku jen připomínala svraštělá kůrka. Trochu jsem váhal, ale zakousl jsem se do toho zvláštního ořechu s pocitem, že se jistě stane něco dramatického. Nestalo se nic, k mému překvapení, za to jsem si pochutnal na ovoci. Těžko popsat, jak to chutnalo, nepřipomínala žádnou pozemskou chuť, snad jen trochu čokoládu a banán, ale spíš jakoby tyto dvě chutě byly královsky povýšeny do rytířského stavu. Byl to zážitek hodný pohádky. Babička mluvila o elfech… ale zatím se nikde nezjevovali a už jsem přemýšlel, jak bych je vlastně měl hledat… Řekl jsem si, že se vydám na cestu a než najdu elfy, tak si pečlivě prohlédnu ten kouzelný kraj.

Sešel jsem na okraj louky a mezírkou mezi stromy až na kamenitou cestičku. Šedé oblázky, jaké bývají na podobných místech, občasně zdobily červené kamínky. Připomnělo mi to pískoviště, na kterém jsem si kdysi hrával. Když jsem tehdy odhrabal trochu písku až do vlhkých vrstev, objevovaly se právě takové kamínky. Šel jsem po cestě svižným krokem a prozpěvoval jsem si písničku o Fantazánii, o zemi, kde bylo všechno možné. Všude jen dětské snění a hra, obyvatelé roztodivných tvarů a zvyků se radovali… ovšem, až do toho dne, kdy se stalo něco tuze smutného. Fantazánii zasáhla nicota. Šířila se do všech stran a pohlcovala kousek po kousku celou říši fantazie, až z ní nemělo zbýt nic. Smutná písnička… "V úkrytu otevírám tajemnou knihu, co je v ní napsáno, tušit nemohu. Zavírám oči, nevidím smutek světa, začíná příběh, má duše do fantazánie odlétá…"
"Krásné…" vydechl kdesi za mými zády zasněný hlas, "krásné…"
Trhl jsem sebou a prudce se otočil, jak jsem byl nedočkavý v milé předtuše. Uviděl jsem dívku. byla éterická ve skutečném smyslu toho slova, jakoby byla utkána z jemné pampeliškové příze. Štíhlá vysoká postava, oděná v podzimně zelené šaty byla dokreslena dlouhými zlatými vlasy, které jakoby trousily drobounké jiskérky. Dívala se mi přímo do očí. Nestačil jsem si všimnout jejich barvy, protože mi bylo, jako bych někam odplouval, kamsi do tichých krajů daleko za mořem. Snad jsem i slyšel jemné tóny znít někde blízko a přitom zdaleka. Každý můj výdech se rozechvěle protáhl, jakoby jej ode mě převzala ozvěna a vdechla jejím ústům. Sama její přítomnost byla něžná jako dech zamilovaných, když se dotkne tváře.
"Elfko…" vydechl jsem. "Jak vzácné setkání."
"I pro mě." Odtušila dívka tiše, "čekala jsem na tebe tak dlouho. Ty už si mě vůbec nepamatuješ," zašeptala a dívala se trochu smutně, ale spiklenecky na mě mrkla.
"Promiň mi, já si nevzpomínám. Vím, že se známe odedávna, připadáš mi tak povědomá… ale je to neurčitý pocit, na nic si nepamatuju."
Zablýsklo se jí v očích, jasně chladivě zelených, jak jsem si už všimnul, a dala se do smíchu. Smála se jako větřík ve větvích, jako když Měsíc nazdařbůh pohazuje střípky světla: "to nevadí, příteli, nemůžeš si pamatovat. Máš přece své tělo a hlavně svůj úkol na Zemi. Ty si ještě nesmíš vzpomenout na vše. Vídám tě, jak po večerech tajně pláčeš u smutných písní. Jaká bolest se v tobě usadila. Celého tě zasypávám polibky elfské přízně, volám své druhy na pomoc, prosím lístečky všech květin, aby tě také pohladily… My jsme v tobě. my všichni žijeme s tebou a pro tebe. Věříš mi to?"
"Věřím. Já vím, jak jste úžasní, Někdy to cítím, ale poslední dobou ani ne…"
"…protože tvé srdce je zakryté mraky nevyplakané bolesti. Raději plač a plač, až už se zdá, že není co vyplakat. Je to lepší, než ta šedá mračna. Můžu se tě na něco zeptat?" Na její tváři se náhle zračil dychtivý výraz a hned jej vystřídala zardělost.
"Smím tě obejmout?"
Překvapením jsem se nadechl a zvedl zrak k nebi, které bylo stále plné trojúhelníků: "no… jistě… ty se mě ptáš?"
Pozvedla ruce, takže je v dětském gestu namířila dlaněmi proti mně. Udělala pár kroků. V tu chvíli se zvedl příjemně chladivý vánek. Nebylo mi jasné, jestli to způsobila elfka, ale asi ano. Ucítil jsem její vůni, která mi připadala jako ztělesněná dívčí tajemství, zapředená do jemných sítí lesní bdělosti. Dotkli jsme se. Zdálo se, že někde vyšlehl blesk. Celý jsem se sesypával jako žhavé uhlíky a padal jsem do té něžné propasti. Objala mě a pevně se přitiskla, mezi námi se přitom skoro rodila hvězda. Nevím, kdo to je, co je to za tajemnou bytost. V bázni jsem pomyslel, že je to snad bůh sám. Přemýšlel jsem o tom, proč se tohle všechno stalo, proč mě tak obdarovala, co to všechno znamená…
"Chtěla jsem ti dát pocítit, jak moc jsi milován. Jsi vzácná perla, drahokam, který vesmír opatruje. Už přece nikdy nemůžeš pochybovat, když vidíš, jak moc tě miluji."

Jen záplava vdechů a výdechů zaplňovala mou pozornost. Nezmohl jsem se na slovo. Dlouho jsme tam takhle stály, dvě bytosti, planoucí ohněm, pevné a nepevné, skutečné a neskutečné, duchové a přece živí… Potom se kolem nás začali vynořovat další elfové. Všichni vypadali vznešeně a pohybovali se zlehka, jakoby se sotva dotýkali země. Jeden po druhém se přiblížili až k nám a pohladili nás oba po vlasech, někteří po nás házeli velké lesklé bubliny, které po dopadu vyprskly růžové kvítky a vydávaly přitom cinkavé zvuky. Jiní tančili a zpívali jakousi záhadnou veselou píseň. Celé to muselo z dálky působit jako podivný, ale přitažlivý výjev. Octl jsem se na elfské slavnosti. Srdce mi jen přetékalo štěstím. Začínal jsem se bát, že to jistě brzy pomine a já budu dlouho jen vzpomínat, jak krásně mi bylo. Nejspíš nakonec zapomenu a budu zase pochybovat… Nejblíže stojící elf, který vypadal jako desetiletý chlapeček, ke mně najednou přiběhl, vzal mě za ruce a táhl mě do hloučku tančících elfů. Nějak jsem zapomněl na myšlenky a poddal jsem se radosti, která vládla všude kolem. A sám jsem, považte, začal tančit. Podotýkám, že zásadně netančím a když jsem se o to někdy pokusil, tak to dopadlo většinou žalostně. Ale teď jsem tančil a vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Přinášelo mi to radost a elfy zjevně těšilo, že jsem se konečně poddal.


"Lukáši! Lukáši, si tam? Asi máš klíče v zámku!" ozývalo se odkudsi… hrozný řev, působil jako rána pěstí. Trhnul jsem sebou a chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Byl to pocit, jako bych prudce dopadl na zem. Stačil jsem si jen uvědomit, že jsem asi opravdu astrálně cestoval. Pořád se ozýval ten hrozný hlas za dveřmi… "Milane? Počkej, už jdu…" S velkou námahou jsem vstal a došoural se ke dveřím. Odemkl jsem a vpustil spolubydlícího. Cosi jsem vyblekotal na vysvětlenou a prosmýkl se kolem něho. Seběhl jsem schody až do přízemí a vešel na zahradu. Ku podivu tam nikdo nebyl, tak se naskytla příležitost zavolat háděti. "Hádě?"
"Hádě? To bys nevěřila, co jsem teď zažil…"
 


Komentáře

1 Inka | E-mail | 8. října 2012 v 9:30 | Reagovat

JA MILUJEM TVOJ BLOG!!! Ani som nerátala s tým, že takým krásnym čítaním začnem prvý pracovný deň. :-) Ďakujem. :-) (h)

2 "Já jsem tady Vzduch!" | Web | 18. října 2012 v 20:30 | Reagovat

Moc pěkné. Vlastě nevím, co k tomu napsat, protože sama takovýhle styl nepíšu a rozhodně nevím, jak na něm hledat chyby. Ale zanechalo to ve mě hezký dojem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama