Chválím tě, Země má

8. října 2012 v 22:32 | hádě octové |  Články starší čtyř let
Rozhodl jsem se, že sem dám nějaké hezké nebo zásadní články z mých předchozích blogů, které jsem v afektu smazal. Nebylo lehké je sehnat, ale naštěstí na Cestách duší ještě zůstaly, přestože si autor neváží sám sebe a nenechal si ani kopie na památku. Tento exemplář je prosím velmi důležitý, protože po napsání této maturitní slohové práce jsem si uvědomil, že mám talent an psaní a začal jsem publikovat. Krátce na to jsem založil i vlasntí blog Dotyk něhy. Příjemné počtení a buďte schovívaví, je to z roku 2008.

***********

Drazí spoluobyvatelé této zázračné planety, mám radost, že se můžu pochlubit, na jakém místě žiju a jak se mi tu líbí. Hraji tu svou roli v pestré mozaice života. A povím vám, je to velmi bohatý příběh. Se všemi zápletkami, dramatickými chvílemi a s láskou, té není nikdy dost.

Země, kromě toho, že mě živí, může také nabídnout krásnou rostlinnou a živočišnou říši.
Zázračné je už jen to, jak sama Země funguje a žije. Jak příroda vždycky ví, co je pro ni nejlepší.
Pojďme se společně podívat, jak vypadá náš domov.

Velmi stručně a stroze řečeno, Země je obrovská koule, na pólech trochu zploštělá, o průměru asi dvanáct a půl tisíce km. Bývala tu jediná veliká pevnina, zvaná Pangea, kterou omýval jeden oceán. Jak přešlo pár milionů let, něco málo dopadlých meteoritů a něco tektonických změn, máme dnes šest kontinentů, čtyři oceány, spousty ostrovů a poloostrovů, řek, jezer a moří. Už v osmi letech jsem viděl Středozemní moře zblízka. A byl jsem... unešený.
Pravda, musel jsem si zvykat, že je moře nechutně slané a pálí z toho oči, ale za to mě okouzlily vlny, které se přes mě převalovaly jednou s vervou, mocně, mohutně jako život sám, jindy mě pohladila malá elegantní "vlninka". Všechny nádherně šuměly a stále mě překvapovaly svou náhlostí, člověk nikdy neví, odkud přijdou a kdy ho povalí. Bylo to v Itálii na písčité pláži. Byla tam pláž, prostě celá, celičká z písku. Ten písek je jemňounký a sypký, můžete se do něj celí zahrabat, sypat si jej na tělo, stavět hrad nebo třeba bábovičky. Je i v moři na dně. Dno je také pokryté všemi možnými mušlemi a lasturkami, v některých dýchá maličký křehoučký tvoreček. Moře je velmi velmi živé. Když jsme u vody, mám rád i tu sladkou, přestože jsem se v ní několikrát málem utopil. Fascinuje mě, že voda tvoří dvě třetiny našeho těla a stejně tak dvě třetiny povrchu zemského. Voda nás živí a je také vědecky dokázáno, že reaguje na zvuk, čili také na zpěv a pronášená slova. Je tedy velmi důležité, jaké máme myšlenky a jak mluvíme. Tím přímo ovlivňujeme a měníme svoje tělo. To mě prostě ohromuje.

Na horách jsem byl několikrát a většinou to bylo v zimě. Přiznám se, že lyžování není můj koníček a na sníh se radši dívám. Mám rád jeho bílou záři a je zvláště hlubokým zážitkem jít např. na Štědrý den čerstvě napadaným sněhem mezi stříbřitými jehličnany. Na horách je ale něco zvláštního. Cítím se tam jinak, je to jako vystoupit z autobusu v zemi, kde jsem poprvé. Je to pocit, že je příroda blízko. Asi proto se mi na horách chce buď hodně brečet nad bolestmi, které se vynoří, nebo onemocním. Už je to pro mě pravidlem.

Rostliny. A nezapomínejme také na květiny, kytky, keře, křoviska, stromy, trávu a všemožné jedlé plody. Je to zázrak tvoření. Mám doma plno pokojových kytek. Mám je rád, ale někdy je zapomenu zalít. Ještě že mám spolehlivou maminku, která se o to postará. Kromě toho ale na jaře a v létě rád ležím v trávě nebo si rád sednu pod strom. Mám rád jehličnany, ale také vzrostlé, mohutné stromy. Stromy jsou dalším zázrakem. Jsou živí. Tím myslím opravdově živí. Znamená to mnohem víc než kus dřeva, který roste, roste až je zralé na pokácení. Strom dýchá, plodí, trpí chorobami a neduhy a má také svou mízu, která ho drží při životě. Je domovem mnoha tvorů a malých potvůrek a kromě toho, tomu, kdo si stromů váží, dají mnoho lásky a síly. Já to cítím a prožívám. Jednou jsem také potkal devadesáti dvou letého pána, který rád hrál fotbal a byl tak vitální jako málokterý čtyřicátník. Řekl mi, že si bere sílu ze stromů. Od té doby si stromů vážím. Je známo, že téměř každá bylina ovlivňuje lidské zdraví, proto se využívá jejich léčivých účinků, ale i těch jedovatých. Když si lehnu na louku a odpočívám, cítím přítomnost všech těch rostlinek. Je to jako být vedle dívky, ke které se toužím víc přiblížit, cítím velmi zřetelně její dívčí vůni a její neopakovatelnou dívčí přítomnost. takhle můžu vnímat rostlinky, lidi a také jména, hlasy a slova - ty mají pro mě i svou barvu. O kopřivy se dá pěkně popálit a o růži popíchat. Jenže v kopřivách jsou látky, které blahodárně působí na pleť a na vlasy. Mimochodem se přidávají do velikonoční nádivky. No a řekněte, umíte slovy vyjádřit tu nádheru, kterou dýchají, znějí a kterou se skví růže? Život je celý takový. Zbývá si jenom vybrat, chcete se o život popíchat nebo toužíte žasnout nad jeho dechberoucí krásou? Je to na nás, co si zvolíme?

Zvířátka - to je jako další svět mezi mnoha světy. Měl jsem to štěstí být jim od malička nablízku. Děkuji za to své rodině. I teď jsem obklopený kočkami, psy, drůbeží a králíčky. Máme také kozu, což je milé zvířátko, citlivé a věrné, a představte si, vůbec nesmrdí, spíš naopak. Přitom je možné představit si kozu jako velmi elegantně řešený stroj na sekání trávy a hnojení půdy, se kterým je ale starost, aby byl v teple a měl dostatek paliva. Má také jednoduchý signalizační systém (mečení), jímž podává zprávy o udržovacích nárocích. To záleží, jak si představujeme sami sebe. Kočky mám velmi v oblibě a mám s nimi tak nějak něco společného. Jsou chytré a odmění vás mnohonásobně tím, co jim darujete. Já je miluju, chráním, hladím a maminka jim dává najíst. Proto jsou tak věrné, mazlivé a pokorné. Ale budete-li na ně dostatečně dlouho zlí a budete-li je bít, budou se vás bát, nepřijdou se pomazlit, budou vás škrábat a pokud u vás vydrží, možná vám budou dobré už jen na to, abyste je prodali do čínské restaurace, kde je nakrájí do Kung pao. No pardon, to ode mě nebylo hezké, stejně jako je to zločin od těch, kteří to dělají. Když ale já mám rád upřímnost. Upřímnost je pravda, pravda je svoboda, svoboda je láska, láska je život.

Ještě se chci zmínit o našem papouškovi, rozčepýřené korele Filípkovi. Když jsme si ho přinesli domů, byl vystrašený a na každého jenom syčel. Neměl jsem ho rád. Ale brzy se mi zdál roztomilý a legrační. Začali jsme na něj mluvit, zpívat a pískat melodie. A protože má také každodenní přísun slunečnicových semínek, rád dává svou radost najevo. Umí krásně zpívat jednoduché trylky a dělá legrační zvuky. Má rád, když mu odpovídáme co nejlaskavějším hlasem, to pak zpívá čím dál melodičtěji. Vždycky mě rozesměje a rozveselí. Myslím, že nás zvířátka ještě hodně překvapí stejně jako Země sama. Delfíni a sloni mezi sebou telepaticky komunikují a delfíni mají složitý jazyk, jehož prostřednictvím se navzájem identifikují jmény a oznamují si například záměr lovit nebo si takto předávají lásku či strach. Jejich jazyk obsahuje jak verbální, tak i nonverbální prvky. Jsou to různé druhy pískání a zvuky mimo dosah našeho sluchu, také různé pohyby a emoce, které mezi sebou přímo cítí. Kdo to chce uvidět, ten to opravdu spatří. Je smutné, že je zvíře v našich zákonech definováno jako věc, kterou lze vlastnit. Ale no tak nebuďme směšní, zvíře nemůžeme opravdu vlastnit. Je s námi dobrovolně, může se rozhodnout odejít a také se může rozhodnout umřít. To je jeho svoboda. Kdo věří, že může cokoliv vlastnit, je sám vlastněn státem, rodiči nebo partnerem. A to je velmi nepříjemné.

To mě přivádí k našemu lidskému tělu. Do nedávna jsem se styděl za tělesnost a nejvíc za svoje vlastní tělo. Proto jsem zatracoval pozemskou trojrozměrnou realitu a upínal jsem se pouze k realitě bez prostoru a času. Stejně tak jsem se styděl za logiku a racionalitu, kterou jsem si spojoval s materialismem. Tak z toho už jsem vyrostl. Bez myšlenek by byl náš svět k zbláznění extatický, rychlý, nepostižitelný vír emocí, který by nemohl mít žádnou strukturu a proto by nemohl držet pohromadě. Naproti tomu svět myšlenek bez emocí by byl daleko strašlivější než svět v románu 1984 od George Orvela. Tím chci říci, že bychom si svého těla měli navísost vážit. Je to drahokam a nástroj, který nám přinese prožitky, jaké si jen jsme schopni představit. Každá naše buňka si je vědoma sebe samé a se všemi ostatními buňkami tvoří dokonale propojený celek. Naše tělo stejně jako veškerá hmota je jen zhuštěná a zpomalená energie, o čemž byl přesvědčen i Albert Einstein. To, že je celý vesmír, veškerá hmota a každá částečka v neustálém pohybu, fyzika dokazuje. Čili vesmír je energie v pohybu, kterou formují myšlenky a emoce do poznatelného tvaru. Z toho vyplývá, že naše tělo vypadá podle toho, co jíme a co si myslíme a co cítíme ve vztahu k sobě. Máme také dar hlasu, slov a zpěvu, čehož si velmi vážím. Láska, zvláště pokud jí prožíváme v těle, je čirý oheň, to všichni víme. Podle toho, jak se máme rádi a jak jsme otevření světu, ten oheň neustále proudí naším tělem a jsme nebo nejsme dokonale zdraví. Pokud energie neproudí volně, oběví se nemoc. Tak se promítají naše bolesti z našich vztahů a strach z různých věcí. To je celé tajemství nemoci.

Naše tělo je velmi pozoruhodné a těší mě, že také jedno vlastním.
Co je Země? Tak na to si každý z nás dříve nebo později odpoví. Všichni víme, že je velmi velmi krásná a také životodárná. Je také velice živá a já tvrdím, že je to nádherná, velmi láskyplná, trpělivá a moudrá bytost. Lze to cítit. Lze s ní dokonce komunikovat. Vědci na to pomalu přicházejí. Přírodní národy po celém světě si tento fakt dávno uvědomují jako samozřejmost a mi to můžeme cítit hned teď.

Na závěr chci požádat všechny, kdo tu mají svůj domov, aby na něj více mysleli a chránili jej. Co se stane, když si člověk, sedící na stromě, uřízne větev, na které sedí? Co se stane, když si otrávíme vzduch a vodu, vypleníme lesy a půdu zastavíme domy? Spadneme tak jako z toho stromu a bojím se, že dno je velmi hluboko.
Naše krásná matka Země nese jméno, které dostala od starých Řeků, Gaya.
"Milá Gayo, chvála Tobě"

 


Komentáře

1 punerank | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:29 | Reagovat

Jak tu má člověk komentovat tak rozsáhlej článek, nevíš? skoro měl mít pět dílů!
Zaprvé děkuju za popis moře - u žádnýho jsem zatím nebyla. myslela jsem si, že ani nechci,ale dostkrát se mi už o něm zdálo a líbí se mi jemný písek i vlnky, prej se v moři jinak plave. Jeví se tak mile nevyspytatelně, živě! jen bych nerada potkala nějakou zlou medúzu nebo mořskýho ježka ostnatýho, auuuuu! Ségra ve španělsku se koupe v moři často, píše mi a zlobí mě tím:) Taky mě informuje, jak tam místo vánočních stromků zdobí palmy a ony pak pěkně svítí, ségra ví, jak tohle ráda čtu:)
Jakou má koza srst, hrubou? hladila jsem jen ovečku, je pěkně huňatá a byla taková hodná a vůbec se nebránila, dala se nosit. signalizaci:))) měla zrovna vypnutou:! O delfínech se říká, že jsou velmi inteligentní. Mám ráda cestopisy a knihy plné zvířat, třeba Hledání ráje, můj život s gepardy mě docela uhranula. taky různý Durrelovky a Herriotovy příhody!
K té zemi - dostala jsem v žertu pozemek na měsíci, je to jen papír, ale ráda si představuju, jak tam letím. Než pomyslím na návrat na zem, usnu!
Líbí se mi jehličnany, ale musím je čekat, počítat s něma. jednou jsem byla moc zvědavá co je v Davidově balíku, kterej dostal a ona tam byla větev jalovce - to byl podraz a hodně peprně jsem nadávala rovnou na ulici. ale pak jsem promnula ty jehličky a pěnkně pak voní prsty a tak krásnej osvěžovač vzduchu byc chtěla mít a trošku ho rozprášit do vzduchu před spaním.
Pokud není třeba se soustředit, mám ráda ten útlum, kterej vytváří sníh, všecko je jakoby ukrytý a přitom blíž! moc se mi líbí zasněžený větve. nebyla jsem nikdy na horách, ale ten klid, naplněnost pokorou a rozhled - to musí být!!!
mám raději hafany než kočky, i když ty jsou něžnější, ale někdy i zákeřně sekaj drápkama. hafani jsou takoví kontaktní, zvukoví! taky se dají líp ovládat, což je spíš pohodlný než dobrý, ale funguje to!
Naši měli papouška a byl sprostej, čemuž se nedalo divit vzhledem k prostředí, ve kterým žil! Jenže když pronesl: ptáčku, miláčku, dobrý den, zobl tě a pokračoval - neštípej pičooo, po chvíli nevíry jsem se musela zasmát. on tak ale říkal i dětem, nezdvořák. Známí měli papouška Žaka a ten byl nepopsatelnej - bohužel fixovanej na jednoho člověka, neměl rád hluk a cestování, odloučení, přesto byl úúúžasnej. on sám obsáhnul celičký divadlo. Vytáčel telefonní čísla, znal milion melodií, zvuků, hlasů a slov. alarmy, minutník, siréna, kýchal kašlal, křičel v noci góly, loučil se, když sis bral bundu, otevíral pivo, nechtěl se předvádět, když jsem nahrávala a to mě na něj mrzí! Jen o něm by se dal napsat článek. takovej blázínek do nepohody.
K tomu vlastnění čehokoli - když si připomenu, že cokoli platí Bohu, líp se k tomu chovám a víc mi na tom záleží. Jen k uklízení se přemlouvám tak jak tak!
Už končím, ať nadále vzkvétá tvá Měsíční krajina!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama