Říjen 2012

Rozhovor s Táňou Fischerovou, kandidátkou na prezidenta

29. října 2012 v 22:04 | Luky
Vážení čtenáři,
cítím, že je třeba udělat pro pozitivní změny něco hmatatelného a protože se blíží první přímá volba prezidenta, příležitost, abychom společně něco málo rozhodli, začal jsem se zajímat o kandidáty na prezidenta. Mým měřítkem je hlavně intuice, pocit, jaký se mě zhostí, když slyším někoho z kandidátů mluvit, dojem z myšlenek, které prezentují. Pochopitelně spoléhám i na logické myšlení, kterému se snažím podrobit každou myšlenku, každou nabízenou vizi, ale intuice je jediné měřítko, na něž se můžu spolehnout, pokud jde o politiku. Politici lžou a neplní sliby, manipulují s námi... to je známá věc. Miroslav Kalousek umí inteligentně vysvětlit svoje názory, mnohdy dokonce dávají na první pohled dobrý smysl... a přesto vím, že lže, až tiskne, a blaho celku je to poslední, na čem by mu záleželo. Proto se tedy řídím srdcem a to se celé rozzáří, pomyslím-li na paní Táňu Fischerovou. Hned cítím, že říká pravdu, poznám, že žije velikým soucitem a přitom vládne skutečnou silou a odhodláním. Její názory se mnou souznějí a vize, kterou nabízí, mě uvádí v úžas, neboť jsem si nebyl do nedávna jistý, je-li vůbec monžé takové věci říkat v médiích, natož může-li existovat prezident, který by takové ideály zosobňoval a prosazoval. Divím se tomu, ale někdo takový přecejen je. Aspoň já věřím, že tomu tak je u paní Fischerové. Proto jsem podepsal petici na podporu její kandidatury a chci pomoc tpři sbírání dalších podpisů. Je čas ještě do 2. 11. nasbírat nějaké podpisy. Musí jich být 50 000, aby mohla kandidovat. Neprobíhá žádná placená kampaň, skutečná změna totiž může přijít jen ze srdce, jen silou jednoty, nestačí jen sehnat peníze. Každý se musí rozhodnout, čemu věnuje svůj kousek moci.
Včera jsem byl na demonstraci na Václavském náměstí v Praze a měl jsem nečekaně příležitost setkat se s paní Fischerovou osobně a popovídat si s ní. Můžu potvrdit, že z ní vyzařuje nesmírný soucit, pochopení, kombinované s pevnou, až tuhou silou a odvahou. Cítím také, že má jasnou vizi a stojí za ní minulé činy, což je neméně důležité. Natočil jsem s ní krátký amatérský rozhovor. Chtěl jsem zaznamenat naše sdílení, ukázat paní Fischerovou v její přirozenosti v naději, že také pocítíte její pokoru, něhu a sílu. Tady je ta nahrávka:
https://dl.dropbox.com/u/18700232/Rozhovor%20s%20pan%C3%AD%20Fischerovou.mp3
s láskou váš
Luky

Navigační systém

8. října 2012 v 23:23 | hádě octové |  Články starší čtyř let
No, tenhle článek je prostě divný... a já sám jsem byl taky dost divný... Nepřijímá se mi lehce moje tehdejší verze... zvlášť když o sobě vím to, co vy asi nevíte, jak jsem se tehdy choval, co jsem si o sobě myslel... Ale psal jsem tam tehdy o jednom zajímavém jevu. A taky bych rád ukázal, jak jsem se změnil ve způsobu psaní i obecně. Už tento článek znovu vyhrabávám podruhé, původně jsem ho napsal v roce 2008. Prosím, bu´dte obzvlášť schovívavý k mé tehdejší namyšlenosti a hlavně zaslepenosti. Myslel jsem, že je všechno směšně jednoduché, že stačí mezi řečí pronést afirmaci a hotovo. Ale co... všichni se vyvíjíme. Už vidím námět na další článek. ;)

******

Co se to děje? Já se nestačím divit. Jak jsem nedávno na Cestách duší psal, jsem jako velká cibule a snažím se oloupat. Že už jsem těch šlupek oloupal plný hrnec, o tom svědčí moje bolístky, však opatrně se hojící. A nelhal jsem ani o tom, že si to začínám nezřízeně užívat.

Teď je tu zase vzrušující archeologický nález - můj svět po tmě.
Kdybych se viděl tak před dvěma lety, nebylo by nijak těžké přesvědčit mě, že jsem se už ale fakt úplně zbláznil.
V šesti letech jsem přišel o zrak. a od té doby vedu urputnou válku proti "slepotě". Upřímně se nenávidím za to, že jsem nevidomý. Popírám to, jak můžu. Ale pořád je to pravda. Jak nerad to přiznávám...
Stydím se za komunitu nevidomých, protože velká spousta těch lidí se chová nemožně.
ale... před chvílí jsem si nostalgicky zavzpomínal na staré časy, když mi bylo tak dvanáct. to jsem do tohohle světa nevidomých byl celý ponořený. a... světe budeš se divit... mě se snad stýská?
Ne po té minulosti, po tom, co se stalo, po těch zážitcích... Spíš se mi stýská po mém světě po tmě. Něco se mi na tom líbí.

Udělal jsem radikální změnu: už třetí měsíc chodím bez bílé hole. Jak to slovo nenávidím!!!! hůl!!!! A jak se mi ulevilo, když už jí nemám :-)
Asi vás zajímá, jak se tedy můžu orientovat a nezklamu vás, je v tom cosi tajemného, (právě jak to mám rád...) Objevil sjem totiž dar, který je tak nesmírně cenný, že bych ho radši ani neměl pojmenovávat. Je to něco jako moje vnitřní navigace. Přišel jsem na to asi před rokem, když jsem se na cestě do obchodu ztratil. Legrační, ne? Bydleli jsme v maličké vesničce, kterou obývalo sotva víc než sto padesát obyvatel a sotva padesáti z nich bylo méně než padesát let. do malého obchodu s překvapivě pestrým výběrem a s věčně špatně naloženou prodavačkou, což už bylo ovšem méně příjemné překvapení, jsem chodil zkratkou kolem potoka po úzké, často zablácené pěšince. Nijak náročná cesta, když ovšem pomineme reálnou šanci uklouznout a vykoupat se ve znečištěném potoce a hledání pěšinky. Vejít na pěšinku pro mě znamenalo křížem krážem projít - jak to nazvat - travnatou plochu se stromy, po krajích porostlou všelikými křovisky. Protože jsem se musel vyhýbat stromům, bylo snadné ztratit směr, šlo to tak lehce, až mi to snad někdo jako třeba skřítkové, kterých tam musela být spousta, dělal naschvál. Tak si mě představte, jak se tam motám s igelitkou v ruce, opisuju divné křivky, jak se snažím najít tu zatracenou cestičku... Když už takhle strávím pět minut a po té, co jsem se neúspěšně pokusil zachovat klid a následně nezachovat klid, už to nevydržím a poprosím Boha o pomoc. Tady si dovolím malou odbočku přímo k Bohu. Už delší dobu mu neříkám bůh, vlastně se mu snažím neříkat nijak, protože to není člověk, není mužského pohlaví (jenom) a vůbec není taková, jak si ji představují náboženství, (prosím, říkejme tomu náboženství, i když bych to nazval spíš promakanou metódou, jak z lidí udělat hloupé, bojácné ovce a ovšechno je ožebračit...). Než dopustit, aby si někdo Boha, kterého vnímám, překroutil do té krvelačné a žárlivé bestie, zvané hospodin, to radši mluvím rovnou o lásce, což je přece synonymum.

Ale když se člověk vsteká nad takovou idiotskou situací, jako že neumí dojít do krámu, prostě poprosí Boha. A víte, jak mi Bůh pomohl? Inspiroval naše kachny, aby začaly kvákat nebo co to vlastně dělají, a tak jsem se lehce zorientoval podle toho zvuku. bylo je totiž slyšet až k potoku. To mě rozesmálo, nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, že jsou naše legrační čínské kachny součástí boha.

Na příští cestě do obchodu jsem vyzkoušel podivuhodný experiment s kódovým označením Prasklice research. Řekl jsem si: "budu se řídit intuicí a nechám se dovést přímo na tu pěšinku, aniž bych se jinak snažil orientovat." Já vám nevim, život je tak divnej. ale vážně, taky někdy obracíte oči v sloup, jak je život neuvěřitelně divnej? Jak dlouhou dobu jsem se cítil divně při chůzi... Šlo se mi nepohodlně, jako by mě to táhle spíš trochu doleva, pak zase doprava, cik, cak, cik, cak... říkal jsem si, že bych se měl pořádně protáhnout a trochu si třeba zaběhat, zlepšit si fyzičku. Ani ve snu by mě nenapadlo najít v tom svůj navigační systém. To mě napadlo až mnohem později na téhle cestě do obchodu. Nejen že to nebyla obyčejná slabost, opravdu mě něco postrkuje, jak je potřeba, dokonce nejkratší cestou k vytčenému cíli. Teď už mě to i směruje kolem překážek, které mám v cestě. Jde jen o to co nejvíc zjemnit a zaostřit vnímání, abych dostatečně jasně a včas rozluštil jemné signály. Když se takhle nechám vést, najednou prostě dostanu chuť jít trošku vlevo a v srdci cítím napětí, stuhnutí. Pro ověření si představím několik směrů a sleduji ten pocit. Někdy se ještě zintenzivní a když vyzkouším ten zprávný směr, takže v tomto případě doleva, napětí zmizí. No že je to zázrak? Už mnohokrát jsem se takto dostal přímo k cíli, poprvé přímo na začátek pěšinky a to přesto, že jsem často měnil směr.
Takže teď, když chodím bez bílé hole, zcela se spoléhám na svůj navigační systém a taky na zbylou schopnost rozeznat světlo a stín. Je to někdy tak vyčerpávající, že bych to skoro vzdal, ale pak si uvědomím, že si to jen stěžuji, když se zaměřuji na myšlenky strachu a jím maso. Pokračuju v uzdravování, i když jsem třeba na pokraji sil, třeba už jen pro ten pocit svobody, pocit, že jsem normální... Chodím čím dál jistěji, takže se ke mně kolemjdoucí většinou chovají jako k běžnému, normálnímu člověku. Někdy mi ani nechtějí pomoct, když to zrovna potřebuju, ale to mám smůlu. Když používám oči naplno, taky mě nikdo nevodí přez silnici a nevrážím do lidí.

Je to tak veliký pokrok! Stávám se zcela zdravým a znamená to jít do hloubky, ponořit se do sebe jako snad nikdo jiný, jít za všechny meze, prozkoumat úplně všechny svoje stránky a zvláště ty stinné, přijmout je a najít dar, který skýtají. Ani nitka nezůstala suchá, každá emoce vyleze napovrch, ať chci nebo nechci. Prozkoumávám každý svůj názor, reviduji každý vztah a všechno měním na lásku, svobodu, radost, něhu, přijetí, hravost a mír. Můžete mi v tom nějak poradit nebo pomoci? Jak otevřít tzv. třetí oko? Jak rozpustit staré křivdy, které halí srdce do šedých mraků?
cítím, že je třeba ještě něco prožít, než začnu zase vidět. Proto mě teď přitahuje svět po tmě, mám tam kus svojí duše a ta chce vyprávět o tom, jaké to je nevidět.

p.s. Hanko, ty neuvěřitelná léčitelko bolavých srdcí, máš pravdu. Afirmace "dívám se něžně a laskavě" funguje zázračným způsobem. Hned při pronášení této věty sleduji, jak odchází bolest očí a vnímání se zostřuje. Díky, tisíckrát díky. :-d


Chuť básnit

8. října 2012 v 22:58 | hádě octové |  Články starší čtyř let
Tuhle... asi báseň jsem napsal jednoho obyčejného odpoledne, někdy v roce 2006, myslím... Prováděl jsem takové cvičení z článků o Boží vůle. Sojoval jsem se s nádhernou energií, která jemně, ale rychle transformuje. Takhle jsem ji popsal.

****

Sedím na zemi ve svém pokoji. Kolem mě zrní bublinky ze světla a čehosi měkkavého. Vlastně to nejsou bublinky, chvilku tak vypadají, to ano, ale zdá se, jako by měly mnoho kůží a nožiček, které tu prudce, tu zvolna rostou a zase ubývají. Jsou stříbřité a vydávají lesk tak nádherný, že se nedá běžnými prostředky popsat. To stříbření není jen pouhá barva a lesk není jen ubohé blýskání. Tyhle blesky mají i svou vůni, chuť, teplo a měkkost a téměř neslyšné harmonické blyštění a cinkání jako fantasticky malinké penízky, šupinky, motýlí křídla, zlatý prášek rozsypaný všude, kam se podíváš, když se podíváš. Měňavé kuličky, bublinky, mincičky a zrnéčka cinkají jako devítidimenzionální popílek sypající se časoprostorem i mimo něj, vonějí po lentilkách, cukrkandlech a cukrblicích; po hřejivých pampeliškách i důstojných kopretinách. Svítí po pozlátku na bonbonech na vánočním stromečku, po křišťálech a jiskřivých neonech tužeb, po spříznění zářících z očí těch, již našli cestu k nalezení klíčů od univerza. Sálají domáckým teplem soudržné rodiny a zároveň můžeš všemi smysly postřehnout jak chladí, vábivě a přitom s ledovou něžností zde na Zemi vlastní snad jen pavučinám. Chutnají jako narozeninový dort od nejlepších přátel, jako lesní jahůdky, které sbíráš se svou jedinou a nejlepší kamarádkou, s dívčí polovinou své existence jen tak z chuti bláznit. Voní jako první cukrová vata, kterou ti koupila maminka, šťastná, že tě má, jako vlásky mladší sestřičky, která si právě přišla poplakat, pro útěchu a povzbuzení.

Jsou to skvostná kvítka nejčistšího božství, mocná neohraničená příze vší existence. Jsi její a ona je tvoje, tvoří plus i minus, zlo, dobro i nicotu. Dříve nebo později začneš i ty toužit poznat tyhle bublinky, věř, že stačí jen velmi málo - rozhodnout se.

Chválím tě, Země má

8. října 2012 v 22:32 | hádě octové |  Články starší čtyř let
Rozhodl jsem se, že sem dám nějaké hezké nebo zásadní články z mých předchozích blogů, které jsem v afektu smazal. Nebylo lehké je sehnat, ale naštěstí na Cestách duší ještě zůstaly, přestože si autor neváží sám sebe a nenechal si ani kopie na památku. Tento exemplář je prosím velmi důležitý, protože po napsání této maturitní slohové práce jsem si uvědomil, že mám talent an psaní a začal jsem publikovat. Krátce na to jsem založil i vlasntí blog Dotyk něhy. Příjemné počtení a buďte schovívaví, je to z roku 2008.

***********

Drazí spoluobyvatelé této zázračné planety, mám radost, že se můžu pochlubit, na jakém místě žiju a jak se mi tu líbí. Hraji tu svou roli v pestré mozaice života. A povím vám, je to velmi bohatý příběh. Se všemi zápletkami, dramatickými chvílemi a s láskou, té není nikdy dost.

Země, kromě toho, že mě živí, může také nabídnout krásnou rostlinnou a živočišnou říši.
Zázračné je už jen to, jak sama Země funguje a žije. Jak příroda vždycky ví, co je pro ni nejlepší.
Pojďme se společně podívat, jak vypadá náš domov.

Velmi stručně a stroze řečeno, Země je obrovská koule, na pólech trochu zploštělá, o průměru asi dvanáct a půl tisíce km. Bývala tu jediná veliká pevnina, zvaná Pangea, kterou omýval jeden oceán. Jak přešlo pár milionů let, něco málo dopadlých meteoritů a něco tektonických změn, máme dnes šest kontinentů, čtyři oceány, spousty ostrovů a poloostrovů, řek, jezer a moří. Už v osmi letech jsem viděl Středozemní moře zblízka. A byl jsem... unešený.
Pravda, musel jsem si zvykat, že je moře nechutně slané a pálí z toho oči, ale za to mě okouzlily vlny, které se přes mě převalovaly jednou s vervou, mocně, mohutně jako život sám, jindy mě pohladila malá elegantní "vlninka". Všechny nádherně šuměly a stále mě překvapovaly svou náhlostí, člověk nikdy neví, odkud přijdou a kdy ho povalí. Bylo to v Itálii na písčité pláži. Byla tam pláž, prostě celá, celičká z písku. Ten písek je jemňounký a sypký, můžete se do něj celí zahrabat, sypat si jej na tělo, stavět hrad nebo třeba bábovičky. Je i v moři na dně. Dno je také pokryté všemi možnými mušlemi a lasturkami, v některých dýchá maličký křehoučký tvoreček. Moře je velmi velmi živé. Když jsme u vody, mám rád i tu sladkou, přestože jsem se v ní několikrát málem utopil. Fascinuje mě, že voda tvoří dvě třetiny našeho těla a stejně tak dvě třetiny povrchu zemského. Voda nás živí a je také vědecky dokázáno, že reaguje na zvuk, čili také na zpěv a pronášená slova. Je tedy velmi důležité, jaké máme myšlenky a jak mluvíme. Tím přímo ovlivňujeme a měníme svoje tělo. To mě prostě ohromuje.

Na horách jsem byl několikrát a většinou to bylo v zimě. Přiznám se, že lyžování není můj koníček a na sníh se radši dívám. Mám rád jeho bílou záři a je zvláště hlubokým zážitkem jít např. na Štědrý den čerstvě napadaným sněhem mezi stříbřitými jehličnany. Na horách je ale něco zvláštního. Cítím se tam jinak, je to jako vystoupit z autobusu v zemi, kde jsem poprvé. Je to pocit, že je příroda blízko. Asi proto se mi na horách chce buď hodně brečet nad bolestmi, které se vynoří, nebo onemocním. Už je to pro mě pravidlem.

Rostliny. A nezapomínejme také na květiny, kytky, keře, křoviska, stromy, trávu a všemožné jedlé plody. Je to zázrak tvoření. Mám doma plno pokojových kytek. Mám je rád, ale někdy je zapomenu zalít. Ještě že mám spolehlivou maminku, která se o to postará. Kromě toho ale na jaře a v létě rád ležím v trávě nebo si rád sednu pod strom. Mám rád jehličnany, ale také vzrostlé, mohutné stromy. Stromy jsou dalším zázrakem. Jsou živí. Tím myslím opravdově živí. Znamená to mnohem víc než kus dřeva, který roste, roste až je zralé na pokácení. Strom dýchá, plodí, trpí chorobami a neduhy a má také svou mízu, která ho drží při životě. Je domovem mnoha tvorů a malých potvůrek a kromě toho, tomu, kdo si stromů váží, dají mnoho lásky a síly. Já to cítím a prožívám. Jednou jsem také potkal devadesáti dvou letého pána, který rád hrál fotbal a byl tak vitální jako málokterý čtyřicátník. Řekl mi, že si bere sílu ze stromů. Od té doby si stromů vážím. Je známo, že téměř každá bylina ovlivňuje lidské zdraví, proto se využívá jejich léčivých účinků, ale i těch jedovatých. Když si lehnu na louku a odpočívám, cítím přítomnost všech těch rostlinek. Je to jako být vedle dívky, ke které se toužím víc přiblížit, cítím velmi zřetelně její dívčí vůni a její neopakovatelnou dívčí přítomnost. takhle můžu vnímat rostlinky, lidi a také jména, hlasy a slova - ty mají pro mě i svou barvu. O kopřivy se dá pěkně popálit a o růži popíchat. Jenže v kopřivách jsou látky, které blahodárně působí na pleť a na vlasy. Mimochodem se přidávají do velikonoční nádivky. No a řekněte, umíte slovy vyjádřit tu nádheru, kterou dýchají, znějí a kterou se skví růže? Život je celý takový. Zbývá si jenom vybrat, chcete se o život popíchat nebo toužíte žasnout nad jeho dechberoucí krásou? Je to na nás, co si zvolíme?

Zvířátka - to je jako další svět mezi mnoha světy. Měl jsem to štěstí být jim od malička nablízku. Děkuji za to své rodině. I teď jsem obklopený kočkami, psy, drůbeží a králíčky. Máme také kozu, což je milé zvířátko, citlivé a věrné, a představte si, vůbec nesmrdí, spíš naopak. Přitom je možné představit si kozu jako velmi elegantně řešený stroj na sekání trávy a hnojení půdy, se kterým je ale starost, aby byl v teple a měl dostatek paliva. Má také jednoduchý signalizační systém (mečení), jímž podává zprávy o udržovacích nárocích. To záleží, jak si představujeme sami sebe. Kočky mám velmi v oblibě a mám s nimi tak nějak něco společného. Jsou chytré a odmění vás mnohonásobně tím, co jim darujete. Já je miluju, chráním, hladím a maminka jim dává najíst. Proto jsou tak věrné, mazlivé a pokorné. Ale budete-li na ně dostatečně dlouho zlí a budete-li je bít, budou se vás bát, nepřijdou se pomazlit, budou vás škrábat a pokud u vás vydrží, možná vám budou dobré už jen na to, abyste je prodali do čínské restaurace, kde je nakrájí do Kung pao. No pardon, to ode mě nebylo hezké, stejně jako je to zločin od těch, kteří to dělají. Když ale já mám rád upřímnost. Upřímnost je pravda, pravda je svoboda, svoboda je láska, láska je život.

Ještě se chci zmínit o našem papouškovi, rozčepýřené korele Filípkovi. Když jsme si ho přinesli domů, byl vystrašený a na každého jenom syčel. Neměl jsem ho rád. Ale brzy se mi zdál roztomilý a legrační. Začali jsme na něj mluvit, zpívat a pískat melodie. A protože má také každodenní přísun slunečnicových semínek, rád dává svou radost najevo. Umí krásně zpívat jednoduché trylky a dělá legrační zvuky. Má rád, když mu odpovídáme co nejlaskavějším hlasem, to pak zpívá čím dál melodičtěji. Vždycky mě rozesměje a rozveselí. Myslím, že nás zvířátka ještě hodně překvapí stejně jako Země sama. Delfíni a sloni mezi sebou telepaticky komunikují a delfíni mají složitý jazyk, jehož prostřednictvím se navzájem identifikují jmény a oznamují si například záměr lovit nebo si takto předávají lásku či strach. Jejich jazyk obsahuje jak verbální, tak i nonverbální prvky. Jsou to různé druhy pískání a zvuky mimo dosah našeho sluchu, také různé pohyby a emoce, které mezi sebou přímo cítí. Kdo to chce uvidět, ten to opravdu spatří. Je smutné, že je zvíře v našich zákonech definováno jako věc, kterou lze vlastnit. Ale no tak nebuďme směšní, zvíře nemůžeme opravdu vlastnit. Je s námi dobrovolně, může se rozhodnout odejít a také se může rozhodnout umřít. To je jeho svoboda. Kdo věří, že může cokoliv vlastnit, je sám vlastněn státem, rodiči nebo partnerem. A to je velmi nepříjemné.

To mě přivádí k našemu lidskému tělu. Do nedávna jsem se styděl za tělesnost a nejvíc za svoje vlastní tělo. Proto jsem zatracoval pozemskou trojrozměrnou realitu a upínal jsem se pouze k realitě bez prostoru a času. Stejně tak jsem se styděl za logiku a racionalitu, kterou jsem si spojoval s materialismem. Tak z toho už jsem vyrostl. Bez myšlenek by byl náš svět k zbláznění extatický, rychlý, nepostižitelný vír emocí, který by nemohl mít žádnou strukturu a proto by nemohl držet pohromadě. Naproti tomu svět myšlenek bez emocí by byl daleko strašlivější než svět v románu 1984 od George Orvela. Tím chci říci, že bychom si svého těla měli navísost vážit. Je to drahokam a nástroj, který nám přinese prožitky, jaké si jen jsme schopni představit. Každá naše buňka si je vědoma sebe samé a se všemi ostatními buňkami tvoří dokonale propojený celek. Naše tělo stejně jako veškerá hmota je jen zhuštěná a zpomalená energie, o čemž byl přesvědčen i Albert Einstein. To, že je celý vesmír, veškerá hmota a každá částečka v neustálém pohybu, fyzika dokazuje. Čili vesmír je energie v pohybu, kterou formují myšlenky a emoce do poznatelného tvaru. Z toho vyplývá, že naše tělo vypadá podle toho, co jíme a co si myslíme a co cítíme ve vztahu k sobě. Máme také dar hlasu, slov a zpěvu, čehož si velmi vážím. Láska, zvláště pokud jí prožíváme v těle, je čirý oheň, to všichni víme. Podle toho, jak se máme rádi a jak jsme otevření světu, ten oheň neustále proudí naším tělem a jsme nebo nejsme dokonale zdraví. Pokud energie neproudí volně, oběví se nemoc. Tak se promítají naše bolesti z našich vztahů a strach z různých věcí. To je celé tajemství nemoci.

Naše tělo je velmi pozoruhodné a těší mě, že také jedno vlastním.
Co je Země? Tak na to si každý z nás dříve nebo později odpoví. Všichni víme, že je velmi velmi krásná a také životodárná. Je také velice živá a já tvrdím, že je to nádherná, velmi láskyplná, trpělivá a moudrá bytost. Lze to cítit. Lze s ní dokonce komunikovat. Vědci na to pomalu přicházejí. Přírodní národy po celém světě si tento fakt dávno uvědomují jako samozřejmost a mi to můžeme cítit hned teď.

Na závěr chci požádat všechny, kdo tu mají svůj domov, aby na něj více mysleli a chránili jej. Co se stane, když si člověk, sedící na stromě, uřízne větev, na které sedí? Co se stane, když si otrávíme vzduch a vodu, vypleníme lesy a půdu zastavíme domy? Spadneme tak jako z toho stromu a bojím se, že dno je velmi hluboko.
Naše krásná matka Země nese jméno, které dostala od starých Řeků, Gaya.
"Milá Gayo, chvála Tobě"


Toulky

4. října 2012 v 0:02 | hádě |  příběhy

Citronem strnulé, mandlemi zklidněné, purpurem ohřáté, jehličím poblouzněné… vánoční ozvěny. Dotkly se mého pokoje a mně se chtělo žít. Žít opravdově.

"Cus jak je?" píše mi kamarád přes chat. Vždycky se leknu, když slyším, že napsal. Konverzace, telegraficky stručná, mě děsí svou strojovou prázdnotou. Vyměníme si pár zpráv, ujistíme se, že život jakžtakž ujde a když se i pro tentokrát dostaneme k počítačům, začnu mít internetu dost a zaklapnu víko notebooku. Stejně mě bolí hlava z toho, jak hodiny a hodiny poslouchám syntetický hlas. Dnes jsem u toho zase strávil celé dopoledne. Chtěl bych něco dělat… ale co? Probleskne mnou vzpomínka na hádě: "co asi dělá? Nemá čas, ale ona se ozve… Všichni jsou tak daleko…" Už přichází to známé rozechvění na srdci, hrdlo se stahuje, ale já dnes nechci brečet. Musím z toho ven. Musím ze všeho ven. Zaposlouchám se do okolního dění. Na chodbě kdosi opouští pokoj naproti a je slyšet spěšný rozhovor. Slábne a utichá, když za sebou zabouchnou dveře, co vedou na schody. Tělem se mi rozlije pocit úlevy. Konečně ticho, konečně trocha soukromí. To by se dalo využít… Vstanu a zamykám dveře. Mám intimní pocit, jako bych se tu chtěl svlékat. Jestli mě tu někdo najde za zamčenými dveřmi, tak je jasné, co ho hned napadne. Usmál jsem se tomu pomyšlení. Lehnu si na podlahu, kamsi mezi kulatý skleněný stůl a skříň, která je vedle dveří. Ruce a nohy pohodlně natáhnu, jako bych spal, a špitnu: "prosím o reiki." V tom okamžiku se rozproudí životodárná síla a koluje celým mým tělem. Vlastně koluje i celou mou duší. Za chvíli mi bude dobře. "Andílci, kde jste?" Moc je necítím, ale slabá vlídná přítomnost se zaregistrovat dá. "Vezměte mě někam, kde je dobře. Prosím…. prosím." Je mi pěkně, jakoby mě někdo zabalil do teplé deky a zatopil v krbu. Jakoby v kuchyni babička dělala snídani a povídala si s jednou ze sedmi koček, které sedávaly na židlích, na ledničce, na pračce či na dvířkách od pece. "Kdyby tu tak byla ta naše bábuška…"

Nasávám vůni topinek a smažené slaniny a sliny se sbíhají. Poslouchám, jak si babička pobrukuje, zatímco pobíhá po kuchyni: "papapa pá pa pá, papapapá… Zrrrzi, nebuď drrrrzi… čičičičiči…" Cítím dokonce, jakoby na mně ležela tlustá duchna, pod kterou jsem kdysi spával, když jsem jezdil k babičce. "Kde já to vlastně sem?... Jsem nějak moc bdělý, všechno je tady nějak doopravdy… Babi?"
"No, Luuky puky, ty už si vzhůru? Dáš si čajdu?"
Jsem v naprostém šoku. Ona se mnou mluví? "Babi?!"
"Copak?" odpověděla babička a položila talíř na stůl, který sotva stál na čtyřech chatrných nohách, okousaných a oškrábaných od koček, jak si na nich brousily drápky.
"Ty žiješ?" ptám se konsternovaně.
"Čo bysom něžila? Dať ti k tej topinke cesnak?"
"Ale… já myslel, že jsi mrtvá…"
"No boha… Mám čas zomierať… Brka som natahla, ale si si predstavoval, že buděm po smrti len ležať hore kopitami?"
"Takže… ty jsi duch?"
"Da sa tak povedať… ale ty si teras to isté jako ja, duch."
Zírám na babičku, jakoby mi někdo při koupeili ukradl všechny šaty a já musel přojít celým domem až do spodního patra. Hlaovu mi rychle běží myšlenky: "duch? Babička je duch? Neměl bych se vlastně bát?..."
"Nie," přerušuje mě babička laskavě, "ma sa němusíš bať. Veť som to stále ja, nie?"
"Čteš moje myšlenky?" vykřikl jsem polekaně.
"Zrovna těba němusím poučovať o astralnom cestovaniu, pravda že? Aj tak so mnou celů dobu hovoríš v myšlienkach. Svoje telo si něhal tam kděsi v Prahe, na podlahe. Ale něboj sa, je pod ochranou."

Nastalo dlouhé ticho, jak jsem se snažil zorientovat v tom, co se stalo. Astrální cestování? Vážně?... "Babička je tady a já se ani nebojím. Vypadá normálně, jako živá. Jé, já vidím… já vlastně vidím! Cože?" Až teď mi to došlo a bylo to prostě neuvěřitelné. Těkal jsem pohledem sem a tam po celé místnosti, hltal očima barvy, všechny ty barvy kolem. V kuchyni to vypadalo tak, jak si to pamatuju, na okně brambořík… zrovna nafialověle kvetl. Na stole uměle bílý igelitový ubrus a ta stará známá červená cukřenka z plastu… U dveří žlutá oprýskaná lednička a na ní leží kočička… "Babi, to je Myška?"
"Nie, to je Čertina. Myška si našla inů babu jagu." Tomu jsme se zasmáli. Jak jsem se tak rozhlížel kolem a poslouchal jsem babičku, nezdálo se mi už tak důležité, že je tzv. mrtvá. Nevypadala jako ti tajemní našedlí duchové, které jsem potkával, nepůsobila nijak záhrobně. Vlastně i já sám jsem si připadal lehounký jako pěna, zmizel ten pocit těžkopádné tělesnosti. Jsem vlastně také duch, ale já se můžu vrátit k tělu, kdežto babička…
"Kdežto babička budě eště chviločku duchom, aby si odpočinula. A Lukypuky si teras vypije čaj a dá si so mnou snídani, aby mal dost síl."
"Tak jo, babi. Ani se nebudu ptát, jak můžeme jíst, když jsme duchové. Voní to hezky. Jé, ale maso já nejím…"
"Len si daj, kvuoli tomuto masu nič nězomrelo, to je priamo od pána boha."
Pochopil jsem to posvém. Maso vzniklo přímo z čisté energie, není to vlastně ani maso, jen tak vypadá, voní a chutná.

Tak jsem se zakousl do topinky, bohatě naložené volským okem, hořčicí a osmahnutou slaninou. Maso postrádalo zápach mrtvolnosti a nebyly v něm žádné známé pachutě, takže jsem si pochutnal. Žádné zvíře nezemřelo… Byl jsem spokojený. Babička v poklidu chroustala nakrájenou a bohatě opepřenou papriku a přikusovala svůj oblíbený chleba s Perlou. Když jsem si z talíře bral poslední imaginární plátek špeku, začala mě babička jemně popohánět: "tak, papej, ať si silný na ďalšiu cestu. Niekto ťa čaká…"
"Cože, já mám ještě někam jít?" podivil jsem se upřímně.
"No, ku mně si len zaskočil, aby si sa trocha aklomi… aklimiz… limatizoval," to zakoktnutí nás rozesmálo, "němohol si ísť len tak za elfami… je to tvoja prvé vedomé astrálne cestovanie."
"Za elfy? Cožee?" užasl jsem, ale cítil jsem, že je to pravda, že na mě kdesi blízko opravdu někdo hodný, vlídný čeká. Ani jsem se už dál neptal, bylo jasné, že brzy uvidím sám. Pomalu jsem se zvedl od stolu a upřel ještě jednou na babičku zkoumavý pohled, jako bych si jí chtěl celou, tak jak je, pečlivě uchovat v paměti.
"Tak Luky, měj se krásně a něboj sa už mrtvych… ja som stále s těbou. Zasa niekedy prileť. Nabudůce už něbuděm vypadat jako babička, ale jako mladá, zdravá žena."
"Chápu, babi… hraješ roli babičky, abych se nebál, takhle jsem zvyklý. Děkuju ti za všechno. Myslím, že už nebudu stejný."
Na to se babička zasmála a dodala: "a opovaž sa ma eště niekedy báť." Dala mi pusu a vše potemnělo.


Barevným cukříkem sypu si cestičku obrostlou bodláčím, obrostlou kvítečky. Kam mě to dovede, kam se mám ubírat, kdo mi to poví, jehličnany? Snad se už ukáže cosi v té mlze, snad mě už za ruku přeněžně chytí slabounce stříbřivé okamžiky.

"Ssssssssssssss…"
"Cože?!"
"SSSSSSSSSSS!"
"Jo to je had… ahaaa. Ahoj, hade! Kam jdeš?... lezeš… co mi sem lezeš?!"
"Nebuď drzzzzzzzej, duchu."
"Kdo je u tebe duch? Támhle někde mám tělo."
"S!" Nevím, znělo to asi jako uchechtnutí, "takžžže, pán je zzze Zzzemě, ccco?" syčivě štkal ten had, až to znělo dost jedovatě. Trochu jsem se proto zastyděl a vrátil se ke své dobře nacvičené zdvořilosti, která se na Zemi tak cení. "Promiň, hádku, já to tak nemyslel. Jsem nějaký rozdováděný. Pochop mě, jsem celý vyjukaný z toho astrálu… už jsem tu nebyl tak, tak dávno…" zasnil jsem se a automaticky jsem zvedl oči k nebi… Jenže nebe jaksi nevypadalo, jak jsem čekal. Bylo plné něčeho, co snad připomínalo mraky, jen poněkud hutnější mraky a navíc byly všechny ve tvaru trojúhelníku. Převládaly rovnostranné trojúhelníky, jen občas proplul nad mou hlavou nějaký ten rovnoramenný. Hned jsem začal přemýšlet o Pythagorově větě a s hrůzou jsem si uvědomil, že si nepamatuju Euklidovy věty… "Co by tomu řekla Hozová?" špitl mi v duchu škodolibý hlas.
"Hmmm… Pythhhaaaagorassssssssseš legrační, pozzzzzemššťane. Ale nemáme teď časss na vtípky. Sssem had. Dokonccce ssstrážžžný had. Nikoho zzzlomyssslnééhhho nebo úússskočnéého nepusssstíím. Nejsssi zzzlomyssslný?"
"Já ne, milý hade, já jsem hodný. Možná občas mám zlomyslné myšlenky, ale hned myslím na něco hezkého, aby ztratily moc."
"No, proto… ssssssss… to bych tě ušššštknul… jak jáá bych tě uššštknulsssss… Jsssi dobrý člověk. Takový sssse jen tak nevidí. Kdyžžž užžž sem někdo zzzzze Země vlezzze, tak je ssssamá zzlá myšlenka a to ho musssím uššštknout. No nitssssssss…" Zasyčel ten nazelenalý had a znělo to skoro vlídně, dokonce se mi zazdálo, jakoby se jeho klikatá čára tetelivě zavlnila. Za tichého sykotu se odplazil a zmizel z dohledu. Byl jsem stále překvapený, jak se tu tak zjevil. Po onom krátkém potemnění, když jsem se rozloučil s babičkou, jsem se nečekaně octl na louce, poseté modrozelenou trávou, seděl jsem a bylo teplo. Pak se hned zjevil had a ještě navíc mluvil… Myslím, že se ale zachvíli přestanu divit, v tomto světě je zřejmě možné všechno.

Notnou chvíli se kolem nic nepohnulo. Slyšel jsem jen šumění listí v korunách stromů, které majestátně obklopovaly louku. Zdálo se mi, že jemně pokyvují větvemi. Sem tam duclo do spadaného listí spadlé ovoce. Jeden plod jsem sebral ze země a chvíli ho převracel v dlani. Ovoce vypadalo jako vlašský ořech i se skořápkou, ale bylo měkké, skořápku jen připomínala svraštělá kůrka. Trochu jsem váhal, ale zakousl jsem se do toho zvláštního ořechu s pocitem, že se jistě stane něco dramatického. Nestalo se nic, k mému překvapení, za to jsem si pochutnal na ovoci. Těžko popsat, jak to chutnalo, nepřipomínala žádnou pozemskou chuť, snad jen trochu čokoládu a banán, ale spíš jakoby tyto dvě chutě byly královsky povýšeny do rytířského stavu. Byl to zážitek hodný pohádky. Babička mluvila o elfech… ale zatím se nikde nezjevovali a už jsem přemýšlel, jak bych je vlastně měl hledat… Řekl jsem si, že se vydám na cestu a než najdu elfy, tak si pečlivě prohlédnu ten kouzelný kraj.

Sešel jsem na okraj louky a mezírkou mezi stromy až na kamenitou cestičku. Šedé oblázky, jaké bývají na podobných místech, občasně zdobily červené kamínky. Připomnělo mi to pískoviště, na kterém jsem si kdysi hrával. Když jsem tehdy odhrabal trochu písku až do vlhkých vrstev, objevovaly se právě takové kamínky. Šel jsem po cestě svižným krokem a prozpěvoval jsem si písničku o Fantazánii, o zemi, kde bylo všechno možné. Všude jen dětské snění a hra, obyvatelé roztodivných tvarů a zvyků se radovali… ovšem, až do toho dne, kdy se stalo něco tuze smutného. Fantazánii zasáhla nicota. Šířila se do všech stran a pohlcovala kousek po kousku celou říši fantazie, až z ní nemělo zbýt nic. Smutná písnička… "V úkrytu otevírám tajemnou knihu, co je v ní napsáno, tušit nemohu. Zavírám oči, nevidím smutek světa, začíná příběh, má duše do fantazánie odlétá…"
"Krásné…" vydechl kdesi za mými zády zasněný hlas, "krásné…"
Trhl jsem sebou a prudce se otočil, jak jsem byl nedočkavý v milé předtuše. Uviděl jsem dívku. byla éterická ve skutečném smyslu toho slova, jakoby byla utkána z jemné pampeliškové příze. Štíhlá vysoká postava, oděná v podzimně zelené šaty byla dokreslena dlouhými zlatými vlasy, které jakoby trousily drobounké jiskérky. Dívala se mi přímo do očí. Nestačil jsem si všimnout jejich barvy, protože mi bylo, jako bych někam odplouval, kamsi do tichých krajů daleko za mořem. Snad jsem i slyšel jemné tóny znít někde blízko a přitom zdaleka. Každý můj výdech se rozechvěle protáhl, jakoby jej ode mě převzala ozvěna a vdechla jejím ústům. Sama její přítomnost byla něžná jako dech zamilovaných, když se dotkne tváře.
"Elfko…" vydechl jsem. "Jak vzácné setkání."
"I pro mě." Odtušila dívka tiše, "čekala jsem na tebe tak dlouho. Ty už si mě vůbec nepamatuješ," zašeptala a dívala se trochu smutně, ale spiklenecky na mě mrkla.
"Promiň mi, já si nevzpomínám. Vím, že se známe odedávna, připadáš mi tak povědomá… ale je to neurčitý pocit, na nic si nepamatuju."
Zablýsklo se jí v očích, jasně chladivě zelených, jak jsem si už všimnul, a dala se do smíchu. Smála se jako větřík ve větvích, jako když Měsíc nazdařbůh pohazuje střípky světla: "to nevadí, příteli, nemůžeš si pamatovat. Máš přece své tělo a hlavně svůj úkol na Zemi. Ty si ještě nesmíš vzpomenout na vše. Vídám tě, jak po večerech tajně pláčeš u smutných písní. Jaká bolest se v tobě usadila. Celého tě zasypávám polibky elfské přízně, volám své druhy na pomoc, prosím lístečky všech květin, aby tě také pohladily… My jsme v tobě. my všichni žijeme s tebou a pro tebe. Věříš mi to?"
"Věřím. Já vím, jak jste úžasní, Někdy to cítím, ale poslední dobou ani ne…"
"…protože tvé srdce je zakryté mraky nevyplakané bolesti. Raději plač a plač, až už se zdá, že není co vyplakat. Je to lepší, než ta šedá mračna. Můžu se tě na něco zeptat?" Na její tváři se náhle zračil dychtivý výraz a hned jej vystřídala zardělost.
"Smím tě obejmout?"
Překvapením jsem se nadechl a zvedl zrak k nebi, které bylo stále plné trojúhelníků: "no… jistě… ty se mě ptáš?"
Pozvedla ruce, takže je v dětském gestu namířila dlaněmi proti mně. Udělala pár kroků. V tu chvíli se zvedl příjemně chladivý vánek. Nebylo mi jasné, jestli to způsobila elfka, ale asi ano. Ucítil jsem její vůni, která mi připadala jako ztělesněná dívčí tajemství, zapředená do jemných sítí lesní bdělosti. Dotkli jsme se. Zdálo se, že někde vyšlehl blesk. Celý jsem se sesypával jako žhavé uhlíky a padal jsem do té něžné propasti. Objala mě a pevně se přitiskla, mezi námi se přitom skoro rodila hvězda. Nevím, kdo to je, co je to za tajemnou bytost. V bázni jsem pomyslel, že je to snad bůh sám. Přemýšlel jsem o tom, proč se tohle všechno stalo, proč mě tak obdarovala, co to všechno znamená…
"Chtěla jsem ti dát pocítit, jak moc jsi milován. Jsi vzácná perla, drahokam, který vesmír opatruje. Už přece nikdy nemůžeš pochybovat, když vidíš, jak moc tě miluji."

Jen záplava vdechů a výdechů zaplňovala mou pozornost. Nezmohl jsem se na slovo. Dlouho jsme tam takhle stály, dvě bytosti, planoucí ohněm, pevné a nepevné, skutečné a neskutečné, duchové a přece živí… Potom se kolem nás začali vynořovat další elfové. Všichni vypadali vznešeně a pohybovali se zlehka, jakoby se sotva dotýkali země. Jeden po druhém se přiblížili až k nám a pohladili nás oba po vlasech, někteří po nás házeli velké lesklé bubliny, které po dopadu vyprskly růžové kvítky a vydávaly přitom cinkavé zvuky. Jiní tančili a zpívali jakousi záhadnou veselou píseň. Celé to muselo z dálky působit jako podivný, ale přitažlivý výjev. Octl jsem se na elfské slavnosti. Srdce mi jen přetékalo štěstím. Začínal jsem se bát, že to jistě brzy pomine a já budu dlouho jen vzpomínat, jak krásně mi bylo. Nejspíš nakonec zapomenu a budu zase pochybovat… Nejblíže stojící elf, který vypadal jako desetiletý chlapeček, ke mně najednou přiběhl, vzal mě za ruce a táhl mě do hloučku tančících elfů. Nějak jsem zapomněl na myšlenky a poddal jsem se radosti, která vládla všude kolem. A sám jsem, považte, začal tančit. Podotýkám, že zásadně netančím a když jsem se o to někdy pokusil, tak to dopadlo většinou žalostně. Ale teď jsem tančil a vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Přinášelo mi to radost a elfy zjevně těšilo, že jsem se konečně poddal.


"Lukáši! Lukáši, si tam? Asi máš klíče v zámku!" ozývalo se odkudsi… hrozný řev, působil jako rána pěstí. Trhnul jsem sebou a chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Byl to pocit, jako bych prudce dopadl na zem. Stačil jsem si jen uvědomit, že jsem asi opravdu astrálně cestoval. Pořád se ozýval ten hrozný hlas za dveřmi… "Milane? Počkej, už jdu…" S velkou námahou jsem vstal a došoural se ke dveřím. Odemkl jsem a vpustil spolubydlícího. Cosi jsem vyblekotal na vysvětlenou a prosmýkl se kolem něho. Seběhl jsem schody až do přízemí a vešel na zahradu. Ku podivu tam nikdo nebyl, tak se naskytla příležitost zavolat háděti. "Hádě?"
"Hádě? To bys nevěřila, co jsem teď zažil…"