Sen dne svatojánského

4. září 2012 v 11:40 | hááádě octové... CH3COOH |  Deník
Ale to jsou k nám hosti! Kde se tady berete?! Snad jste nepřišli na blog, to byste mě teda potěšili. No já
jsem z toho celý překvapený, zastihli jste mě rozcuchaného a málem v nedbalkách... ale já tu plácám a nechám
vás stát ve dveřích, to je trestuhodná nevychovanost... pojďte dál. To byste nevěřili... nezouvejte se, já
tu mám stejně bordel. Nevěřili byste, co se mi před pár dny všechno stalo. Tak nejdřív nešel net, takže jsem
nemohl napsat mamce smsku, že jedu na návštěvu. Podotýkám, že mám dočasně zablokované odchozí služby na
telefonu. Vyrazil jsem teda na cestu a před odjezdem busu do Kladna jsem zaskočil do čínského bystrého
bistra, abych přes jejich wifi poslal tu zprávu. Sedněte si, kam je libo, uvelebte se. :) Já postavim na
kafe. Kdyby na vás káplo, tak si z toho nic nedělejte, to asi moucha pláče zase nad nějakým dívčím románem.
To je moje spolubydlící. Nastěhovala se ještě přede mnou a skoro neopouští byt. Vlastně, co byt, ona
neopouští lustr. Mouchy mají světlo rády. Moc spolu nemluvíme, to víte, moucha. Tenhle měsíc čte něco od
Danielle Steel. Taak, už se to nesee! Kolik vás tu dneska je... dva, čtyři, šest, osm čtenářů? No, to je
rekord. Takže čtyři kávy, černé jako noc a silné jako smrt, pro hádě jedno latté, pro Lucernu poctivý
čokoládový puding s piškoty a banány a pro její veličenstvo královnu elfů Giltoniel pramenitou vodu z
Fangornského lesa a krajíček lembasu na posilněnou. Pochybné právnisko ze Zlína si poručilo Caro a pro pana

Jeffersona z CIA tu mám něco vostřejšího, koňáček. Tak, nazdraví. :) A už nerušte, já vyprávím.
V tom čínském bistru jsem si jen ze slušnosti dal jablečný džus, přečetl maily, napsal sms a hned jsem letěl
na autobus do Kladna. Když jsem dorazil k mamce, chtěl jsem zajít do obchodu a koupit něco na večeři, ale
zjistil jsem, že nemám peněženku. Ouha. :D Naštěstí mě hned napadlo, že jsem ji nechal u toho usměvavého
pána z Vietnamu, takže jsem skoro nepanikařil... Byl bych vpoklidu jel zpátky, vyzvedl peněženku a dal si
optimistický cíl, že už budu střežit svoje věci jako oko v hlavě, ba i víc. Jenže mamka měla strach a já
jsem se nakazil. Po půlhodině jízdy zbývalo ujít 300 metrů do bistra a to už jsem skoro běžel, přičemž jsem
vztekle klel, pocákaný od pořádné louže, a mírně otlučený od pouličních lamp, které ještě pořád přes všechnu
mou snahu demagogicky setrvávají na svých místech. A dopadlo to dobře. Pán se usmíval, já jsem se usmíval,
celý svět se smál, ale srdce jsem měl celé rozkvedlané... Vietnamská polévka, ač podivná, mě uklidnila asi
tím, že byla teplá.

Pěkně jsem se vystrašil. Dobře mi tak. Podléhám doměnkám a pak se intoxikuju strachem. Zas a zas. Ani
nepotřebuju zastupitele, kteří nás, podle Jaroslava Duška, tupí - zas a zas. Já jsem svůj vlastní zas-
tupitel. Jsem spíš už-zas-tupitel. To, že se krade, ještě neznamená, že se krade. Spíš se tiše krade strach
a když jsem chvíli nepozorný, je strach uvnitř a krade mi radost, mrcha jedna. :D Ale já za nic nemůžu, to
strach... :p

Co si o tom myslíte? Nějak mlčíte... vy ste na mě naštvaní nebo co? Jo ahaa, já jsem vám ani nenabídl
zákusek... tak to se omlouvám, hned to bude. Připravil jsem si pro vás buchtu, která se jmenuje třetí
odmocnina. Ta vás tak odmocní, že budete úplně bezmocní - je totiž umíchaná ze tří bílých jedů, z cukru,
mouky a mléka. Abych dopověděl to zmatené vyprávění. Měl jsem hlad, ale protože jsem nechtěl jíst nezdravé
jídlo, přesunul jsem se do veganské restaurace. Pocestě jsem se setkal se dvěma holkama, které mi nadšeně
doporučovaly bybli a také mi radila výprava noblesních anglických turistů, kteří byli zjevně polichoceni mou
angličtinou. Bylo už únavné zase se někam plahočit a bloudit, ale ta veganská večeře stála za to. A nejen
večeře. V té restauraci pracuje velice zajímavá dívka, o které jsem až včera zjistil, že je z Vietnamu a
přitom mluví skoro dokonale Česky. Jen při pozorném zkoumání si člověk všimne občasného netypického
přízvuku, ale to jí jen dodává na přitažlivosti. Ač o tom neví, postarala se o mou celovečerní radostnou
náladu a pocit, že můžu klidně vzlétnout, když budu chtít. Byla na mě totiž moc milá, jako koťátko. Hlavně
to bylo opravdové. Díky za takové světélko v pražských končinách. Jistě tam lidé chodí rádi. Ňu, to je její
jméno, a veganské dortíky, to je její specializace. Psaní, to je zase moje specializace a blog, to je místo,
kde si brzy přečtete rozhovor snů s Ňu. Tak se zatím opatrujte a zdržte se na další článek. Děkuji, že
laskavě přehlížíte mou neznalost vietnamského pravopisu a vlastně vietnamského čehokoli.

podivně váš
Luky
 


Komentáře

1 Gil | Web | 8. září 2012 v 13:49 | Reagovat

Luki :) To je perfektní článek:) Úplně jsem se do něho zamilovala a čtu ho už asi posedmé:)Moc děkuji že jsem byla pozvána na to skvělé pohoštění!:)

2 Lucerna | Web | 16. září 2012 v 13:45 | Reagovat

Puding vladne ciernemu hradu :D.
Na co tolka panika, mal si tam aj doklady?

3 Luky | E-mail | 16. září 2012 v 15:30 | Reagovat

[2]: no, právě... byly tam všechny doklady a navíc dvě platební karty.

4 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 23:16 | Reagovat

to je dobrý, pěkně sugestivní článek, jeden by u tebe fakt zaklepal. a že i přes tvou snahu lampy trvaj demagogicky na svých místech, to si musím zapamatovat jako fórek ze života!

5 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 23:19 | Reagovat

jo a jinak v článku je i dost dalších fórků, slovních hříček i pravdy, hlavně ta intoxikace strachem druhých, s tím mám dodneška problém! naštěstí to zase poleví, ale je to nepříjemná zátěž![4]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama