Asi bych měl dospět... ale kam?

4. září 2012 v 22:09 | hádě hloubavé |  nitrospyt
Jsou věci, které mi i přes dlouholeté snažení zůstávají skryté. Jsou jakoby zamotané do bílého fáče, který je snad nekonečně dlouhý a ještě zašmodrchaný. Pořád ho odmotávám a odmotávám, ale když už se zdá, že konečně prohlédnu, co je uvnitř, objevím další záhyb té látky. Jakoby to nestačilo, každou chvíli se zjeví drobný ptáček a upustí hromádku peří, takže se mi před očima udělá bílo a nevidím vůbec nic, zapomenu i to, co jsem pracně dekódoval ze svých třináctých komnat. Mezi taková tajemství patří podstata mé nemoci. Rád bych věděl, jaká je vnitřní příčina toho, že jsem nevidomý. Člověk odkryje jen střípek a potom další střípek... nikdy nevidím celou skládačku.
Podobné je to s mou tzv. dospělostí. Já jsem jako Petr Pan, nehodlám dospět... nikdy. Neuznávám dospělost, nesnáším to slovo, štítím se ho. Pro mě slovo "dospělý" evokuje představu vážných, ustaraných lidí, kteří pracují, kouří, kouří a pracují. :D Popřípadě zavařují okurky, vedou k uzoufání nudné rozhovory o počasí, všechno vidí skepticky a spoustu věcí dokonale přehlížejí. Už je nenadchne, jak krásně svítí Slunce, jak podzimní listí hýří barvami, neocení krásné nesmysly. Hrozná představa.
Bohužel jsem ani já zcela neodolal vší té etyketě, kterou by se měl řídit každý spořádaný mladý muž. Mluvím diplomaticky, dokonce i v případech, kdy bych nejradši na někoho vylil z velké mísy puding se šlehačkou. Nesměju se v nevhodných situacích, neprojevuji prakticky žádné emoce. Nemluvím o sexu a pokud už na toto téma někdo zavede řeč, tak se tvářím, že mě se to netýká. Dávám si dobrý pozor na to, co říkám, abych stále působil rozumně a důvěryhodně. Říkám lidem to, co chtějí slyšet, a ustupuji ze svých názorů okamžitě, jak vycítím hrozící konflikt. Mluvím s dospělými většinou o tom, co mě ani v nejmenším nezajímá, jako o penězích, počasí a politice. Každého vyslechnu, i když se můžu třeba unudit. Neumím říct: "promiň, mě tohle moc nezajímá. Jdu ven." Jsem ochočený... a to je hrozné pomyšlení. Jsem už naprogramovaný, ale přitom ve mně všechno křičí: "ne! tohle nejsem já, já jsem něco jiného... ale co?" Vidíte, teď si stěžuju, ale přitom v pubertě jsem ze všech sil chtěl být takový jako dospělí. Tehdy jsem si osvojil všechna ta pravidla. Začal jsem pít kafe a holit se už ve třinácti, abych si připadal jako jeden z nich. Abych patřil do toho divného klubu jen pro zvané, směl poslouchat rozhovory, při nichž mě dříve posílali do pokoje. Jak důležitě jsem se cítil, když jsem s vážnou zodpovědnou tváří usrkával kafe. Co na tom, že mi vůbec nechutnalo. Moc jsem si přál být dospělý, až se mi to nakonec povedlo. Teď můžu dělat zapovězené věci, poslouchat nemravné řeči, můžu adoptovat dítě a nebo si koupit dům. V něčem jsem svobodný, ale v něčem si připadám jako ptáček v kleci.
Ale můžu vůbec vyčnívat z davu? Jsem tak moc jiný, že svoje názory raději skrývám. Většina lidí, s nimiž se potkávám, by je nepřijala nebo ani nepochopila. A přesto jsou pro mě tyhle myšlenky samozřejmé. Nejsem schopen zvyknout si na onu hru na čas. Lidé věří, že existuje cosi jako čas. Jakési odpočítávání. Čím větší číslice, tím bývají vystrašenější. Existují jisté důležité milníky na časové přímce. Např. osmá hodina večerní, to se jde do postele. Půlnoc... to je strašidelná hodnota. Pak tu máme specialitku... třicítka. Když je vám 27, je normální bát se třicítky. No, není divu, je to kulaté číslo, kulatost je přece tak osudová... Ovšem kdybychom to počítali v šestnáctkové soustavě, bylo by to 1E a to vůbec není kulaté číslo. Ale pozor, pozor na hodnotu 1E. Jakmile jí dosáhnete, přestáváte být krásní. Ujíždí vám jakýsi vlak, máte poslední možnost mít dítě a měla byste už mít práci a hypotéku. Každý dospělý člověk s perspektivou má přece hypotéku. Musíte se snažit, to už není žádná legrace. Někdy v tomto bodě by ženy měly začít mluvit o tom, že věšely prádlo a chystají se sundat záclonu, protože už potřebuje vyprat. A pozor, je to jen deset let k další magické hodnotě... čtyřicítka.
O čtyřicítce byste měli vědět jednu zásadní věc... to už vám není 20 let, víte? To musíte stále opakovat... "už mi není 20 let." Kdybyste to náhodou zapomněli, tak si o tom můžete poslechnout písničku od Jiřího Zmožka. A nejen to, vám není ani 25, tak jste do dopracovali. Taky vás všechno musí začít bolet a jestli ne, tak vás to prý brzy čeká, až překročíte hodnotu 2F, nejpozději okolo padesátky. Dala by se o tom snad napsat celá kniha. Já tomu ani v nejmenším nevěřím. Podle mě, člověk nemusí stárnout v tom smyslu, že by jeho tělo chátralo a nastupovala demence. Může měnit priority, může zmoudřet, nabýt sebejistoty, hodně se naučit... to je pro mě stáří, ale ne všeobecná degradace těla i mysli. Zdraví máme všichni ve svých rukou v každém věku. A neuznávám čas jako takový, dělámi velké potíže řídit se podle něj. Navíc komunikuji s anděly a vílami, cítím duchy, mívám předpovídající sny, jsem vegetarián a neuznávám koncepci vlastnění majetku. Jsem ekolog šílenec, povídám si se stromy a připadá mi, že patřím na Plejády. Copak tohle můžu veřejně říkat? Copak tohle všechno můžu naplno žít? Nevím, mám strach, že mě odsoudí. A tak se chovám tak, jak se čeká, abych měl klid. Ale mě to nudí, děsivě nudí, až z toho celý hnědnu.

Existují i úžasní dospělí, ale nutno říci, že jsou většinou uvnitř stále dětmi, asi jako Exupery, Lewis Carol, C. S. Lewis, J. R. R. R. R. R. Tolkien, Michael Ende nebo J. K. Rowling, Terry Pratchett... takže vlastně moje největší literární vzory. A potom skvělí duchovní učitelé, kteří ukazují ostatním, jak najít sám sebe, třeba můj velký zdroj inspirace, Neale Donald Walsch, Lorna Byrne (naprosto pozoruhodná žena z Irska, která od mala vídá anděly) a samozřejmě Doreen Virtue (taková vílí velvyslankyně taky z Irska...) Nakonec jich není tak málo - pozoruhodných dospělých, kteří nezapomněli být dětmi.
Možná, kdoví, třeba si pletu dospělost s otupělostí nebo dětskost s dětinskostí. Nebo jen chci být jiný, než většina dospělých, s nimiž jsem se setkal. Snažím se o to. Vím jistě, že si můžu hrát, ať jsem jakkoli starý. Můžu být stejně tak upřímný a čestný a vymýšlet bláznivé nápady. Není to otázka věku, ale odvahy být sám sebou. Jen k tomu najít tu odvahu. Ale náhodou si stojím docela dobře. Kdybyste mě znali, věděli byste, jak jsem výstřední. Ale mně to nestačí. Nejsem ani zdaleka sám sebou. Mimochodem, je mi 24. Připadá mi, že píšu, jako by mi bylo o deset let víc.
Podivně váš
Luky
 


Komentáře

1 ivcesa | 4. září 2012 v 22:32 | Reagovat

nádherný článek jako vždy pane spisovateli

2 Gil | Web | 12. září 2012 v 18:30 | Reagovat

Jak se máš milé hádě pražské?:)Nezastihla jsem tě poslední dny na qipu a nový článeček tu také není.Doufám že dobře.Dnes jsem měla volno-pozná se to podle toho, že je venku škaredě:D až budu v práci bude hezky:D Pak už jdu do práce na celý pátek+víkend-ale už naposledy, chudáci staroušci, budou mi chybět:)

3 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 23:58 | Reagovat

když jsme se jako děti moc vyptávaly, třeba kam, jedna fajn teta odpovídala - do prdele ham! neznělo to sprostě, spíš vesele! takže někdy dospějem ham a někdy tam kam chceme! o dospělosti jsem měla dost iluzí, jako že jsou lidi zkušení, zodpovědní jaksi automaticky a taky že si většinou vědí rady. jenže jsou to taky jen lidi! takže už jsem k nim - tedy k nám shovívavější:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama