Září 2012

Sladké mámení

29. září 2012 v 1:08 | hádě voctové |  nitrospyt

Tato fráze z jedné otřepané české písničky získala v mém životě zcela konkrétní smysl. Jsem totiž až po uši v sladkostech, cukrovinkách, zákuscích, sušenkách, dobrotách, mlsotách… čili bílých jedech.
Byly doby, kdy mě sladkosti moc nezajímaly, za to jsem se přecpával uzeninami, smaženým masem, hranolkami a podobně. Od té doby, co se stravuju vegetariánsky, jsem se snažil také jíst zdravě. Asi tak půl roku mi to docela šlo, mé tělo jen vzkvétalo. :D Dokonce jsem pár měsíců byl veganem, ale nakonec mě sladkosti lapily i přes bedlivé láskyplné dohlížení Evulinky a to když jsem jednou zavítal do kavárny ve Zlíně, po tom, co jsem celou noc mokl v lese pod širákem. :D Musel jsem se zahřát a posilnit. Řekl jsem si, že si pro jednou dám vídeňskou kávu a dort… A od té doby si "pro jednou" dávám sladkosti pravidelně. Nejvíc jsem začal řádit po rozchodu, před půl rokem, to jsem si řekl, že už je mi všechno jedno a přestal jsem zdravou výživu řešit úplně. Teď se cpu sladkostmi každý den a už je to docela vážné. Ne teda že bych přibral 20 kg, ale je mi z toho špatně. A to je právě to moje věčné dilema Boba Dilena…

Jsem na jídlo velmi citlivý, zvlášť na jeho energii, okamžitě se projeví, jestli mi něco škodí nebo pomáhá. Když je mi zle, tak někdy stačí sníst jeden jediný banán a hned je mi fajn, soustředím se, jsem vitální, přestávají mě bolet oči… Ale když sním třeba takový větrník se šlehačkou a zapiju to ještě silným kafiskem… tak to si pak opravdu užívám plnými doušky. :D Začnou mě bolet oči, zastře se mi sluch, pálí mě v krku, nastupuje velká únava a v hlavě mám všechno ulepené… Dodnes se divím, proč já tak reaguju na jídlo a navíc hned, jak ho spolknu, a ostatní do sebe můžou cpát tolik nezdravot a nic jim nevadí… No a přesto, že mi to tolik škodí, tak to pořád jím… Vím, že mi bude zle, ale přesto si dám, říkám si, že to nebude tak hrozné nebo že je mi to prostě už jedno. A pak toho lituju. Dám přednost chuti před zdravím, radši si ublížím, jen když mi bude chviličku dobře. Těžko se ale vzdává toho pocitu znecitlivění, kdy mi moje rozličná trápení připadají docela neškodná.

Musím ale prásknout hádě. :D Za všechno může hádě, protože mě kazí. :p Hrajeme spolu hru na dvě vzorná háďata, ale dobře víme, že jeden druhého naláká na sladkosti. Když má jedno hádě chuť na zmrzlinu, tak doufá, že druhé hádě, která má většinou chuť taky, to řekne nahlas a bude tím, dko dnes kazí. Pak si to navzájem "vyčítáme" a spokojeně si pochutnáváme na zmrce s lentylkami nebo na moca-shaku. No prostě hrůůza…
Ale od zítřka už nejím sladkosti, no fakt :D
podivně váš
Luky

Sex aneb Vy-víte-co

25. září 2012 v 21:28 | hádě octové |  nitrospyt

Dnes vás možná pohorším... Pokud se tak stane, tak si račte dát Piňa coladu a neste to hrdinně. Řeč bude totiž o vy-víte-čem... Ano, je to to slovo, na které všichni tak často myslíme, ale mluvit o něm nahlas? To je prý neslušné. Sex. To je ale slovo... To má zvuk, co? Vyslovte ho v přítomnosti dalších lidí a málokdy zůstane bez povšimnutí. Ale co na něm je tak strašidelného?



Přese všechnu svou něhyplnou čistotu, jsem vlastně odjakživa sexem výjimečně zaujatý. A tím neříkám, že jsem posedlý sexem, přestože to tak je. :D Myslím ještě něco jiného... Snažím se ho pochopit, přijít na to, co je to za zvláštní sílu a v čem tkví její málem nezdolná moc. Rozhodně jsem k tomu měl mnoho příležitostí už od raného dětství, protože jsem byl předmětem sexuálních pokusů celkem osmi lidí, pokud dobře počítám. Snažím se to nazvat trochu jinak než sexuální zneužívání, protože už jsem se s tím jakžtakž smířil. Vím, že se to mělo stát a rozhodně mě to ovlivnilo i v dobrém smyslu. Měl jsem příležitost poznat, jak ošklivý může sex být. Může ovládat, přemáhat, může být špinavý a hrůzu nahánějící. Může být i zakázaným ovocem, zakázaným z dobrého důvodu… Ono totiž chutná, ale jen chvíli, pak ten sladký plod zhořkne a musíte si jít vypláchnout pusu. Možná vám ta pachuť ze života už nikdy nezmizí. Tak je to se sexuálním zneužíváním. Naštěstí opravdu bolestné zážitky nás někdy přivedou k tomu, že ze sebe dostaneme to nejlepší. Já jsem ze sebe dostal vizi láskyplné sexuality. Vždycky už jsem pak toužil zažít ideál nejčistší lásky, která vyvěrá z hloubi srdce a s hravostí a odevzdaností se projevuje také jako hra těl. Nejprve v srdci a až potom v těle. To je můj sen. Ovšem, zjistil jsem, že není vůbec lehké něčeho takového dosáhnout. Jsme v lidském těle, přijali jsme roli lidských bytostí se vším, co k tomu patří. Hrubá sexualita je něčím velice přitažlivá, i přesto jak zraňující zároveň je. Rád bych pochopil toto věčné dilema, před kterým denně stojím. A myslím to i v obecném smyslu. Každý den se rozhodujeme, jestli se přikloníme k lásce a nebo k strachu. Každá myšlenka se dá rozebrat na prvočinitele, až vám z toho vyjde buď strach a nebo láska. láska a strach hrají podivnou hru s převleky. Může se vám zdát, že někoho milujete a prožíváte tedy čistou lásku. Ale snadno dojde k omylu, možná zatím chcete někoho vlastnit a být vlastněni… A to je strach. Tak se i láskyplné mazlení dvou spřízněných duší může nenápadně propadnout do pekla strachu. Nejdřív je to lákavé, vzrušující, vášnivé. Připadá vám to jako vroucí cit, chcete se rozplynout a být prodchnuti překrásnou energií milované bytosti. Chcete stále znovu zažívat tu vše přesahující extázi, jako když jste se poprvé objali… Ale někde se stala chyba. Extáze už není tak extatická, není už tolik překrásná, čím dál víc se stává pouhopouhým orgasmem. Přichází to nenápadně, já osobně jsem před tou skutečností dlouho zavíral už tak pevně zavřené oči. Chtěl jsem, aby bylo vše stále tak krásné, vždyť jsem se přece tak snažil… Děsilo mě, jak se láska propadá do temnot, s každým orgasmem níž a níž. Bohužel, nedokázal jsem přijít na to, jak tomu zabránit, a chyběl mi ten odstup, abych to mohl pochopit. Teď už vím, že to vše mělo co dělat s tím, že se naše láska stávala závislostí, čili strachem. Byli jsme posedlí jeden druhým, srostlí jako dvě kapky, které už nejsou jedna od druhé k rozeznání. Tak to přece mělo být, to jsem chtěl, nebo ne?... Když jsme zamilovaní, tak přece chceme splynout s tím, koho milujeme… Jenže je v tom ještě cosi dalšího… asi nechceme splynout navždy. To jsou ty nudné "keci" mudrců z východu o tom, jak jin a jang splývá a zase se odděluje… Z nějakého záhadného důvodu se dvě bytosti musejí dřív nebo později zase oddělit. Vesmír funguje v prazvláštních cyklech, stále se schází a rozchází, aby držel pohromadě. Ovšem do mystických hlubin se raději ponořím až příště. Pro teď mluvme zase chvíli o sexu.

Řeknu vám, jakou šílenost jsem udělal před pár lety na gymplu. Po jednom prožitkovém semináři jsem byl tak citlivý a probuzený, že jsem si začal uvědomovat, v jakých iluzích my lidé žijeme. Uvažoval jsem o nahotě… Proč je vlastně nahota špatná? Proč je zakázáno ukazovat tělo tak, jak vypadá? Dokonce se tomu říká tak hanebně: "obnažovat se." Nesmíme se obnažovat na veřejnosti, máme na to zákon. Můžeme se obnažovat v posteli, můžeme se obnažovat v koupelně, ale jen, abychom tu "nečistou" věc umyli a zase honem zabalili do obarvených textilií. V posteli se můžeme obnažovat jen od určitého věku a nebo tajně. A od určitého věku se sice můžeme "svobodně" obnažit v posteli, ale jen jsme-li sami a nebo s partnerem, (ovšem ideálně jen tehdy, je-li opačného pohlaví). A i tak se o tom nemluví. Můžete se obnažit před kamarádem, ale pak jste udělali něco šokujícího a možná, že jste i "úchyl", pozor na to. Všimněte si slova "úchyl". Úchyl je ten sprostý chlap, co ukazuje svůj penis. Chodívá v noci po lesích a čeká na mladé holky. Je to "prase" a pokud je obzvláštní "prase", tak už je to "dobytek". :DD Vidíte tu absurdnost? Co s tím, pro boha svatýho na nebesích, mají společného ta milá zvířátka? A co vlastně znamená to slovo "úchyl?" Uchýlil se… Uchýlil se asi k nepravostem. Uchýlil se k nepravostem, takže se odchýlil, odklonil od normálu. Normál, to je to, co dělá většina. Kdyby tedy skoro každý chodil nahý po ulicích a onanoval v Křižíkově fontáně, pak bych za jisté, jak se znám, jako jeden z mála chodil oblečený a to by bylo úchylné. Byl bych ten již zmíněný tur domácí. :D A tak jsem se kdysi na gymplu rozhodl, že vyrazím do školy, vyzbrojen argumenty, a něco s tím udělám. Bylo horké léto, a tak jsem si nechal jen jeden kus oblečení, takové krátké skoro trenýrky. Jinak jsem neměl tričko, spodní prádlo ani ponožky, jen takové pantofle. Přešel jsem takhle z intru do školy, která je v jednom areálu. Zastavila mě zástupkyně ředitele a zlobila se, jak to vypadám. Chtěla, abych se šel hned převléct. Prý je ve školním řádu napsáno, že nesmíme chodit výstředně oblečení. Dohadoval jsem se s ní, ale nakonec jsem rezignoval. Taky proto, že jsem se ve třídě dozvěděl, že máme jít někam na koncert a to už mi přece jen připadalo příliš. Ale aspoň jsem měl odvahu přijít do školy. Když si na to vzpomenu, tak se hrozně stydím, ale jsem rád, že jsem to udělal. Stále se snažím přijít na kloub tomu, proč je nahota zakázaná. Tak schválně, proč vlastně?

Hrajeme podivnou hru na schovávanou. Schováváme svoje pohlavní orgány. Nevíte náhodou proč? V podstatě předstíráme, že je nemáme. Tak já se přiznám, že je mám. Promiňte. Nevím, co mě to popadlo, nějak je mám, ale v posledních letech mívám takové podezření, že nejsem jediný. Zatím to nikomu neříkejte, ale zřejmě je máme všichni. ;) No, nějak už se s tím smířím…

Všimli jste si, že ty nejurážlivější nadávky jsou slova, která si lidi vášnivě šeptají v ložnici v největším vzrušení? A že ta stejná slova označují ty tajné části těla, které mohou za to, že jsme se narodili? Abyste mě nepochopili špatně. Já jsem velice slušný kluk, skoro vůbec nepoužívám sprostá slova. Ale jsem taky rebelské vodnářisko a jestli mi něco zakazujete, milé autority, tak chci vědět proč. A jen tak lehko vám to neprojde, mě neopijete ani alkoholem ani rohlíkem. Chtěl bych vědět, proč jsou slova jako píča, kunda, čurák, mrdka, mrdat, jebat, prcat, šukat těmi nejsprostšími urážkami a zatím, když si přečtete erotickou povídku, tak uvidíte, že tato slova se tam používají v místech, kdyby děj měl dojít do největšího vzrušení. Ale já tato slova nemám rád, cítím z nich pohrdání, špínu a bolest. Ale to je asi proto, že jsou to hanlivá označení. Sex totiž může být mrdání a nebo něžné mazlení. A také, pokud si někdo váží žen a chová je v úctě, těžko bude zázračnou, život dávající a zranitelnou část jejich těla nazývat píčou. Nebojte, to bylo moje poslední "sprosté" slovo v tomto článku.

Co jsem tím vším vlastně chtěl říci? Sexualita je ta nejpřirozenější věc na světě. Je čas pečlivě prozkoumat náš vztah k ní. máme tělo a máme také orgány, kterým vděčíme za to, že tady vůbec jsme. Tak už si to odpusťme. Jsme sexuální. Vzpomeňme si, kudy jsme přišli na svět. Sexualita může být krásná, jen ji vraťme zpět lásce.

podivně váš

Luky


Moje depka

22. září 2012 v 17:54 | hádě řepné |  Deník
Ahojky,
měl bych o sobě dát nějakou zprávu... ale bojím se, že to bude nuda nebo že budu nemístně melancholický. Protože mi totiž není skvěle. Já vím, že mi bylo chvílemi skvěle, ale nejde to tak pořád, aspoň zatím, neumím to. Tak doufám, že třeba někdo z vás nečeká, že už dám pokoj s depresí. Já bych s ní velice rád dal pokoj, ale nejde to hned. To, že v jednu chvíli píšu přešťastně ještě neznamená, že už je všechno v pořádku... navždy. Druhý den ráno se většinou probudím se vzduchoprázdnotou v srdci a nechápu, kde se bere. Půl dne promarním jen přemlouváním sama sebe, že musí sakra být nějaký důvod, proč vstát. Ale když to tak vezmu kolem a kolem, věci jsou na dobré cestě, vlastně na velmi dobré cestě. Jen je to všechno těsně přede mnou, ale ještě to není tady. Jsem v divném meziprostoru, stále jen čekám, až budu konečně moct nastoupit do nové práce, která bude znamenat úžasný obrat k lepšímu. Zatím o ní ale nepíšu, protože čekám, až to začne. Zatím se spíš poflakuju. Chci něco dělat, ale protože se většina činností, které rád dělám, dělá na počítači, tak se k nim nemůžu donutit. Já prostě nechci být u toho počítače. Jsem na něm ale bohužel závislý. Nevím, jak se zabavit, nevím ani s kým, jsem ze setrvačnosti rezignovaný a když chci někam jít, dělat něco fyzicky, tak cítím hroznou únavu. Tak prostě sáhnu po notebooku a dělám už po milionté ty stejné věci a ani nevím, že je dělám. Stále čtu články, kontroluju maily, poslouchám seriály a tak podobně. Jo a taky dost jím... :/ Pokud jde o tu únavu, já nechápu, proč jsem tak unavený. Mám to skoro pořád. Možná je to hlavně z jídla, protože jím nezdravě a nevyváženě. Ale mně se to nedaří změnit, nemám dost silnou vůli. A takhle je to se vším... Nic mi nejde změnit, všechno mě unavuje, nic mě nebaví... Nevím proč. Asi jsem prostě nechal svou depresi dojít příliš daleko a táhne se to tak dlouho, že už jsem zvyklý. Jsem prostě zvyklý nic nedělat a stále jen sedět u počítače. Vždyť už od maturity málokdy dělám něco jiného. To je takový průšvih... Je s podivem, že vám na sebe prozrazuji takové věci. Ale aspoň někdo může nahlížet pod mou pokličku... Pozorovat, jak se potýkám se svými problémy. Když tu poctivě přiznám a rozeberu svoje problémy, tak si možná díky tomu někdo uvědomí podstatu svých vlastních. Proto jsem začal s blogováním. Proto jsem takový skrytý exhibicionista. Navíc si tak dělám sám v sobě pořádek. Ono se pak samo zjeví řešení, které jsem předtím nemohl vidět.
Vím, že nejsem normální a otravuju každého tím, že si stěžuju. Proto jsem taky už navyklý většinou nikomu nic neříkat. Lidi o to nestojí. Mají rádi jen úsměv, lhostejno, je-li to jen přetvářka. Dal bych nevím co, abych byl jiný, ale bohužel, jsem to já.
Tak si držme navzájem palce, aby bylo vše čarokrásné.
podivně váš
Luky

Logika má svůj epilog

18. září 2012 v 22:24 | hádě bramborové |  nitrospyt

Zkouším si představit sametové ráhno, šňupáček, kloubové ráhnoví, ovocný rákos, citronové brambory, šlapací mouchu, křišťálový glóbus, telecí kuře, kuřecí slepici, tahací opici, zmačkané letiště, nafouklé hlediště, dožrané kleště… já chci ještě… Mám pokrk logiky. Proč musí být všechno abecedně setříděné, rozvrstvené, rozdělené, rozfázované, proč je na všechno vzorec, zákon, precedens, judikatura, předpoklad, dedukce, konstrukce? Proč je vše svázané do snopců, stlučené do kostek, opatřeno visačkou a katalogizačními údaji? Proč se vše dělí, proč se vše dovozuje, proč se jen opakuje? Jsme ve vězení svého omezeného myšlení. Běháme jako myši v bludišti… Ale já věřím na víly, miluji na dálku, ochutnávám barvy, poslouchám cinkání Měsíce. Nepředstavitelné je pro mě holá realita a holá realita je pro mě nepředstavitelná. Už jsem se takový narodil. Pro boha, zapomeňte už na logiku nebo se tady všichni zblázníme.
nelogicky váš
Luky
P.S. C6H12O22

Odnikud nikam... a zpátky

18. září 2012 v 21:38 | hádě řepné |  nitrospyt

V posledních dnech rapidně sílí můj pocit, že jen marním svůj život. Byly doby, kdy jsem měl svoje cíle a věřil jsem v ně, přestože jsem pro ně třeba dělal jen málo. Každému jsem říkal, že budu jednou studovat softwarové inženýrství a budu se živit jako programátor. Bylo to tak jasné a definitivní… Prostě mě bavilo programování, a tak to logicky vyplynulo. Nedělal jsem si starosti s tím, jestli je to moje životní poslání, netrápilo mě, kolik si vydělám a jestli budu schopný pomoci hodně lidem nebo dokonce změnit svět… jen mě to bavilo. O kolik jednodušší to bylo…

Vystřídal jsem už hodně nápadů. V dětství jsem chtěl být dj., protože jsem miloval hudbu a fascinovaly mě kazeťáky, rádia a hi-fi věže. K zábavě mi bohatě stačilo poslouchání rádia nebo nahrávání čehokoliv. Hodně kazet jsem zaplnil nahrávkami dění v naší domácnosti. Nedělo se tam nic úžasného, ale mě připadaly všechny nahrávky zajímavé. Byl jsem vždycky podivín. Nechodil jsem moc ven, nehledal jsem holku, nesnažil jsem se něco zajímavého podnikat… jen jsem si pořád snil u kazeťáku. Jak uboze jednostranné… A moc mě neutěšuje vzpomínka na to, že jsem měl o mnoho jednodušší život a byl jsem soustředěnější… Já chci poznat všechno a nejlépe hned, chci být tady a pak támhle, zítra se probudit, objednat si pizzu a pak, protože nevím, co podniknout, zjeví se mi v hlavě nápad hned teď si přes net koupit letenku a odletět do USA… Nemůžu chvíli setrvat na místě, protože bych přišel o všechna ostatní místa, která musí přece být zajímavější. Říkejme tomu třeba zběsilý útěk odnikud nikam.

Chtěl jsem být také právníkem, (abych byl bohatý), hercem, překladatelem, operním pěvcem, masérem, prodavačem, architektem, lékařem, spisovatelem, zedníkem, kuchařem, číšníkem, zahradníkem, řidičem kamionů, dokonce i politikem... co vás jen napadne, to mě určitě aspoň chvíli fascinovalo. Vynechal jsem psychologii a léčitelství. Vím už spoustu let, že chci pomáhat lidem, dělat je šťastnými, léčit jejich nitro, léčit jejich tělo… ale mám být psycholog nebo léčitel? No, určitě léčitel, jenže já bych měl přece něco vystudovat, ne? A jako léčitel se možná neuživím… kdežto jako psycholog budu mít papír a lidé milují papíry, jsou vám pak ochotní věřit a dají vám papírky, zvané bankovky, za něž dostanete pizzu, Iphone nebo knihu… Já nevím, fakt… Psychologie mi připadá hrozná. Připadá mi, jakoby na lidi nahlížela jako na stroje. Nemůžu se donutit přečíst si aspoň jednu knížku o psychologii, abych si udělal obrázek. Nechce se mi studovat, nechce se mi pracovat, nechce se mi někam chodit, nechce se mi vařit, nechce se mi učit, mně se nechce ani žít…

Nebojte, nemluvím o chuti zabít se. To já nechci. Ale mluvím o tom průšvihu, že já vlastně nechci žít, nechce se mi. Nebaví mě žít, nevím proč žít. Proč vstávat? Proč o něco usilovat? Odpusťte mi to, ale já na to nedokážu odpovědět. Proč mám o něco usilovat? Pro peníze? Kvůli tomu ani nepohnu hlavou. Pro uznání? Nezajímá. Co je tam dál? Abych pomohl světu? To bych moc rád, ale nevím jak a to mě už znechucuje. Navíc si připadám bezmocný. Zdá se mi to všechno marné, jakoby svět byla obrovitá gumová věc, která pruží, když do ní strčíte. Zdá se mi, že svět snad bude už navždy hnusný. Pořád vítězí zlo, chamtivost, ničení přírody… pořád… A k čemu mi je, že jsou vidět dílčí změny… Vždyť jsou nepatrné. Na tomhle světě se nedá žít. Vám se tu žije hezky? Vypadá to, že mě vyburcuje spíš strach, že svůj drahocenný čas promrhám. Nechci mít pocit, že jsem žil zbytečně, že jsem tak moc trpěl, všechno to přečkal a zbytečně. Chci něco dělat, aby život měl grády. Kdysi měl pro mě život grády pořád, ani jsem nemusel nic dělat, jenže to jsem se ještě uměl radovat z maličkostí.

Takže co budu dělat? Nabízí se spousta možností. Mám rozpracovanou počítačovou hru pro nevidomé… už jsem jí mockrát začal od začátku a nikdy nedodělal. Neptejte se mě proč. Mě to prostě po chvíli přestane bavit. Mám rozepsanou knížku. Stihl jsem napsat opravdu krásný úvod a jednu kapitolu. A proč nepíšu dál? Já nevím, nějak mě to přestalo bavit… Je to moc těžké, mám z toho strach, protože bych to mohl zkazit. Co víc, mohlo by to být přímo ubohé a trapné, nudné, melancholické, nesrozumitelné, chaotické… Zdá se mi, že na mě číhá tolik spisovatelských nástrah… I při psaní na blog jsem ve stresu a vážím každičké slovo. Jsem k sobě tvrdě kritický. Kolikrát už jsem smazal obstojný článek, protože se mi zdál trapný. I tenhle dopisuju jen proto, že mě k tomu nabádá hádě pražské. A maminka, režisér a hádě má vždycky pravdu. :D Ale moment… já jsem taky hádě pražské… takže kdo je kdo? No nic, to necháme na příště. Mám taky rozepsanou nádhernou pohádku, která hřeje i mě samotného, a báseň, která se mi ku podivu taky teď líbí, přestože jsem jí původně chtěl smazat. Já bych to zkrátil… Pokud okamžitě nehraju na klavír jako Beethoven, nezpívám jako Celine Dion a nepíšu jako Michael Ende, J. K. Rowling a Terry Pratchett, tak si připadám uboze. Jenže Beethoven taky hned nehrál jako Beethoven, tak jak mám já hrát jako Beethoven? Musím někde začít… Takže se asi budu do psaní nutit, budu sedět u počítače tak dlouho, dokud něco nevypotím a hotovo. Jinak se k tomu nedostanu nikdy a můj talent bude k ničemu. Budu ignorovat pocit únavy, protože to není opravdová únava, to je deprese. To je vám fakt zajímavé... Jakmile si sednu a chci začít s psaním, padne na mě taková únava, že bych si hned lehnul a usnul. Přitom nemám být z čeho unavený.

Mám spoustu schopností, můžu dělat málem cokoliv… ale nedokážu si vybrat. Tak prostě odněkud začnu a budu se tomu věnovat aspoň tak dlouho, dokud něco nedokončím. Pak si klidně přejdu k jiným vzrušujícím činnostem. Třeba budu celý život střídat nejrůznější činnosti, ale chtěl bych to snad jinak?...
Zmateně váš
Luky

Nečekaný vzkaz od andělů

13. září 2012 v 23:32 | hádě octové |  Deník

Ahoj, človíčci a roztodivné bytosti mnoha tvarů,
je tu opět váš podivný společník, cestovatel v čase, pomatený kněz, neposedná květina a vodnářsky modrý delfín k tomu. Protože cítím, že marním svůj drahocenný život a můj stav je tak jako tak neúnosný, rozhodl jsem se použít reiki. Málem bych zapomněl, že mám zasvěcení do druhého stupně. Musel jsem si připomenout, jak vypadá symbol pro emocionální léčení, takže jsem vyštrachal papíry a pořádně jsem si ten symbol prohlédl. Kamarád mi ho při zasvěcování vyryl tužkou tak, že je cítit prstem. Ovšem, není už cítit tak dobře, takže to byla trochu potíž. Docela jsem se u toho vztekal. Pak jsem ale ten obrazec pochopil a použil jej. Ihned jsem pocítil proudění v celém těle, ale nejzřetelněji v levé ruce. Je to pocit, jakoby vám žilami proudilo něco elektrického, skoro chladivého. A jak to tak proudí, je mi stále líp a líp. Takže dokonce můžu psát docela uvolněně a nechat slova proudit, jak se jim zlíbí. Ostatně, tak to mají nejraději…

A teď něco o mých současných dnech. Dny prostě proudí. Bohužel proudí pomalu a připomínají prázdnou nádobu, do které každé ráno nějak podivně zapadnu a trvá, než vylezu ven. Pořád prázdnota a nuda a v pozadí veliký smutek, který jsem odstřihl a nechal ho, ať se bezcílně vznáší nad silnicí jako obláček prachu. Je odstřižený od příčiny. Protože pořád nechtěl zmizet a mě už nebavilo stále jen brečet a potácet se jako ve snách, přestal jsem řešit to, co mě trápí v naději, že to nějak přestane. Navíc bych se sebou už měl něco dělat, lidi očekávají, že už bude všechno dobré. A mají pravdu, nemůžu se v tom do nekonečna plácat. Jenže ono se to neřeší, bohužel. Pořád je mi tak smutno, že na to nestačí slova. I když to vypláču, tak se to druhý den vrátí znovu. A já se ptám proč? A hned mi přichází odpověď: "JE TI STÁLE SMUTNO, PROTOŽE SE NEDOKÁŽEŠ ODPOUTAT OD MINULOSTI. Opustil jsi jeden výsek reality, skončila kapitola, ale ty se s tím nechceš smířit. Stále se snažíš obrátit listy v knize, abys ses vrátil k Evulce, do toho šťastného období. To ale nejde a tebe bolí právě ten odpor, který kladeš. Zkus si jen na moment připustit, že by to všechno, co se stalo, mohlo mít skutečně dobrý důvod. Ale nemyslím jen dobrý z hlediska duchovního vývoje, myslím skutečně dobrý pro tebe. Co když váš vztah byl nemocný a jediný způsob, jak jsme ti mohli pomoct, bylo přetrhnout pouto? Byl to možná jediný způsob, jak tě vrátit tobě samému, jak tě nasměrovat zpět na cestu. Přemýšlej o této možnosti. Nech na sebe působit tato slova a buď k sobě upřímný. Mohu ti slíbit jednu věc. Jakmile přijmeš, co se stalo, a přestaneš se snažit plout proti proudu, bolest přestane. Čekají na tebe doopravdy zázračné věci. Otevírá se před tebou celý nový svět, veliká kapitola, plná zajímavých podkapitolek. Poděkuj za to, co jsi s Evulkou zažil, poděkuj a těš se na to, co přichází. Je to už skoro za rohem, jen to nech přijít. Tvoji andělé."
|
Tak to vidíte. Člověk si jen tak v poklidu žvaní a najednou z toho vyleze nečekaný vzkaz od andělů. Ale moc milý a moc poučný. Přemýšlím o tomhle sdělení celý večer. Najednou se mi zdá, že to můžu zvládnout. Dokážu to brát jako změnu k lepšímu, jako přehození výhybky, které bylo nutné, abych dojel tam, kam dojet chci. Děkuji vám, milí andílci.

Večer měl šťastné pokračování. Dlouho jsme si povídali s novou moc fajn kamarádkou, která bydlí v pokoji naproti, se Sabčou. Jsem šťastný, kdykoli si povídáme. A pak jsem si konečně popovídal s holkou, která je Sabčina spolubydlící. :D Už pár dnů se snažím s ní nějak setkat a seznámit se a teď se to povedlo. Je moc fajn a zajímavá. Bože, já miluju lidi. Miliju poznávání nových lidí a poznávání jejich vnitřních světů. Chci se do nich ponořit, rozhlédnout se po jejich duši jako po krajině, nadýchat se jejich vzduchu, napít se jejich emocí jako z pramene, vejít po špičkách do třináctých komnat, posadit se do kouta a nehnutě naslouchat. Rád si čtu v lidech jako v knize. Děkuji za to, že jsem tak vnímavý. Je to dar nevýslovné ceny.
Dobré nocisko.
podivně váš
Luky

Bod obratu

13. září 2012 v 13:41 | hádě pražské |  příběhy

"A nyní jedna čerstvá zpráva. Prezident Václav Klaus dnes dopoledne svolal mimořádnou tiskovou konferenci. Učinil velmi šokující prohlášení. Prosíme všechny diváky, aby teď skutečně dávali pozor, protože jde o něco opravdu zcela mimořádného."
Na obrazovce se objevily záběry sálu, plného novinářů. Uprostřed stál starší, ale zachovalý muž v dobře padnoucím obleku, působil však velmi nevyrovnaným dojmem, snad se dokonce třásl. "Vážení spoluobčané. Žijeme v bouřlivé době, plné dalekosáhlých změn. Způsob života, na který jsme zvyklí po desítky, stovky, ba i tisíce let, už najednou nestačí. Jsme jako lidstvo zvyklí brát si vše, co chceme, aniž bychom uvažovali o ekologických či sociologických důsledcích a souvislostech. Naše planeta se i s velkým přispěním člověka proměnila k nepoznání, celé živočišné či rostlinné druhy vymírají, rapidně ubývá zalesněných ploch, nahrazují je nehezké betonové stavby, které nikdo doopravdy nepotřebuje. Bohaté státy, a Česká republika je relativně bohatý stát, hledí jen na svoje pohodlí, zabývají se ekonomickými opatřeními ve snaze udržet vysokou životní úroveň, zatímco na světě denně umírají miliony dětí hlady. Neuvědomujeme si svou spoluzodpovědnost za dění na celém světě. Obzvláště my, politici evidentně ztrácíme soudnost. Hrajeme svoje nečestné hry o moc a dobře si uvědomujeme, že vy, spoluobčané, kteří jste nám dali důvěru a úkol změnit věci k lepšímu, se propadáte do stále větších problémů. Euro padlo, dluhová krize se lavinovitě šíří dál, bankrotuje stát za státem a ekonomický systém je na pokraji naprostého kolapsu. Čekali jste od nás řešení, nápravu chyb, které jsme napáchali, ale já jsem nucen otevřeně přiznat, že jsme selhali. My nejsme schopni přinést změnu k lepšímu, nemáme žádné řešení. Já sám mám na svědomí mnoho činů, na něž nejsem hrdý. Lhal jsem, zastrašoval, uplácel a manipuloval… Sledoval jsem svůj osobní prospěch a vás, spoluobčany jsem podvedl. Proto oznamuji svou abdikaci a hodlám sám podat podrobnosti o mé trestné činnosti, aby proti mně mohlo být zahájeno vyšetřování. Prosím vás jen o trochu pochopení, nesuďte mě příliš přísně." Na tvářích přítomných se objevil nevěřící, někdy až šokovaný výraz. Bylo mezi nimi mnoho známých politiků a právě ti se evidentně lekli. Mně z toho šla hlava kolem. V duchu se mi honily chaotické myšlenky: "Ten člověk, nejvyšší ústavní činitel právě otevřeně mluvil o nekalých praktikách politiků… Takové otevřené chování může zdiskreditovat je všechny… Není divu, že se bojí. Teď se o tom prezidentově prohlášení jistě bude mluvit od rána do večera a je to dobře… Já sám ale nejsem nijak zvlášť šokovaný. Všichni přece víme, že politici lžou a kradou, nikdo přece nemohl Klausovi věřit… teď se to jen definitivně potvrdilo. Ale stejně, vzhledem k tomu, co všechno v těchto týdnech vychází napovrch, už nejsem překvapený. Čekal jsem na tuto chvíli celá léta, věděl jsem, že jednou musí přijít takový bod obratu. Ale co bude dál… To by mě zajímalo. Budou si lidi konečně vládnout sami? To vyžaduje duchovní vyzrálost, jisté pochopení… Snad už jsme na to připraveni. To jsou stejně věci, co se teď děje… Už se to rozběhlo, teď už se nedá jít zpátky. Ale proč by se chodilo zpátky, že jo…"
Vypnul jsem televizi a rozhodl se jít ven, na čerstvý vzduch. Snad tam najdu trochu klidu. Šel jsem ke dveřím a hledal boty, ale byly odkopnuté kdesi pod skříní… Jak jsem se shýbl, postřehl jsem periferním viděním jakýsi pohyb. Prudce jsem se narovnal, abych se podíval, co to je, ale praštil jsem se do hlavy o poličku. "Jaaau!" zařval jsem a třískl pěstí do skříně, až se uvnitř sesypaly boty. Mnul jsem si čelo a mžoural do tmy ale zdálo se, že tam nic není. "Duch…" hned mě napadlo… Hned jsem si vzpomněl na tetu. "Neměl bych na ní myslet, už je to dávno, co umřela… Andílci! Jste se mnou? Jsem láska, jsem láska…" V žilách se mi rozlilo trochu strachu, ale raději jsem si toho příliš nevšímal a vykročil ven z domu. Hlavou mi pořád znělo: "co teď?"

Asi bych měl dospět... ale kam?

4. září 2012 v 22:09 | hádě hloubavé |  nitrospyt
Jsou věci, které mi i přes dlouholeté snažení zůstávají skryté. Jsou jakoby zamotané do bílého fáče, který je snad nekonečně dlouhý a ještě zašmodrchaný. Pořád ho odmotávám a odmotávám, ale když už se zdá, že konečně prohlédnu, co je uvnitř, objevím další záhyb té látky. Jakoby to nestačilo, každou chvíli se zjeví drobný ptáček a upustí hromádku peří, takže se mi před očima udělá bílo a nevidím vůbec nic, zapomenu i to, co jsem pracně dekódoval ze svých třináctých komnat. Mezi taková tajemství patří podstata mé nemoci. Rád bych věděl, jaká je vnitřní příčina toho, že jsem nevidomý. Člověk odkryje jen střípek a potom další střípek... nikdy nevidím celou skládačku.
Podobné je to s mou tzv. dospělostí. Já jsem jako Petr Pan, nehodlám dospět... nikdy. Neuznávám dospělost, nesnáším to slovo, štítím se ho. Pro mě slovo "dospělý" evokuje představu vážných, ustaraných lidí, kteří pracují, kouří, kouří a pracují. :D Popřípadě zavařují okurky, vedou k uzoufání nudné rozhovory o počasí, všechno vidí skepticky a spoustu věcí dokonale přehlížejí. Už je nenadchne, jak krásně svítí Slunce, jak podzimní listí hýří barvami, neocení krásné nesmysly. Hrozná představa.
Bohužel jsem ani já zcela neodolal vší té etyketě, kterou by se měl řídit každý spořádaný mladý muž. Mluvím diplomaticky, dokonce i v případech, kdy bych nejradši na někoho vylil z velké mísy puding se šlehačkou. Nesměju se v nevhodných situacích, neprojevuji prakticky žádné emoce. Nemluvím o sexu a pokud už na toto téma někdo zavede řeč, tak se tvářím, že mě se to netýká. Dávám si dobrý pozor na to, co říkám, abych stále působil rozumně a důvěryhodně. Říkám lidem to, co chtějí slyšet, a ustupuji ze svých názorů okamžitě, jak vycítím hrozící konflikt. Mluvím s dospělými většinou o tom, co mě ani v nejmenším nezajímá, jako o penězích, počasí a politice. Každého vyslechnu, i když se můžu třeba unudit. Neumím říct: "promiň, mě tohle moc nezajímá. Jdu ven." Jsem ochočený... a to je hrozné pomyšlení. Jsem už naprogramovaný, ale přitom ve mně všechno křičí: "ne! tohle nejsem já, já jsem něco jiného... ale co?" Vidíte, teď si stěžuju, ale přitom v pubertě jsem ze všech sil chtěl být takový jako dospělí. Tehdy jsem si osvojil všechna ta pravidla. Začal jsem pít kafe a holit se už ve třinácti, abych si připadal jako jeden z nich. Abych patřil do toho divného klubu jen pro zvané, směl poslouchat rozhovory, při nichž mě dříve posílali do pokoje. Jak důležitě jsem se cítil, když jsem s vážnou zodpovědnou tváří usrkával kafe. Co na tom, že mi vůbec nechutnalo. Moc jsem si přál být dospělý, až se mi to nakonec povedlo. Teď můžu dělat zapovězené věci, poslouchat nemravné řeči, můžu adoptovat dítě a nebo si koupit dům. V něčem jsem svobodný, ale v něčem si připadám jako ptáček v kleci.
Ale můžu vůbec vyčnívat z davu? Jsem tak moc jiný, že svoje názory raději skrývám. Většina lidí, s nimiž se potkávám, by je nepřijala nebo ani nepochopila. A přesto jsou pro mě tyhle myšlenky samozřejmé. Nejsem schopen zvyknout si na onu hru na čas. Lidé věří, že existuje cosi jako čas. Jakési odpočítávání. Čím větší číslice, tím bývají vystrašenější. Existují jisté důležité milníky na časové přímce. Např. osmá hodina večerní, to se jde do postele. Půlnoc... to je strašidelná hodnota. Pak tu máme specialitku... třicítka. Když je vám 27, je normální bát se třicítky. No, není divu, je to kulaté číslo, kulatost je přece tak osudová... Ovšem kdybychom to počítali v šestnáctkové soustavě, bylo by to 1E a to vůbec není kulaté číslo. Ale pozor, pozor na hodnotu 1E. Jakmile jí dosáhnete, přestáváte být krásní. Ujíždí vám jakýsi vlak, máte poslední možnost mít dítě a měla byste už mít práci a hypotéku. Každý dospělý člověk s perspektivou má přece hypotéku. Musíte se snažit, to už není žádná legrace. Někdy v tomto bodě by ženy měly začít mluvit o tom, že věšely prádlo a chystají se sundat záclonu, protože už potřebuje vyprat. A pozor, je to jen deset let k další magické hodnotě... čtyřicítka.
O čtyřicítce byste měli vědět jednu zásadní věc... to už vám není 20 let, víte? To musíte stále opakovat... "už mi není 20 let." Kdybyste to náhodou zapomněli, tak si o tom můžete poslechnout písničku od Jiřího Zmožka. A nejen to, vám není ani 25, tak jste do dopracovali. Taky vás všechno musí začít bolet a jestli ne, tak vás to prý brzy čeká, až překročíte hodnotu 2F, nejpozději okolo padesátky. Dala by se o tom snad napsat celá kniha. Já tomu ani v nejmenším nevěřím. Podle mě, člověk nemusí stárnout v tom smyslu, že by jeho tělo chátralo a nastupovala demence. Může měnit priority, může zmoudřet, nabýt sebejistoty, hodně se naučit... to je pro mě stáří, ale ne všeobecná degradace těla i mysli. Zdraví máme všichni ve svých rukou v každém věku. A neuznávám čas jako takový, dělámi velké potíže řídit se podle něj. Navíc komunikuji s anděly a vílami, cítím duchy, mívám předpovídající sny, jsem vegetarián a neuznávám koncepci vlastnění majetku. Jsem ekolog šílenec, povídám si se stromy a připadá mi, že patřím na Plejády. Copak tohle můžu veřejně říkat? Copak tohle všechno můžu naplno žít? Nevím, mám strach, že mě odsoudí. A tak se chovám tak, jak se čeká, abych měl klid. Ale mě to nudí, děsivě nudí, až z toho celý hnědnu.

Existují i úžasní dospělí, ale nutno říci, že jsou většinou uvnitř stále dětmi, asi jako Exupery, Lewis Carol, C. S. Lewis, J. R. R. R. R. R. Tolkien, Michael Ende nebo J. K. Rowling, Terry Pratchett... takže vlastně moje největší literární vzory. A potom skvělí duchovní učitelé, kteří ukazují ostatním, jak najít sám sebe, třeba můj velký zdroj inspirace, Neale Donald Walsch, Lorna Byrne (naprosto pozoruhodná žena z Irska, která od mala vídá anděly) a samozřejmě Doreen Virtue (taková vílí velvyslankyně taky z Irska...) Nakonec jich není tak málo - pozoruhodných dospělých, kteří nezapomněli být dětmi.
Možná, kdoví, třeba si pletu dospělost s otupělostí nebo dětskost s dětinskostí. Nebo jen chci být jiný, než většina dospělých, s nimiž jsem se setkal. Snažím se o to. Vím jistě, že si můžu hrát, ať jsem jakkoli starý. Můžu být stejně tak upřímný a čestný a vymýšlet bláznivé nápady. Není to otázka věku, ale odvahy být sám sebou. Jen k tomu najít tu odvahu. Ale náhodou si stojím docela dobře. Kdybyste mě znali, věděli byste, jak jsem výstřední. Ale mně to nestačí. Nejsem ani zdaleka sám sebou. Mimochodem, je mi 24. Připadá mi, že píšu, jako by mi bylo o deset let víc.
Podivně váš
Luky

Sen dne svatojánského

4. září 2012 v 11:40 | hááádě octové... CH3COOH |  Deník
Ale to jsou k nám hosti! Kde se tady berete?! Snad jste nepřišli na blog, to byste mě teda potěšili. No já
jsem z toho celý překvapený, zastihli jste mě rozcuchaného a málem v nedbalkách... ale já tu plácám a nechám
vás stát ve dveřích, to je trestuhodná nevychovanost... pojďte dál. To byste nevěřili... nezouvejte se, já
tu mám stejně bordel. Nevěřili byste, co se mi před pár dny všechno stalo. Tak nejdřív nešel net, takže jsem
nemohl napsat mamce smsku, že jedu na návštěvu. Podotýkám, že mám dočasně zablokované odchozí služby na
telefonu. Vyrazil jsem teda na cestu a před odjezdem busu do Kladna jsem zaskočil do čínského bystrého
bistra, abych přes jejich wifi poslal tu zprávu. Sedněte si, kam je libo, uvelebte se. :) Já postavim na
kafe. Kdyby na vás káplo, tak si z toho nic nedělejte, to asi moucha pláče zase nad nějakým dívčím románem.
To je moje spolubydlící. Nastěhovala se ještě přede mnou a skoro neopouští byt. Vlastně, co byt, ona
neopouští lustr. Mouchy mají světlo rády. Moc spolu nemluvíme, to víte, moucha. Tenhle měsíc čte něco od
Danielle Steel. Taak, už se to nesee! Kolik vás tu dneska je... dva, čtyři, šest, osm čtenářů? No, to je
rekord. Takže čtyři kávy, černé jako noc a silné jako smrt, pro hádě jedno latté, pro Lucernu poctivý
čokoládový puding s piškoty a banány a pro její veličenstvo královnu elfů Giltoniel pramenitou vodu z
Fangornského lesa a krajíček lembasu na posilněnou. Pochybné právnisko ze Zlína si poručilo Caro a pro pana

Jeffersona z CIA tu mám něco vostřejšího, koňáček. Tak, nazdraví. :) A už nerušte, já vyprávím.
V tom čínském bistru jsem si jen ze slušnosti dal jablečný džus, přečetl maily, napsal sms a hned jsem letěl
na autobus do Kladna. Když jsem dorazil k mamce, chtěl jsem zajít do obchodu a koupit něco na večeři, ale
zjistil jsem, že nemám peněženku. Ouha. :D Naštěstí mě hned napadlo, že jsem ji nechal u toho usměvavého
pána z Vietnamu, takže jsem skoro nepanikařil... Byl bych vpoklidu jel zpátky, vyzvedl peněženku a dal si
optimistický cíl, že už budu střežit svoje věci jako oko v hlavě, ba i víc. Jenže mamka měla strach a já
jsem se nakazil. Po půlhodině jízdy zbývalo ujít 300 metrů do bistra a to už jsem skoro běžel, přičemž jsem
vztekle klel, pocákaný od pořádné louže, a mírně otlučený od pouličních lamp, které ještě pořád přes všechnu
mou snahu demagogicky setrvávají na svých místech. A dopadlo to dobře. Pán se usmíval, já jsem se usmíval,
celý svět se smál, ale srdce jsem měl celé rozkvedlané... Vietnamská polévka, ač podivná, mě uklidnila asi
tím, že byla teplá.

Pěkně jsem se vystrašil. Dobře mi tak. Podléhám doměnkám a pak se intoxikuju strachem. Zas a zas. Ani
nepotřebuju zastupitele, kteří nás, podle Jaroslava Duška, tupí - zas a zas. Já jsem svůj vlastní zas-
tupitel. Jsem spíš už-zas-tupitel. To, že se krade, ještě neznamená, že se krade. Spíš se tiše krade strach
a když jsem chvíli nepozorný, je strach uvnitř a krade mi radost, mrcha jedna. :D Ale já za nic nemůžu, to
strach... :p

Co si o tom myslíte? Nějak mlčíte... vy ste na mě naštvaní nebo co? Jo ahaa, já jsem vám ani nenabídl
zákusek... tak to se omlouvám, hned to bude. Připravil jsem si pro vás buchtu, která se jmenuje třetí
odmocnina. Ta vás tak odmocní, že budete úplně bezmocní - je totiž umíchaná ze tří bílých jedů, z cukru,
mouky a mléka. Abych dopověděl to zmatené vyprávění. Měl jsem hlad, ale protože jsem nechtěl jíst nezdravé
jídlo, přesunul jsem se do veganské restaurace. Pocestě jsem se setkal se dvěma holkama, které mi nadšeně
doporučovaly bybli a také mi radila výprava noblesních anglických turistů, kteří byli zjevně polichoceni mou
angličtinou. Bylo už únavné zase se někam plahočit a bloudit, ale ta veganská večeře stála za to. A nejen
večeře. V té restauraci pracuje velice zajímavá dívka, o které jsem až včera zjistil, že je z Vietnamu a
přitom mluví skoro dokonale Česky. Jen při pozorném zkoumání si člověk všimne občasného netypického
přízvuku, ale to jí jen dodává na přitažlivosti. Ač o tom neví, postarala se o mou celovečerní radostnou
náladu a pocit, že můžu klidně vzlétnout, když budu chtít. Byla na mě totiž moc milá, jako koťátko. Hlavně
to bylo opravdové. Díky za takové světélko v pražských končinách. Jistě tam lidé chodí rádi. Ňu, to je její
jméno, a veganské dortíky, to je její specializace. Psaní, to je zase moje specializace a blog, to je místo,
kde si brzy přečtete rozhovor snů s Ňu. Tak se zatím opatrujte a zdržte se na další článek. Děkuji, že
laskavě přehlížíte mou neznalost vietnamského pravopisu a vlastně vietnamského čehokoli.

podivně váš
Luky