V sobotu se stěhuju

9. srpna 2012 v 15:29 | hádě připálené |  Deník
Nastoupil jsem do vlaku a svět se se mnou pořádně zatočil. Tak moment - co to dělám? Co já to teď vlastně dělám? Sedám si na sedadlo, vybaluju počítač... jsem jako ve snách, ale dobře vím, co se děje, blíží se konec, konec mého dosavadního života. Života spjatého s Evulkou a s tím nejnádhernějším citem, jaký jsem kdy poznal. To se teď končí. Můj pobyt ve Zlíně končí a s ním celá jedna veliká etapa, která v pěnách času pevně zapustila kořeny, a to natolik, že zmizely z dohledu všechny jiné možnosti, vybledly mapy jiných světů, jiných verzí reality. Byla tu krajina, nasáklá Evulkou, nic víc, to bylo moje všechno. A teď sedím v tom pitomém vlaku a jedu si zbalit poslední věci, uvést pokoj do stavu připravené prázdnoty a přestřihnout poslední vlákna kotevního lana. Vrátím se do Prahy a pak? Pak se opona zatáhne a já nachvíli umřu. Odehraje se "smrt" ve své skutečné podstatě - něco odejde, zanikne, aby to znovu povstalo jako fénix z popela. A tak i já zase povstanu, s pípáním zmateného ptáčátka celého umolousaného, budu pobíhat a zkoušet mávat křídly... ale jak to udělám, to nevím, to nevidím. Já vidím jen to, co mě teď čeká - velká tma a potoky slz. MOžná to bude jen ta tma - bez slz, bez záchvěvů, prostě jen prázdno. Ani se nerozloučíme, protože já s Evulkou nemůžu mluvit, prostě nemůžu. Ale chtěl bych jí sem něco napsat, aby si to někdy přečetla, přestože zároveŇ doufám, že to nenajde. Nakonec ta poušť v mém srdci zase poroste trávou. MOžná se objeví i pár okvětních lístků.


"Broučku, ty si tohle asi nikdy nepřečteš a možná se už nikdy neuvidíme, ale budu prosit všechny dobré síly, aby tě opatrovaly a daly mi sílu odpustit tobě i sobě. Budu se strachovat, jestli vůbec žiješ, jestli na mě myslíš, jestli ti chybím... Navždycky už zůstanu jiný, protože ty jsi ve mně zažehla odvahu, naději a spoustu krásného, co jsem měl vždycky, ale všiml jsem si toho až díky tobě. Vším, čím jsi mě ranila, i každým vlídným slovem, každým dotykem, navždy uchovaným, jsi mě nesmírně obdarovala. Uvnitř nás nikdy nic nerozdělí, vyrůstáme jako větve z jednoho kmene, ale když myslíš, že teď půjdem každý zvlášť, tak se modlím, aby tě andělé podpírali. Vždycky pro mě budeš zázračná a moje láska je tu navždy. Vždycky budu v srdci střežit truhlu s překrásnými vzpomínkami a ty bolestné se časem vytratí. Děkuju ti. Miluju tě. Modlím se, abys mi odpustila. Žij. Evulíčku."
 


Komentáře

1 Had | 9. srpna 2012 v 16:56 | Reagovat

To je moc hezky napsané, hádě :). Akorát v tom pořád trošku cítím to zbytečné sebeobviňování...za co odpouštět? :) Neudělal jsi nic špatného, naopak. A věřím tomu, že hodně brzo si najdeš novou holku, která ocení to, jaký poklad v tobě bude mít :).

To, že se stěhuješ do Prahy, je určitě nový začátek a třeba něčeho ještě hezčího...:) pokud si připustíš tu možnost, že to vůbec je možné a že si to zasloužíš. ;)
sssssssss

2 Gil | 10. srpna 2012 v 16:55 | Reagovat

To je moc krásný a citlivý a moc smutný článek.Je mi to moc líto.Prosím ty žij

3 Gil | 10. srpna 2012 v 16:58 | Reagovat

prosím žij prosím žij prosím žij, Liánku

4 Amelie | Web | 30. ledna 2013 v 1:19 | Reagovat

Nádherné vyznání, Luky. NIC jsi neprovedl. Láska není provinění. Láska je lék, láska je štěstí, radost, naděje... Jsem ráda, že jsi ty těžké chvíle překonal a začal znovu. Jsem na Tebe hrdá.

5 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 22:56 | Reagovat

Dojemné psaníčko. Jsem ráda - a ty asi obzvlášť - že jsi našel východisko, že ses mohl přestěhovat a začít znova, i když něco z minulosti s sebou chvíli povlečeš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama