Srpen 2012

Báječný den čtvrtý

27. srpna 2012 v 1:22 | hádě pražské, za svobodna octové |  nitrospyt
Ahoj, drazí,
vítám vás u dnešní čtvrtodenní reportáže z ulice V zahradách. Dnes jsem se probudil do krásného dne. Netuším, čím to je, ale prostě to tak je a užívám si to. Pěkně jsme pokecali se spolubydlícím o sametové revoluci a o tom, jaké to bylo za socialismu, (to je moje oblíbené téma). Bylo to fajn. Cestou k sestřence jsem se stavil v takové moc milé kavárně, kde mají fairtrade kávu. No, sice děsně hřeším, ale aspoň je mi trochu fajn. :) Budu se věnovat programování. Před pár lety jsem začal dělat počítačovou hru pro nevidomé, tzv. audiohru, ale nikdy jsem ji nedokončil. Dnes jsem si řekl, že je načase, abych začal něco dělat, myslím obecně něco dělat, dokončovat věci. Mívám úžasné nápady, ale málokterý aspoň začnu realizovat. K čemu pak moje skvělé nápady jsou, když se nerealizují?
Včera jsem ochutnal vitariánskou večeři, (vitariánská znamená, že byla připravena z čerstvých, nevařených, tepelně nespracovaných surovin.) Byla to fantazie. Původně jsem Byl docela skeptický, že bych si mohl nějak zvlášť pochutnat na cuketových špagetách s chilli papryčkami, ale když mi to jídlo milá číšnice, která pochází z Kuby, donesla, nasál jsem úžasnou vůni čerstvé zeleniny a byl jsem okouzlen. Už z té vůně prýštila životní energie, natož pak potom, když jsem začal jíst. Ty tenoučké proušky cukety, představující špagety, mi sice připadaly trochu divné, ale ani zdaleka tak moc, jak jsem očekával. Spousty jasných chutí, které harmonicky prolínaly jedna druhou, zcela zaměstnaly mou pozornost. Dosud jsem nepocítil tak naplňující pocit spokojenosti, jaký se po jídle rozlil mým tělem. Už dávno jsem z jídla nedostal tolik energie, bylo to, jakoby moje buňky nadšeně tleskaly a volaly "bravó, opakovat, opakovat!" Škoda, že to bylo tak předražené a přitom v malém množství. Až budu bohatý, tak se budu v takových restauracích stravovat každý den. Mimo to jsem v té restauraci byl s opravdu milými lidmi. Potkal jsem je u kamaráda, kde všichni společně staví malou zeměloď. Doporučuji vám něco si o zemělodích přečíst. je to tak geniální a ekologické, že mám chuť skákat radostí, že někdo na něco takového přišel. Budu na té stavbě taky trochu pomáhat. Pak se o tom víc rozepíšu.
V metru mi pomáhala jedna holka a už ani nevím jak, ale nějak jsem zavedl téma na Gilmorky. Ukázalo se, že jsme oba Gilmorovic šílenci a asi čtvrt hodiny jsme kecali o tom seriálu. Pořád nás napadaly další a další vtipné scény a smáli jsme se. :) To bylo tak fajn... kecali jsme jako staří známí, přitom jsme se viděli poprvé. Pak jsme se rozloučili a svobodně se rozešli. Ani jsme si nedali kontakt... nějak to nebylo potřeba. Třeba se někdy uvidíme a stejně se doopravdy nemůžeme rozdělit. Někde uvnitř jsme stejně jedna bytost, všichni jsme jedna bytost, tak co. :) Vzkaz pro hádě, které by teď poťouchle řeklo "allleeeee": "ssssssssss ss s s sssssss." (Jinými slovy, nelíbila se mi.) :) Jinak bych už na ní měl telefon, e-mail, Skype, icq, Facebook, Google+... a vnutil bych jí adresu tohohle blogu :D
Odpoledne u Jitušky, (sestřenky), bylo taky hezké. Viděl jsem mamku a sestřenčina syna Vojtíka, mezi zasvěcenci známého jako mrňouse. :) Jituška pekla štrůdlisko a byla spokojená, že mi chutnalo. :D Já miluju, když jsou lidé spokojení, schválně jim říkám to, co chtějí slyšet. Ale nelžu, jen to drobátko připepřím, aby měli velkou radost. Cestou zpátky mě oslovila starší paní, která se mi sama od sebe začala svěřovat a dala mi pusu na tvář. :) Stál jsem celý tumpachový a nejpříjemnější mi to nebylo, ale je to velká pocta. :) Hlavně, že jsem jí potěšil. A můj výčet skvělých zážitků ještě pořád nekončí. Z metra mě vedl hodný pán s Polska, který měl s sebou kamaráda ze ˇšpanělska. Pěkně jsme si zašprechtili anglicky. :D Doma na mě bylo ras, dva, tři, čtyři, pět lidí moc milých, navíc jsem si moc pěkně psal s včElou a se Zuzíkem. Poslouchal jsem seminář Neala Donalda Walsche, mého velkého učitele a vzoru. Krásně si na tom trénuju angličtinu, protože je mu hezky rozumět a moc mi pomáhá to, co vypráví. Úžasný chlapík, tenhle Neale. A Donald taky. A o Walschovi ani nemluvě. :D Jo a teta mi dala rajčátka ze zahrady, která mě nabila jako tuškovou baterku. A napadají mě další a další báječné věci, které na dnešním dni oceňuji.
Vidíte to? Dnes jsem měl báječný den s příchutí Margotky. Byl sladký, smysly zaměstnávající, potěšující, překvapivý, šťavnatý, rozmanitý, afrodiziakální a nezdravý. Prostě klasa. :D Tak spěte sladce a přeju vám, ať vás ráno někdo přeněžně políbí na rty jako Slunce líbá pampelišky. A pak přijďte a dejte i mně pusu. Ale uvítal bych 20letou vegetariánku, která nekouří, nepije, má dlouhé vlasy, miluje kočky a je vodnářsky ulítlá. A pokud navíc bude mít ráda Pratchetta, tak o ní napíšu článek.
A už spěte nebo na vás vletim. :D
Hvězdným třpytem poblázněně váš
Luky

Ve vlastní šťávě aneb den třetí

26. srpna 2012 v 1:09 | hádě pražské |  V Praze už jsem, teď by mohlo přijít to blaho
Dnešní, už třetí den v zahradách byl docela kryzový. Byl jsem od rána v depce, i když dobře vím, že bych měl být šťastný. Jsem rád, že mám kde bydlet, jsem rád, že jsem v Praze a hlavně tak blízko háděti, ale to štěstí se nějak nedostavuje. Nevím, co to se mnou je, nechápu sám sebe. Vím jen, že se z té depky nějak nemůžu vyhrabat. Nepřidává mi ani to nezdravé jídlo, které do sebe cpu, měl jsem pizzu a zmrzlinu, ráno dva koláče s ořechy a jen jedno jabko. Cítím se být svázaný a uzavřený. Nechce se mi mluvit s nikým, koho v penzionu potkávám, spíš hledím všem zmizet s očí. Trápí mě stesk po Evulce a trápí mě "samota". Jsem tu sice obklopený lidmi, ale ne těmi, kterými bych obklopen být chtěl. Mrzí mě, že si stěžuju, vím, že bych neměl.

Jedna pozitivní věc tu je, dnes mi do pokoje dodali dvě skříňky, do kterých už se toho hodně vejde. A spolubydlící Péťa, který je na mě hodný, mi uvolnil nějaké místo ve velké skříni. Aspoň něco. :) Byla tu paní majitelka a překvapilo mě, jak byla milá. Určitě v tom hraje jistou roli litování nevidomého "chudáčka", ale utěšuju se nadějí, že na ní třeba zapůsobila moje vlídnost a něha, které ze mě vyzařují. Těším se na zítřek, na další pozitivní věc, a sice na návštěvu sestřenky a jejích dvou sosadel, brytského sosadla a perského cocátka. :D Možná, že vás zahlcuju dlouhými nudnými texty, ale mě to psaní pomáhá. Je to můj jediný společník. Hádě už asi odletělo do Izraele a ani jsme se nerozloučili. :( Tak, ser feliz, sprite.

A za co bych ještě poděkoval, co pěkného se dnes stalo:
1. Se spolubydlícím jsme našli společnou zálibu, film Drž hubu. Poslouchal jsem s ním a párkrát mě to rozesmálo, (presněji rečeno rozosmialo ma to, pretože Peter je zo Slovenska, větě?)
2. Předchvílí mi napsal kamarád ze školy a dnes si docela pěkně povídáme.
3. Cestou domů jsem si sedl na lavičku na zastávce, abych v klidu dojedl zmrzku, a sedl jsem si vedle milé slečny. To mě potěšilo.
4. Ještě teď v noci se přihodilo něco moc milého, o čem ještě zítra napíšu. Sešel jsem se s fajn lidma, navštívil krásné místo, kde vzniká zeměloď a pak jsme šli na vitariánskou večeři. :)
Takže nakonec můj den měl i pozitiva. Já jdu spát. :D


Den druhý

25. srpna 2012 v 11:48 | hádě řepné |  V Praze už jsem, teď by mohlo přijít to blaho
Hlásím se ze svého nového prozatímního domova V Zahradách. Večer jsem byl patřičně vylekaný a o moc lepší to zatím není. Posedával jsem na zahrádce s notebookem na klíně, (jak jinak), a volal o pomoc Zuzku, která naštěstí zrovna byla online. Trochu mě uklidnila. Jsem moc rád, že tu jsem, ale je jasné, že to bydlení není nic moc a je dočasné. Předně mi tu strašně chybí soukromí. Už je to dlouho, co jsem odešel z intru, už jsem odvykl tomu zvláštnímu režimu, kdy nemáte chvilku soukromí a vstáváte tehdy, kdy vstane první spolubydlící z pokoje. Mám tu taky příliš málo prostoru - jen postel, maličkou poličku, kterou jsem hned obsadil vázou od Evulinky a kamínky ze Zlína, skleněný stůl zvláštního tvaru a kousek skříně, který mi milosrdně uvolnili spolubydlící. Naštěstí jsem si mohl vyměnit postel a mám teď válendu s úložným prostorem, tam se dá taky leccos nacpat. No, jsem zvědavý, jak naložím s těmi hromadami věcí. Dnes ráno jsem chtěl jít na zahradu meditovat, abych se trochu uklidnil, ale uklouzl jsem na mokrých schodech a sjel je celé po zadku. To bylo probuzeníčko... ještě teď mě děsně bolí zadek. :D Na meditaci už jsem neměl ani pomyšlení. Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat, jak vůbec trávit den, tak jsem se jel ještě jednou najíst do místní, mnou a Klárkou oblíbené, pizzerie. Aspoň jsem se naučil cestu a zopakoval si, jak se dostat na tramvaj. To je úspěch. Teď jsem docela řepné, ale s obtimistickými vyhlídkami. Není to lehké, ale to začátky nebývají. Vím ale, že to zvládnu a vím, že tu mám být. Vlastně jsem dneska našel i malý obchod s potravinami, to se budehodit. Sice si nebudu moct vařit, protože v lednici je strašně málo místa a všude jinde taky, ale budu si tam chodit pro pečivo, ovoce a zeleninu.

Odpoledne jsem zajel k mamce podívat se, jak se má a vzít si další svoje věci. Nesmírně mě potěšilo, že dnes byla střízlivá. Ona má vážný problém s pitím, protože se trápí. Chtěl bych jí pomoct. Včera to bylo po dlouhé době, co byla takhle v pohodě. Andílci, ochraňujte jí, prosím.

Jsem rád, že sem můžu psát svoje zážitky. Pomáhá mi to a hlavně budu rád, když si to přečte někdo z mých přátel, aby měl přehled, co se mnou je.
unaveně váš
Luky

Byl jsem penzionován

24. srpna 2012 v 11:44 | hádě pražské :) |  V Praze už jsem, teď by mohlo přijít to blaho
Právě jsem se definitivně nastěhoval do Penzionu v ulici V zahradách. Klárka už odešla, ale loučilo se mi s ní těžko... Nejradši bych, aby zůstalase mnou jako jediná známá bytost, teplá naděje, že je všechno dobré, jen když máme jeden druhého. Odešla a já jsem až teď trochu přišel k sobě. Sedím v pokoji na své nové posteli a poslouchám spolubydlícího, zatím úplně cizího kluka na druhém konci místnosti. Sedí u počítače, s někým si píše a poslouchá orientální hudbu. Je to milý přátelský člověk. Pochází z Egypta, (jestli jsem mu dobře rozuměl, protože se domluvíme jen anglicky a česky umí jen trochu). Přivítal mě velice srdečně. Hned na mě spustil s angličtinou a trochu mě to zaskočilo. Mám sice angličtinu moc rád a mluvím docela dobře, ale nečekal jsem, že budu muset se spolubydlícím mluvit jen a jen anglicky... Vy snad víte, jak se řekne špunt do umyvadla, hadr na podlahu nebo třeba že se vám kýve zub? No, tohle jsou docela nepravděpodobná témata k hovoru, ale jistě chápete, jak to myslím. Nevím, jak si budu stíhat okamžitě vybavit tolik slovíček, která nepoužívám. Ale zvládnu to. Je to skvělý tréning, konec konců. :) Uvidíme, jak to půjde... Zatím tu sedím, obklopený hromadou zavazadel, na nepovlečené posteli s notebookem na klíně a mám velký strach. Musel jsem si hned jako první věc vytáhnout notebooka a udělat si zápis, aby žádný dojem nepřišel v Niveč. (Niveč, to je město na jihu Chorvatska. :D) Teď už ale půjdu něco dělat, vybalit si věci a tak... Popřemýšlím, jak se vlastně řekne skříň... myslím, že wardrobe, ale jak se řekne polička... Jsme totiž na pokoji tři, alemáme jen dvě skříně. Dostanu přidělenou poliznu. Taky nevím, kam dám všechny svoje věci... mám jich tolik... Asi jich hodně rozdám, stejně se na věcech nemá lpět.

Roztřeseně váš
Luky

Dech

21. srpna 2012 v 23:15 | Liánek |  nitrospyt
Jsi mé tajemství.
Ledové malůvky na okně,
co se jedním dechem rozplynou,
to jsi ty.

Vločka,
co jen pro mě každý večer se snese,
pomalu a plavně,
to jsi ty.

Potichu taješ napovrchu mého srdce,
jen a jen pro mě a ono,
ač celé polámané,
zázračně se štěstím zaplní.
Potichu. Potají.

A teď už zase taješ,
jako květ se tvá vzácná přítomnost rozvíjí.
Už zase taješ
a pláč se napokraji mísí s modlitbou.
Slzy vděčnosti střídají hořké poznání.
Jsi zakázané potěšení, skrytá naděje,
a přece všechno víš.
A já tu hraju hloupou hru stínů.

Předkým se to ale schovávám?
Před sebou,
protože nesmím naplno vzplanout.
Nechci tě popálit.
Ale oheň nehasne, nepohasne.
Mění se v roj barevných jisker,
které se rozlétnou každá jinam,
tak tě jen hezky hřejí.

Jsi tu a taješ.
Potichu. Potají.
Ticho nás spojuje.
A tak se choulím na dně tvých hlubin
a držím ti palce, když toužíš po jiných.

Jako poztrácený dech, zbloudilé pírko,
dáváš si potichoučku kamínek pod mé srdce.
Pramalé tajemství, ukryté do noci,
nedá si poroučet, není mu pomoci.
Není mu pomoci, klíčí a klíčí,
natolik vzdálený lidskému chtíči.

Nedá se zničit, nedá se pominout,
můžeš mi jedině, spáso má, prominout.
Nastavíš jednou snad váhavě dlaň,
dám ti ho, ač za něj veliká daň...
nebude nikdy už docela zplacena
a každá naděje bude zas a zas zhacena.

Co ale není teď, bylo už kdysi,
co bylo, není teď, už jenom ty jsi.
Jsi tu a zůstáváš, ač možná zmizíš,
ty jsi to jediné, poslední ryzí.

V sobotu se stěhuju

9. srpna 2012 v 15:29 | hádě připálené |  Deník
Nastoupil jsem do vlaku a svět se se mnou pořádně zatočil. Tak moment - co to dělám? Co já to teď vlastně dělám? Sedám si na sedadlo, vybaluju počítač... jsem jako ve snách, ale dobře vím, co se děje, blíží se konec, konec mého dosavadního života. Života spjatého s Evulkou a s tím nejnádhernějším citem, jaký jsem kdy poznal. To se teď končí. Můj pobyt ve Zlíně končí a s ním celá jedna veliká etapa, která v pěnách času pevně zapustila kořeny, a to natolik, že zmizely z dohledu všechny jiné možnosti, vybledly mapy jiných světů, jiných verzí reality. Byla tu krajina, nasáklá Evulkou, nic víc, to bylo moje všechno. A teď sedím v tom pitomém vlaku a jedu si zbalit poslední věci, uvést pokoj do stavu připravené prázdnoty a přestřihnout poslední vlákna kotevního lana. Vrátím se do Prahy a pak? Pak se opona zatáhne a já nachvíli umřu. Odehraje se "smrt" ve své skutečné podstatě - něco odejde, zanikne, aby to znovu povstalo jako fénix z popela. A tak i já zase povstanu, s pípáním zmateného ptáčátka celého umolousaného, budu pobíhat a zkoušet mávat křídly... ale jak to udělám, to nevím, to nevidím. Já vidím jen to, co mě teď čeká - velká tma a potoky slz. MOžná to bude jen ta tma - bez slz, bez záchvěvů, prostě jen prázdno. Ani se nerozloučíme, protože já s Evulkou nemůžu mluvit, prostě nemůžu. Ale chtěl bych jí sem něco napsat, aby si to někdy přečetla, přestože zároveŇ doufám, že to nenajde. Nakonec ta poušť v mém srdci zase poroste trávou. MOžná se objeví i pár okvětních lístků.


"Broučku, ty si tohle asi nikdy nepřečteš a možná se už nikdy neuvidíme, ale budu prosit všechny dobré síly, aby tě opatrovaly a daly mi sílu odpustit tobě i sobě. Budu se strachovat, jestli vůbec žiješ, jestli na mě myslíš, jestli ti chybím... Navždycky už zůstanu jiný, protože ty jsi ve mně zažehla odvahu, naději a spoustu krásného, co jsem měl vždycky, ale všiml jsem si toho až díky tobě. Vším, čím jsi mě ranila, i každým vlídným slovem, každým dotykem, navždy uchovaným, jsi mě nesmírně obdarovala. Uvnitř nás nikdy nic nerozdělí, vyrůstáme jako větve z jednoho kmene, ale když myslíš, že teď půjdem každý zvlášť, tak se modlím, aby tě andělé podpírali. Vždycky pro mě budeš zázračná a moje láska je tu navždy. Vždycky budu v srdci střežit truhlu s překrásnými vzpomínkami a ty bolestné se časem vytratí. Děkuju ti. Miluju tě. Modlím se, abys mi odpustila. Žij. Evulíčku."