Sarkasmem k orgasmu nebo orgasmem k sarkasmu?

16. července 2012 v 23:05 | hádě bramborové |  Deník
No, u mě většinou to druhé... ale o to teď nejde. Napadlo mě, že asi není náhoda, že se ta dvě slova rýmují... proč asi? Sarkasmus může být docela užitečná věcička. Když totiž dojdete na samý pokraj, tak na okraj, že kdybyste udělali ještě krok, padali byste volným pádem vesmírem, až byste opustili Sluneční soustavu, přijde vám docela vhod trocha toho jedovatého sarkasmu. Je to takový zvláštní druh humoru, černý jako poctivý turek s pořádnou porcí kofeinu. Sarkasmus slastně otupuje bolest, trochu jako orgasmus. Trocha sarkasmu vám uleví a přivede vás to k příjemnějším zážitkům... nakonec třeba i k orgasmu. Tak asi proto se ta dvě slova rýmují. Ale už se začínám červenat, tak těch úvah radši nechám. Vypozoroval jsem na sobě, že v takové mezní situaci, kdy se, jak se mi zdá, už už musím úplně shroutit, cosi, jakási vnitřní síla, záchranná brzda řekne dost a přehodí výhybku. Prostě jsem jaksi nedokázal propadnout svému vnitřnímu myšlenkovému peklu, cosi mi v tom zabránilo, takže místo bezvládného válení se na posteli, místo stále se opakujících záchvatů hysterického pláče, kdy se mi v ruce, ani nevím jak, zjeví nůž a myšlenky říkají, že se prostě musím zabít, přestože se mi vůbec nechce... dostavilo ticho a docela optimistická nálada. Jak je to možné? Proč se chovám takhle, když jsem ve skutečnosti napokraji? Nevím, asi existuje cosi jako duševní pud sebezáchovy nebo ve mně prostě zvítězil život sám. Možná zasáhl můj anděl strážný a nebo už jsem z toho dlouhého trápení už unavený a znechucený. KOho to má taky pořád bavit, že jo...

Kolik já toho snesu...
Poslední události mě přesvědčili o tom, že jsem pevnější než skála. Netušil jsem, kolik toho snesu... přese všechnu svou křehkost toho snesu mnohem víc, než jsem tušil... snesu toho tolik, že vám snesu i vejce, když mi dáte trochu času. :D Ale nemám chuť být na to hrdý. Proč být hrdý na něco tak hrozného, jako že je zázrak, že jste se ještě nezbláznili... Já už chci klid. Ale nemám na mysli nečinný stereotypní klid, jen pohodu. Chci myslet na sebe: co chci já? Kam chci jít já? Chci já být tady nebo chci já jít pryč? Co si já myslím? Já... Chybí mi já, protože jsem sám sebe vystřihl z filmového plátna, jakobych neexistoval. Všechno dělám pro ostatní nebo z obavy z ostatních. Stále se ohlížím za sebe, jestli se nad mým chováním někdo nepohorší, jestli kvůli tomu někoho neztratím... Ale už jsem dočista zapomněl, co vlastně chci. Nemůžu si vzpomenout. Nedokážu ani říct, co si chci dát k jídlu, vím jen, co si dát nemám. Když jsem s přátely a rozhoduje se o tom, kam půjdem... vždycky čekám, co ostatní... Měl bych někdy říct svůj návrh. A tak už by mi prospěla trocha péče o sebe. Už nechci hodně snášet, chci být spokojený. Vklidu si dělat to, co mě těší. Být s tím, s kým chci být, říkat to, co si myslím. Proto jedu v pátek do Prahy za hádětem a proto teď píšu tenhle článek tak upřímně.

podivně váš
Luky
 


Komentáře

1 Amelie | Web | 30. ledna 2013 v 1:08 | Reagovat

Mám ráda upřímné lidi, děkuji za tvé názory a myšlenky, moc si jich vážím. Stejně jako Tebe.

2 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 22:49 | Reagovat

no... zní ty slova podobně, vypětí jako vypětí:))) a jsou obě takový fajně rázný:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama