Jak mi doopravdy je?

16. července 2012 v 0:42 | hádě řepné |  Deník
Tak jsem zase tady, ale dnes ode mě nečekejte nějaký déšť zlatých jisker... Jsem psychicky naprosto na dně, těsně jsem minul úplné shroucení. Jsem velmi překvapený, že se tak držím po tom, co jsem se před týdnem dozvěděl. Někdo, koho jsem nesmírně miloval, kdo pro mě byl vším, mi bez rozechvění oznámí, že mě nikdy nemiloval... Co víc o tom napsat? Každý si jistě dovede představit, jak mi je, když se téměř dvouletý vztah, který jsem považoval za opravdický zázrak, promění ve strašnou obludnou lež... Snažím se na to, pokud možno, vůbec nemyslet... hlavně nepřemýšlet, o to jde, nedomýšlet, co to vlastně znamená... protože pak před sebou vidím bezednou propast, do níž bych mohl spadnout. A to se nesmí stát. Už mi stačila ta agonie, v níž jsem se zmýtal od 25. února, od rozchodu s Evulkou. Nemůžu ani uvěřit, že už to je skoro pět měsíců... Pět měsíců jsem promrhal, pět měsíců jsem jako chodící mrtvola, každodenně přiváděn k životu záchvaty pláče, abych hned zase dobrovolně pohřbil svůj cit v marném útěku před zničující bolestí, která se rozlévá přímo ze samého středu mé bytosti. Je tak hluboko... jako by mě bolel život sám, jakobych nenáviděl boha za to, že vůbec jsem. Možná si myslíte, že to dramatizuju, ale kdo to neprožije, ten to nemůže pochopit. Mám pocit, že nikdo nechce slyšet, jak mi je, že to skoro každý jen bagatelizuje a nutí mě, abych se usmál a skákal radostí, protože je přece tak líbezný den a dávají mi za příklad různé bezvýznamné, údajně pozitivní věci, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaují... A očekávají, že se prostě seberu a půjdu dál... prostě tralala... Mám pocit, že mě lidi mají rádi jen usměvavého. Jakmile se pokusím upřímně sdělit, jak mi doopravdy je, tak jsou nespokojení a nechtějí poslouchat. Hlavně, že mně se může každý svěřovat se svým trápením... a když to potřebuju já, tak skoro všichni ohluchnou... Ale všichni přecejen takoví nejsou a těm výjimečným přátelům z celého srdce děkuji.

Tady si můžu napsat, co chci, je to můj prostor, a tak to teď udělám a bez příkras vám řeknu, jak mi je. Jsem prostě napokraji. Paralizovaný, zmlácený, ztracený... je mi fakticky moc zle, přestože předstírám pohodu, přestože navenek jakžtakž funguju a mluvím o všednostech. Uvnitř ale křičím o pomoc. Naštěstí už pominulo období, když jsem prosil o smrt. To byste nevěřili, že člověk může toužit umřít... Ztratil jsem veškeré důvody k životu, smysl existence, protože tím byla Evulka a její štěstí, které mělo přinést štěstí mně. Všechno jsem podřídil našemu vztahu, odstěhoval jsem se na druhý konec republiky do naprosto cizího prostředí, byl jsem ochotný opustit přátele, vzdát se jich, připraven cokoli na sobě změnit, aby se to líbilo Evulce. Potlačil jsem svou identitu, protože jsem si myslel, že by mě opustila, kdybych byl sám sebou. Kolik bolesti a námahy, kolik naděje a štěstí jsem vsadil na hnusnou lež... To vědomí je nejhroší, že mě nemilvoala... to se fakt nemělo stát, tohle ne... mohl jsem aspoň uchovávat v srdci posvátný poklad, vzpomínky na něco krásného... ale všechno se teď mění v prach. Nemělo se to stát, tohle ne. Ale stalo se. Moc se snažím upřít myšlenky jinam. Prosím taky andílky o pomoc, zoufale... ale zdá se mi, že na mě kašlou... asi mi ale pomáhají, jen jsem příliš oslepený bolestí a necítím to. Snažím se přetrhnout závislsot na Evulce, za každou cenu se od ní odpoutat. JIné řešení už totiž není. Musela mě k tomu dohnat nesnesitelná bolest, muselo se to stát jediným východiskem, abych to konečně udělal. Ale už se to podaří, musí. Tak takhle mi je a je mi jedno, jestli se vám to nelíbí. Nehodlám už potlačovat svoje pocity, aby to náhodou někoho neodradilo... Moc se snažím z toho všeho dostat a pomaličku to začíná jít. Jsou chvíle, kdy je mi krásně, jako třeba včerejší a dnešní odpoledne, když jsem si povídal s krásnou bytostí, v jejíž přátelství velmi doufám. A někdy jsem vyloženě šťastný, jako třeba vždy, když jsem s hádětem. Radši už končím, pro dnešek bez grácie a s otevřeným koncem... Tanou mi jen na mysli slova, že konec je vždy začátek... asi mi andílci poslali vzkaz. Děkuji těm, které miluji.
 


Komentáře

1 Amelie | Web | 30. ledna 2013 v 1:13 | Reagovat

Tečou mi slzy. Doufám, že už je ti líp. Jsi skvělý, zvládl jsi to!

2 punerank | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 22:30 | Reagovat

Smutné psaní, ale věřím, že je konečně líp! a tím jak druzí člověka v depce spíš povzbuzujou - oni povzbuzujou a burcujou hlavně sebe! sama to někdy dělám, protože se bojím, že ten zdeptanej člověk do všeho jen víc zabředne a bude mi říkat, že si to stejně neumím představit. tím neříkám, že si naslouchat nemáme, pár přátel je fajn! i těch blogových virtuálních! byla jsem na dvou blogových srazecha žasla jsem, co si všechno lidičky pamatovali a pěikně jsme zavzpomínali!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama