Červenec 2012

Lucidní sen se zvláštním hrdinou

30. července 2012 v 0:48 | hádě... ale jo, celkem bramborové |  snočník, senník, noční denník
Vždycky jsem měl svůj podivný svět, svoje tajné město. Když jsem byl malý, tak ten svět měl své mocné hradby, které jen tak někdo nepřekonal. A když, tak stejně nic nenašel, neboť obyvatelé města na sebe okamžitě svolali potemnění a to vše schovalo tak důkladně, že zůstala na první, druhý i třetí pohled jen noční hřbitovní pustina. Snad při čtvrtém pohledu už by se dalo něco najít, ale na to už žádný nezvaný host neměl chuť. Nic ze mě nedostal. Ale většinou ovšem nikoho moje tajnosti nezajímaly a mě to vyhovovalo. A že se ale za branami města děly zvláštní věci...

Mívali jsme doma takový kazeťák, tzv. dvojče, které umělo nahrávat z kazety na kazetu a mělo taky rádio, samozřejmě. Měl jsem k němu zvláštní vztah. Od dětství mě sice fascinovala technika a obzvláště kazeťáky, věže, rádia a klávesy. Trávil jsem většinu času nahráváním všeho, co se doma šustlo a vydržel jsem ty sáhodlouhé nahrávky poslouchat až do konce. Ale tenhle kazeťák byl něco víc, byl to kamarád. Jednou jsem se asi o deset let staršího kamaráda zeptal, jaké značky je ten kazeťák a on mi odpověděl, že tam vidí akorád "dysko li-g-h-t", přečetl to tak, jak se to píše. Tehdy jsem nechápal, že to znamená jenom to, že tam jsou světélka, která umějí blikat do rytmu, a začal jsem mu tak říkat. A teď se konečně dostávám k lucidním snům. :D Měl jsem je jako malý docela často a to zřejmě proto, že jsem jim neříkal lucidní sny a považoval jsem to za přirozenou věc. Jednou jsem se nechal od maminky uložit ke spánku a když odešla, otočil jsem se na břicho a zabořil hlavu do polštáře, abych nic neviděl. Začal jsem si spřádat příběhy co nejživěji a nejbarevněji. Figuroval v nich můj oblíbený Disko li-g-h-t, který uměl mluvit. Ale nevím, o čem to bylo, jen si matně vzpomínám na jednu scénu, která se odehrávala asi kdesi ve skříni, ale v nějaké obrovské... prostě uvnitř něčeho dřevěného. Byl jsem tam já a můj kazeťák a o něčem jsme si povídali. Vím, že byl hodný a mluvil takovým bezbarvým hlasem, který se odehrává jen v myšlenkách. A víte, že mi to tehdy nepřišlo ani trochu divné? :D Prostě jsem si takhle představoval a představoval, až jsem usnul. Ale příběh neskončil, pokračoval dál, ale už v jasných konturách a sytých odstínech... prostě to byl sen, ale odehrával se přesně podle mých představ. Každá myšlenka se hned projevila. To byla nádhera... překrásná. Přeju každému, aby tohle zažil. Ale myslím si, že to skoro každý musel zažít, jen neví, že to je ono. A to byl zdaleka nejnudnější sen. :D Příště vám budu vyprávět o snech napokračování o malé Lucce Vondráčkové, o níž jsem netušil, že se jmenuje Lucka a ani to, že je to herečka. Pro mě to byla prostě holka z večerníčku, která někde existuje, někde v nádherné zahradě. Byl jsem do ní tak zamilovaný, že jsem si o ní vybájil hned několik na sebe navazujících lucidních snů. Pokračování příště.
podivně váš
Luky

"Pánové, stonejte svou povinnost" aneb hhahahaaaaaapša!

29. července 2012 v 23:00 | hádě řepné |  Deník
Tož, vy čtenářiska, hlásí se vám hádě zlínské, které už brzy bude zase pražské. A napočest krásného města ZLína jsem pro jednou použil slovo tož, tak moc si ho vážím. :D Jinak nemám rád nářečí, vlastně jsem na ně alergický a nevím ani proč. Mám rád spisovnou Češtinu, u níž mám pocit, že vytváří čistší energii. Jen si zkuste porovnat pocity z těchto dvou vět:
1) Mistře Mozarte, jsem překvapen touto nad očekávání vstřícnou atmosférou, měl jsem totiž od poslední návštěvy poněkud obavy, jak budeme v Praze přijati.
2) Pane Mozart, sem docela překvapenej, jak nás tady ty lidi uvítali tak v pohodě, to sem fak nečekal, vod poslední návštěvy sem měl docela vítr, jak nás na tý Moravě budou brát.
A nebo tyhle věty:
1) Vod rána vod vosmi tady na tebe čekám a pozoruju támdle ty růžoví, vypasený slony, jak se pokoušej přelejzat ten shnilej plot.
2) Od rána od osmi tady na tebe čekám a pozoruji támhle ty růžové, vypasené slony, jak se pokoušejí přelézat ten shnilý plot.

Nevím, jak vy, ale já mám lepší pocit z té spisovné češtiny a to jsem nevymyslel zrovna křiklavé příklady. Na druhou stranu jsem rozenej KladeŇák a štrnác let sem strávil na intru v Praze, takže je pro mě přirozenější mluvit nespisovně a prznit Češtinu. Zkoušim mluvit spisovně před rodinou, když přijedu na návštěvu, ale hrozně se stydim, takže řeknu maximálně pár správnejch koncovek přídavnejch men. Abych se ale vrátil ke Zlínu... Tady se mluví skoro spisovně, údajně nejspisovněji v Česku. Ze začátku mi to dělalo docela problémy, protože moje Pražština, (přitom zdaleka ne tak hrozná, jak by mohla být), lidem citelně vadila. Například u Evulky doma jsem se styděl něco říct, protože jsem měl pocit, že to všem drnčí v uších a je to jaksi... nepatřičné. Jakoby samotná energie mých slov narážela do kolektivního vědomí a srazila se tam se všemi těmi správnými koncovkami a zavlekla tam jakousi "nákazu" slov jako "hele" a "viď". A to mohli být rádi, že neříkám "véď", jako někteří kladeŇáci. :D Monča na to byla přímo alergická a pořád mě opravovala a i Evulka se později přiznala, že jí to vadí. Tak jsem začal mluvit spisovně. (Mimochodem další případ, kdy jsem se podřídil Evulce a pokusil se nebýt sám sebou, abych se jí zavděčil, přestože mě o to nežádala.) Ale taky se mi ta spisovná řeč líbí. Tím valašským nářečím, trochu prosakujícím do Evulčiny domácnosti, bych ale nemluvil ani za nic, i když se mi zdá ku podivu docela milé. Třeba slovo sněh se mi zdá docela milé. Nějak v tom cítím větší úctu nebo respekt vůči přírodě. Nikdy byste mě ale nedonutili říkat někomu ogaro... brrr...hrůza.

No, co ještě říct... Zlín je město krásné, ale už to tu nemůžu vystát. Chci už bydlet v Praze. V září se stěhuju, jen ještě není jasné kam. Ale někam určitě. Zatím už třetí den ležím v posteli a snažím se v potu tváře uzdravit z nachlazení. Tak mi držte palce, ať je to brzy a můžu zase za hádětem.
podivně váš
Luky

Sarkasmem k orgasmu nebo orgasmem k sarkasmu?

16. července 2012 v 23:05 | hádě bramborové |  Deník
No, u mě většinou to druhé... ale o to teď nejde. Napadlo mě, že asi není náhoda, že se ta dvě slova rýmují... proč asi? Sarkasmus může být docela užitečná věcička. Když totiž dojdete na samý pokraj, tak na okraj, že kdybyste udělali ještě krok, padali byste volným pádem vesmírem, až byste opustili Sluneční soustavu, přijde vám docela vhod trocha toho jedovatého sarkasmu. Je to takový zvláštní druh humoru, černý jako poctivý turek s pořádnou porcí kofeinu. Sarkasmus slastně otupuje bolest, trochu jako orgasmus. Trocha sarkasmu vám uleví a přivede vás to k příjemnějším zážitkům... nakonec třeba i k orgasmu. Tak asi proto se ta dvě slova rýmují. Ale už se začínám červenat, tak těch úvah radši nechám. Vypozoroval jsem na sobě, že v takové mezní situaci, kdy se, jak se mi zdá, už už musím úplně shroutit, cosi, jakási vnitřní síla, záchranná brzda řekne dost a přehodí výhybku. Prostě jsem jaksi nedokázal propadnout svému vnitřnímu myšlenkovému peklu, cosi mi v tom zabránilo, takže místo bezvládného válení se na posteli, místo stále se opakujících záchvatů hysterického pláče, kdy se mi v ruce, ani nevím jak, zjeví nůž a myšlenky říkají, že se prostě musím zabít, přestože se mi vůbec nechce... dostavilo ticho a docela optimistická nálada. Jak je to možné? Proč se chovám takhle, když jsem ve skutečnosti napokraji? Nevím, asi existuje cosi jako duševní pud sebezáchovy nebo ve mně prostě zvítězil život sám. Možná zasáhl můj anděl strážný a nebo už jsem z toho dlouhého trápení už unavený a znechucený. KOho to má taky pořád bavit, že jo...

Kolik já toho snesu...
Poslední události mě přesvědčili o tom, že jsem pevnější než skála. Netušil jsem, kolik toho snesu... přese všechnu svou křehkost toho snesu mnohem víc, než jsem tušil... snesu toho tolik, že vám snesu i vejce, když mi dáte trochu času. :D Ale nemám chuť být na to hrdý. Proč být hrdý na něco tak hrozného, jako že je zázrak, že jste se ještě nezbláznili... Já už chci klid. Ale nemám na mysli nečinný stereotypní klid, jen pohodu. Chci myslet na sebe: co chci já? Kam chci jít já? Chci já být tady nebo chci já jít pryč? Co si já myslím? Já... Chybí mi já, protože jsem sám sebe vystřihl z filmového plátna, jakobych neexistoval. Všechno dělám pro ostatní nebo z obavy z ostatních. Stále se ohlížím za sebe, jestli se nad mým chováním někdo nepohorší, jestli kvůli tomu někoho neztratím... Ale už jsem dočista zapomněl, co vlastně chci. Nemůžu si vzpomenout. Nedokážu ani říct, co si chci dát k jídlu, vím jen, co si dát nemám. Když jsem s přátely a rozhoduje se o tom, kam půjdem... vždycky čekám, co ostatní... Měl bych někdy říct svůj návrh. A tak už by mi prospěla trocha péče o sebe. Už nechci hodně snášet, chci být spokojený. Vklidu si dělat to, co mě těší. Být s tím, s kým chci být, říkat to, co si myslím. Proto jedu v pátek do Prahy za hádětem a proto teď píšu tenhle článek tak upřímně.

podivně váš
Luky

Jak mi doopravdy je?

16. července 2012 v 0:42 | hádě řepné |  Deník
Tak jsem zase tady, ale dnes ode mě nečekejte nějaký déšť zlatých jisker... Jsem psychicky naprosto na dně, těsně jsem minul úplné shroucení. Jsem velmi překvapený, že se tak držím po tom, co jsem se před týdnem dozvěděl. Někdo, koho jsem nesmírně miloval, kdo pro mě byl vším, mi bez rozechvění oznámí, že mě nikdy nemiloval... Co víc o tom napsat? Každý si jistě dovede představit, jak mi je, když se téměř dvouletý vztah, který jsem považoval za opravdický zázrak, promění ve strašnou obludnou lež... Snažím se na to, pokud možno, vůbec nemyslet... hlavně nepřemýšlet, o to jde, nedomýšlet, co to vlastně znamená... protože pak před sebou vidím bezednou propast, do níž bych mohl spadnout. A to se nesmí stát. Už mi stačila ta agonie, v níž jsem se zmýtal od 25. února, od rozchodu s Evulkou. Nemůžu ani uvěřit, že už to je skoro pět měsíců... Pět měsíců jsem promrhal, pět měsíců jsem jako chodící mrtvola, každodenně přiváděn k životu záchvaty pláče, abych hned zase dobrovolně pohřbil svůj cit v marném útěku před zničující bolestí, která se rozlévá přímo ze samého středu mé bytosti. Je tak hluboko... jako by mě bolel život sám, jakobych nenáviděl boha za to, že vůbec jsem. Možná si myslíte, že to dramatizuju, ale kdo to neprožije, ten to nemůže pochopit. Mám pocit, že nikdo nechce slyšet, jak mi je, že to skoro každý jen bagatelizuje a nutí mě, abych se usmál a skákal radostí, protože je přece tak líbezný den a dávají mi za příklad různé bezvýznamné, údajně pozitivní věci, které mě v tu chvíli vůbec nezajímaují... A očekávají, že se prostě seberu a půjdu dál... prostě tralala... Mám pocit, že mě lidi mají rádi jen usměvavého. Jakmile se pokusím upřímně sdělit, jak mi doopravdy je, tak jsou nespokojení a nechtějí poslouchat. Hlavně, že mně se může každý svěřovat se svým trápením... a když to potřebuju já, tak skoro všichni ohluchnou... Ale všichni přecejen takoví nejsou a těm výjimečným přátelům z celého srdce děkuji.

Tady si můžu napsat, co chci, je to můj prostor, a tak to teď udělám a bez příkras vám řeknu, jak mi je. Jsem prostě napokraji. Paralizovaný, zmlácený, ztracený... je mi fakticky moc zle, přestože předstírám pohodu, přestože navenek jakžtakž funguju a mluvím o všednostech. Uvnitř ale křičím o pomoc. Naštěstí už pominulo období, když jsem prosil o smrt. To byste nevěřili, že člověk může toužit umřít... Ztratil jsem veškeré důvody k životu, smysl existence, protože tím byla Evulka a její štěstí, které mělo přinést štěstí mně. Všechno jsem podřídil našemu vztahu, odstěhoval jsem se na druhý konec republiky do naprosto cizího prostředí, byl jsem ochotný opustit přátele, vzdát se jich, připraven cokoli na sobě změnit, aby se to líbilo Evulce. Potlačil jsem svou identitu, protože jsem si myslel, že by mě opustila, kdybych byl sám sebou. Kolik bolesti a námahy, kolik naděje a štěstí jsem vsadil na hnusnou lež... To vědomí je nejhroší, že mě nemilvoala... to se fakt nemělo stát, tohle ne... mohl jsem aspoň uchovávat v srdci posvátný poklad, vzpomínky na něco krásného... ale všechno se teď mění v prach. Nemělo se to stát, tohle ne. Ale stalo se. Moc se snažím upřít myšlenky jinam. Prosím taky andílky o pomoc, zoufale... ale zdá se mi, že na mě kašlou... asi mi ale pomáhají, jen jsem příliš oslepený bolestí a necítím to. Snažím se přetrhnout závislsot na Evulce, za každou cenu se od ní odpoutat. JIné řešení už totiž není. Musela mě k tomu dohnat nesnesitelná bolest, muselo se to stát jediným východiskem, abych to konečně udělal. Ale už se to podaří, musí. Tak takhle mi je a je mi jedno, jestli se vám to nelíbí. Nehodlám už potlačovat svoje pocity, aby to náhodou někoho neodradilo... Moc se snažím z toho všeho dostat a pomaličku to začíná jít. Jsou chvíle, kdy je mi krásně, jako třeba včerejší a dnešní odpoledne, když jsem si povídal s krásnou bytostí, v jejíž přátelství velmi doufám. A někdy jsem vyloženě šťastný, jako třeba vždy, když jsem s hádětem. Radši už končím, pro dnešek bez grácie a s otevřeným koncem... Tanou mi jen na mysli slova, že konec je vždy začátek... asi mi andílci poslali vzkaz. Děkuji těm, které miluji.