No co...

6. června 2012 v 21:54 | hádě řepné |  nitrospyt
No co, tak jsem tlustý, nevidomý a líný... Jsem. Taky nezodpovědný, přecitlivělý, nestálý, místo abych problémy řešil, tak je přehlížím, radím druhým, místo abych dával svůj život do pořádku a taky nezodpovědně utrácím za sladkosti a pizzu, pročež kvůli tomu koncem měsíce nemám co jíst. A další a další věci bych jistě našel. Jsem takový. Přiznávám. A co... Je už načase, abych se přestal tak přísně soudit, nejsem přece horší než kdokoli jiný. Jsou to docela známé lidské vlastnosti, má je kdekdo, tak proč bych měl zrovna já být čistý jako beránek? No, protože chci, abyste mě měli rádi, co víc, já chci, abyste mě milovali a občas toužím i po pochvale.

Dělám to, co si myslím, že chcete, abyste mě měli rádi. Je to přitom složité, protože každý chce něco jiného. Moje maminka chtěla, abych si udržoval pořádek v pokoji. Paní učitelka na angličtinu na základce mi řekla, že jsem lajdák, vychovatelka mi vyčetla, že jsem drzý, matikářka mi řekla, že řeším rovnice jako bůh a chemikář, starý pán, kterého si velice vážím, prohlásil, že bych mohl být výborný chemik. Kromě toho, když jsem jako malý kluk zahrál sousedce na tahací harmoniku "ta slepička kropenatá", plakala dojetím. :D Všechny tyto pochvaly byly velice, převelice příjemné. A všechna ta krytika byla velice, převelice nepříjemná. Od těch dob se snažím vyhovět všem těm lidem, všem těm požadavkům. Snažím se nebýt drzí a líný a na druhou stranu jsem chytrý a toužím se předvádět všemi možnými způsoby, aby zase někdo plakal dojetím, jak jsem šikovný a výjimečný. Kdyby šlo aspoŇ jen o pár těchto požadavků, ale ono jich je mnohem víc. Ve škole jsem byl za hvězdu kvůli své samostatnosti a schopnosti dobře se orientovat. Byl jsem výjimečný mezi nevidomými, učil jsem se velmi rychle orientovat po městě, zvládal jsem všechny praktické věci jako mytí nádobí, převlékání postele a podobně. Víte, jak slastný to byl pocit, když mě tak chválili? A byl jsem výjimečný, to pěkně zahřálo v bříšku... taky mě v sedmé třídě vedoucí vychovatelka pochválila, jak se chovám dospěle... a rozumně, inteligentně... víte, jak jsem se nafukoval pýchou? A teď jsem pořád vážný, dospělý a rozumný, i když se chci odvázat a hrát si. Někdy se přistihnu, jak s nevinou tvářičkou čekám na další školní pochvalu. Jsem ale dobře naprogramovaný, co?... jako kůŇ: cukr a bič... cukr a bič... za tohle je bič... a za tohle zase cukr... Požadavků je velká spousta a některé si protiřečí. Cítím se jako svázaný do kozelce, jako zapřažený do postroje, jako ptáček v kleci, který si otevřel dvířka, ale neodváží se vyletět.

Nedaří se mi splnit všechny ty imperativy, ne a ne. A ne. I kdybych se rozkrájel... (a že už jsem to zkusil...) "Ale to přece nejde," křičí moje vnitřní dítě, "musím to zvládnout nebo na mě zase budou křičet a dostanu! Musím, musím!" A ze zoufalství se dítě změní v přísného dospělého: "Musíš, musíš! Dělej! Ty hajzle! Ty slepej tlustej debilní kryple, dělej!" Tohle se ve mně odehrává, když si myslím, že jsem někoho milovaného zklamal a on mě teď bude nenávidět. Křičím v duchu sám na sebe jako vyděšené dítě, převlečené za autoritu. A když už jsem ze své "neschopnosti" nadmíru zoufalý, tak se potrestám. Ublížím si. Dám si facku, třísknu se složenou bílou holí po hlavě... "Ty prostě už budeš normální, ty kreténe," prásk, "nebudeš takovej mrzák, všechno zvládneš, okamžitě," třísk... A pak se vysíleně svezu na postel a mám záchvat pláče. Pláču lítostí nad tím, že se na mě někdo zlobí, pláču lítostí nad tím, že jsem na sebe tak zlý, a ze zoufalství, že se mi stejně nepodaří trvale se změnit a je to marný boj.

A proto přiznávám, že mám chyby, někdy jsem sobecký a mám nízké pudy. Odpusťte mi to, prosím. Snažím se kvůli vám, moji milovaní blízcí, aniž to tušíte, protože jste pro mě všechno. Můj život se točí okolo vás, je vámi podmíněný. Já ale už vím, že mě máte rádi takového, jaký jsem, a tak bych k sobě měl být schovívavý. Omlouvám se za to, že je tento článek tak depresivní. Já jsem to neměl v plánu, netušil jsem, kam se dostanu. Jen mě napadla slova "no co"... divil jsem se, že by měl můj článek začínat zrovna takhle, ale nechal jsem svoje podvědomí promluvit. Vím, že nejsem sám, kdo se tak přísně trestá, doufám, že jsem někomu pomohl, aby si to uvědomil.

podivně váš
Luky
 


Komentáře

1 mirunkaajenka | 7. června 2012 v 3:27 | Reagovat

Lukáši, odpověděl jsi si sám, došel jsi kam jsi měl. Chtěla jsem ti napsat, že nemůžeš se měnit kvůli lidem, jen a jen kvůli sobě. Když se ti něco povede, budeš v pohodě a tím i lidi kolem tebe, protože tu pohodu budeš šířit dál a dál. Budeš jedním z mnoha sluncí, prohánějících se po dvou nohách. Budeš se smát, budeš plakat, budeš tlustej, něco se ti nepovede, ale budeš to pořád ty. Důležitý je se na to nevykašlat, příliš se netrestat a odpustit si. No co: Jsem tlustej? tak jsem. Trápit se taky nemusím. Jsem občas blbej? A kdo není! A co to je bejt "blbej"? Pro někoho blbej, pro někoho vůbec ne. Lidi, o kterých si myslíš, žes je zklamal, oni možná potřebujou jen chvilku času, času, aby se s tím srovnali. Ale určo tě mají pořád rádi, jen se to třeba posunulo do jinačí roviny. Z lásky, o které jste si mysleli, že je na celý život, se možná stane něco jiného, kamarádstří, ale lásku si uspi v sobě, nezadus ji, ona tě bude pořád hřát a hřát, protože chvíle, které jste prožili, nikdy nezašlapeš. A i kdyby, nedělej to! Přijde další láska, a představ si, že z každé, i třeba takto "spící" lásky, je další hřejavý polštářek. A z každého kamarádství, prostě, život jde dál a určitě neustrneš na místě. Omlouvám se za tak dlouhý comment, ani jsem to tak nezamýšlela.

2 Amelie | Web | 30. ledna 2013 v 0:59 | Reagovat

Luky, jsi úžasný. Jsem ráda, že jsi takový jaký jsi. Mám tě ráda takového, jaký jsi. Obdivuji Tě, co se svým handicapem zvládáš.
A dívala jsem se do návštěvní knihy...http://neviditelna.cz/navstevni-kniha (asi před měsícem)
Luky...je to náhoda? POKUD je to ten samý člověk, o kterém má dcera Eliška píše, pak mám radost. Byl jsi tehdy skvělý, úžasný a děkuji za tvé ruce, které mě bojácnou, vystrašenou ze tmy na výstavě provázely. Jsem ráda, že jsi mi nezmizel ze života. Hodně štěstí, Luky. Děkuji Bohu za nezapomenutelné setkání s Tebou. Jsem ráda, že tě znám. Marci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama