Červen 2012

Na prahu Prahy

16. června 2012 v 12:13 | hádě v čokoládě |  Deník
Ahoj, milí věrní, bělostní i černí,
dneska je krásný den a už je druhý v řadě. Jedu zrovna vlakem do Prahy a moc se těším. Pokaždé, když jsem v Praze, stane se v mém životě něco zásadního. Až jsem se toho jednu dobu bál... kdoví, na co zase přijdu, co se ve mně zase očistí. Ale teď se na to těším. Praha je úžasné město. Záleží, z jakého pohledu se na ní díváte... Dnes se na ní těším. Je magická, starodávná a doslova strhává ke svobodě. Je očistná jako mocný říční proud na jezu. (Není divu, že se tolik hystorických změn začalo odehrávat zrovna v Praze.) Každému doporučuju noční procházku Prahou s někým milovaným, zvlášť po Karlově mostě či nádvořími Pražského hradu. To jsou opravdu magická místa, oplývající energií, která vás přiměje užasle stát mimo čas a prostor. Uvidíme, jestli se půjdeme s hádětem projít. A mimochodem... možná se odstěhuju právě sem. Ale to se uvidí. Zatím piju už druhé laté, poslouchám PLíhala a bolí mě zadek z toho čtyřhodinového sezení.

podivně váš
Luky

No co...

6. června 2012 v 21:54 | hádě řepné |  nitrospyt
No co, tak jsem tlustý, nevidomý a líný... Jsem. Taky nezodpovědný, přecitlivělý, nestálý, místo abych problémy řešil, tak je přehlížím, radím druhým, místo abych dával svůj život do pořádku a taky nezodpovědně utrácím za sladkosti a pizzu, pročež kvůli tomu koncem měsíce nemám co jíst. A další a další věci bych jistě našel. Jsem takový. Přiznávám. A co... Je už načase, abych se přestal tak přísně soudit, nejsem přece horší než kdokoli jiný. Jsou to docela známé lidské vlastnosti, má je kdekdo, tak proč bych měl zrovna já být čistý jako beránek? No, protože chci, abyste mě měli rádi, co víc, já chci, abyste mě milovali a občas toužím i po pochvale.

Dělám to, co si myslím, že chcete, abyste mě měli rádi. Je to přitom složité, protože každý chce něco jiného. Moje maminka chtěla, abych si udržoval pořádek v pokoji. Paní učitelka na angličtinu na základce mi řekla, že jsem lajdák, vychovatelka mi vyčetla, že jsem drzý, matikářka mi řekla, že řeším rovnice jako bůh a chemikář, starý pán, kterého si velice vážím, prohlásil, že bych mohl být výborný chemik. Kromě toho, když jsem jako malý kluk zahrál sousedce na tahací harmoniku "ta slepička kropenatá", plakala dojetím. :D Všechny tyto pochvaly byly velice, převelice příjemné. A všechna ta krytika byla velice, převelice nepříjemná. Od těch dob se snažím vyhovět všem těm lidem, všem těm požadavkům. Snažím se nebýt drzí a líný a na druhou stranu jsem chytrý a toužím se předvádět všemi možnými způsoby, aby zase někdo plakal dojetím, jak jsem šikovný a výjimečný. Kdyby šlo aspoŇ jen o pár těchto požadavků, ale ono jich je mnohem víc. Ve škole jsem byl za hvězdu kvůli své samostatnosti a schopnosti dobře se orientovat. Byl jsem výjimečný mezi nevidomými, učil jsem se velmi rychle orientovat po městě, zvládal jsem všechny praktické věci jako mytí nádobí, převlékání postele a podobně. Víte, jak slastný to byl pocit, když mě tak chválili? A byl jsem výjimečný, to pěkně zahřálo v bříšku... taky mě v sedmé třídě vedoucí vychovatelka pochválila, jak se chovám dospěle... a rozumně, inteligentně... víte, jak jsem se nafukoval pýchou? A teď jsem pořád vážný, dospělý a rozumný, i když se chci odvázat a hrát si. Někdy se přistihnu, jak s nevinou tvářičkou čekám na další školní pochvalu. Jsem ale dobře naprogramovaný, co?... jako kůŇ: cukr a bič... cukr a bič... za tohle je bič... a za tohle zase cukr... Požadavků je velká spousta a některé si protiřečí. Cítím se jako svázaný do kozelce, jako zapřažený do postroje, jako ptáček v kleci, který si otevřel dvířka, ale neodváží se vyletět.

Nedaří se mi splnit všechny ty imperativy, ne a ne. A ne. I kdybych se rozkrájel... (a že už jsem to zkusil...) "Ale to přece nejde," křičí moje vnitřní dítě, "musím to zvládnout nebo na mě zase budou křičet a dostanu! Musím, musím!" A ze zoufalství se dítě změní v přísného dospělého: "Musíš, musíš! Dělej! Ty hajzle! Ty slepej tlustej debilní kryple, dělej!" Tohle se ve mně odehrává, když si myslím, že jsem někoho milovaného zklamal a on mě teď bude nenávidět. Křičím v duchu sám na sebe jako vyděšené dítě, převlečené za autoritu. A když už jsem ze své "neschopnosti" nadmíru zoufalý, tak se potrestám. Ublížím si. Dám si facku, třísknu se složenou bílou holí po hlavě... "Ty prostě už budeš normální, ty kreténe," prásk, "nebudeš takovej mrzák, všechno zvládneš, okamžitě," třísk... A pak se vysíleně svezu na postel a mám záchvat pláče. Pláču lítostí nad tím, že se na mě někdo zlobí, pláču lítostí nad tím, že jsem na sebe tak zlý, a ze zoufalství, že se mi stejně nepodaří trvale se změnit a je to marný boj.

A proto přiznávám, že mám chyby, někdy jsem sobecký a mám nízké pudy. Odpusťte mi to, prosím. Snažím se kvůli vám, moji milovaní blízcí, aniž to tušíte, protože jste pro mě všechno. Můj život se točí okolo vás, je vámi podmíněný. Já ale už vím, že mě máte rádi takového, jaký jsem, a tak bych k sobě měl být schovívavý. Omlouvám se za to, že je tento článek tak depresivní. Já jsem to neměl v plánu, netušil jsem, kam se dostanu. Jen mě napadla slova "no co"... divil jsem se, že by měl můj článek začínat zrovna takhle, ale nechal jsem svoje podvědomí promluvit. Vím, že nejsem sám, kdo se tak přísně trestá, doufám, že jsem někomu pomohl, aby si to uvědomil.

podivně váš
Luky

Trocha toho sarkasmu

3. června 2012 v 21:52 | hrabáč kapský |  Deník
Včera mi oba moje dosavadní články připadaly k uzoufání nudné a zdlouhavé a teď, jak si je po sobě čtu, jsem zamilovaný do svého stylu. Je to jedna věc, která je na mně fajn, aspoň jedna, kterou, i když potají, na sobě mám rád. Zdá se, že nejlepší slova mi přicházejí na mysl, když se tolik nesnažím, a tak to dnes tak dělám.

Zítra mě čekají tři zákazníci na celkovou masáž. Docela se na to těším a ani se dnes tolik nebojím, že nebudu mít dost síly, abych to zvládl. Jsem za víkend důkladně odpočatý, vyspaný a najezený, důkladně pomazlený od koťátek a jejich maminky, takže by to mělo být dobré. Snad moji klienti ocení kočičí energii, co se ve mně nakumulovala. Už zbývá jen měsíc masérského kurzu, ještě dva týdny praxe a pak dva týdny zkoušek. Těším se, že to budu mít za sebou, už jsem z toho unavený.

Až projdu všemi nabubřelými zkouškami, tak dostanu hromádku pilin, slisovanou a usušenou, po té potřených chemickou látkou, která nechává viditelné stopy... čili certifikát... a budu konečně "něčím". Do té doby jsem nebyl nic, ale pak už budu někdo. :D Budu kvalifikovaný masér , hlavně budu mít "papír", takže budu moct dostávat víc "papírků", za něž si budu moct koupit spoustu věcí ze dřeva, z kovu, spoustu odumřelých rostlin jako potraviny, čaj kávu... Budu pracovat a spotřebovávat, přispívat do státní kasy odvodem daní, které si hned zase vezmu na invalidním důchodu... a tak to půjde dál a dál, až ručičky na mém ciferníku budou ukazovat čtvrt století, (to mi bude 25). Zaplatím dluhy, ale budu šetřit na dům, na dovolenou, na to a támhleto... jako spořádaný občan. To je ale velmi nevábná předpověď... jenže co jiného všichni děláme? Z jakého jiného důvodů se všichni mohou uštvat, jak se věčně stresují školou? Co jiného asi nutilo mého strejdu vláčet se do té zatracené práce, přestože měl angínu a bylo mu mizerně? Vzal si paralen, antibiotika a byl "pokoj". Všichni se za něčím ženou a jsou z toho více nebo méně strhaní. Jen to vysněné štěstí se ne a ne dostavit. Je tu však malý zádrhel... všechny ty vci jednou ztratíme... jídlo sníme, oblečení se rozpáře, dovolené skončí a všechny nemovitosti tu jednou necháme stejně jako své tělo. A pak budeme bezradně koukat na své mrtvé tělo, ležící na nemocničním lůžku, a pokusíme se vzpomenout si: "proč jsem to sakra všechno dělal..."

Jsou však věci, kterou trvají věčně. To jsou ty, o nichž zpívají Chinaski, že jsou zadarmo. Jako třeba přátelství. Máte-li jednoho opravdového přítele, máte všechno. A kdž k tomu ještě přidáte celou diskografii PLíhala, dobře naladěný klavír, hromady zákusků a asi hektolitr alžírské kávy, jste ve vatě. :D

podivně váš
Luky

Budu se stěhovat

2. června 2012 v 19:12 | hádě bramborové |  Deník
ale kam?... Bydlím ve Zlíně už rok a tři čtvrtě. Včera jsem žasl, když jsem to počítal... Uteklo to fakt rychle. Přistěhoval jsem se proto, abych mohl být nablízku své životní lásce. Původně jsem za ní dojížděl z Kladna, což je nebetyčně daleko. Byl to nádherný čas, nejnádhernější v životě. Ale protože o něm teď musím mluvit v minulém čase, stane se pravděpodobně minulostí i můj pobyt ve Zlíně. Připadám si tu jako ve vakuu. Všichni moji milovaní jsou bolestně daleko. Nemám tu skoro žádné přátele a těch pár, co tu je, zase nemá čas. takže na to kašlu a zabalím to. Nic jiného mi stejně nezbývá. Mám strach z dalšího stěhování, protože se nedokážu rozhodnout, kam jít. Možností je hned několik:

Plán A: hádě

Hádě pražské je milovaný kříženec dvojčete s nejbáječnější kamarádkou, jakou si kdo může přát. Chci jí být nablízku, trávit s ní čas, být jí nadosah. Unavuje mě ta několikasetkilometrová propast mezi námi. Praha je na jednu stranu odporné město, plné výfukových plynů a lhostejných lidí, ale na druhou stranu je překrásná. Je to centrum dění, pořád se tam něco odehrává. V některých místech je úžasná energie, obzvlášť v noci. Trávil jsem tam asi čtrnáct let na různých intrech, od školky až do maturity. Jsou tam i další blízcí jako třeba Tropinka, Ela, Katka, Monča, Leonka nebo Sigrid, bývalí spolužáci, pár bezva lidí z tyfloturystického oddílu, které znám z dětství... a o kousek dál, v Kladně mám maminku, tři mladší sestřičky, tetu, strejdy, bratrance, sestřenku a jejich kočky a psy. :D S mou rodinou se sice musí opatrně, i když ji mám moc rád, ale přecejen je mezi námi obrovská vzdálenost.

PLán B: ach to kááně

V Brně je káně. A kde je káně, tam je jednak Matoni a jednak tam chci být já. :) A Je tam taky můj dávný nejlepší kamarád Luky, který se mnou sice vůbec nekomunikuje, ale snad by už na mě měl čas... Mám tam dvě Klárky, do obou jsem byl beznadějně zamilovaný, Fenzíka a další řádku fajn lidí. Nesmím zapomenout na Zuzku, která mi ze ZLína utekla do Znojma, již mám moc rád. Brno je ale taky velké město, začouzené a hlučné... ale je na tom v tomhle líp než Praha. Příští rok tam budu možná studovat, takže bych se tam už mohl zabydlet.

Plán c: zahraničí

Protože jsem šílené vodnářisko, napadlo mě, (a patřičně nadchlo), že bych mohl na půl roku odcestovat do zahraničí a pracovat tam jako masér. Je šance, že bych si tam vydělal hodně peněz a mohl bych konečně zaplatit svoje dluhy. Ryzika tohoto plánu ani nemusím popisovat. dalo by se to ale zvládnout. Když jsem se přestěhoval do Zlína, bylo to jako odejít do jiné země. Když jsem to zvládl tady, tak můžu i v rakousku, Irsku nebo v Itálii. Ale chci do Irska. Ne, do Itálie... ne, do Usa... :)))

plán d: dál se dusit ve vlastní šťávě a ve Zlíně

Přirozeně mám velký strach. Bojím se, že budu svého odchodu litovat. Mám tu nádherné bydlení, všude kolem je příroda, je tu čistý vzduch, hodní lidé... pár přátel tu přecejen mám, i když to jsou spíš takoví kamarádi. Není to žádné úžasné souznění. Ale mám tu jistotu a pohodlí. Mám krásný vztah s Evulčinou maminkou, je tu hodný svobodomyslný křesťan Petr, éterická keltská křehotinka Gil, srandovní neotřelý jogín Míla, laskavá pejsky milující Míša, fajn lidičky z masérského kurzu a další... budou mi moc chybět.

Tak vidíte, jaké je to dylema... Je tolik lidí, které mám rád a moc toužím být jim nablízku, jenže nejsou v jednom městě. Psaním tohoto článku si v tom všem dělám trochu pořádek, ale o moc jsem se nepohnul kupředu. Už se tím dost trápím, lámu si nad tím hlavu už pár týdnů. Zjišťuju, že je pro mě životně důležité být s přáteli. Chci být každému nablízku a se všemi se vidět co nejčastěji. Kdoví, jestli na mě ale vůbec budou mít čas, až se přestěhuju... asi ani nevědí, jak moc, moc jsou pro mě důležití. Jak se mám rozhodnout? Jak vůbec můžu někomu dát přednost? A co Evulinka... uvidím ji pak ještě někdy? Vzpomene si vůbec na mě? :(

podivně váš
Luky

Právě dopadl první paprsek měsíčního svitu

1. června 2012 v 22:39 | Lukáš |  Deník
Vítám vás tu :)
toto je už můj třetí blog. První dva jsem nakonec smazal, protože jsem se nemohl dívat na to, jaký jsem v minulosti byl. Chtěl jsem dobře zapůsobit na svoje milované blízké, ponechat jen ty pěkné odstíny mé povahy a ořezat vše "nadbytečné".

Ale to je velice ošemetné... Člověk se brzy stane svým vlastním vězněm, neboť nemůže být sám sebou. (Ano, já stejně nevím, kdo doopravdy jsem, ale aspoŇ to tuším.) Vlivem snahy psát jen tím "správným" "dokonalým" způsobem jsem nakonec nemohl psát vůbec... A s tím už je, jak pevně věřím, konec. Takže jestli se vám nelíbím, vězte, že se kvůli vám nebudu halit v háv vznešenosti a kvůli jiným z vás si zase nebudu věšet na krk rolničku a nuceně šťastně cingrlat. Tady, moji milí, jsem já. Jsem jiný, než čekáte, a hlavně jsem jiný, než čekám já sám. Chtěl bych, abychom spolu komunikovali. Pište, co vás napadne, chcete-li, ozvěte se na mail nebo vás rád uvítám i na Facebooku.
podivně váš
Luky