Dar

9. června 2015 v 17:58 | Luky |  nitrospyt
Lidé mi většinou říkají, že by se bez zraku zbláznili, protože by byli bezradní, ztracení a neuměli by se orientovat. A já bych si přál, aby věděli, že to, co mi nejvíc chybí, je něco, čím většina z nich plýtvá jako něčím nudně obyčejným. Je to dívání samotné, pozorování, hledění a hlavně úžas nad věcmi kolem. To mi chybí.

Jako malé dítě jsem hltal očima doslova každý kamínek a každou rostlinku, odpočítával jsem očima cihly ve zdi a oceňoval drobné vady, zhlížel jsem se ve vodě, která zrovna napršela do sudu na zahradě a představoval si, že jsem uvnitř- v jakémsi rozsáhlém vodním sudovém světě. Vstřebával jsem do sebe barvy, jako když skočíte oblečení do vody a promoknete až na kost... tak snadno se do mě barvy nořily a probouzely ve mě silné pocity, snad až neúnosně silné. Jednou jsem na pískovišti u babiččina domku vyhrabal nádherně červené kamínky. Měly narůžovělý sladký odstín, který sytil mou dětskou duši vlídností. V tu chvíli nebylo nic, nic než hlubiny mé duše a ta barva. Na tom samém dvorku opodál každé jaro rostly celé koberce pampelišek. A já se na ně díval a zdálo se mi, že jsou příjemně teplé a dokonale nevinné. A ta nevinnost jako by skrývala jakousi sílu a odolnost, přestože člověk se kdykoli může sehnout a utrhnout jich celý trs. Měli jsme doma takový prosklený sekretář, celý černý, jen stěny uvnitř byly světle hnědé. Vnitřní přihrádku podepírala úzká dřevěná nožička. Já jsem s oblibou do toho sekretáře strkal hlavu a díval se na vše z těsné blízkosti a díky mé obvyklé tendenci nechat se dokonale pohltit tím, co jsem pozoroval, jsem měl zase dojem, že jsem v divném skelném, hrníčkovém světě, který tak překypuje tou hnědou dřevitostí, že mě skoro nasytila. A náhle to nebyl těsný sekretář, ale ohromný sál s mnoha sloupy, které vypadaly úplně jako ty nožičky, co podpírali poličku, jen stokrát zvětšené. Jak jsem si tehdy přál v tom vysněném světě zůstat... Když pak v televizi běžel nějaký koncert, zdálo se mi, že v tom sále, kde koncert probíhal, to vypadá úplně jako v mém divném "dřevosvětě".

A tyhle věci mi zoufale chybí, mnohem víc než možnost řídit auto, dívat se na televizi nebo lítat po supermarketech. Většina z tak zvaně normálních lidí vládne tím úžasným darem dívání se a zahazují ho jako posmrkaný kapesník. Je škoda, že tak málo lidí dojme pohled na Měsíc nebo na sněhobílou růži a málokoho naplní radostí barevný koncert spadaného listí. Lidé nejsou šťastní a stále něco chtějí. Neslyším skoro nikoho vyprávět o květinách, o zapadajícím Slunci, o pampeliškách nebo sněhových vločkách, spíš slyším o penězích, kariéře, počítačích a vůbec o tom, co se dá nějak zužitkovat. Kdo ví, možná já jsem přišel o zrak, abych si toho všeho vážil, ale vám stačí jen trochu zpozornět. Nemusíte si propíchnout oko jako kdysi já, vám stačí dívat se pozorně kolem sebe.
 

Den osmnáctý: Mash aneb můj oblíbený seriál

13. června 2014 v 18:06 | Luky |  Projekt 25 dní
Já jsem přišel na chuť jen několika seriálům, ale za to se k těm několika málo oblíbeným vracím pravidelně. Kromě samotného děje, který rozhodně musí mít dostatečnou hloubku a autentičnost, zapáleně sleduji také vývoj psychologie postav, protože to se mi zdá jako největší výzva pro tvůrce. Baví mě žasnout nad tím, že ty postavy vlastně neexistují, i když u dobrého seriálu působí dojmem člověka z masa a kostí. To, co vypadá jako složitý a bohatý život skutečného člověka, je ve skutečnosti něčí představa, dovedená do nejmenších podrobností. Obě kritéria rozhodně sedí na seriál M. a. s. h.


Strašidlo války mám v sobě pevně vštípené už od dětství. Babička s nenávistí vyprávěla o nacistech, jež sice pořádně nezažila, (naštěstí), ale bylo jí pět let, když skončila válka. Ve škole jsem se pak jako takřka o jedinou látku z dějepisu zajímal právě o II. světovou válku a dodnes prostě neumím pochopit, co se to v tom šíleném dvacátém století dělo. A právě o válce, i když o jiné, vypráví Mash. Jak všichni dobře vědí, jde o válku v Korey, kterou se odpovědní politici původně snažili familierně nazývat tzv. policejní akcí. Ale byla to válka se vším všudy - strašlivá, hloupá a zbytečná. Jak jsem četl v jedné knížce s tímto tématem, ve skutečnosti to v Korey bylo mnohem horší než v tom seriálu, ale i tak myslím seriál splnil velmi důležitý úkol. Ukázal, jak nesmyslné a tragické jsou všechny války. Ale já obdivuji ještě jednu věc: neuvěřitelnou odolnost lidí z mobilní armádní nemocnice 4077. Každý měl svou vlastní strategii, jak to šílenství přežít alespoň se zbytkem rozumu. Hlavní hrdina, Hawkey Pierce, měl smysl pro humor - černý, tvrdý, nestydatý, drzý a někdy křečovitý, ale chránil jeho i další nedobrovolné účastníky války před zešílením. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že tomu rozumím, ale představuji si, jak strašné musí být, když si člověk zvolí milosrdné poslání lékaře, velmi náročně a dlouho studuje a pak ho pošlou do války, kde se doslova brodí krví pacientů, které musí zachránit jen proto, aby se mohli nechat zabít. O to hůř, když to byli často téměř děti. Hawkey Pierce byl skvělý chirurg a oplýval přímo říznou inteligencí. Ve snaze zabavit sebe i ostatní stále chrlil jeden vtip za druhým, všechno zlehčoval a to i v takových chvílích, kdy už operoval 16 hodin a vozili pořád další a další raněné, o příšerných lékařských podmínkách ani nemluvě. Oceňuji, že tvůrci seriálu ukazovali i obyčejné lidské chyby Hawkeyho Pierce. Stejně jako mnozí další dost pil a byl to neuvěřitelně zdatný sukničkář. Spal snad s každou sestrou v táboře. Občas byl nevrlý a nejednou se úplně sesypal. S čím však bez výhrad sympatizuji, je jeho nesmlouvavé pohrdání zbraněmi. Mám to stejně. Pohrdám válkou, nikdy jsem nechápal, proč někoho fascinují zbraně, a k vojákům rozhodně nemám úctu. Možná, že nejsem normální chlap, tak ať.


Ale ještě k Mashi. Našli se i tací, kteří věřili v armádu a mysleli si, že tzv. policejní akce má ušlechtilý cíl a smysl. K nim patřil například. Frank Burns, nepříliš schopný lékař, který se snažil o jediné: o co nejrychlejší povýšení. Úzkostlivě plnil každý vojenský předpis, ať byl jakkoli nesmyslný, a totéž vyžadoval od ostatních. Jemu asi pomáhal pocit řádu a předvídatelnosti.


V Mashi byla celá řádka ulítlých postav a každý si pomáhal jinak. Klingar věřil, že se z armády dostane, když bude nosit ženské šaty. Radar O'raily, naivní devatenáctiletý chlapec, zase přímo v táboře choval králíčky a myši.

Seriál Mash je velkolepé dílo. Je to nezřízená sranda, ale vždy se zpoza té srandy jako stín vynoří strašlivá tragičnost té doby. Je to lekce pro nás pro všechny - lekce soucitu, odolnosti a skutečných hodnot.
Pohnutě váš
¨Luky

Den sedmnáctý: co pro mě znamená vzdělání

7. března 2014 v 20:27 | Luky |  Projekt 25 dní

I mě samotného to trochu překvapuje, ale tohle téma je pro mě zmatené, sporné a neujasněné. Kdysi pro mě vzdělání bylo všechno… pak jsem se v něm hodně zklamal… a dnes?


Už někdy asi v pěti letech jsem do svojí mamky hučel, že chci harmoniku. Nevím, proč jsem ji tak chtěl, nejsem si jistý, že jsem věděl, co to je. Mamka se trochu shovívavě usmívala, ale slíbila mi, že harmoniku určitě někdy budu mít. Můj bratranec měl tehdy takové dětské klávesy a když jsem byl u nich na návštěvě, nemohl jsem se od nich odtrhnout, jak mě fascinovalo, že "to doopravdy hraje." Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne odběhl od kláves do kuchyně u tety, která byla plná lidí, a řekl jsem: "mamii, já či harvanyy." :D Všechny to rozesmálo a mě dnes taky, ale přijde mi zajímavé, že některá prohlášení dětí jsou jen takové malé bláboly a jiná prohlášení taky vypadají jako bláboly a přitom udávají směr daleko, daleko do budoucího života. Jednoho dne jsem pod vánočním stromečkem našel podivný kufr a v něm byla má vysněná tahací harmonika. Byl jsem tak šťastný a celý roztřesený, chtěl jsem si zahrát, ale neuměl jsem to, sotva jsem ten akordeon uzvedl. Ale brzy se ukázalo, že umím velmi rychle odposlouchat melodii a zahrát jí. Všichni byli přesvědčeni, že jsem úžasný muzikant a jednou se hudbou budu živit. Trošku to přeháněli, protože moje první odposlouchaná píseň byl šlágr jménem Bejvávalo dobře a hned další byla Ta slepička kropenatá… Netuším, proč jsem tehdy hrál samé dechovky. rozhodně ne kvůli sobě, ale asi kvůli tomu, že se to líbilo babičce. Je to legrační. Kdykoliv se něco slavilo, dřív nebo později někdo pronesl tu hroznou větu: "Luky, zahraj něco na harmoniku." Já jsem to začal nenávidět, protože jsem musel pořád hrát ty zatracené dechovky a styděl jsem se. :D A z toho důvodu jsem jednoho dne nechal harmoniku harmonikou, vlastně jsem ji jednou s kamarády úplně zničil ve snaze něco na ní opravit. Tou dobou jsem se celý zbláznil do klavíru a teta mi darovala i ty dětské klávesy, po kterých jsem kdysi tak toužil. Byl jsem asi v šesté třídě a všichni mi předurčovali studium konzervatoře. Ale já jsem nemohl vystát etudy a vůbec to, čemu jsem říkal otrocké cvičení. Chtěl jsem hrát spontánně ze srdce, odposlouchávat melodie, improvizovat… a nějak mě uchvátila matematika, chemie a vůbec všechny možné exaktní vědy a samozřejmě taky počítače.


Trochu jsem vyplnil další divnou větu, pronesenou tentokrát ve třetí třídě, a sice že jednou budu programátorem. A tehdy jsem vůbec nevěděl, co to je. V šesté třídě jsem ale opravdu začal s programováním, nejdřív v tom nejjednodušším jazyce, a to v Basicu. Pak jsem přešel k Pascalu, Delphy, c++ a dalším… moc jsem chtěl naprogramovat nějakou úžasnou hru, ale nikdy jsem nic nedokončil, snad jen kromě jedné hříčky. Rozhodl jsem se vyměnit konzervatoř za gymnázium a viděl jsem před sebou zářivou budoucnost programátora, překladatele nebo právníka a byl jsem připraven být ze všech nejlepší. Ale nějak se to zvrtlo.


Lehce jsem se dostal na gymnázium a i tam jsem exceloval a více méně všichni mě měli rádi a viděli mou skvělou budoucnost. Ale začaly se se mnou dít hrozné věci. Naše rodina přišla o byt a z Kladna jsme se najednou octli kdesi na Hané, daleko úplně od všeho. Každý týden jsem trávil šílenou dobu cestováním do školy a Doma se letité peklo vystupňovalo k vrcholu. Psal jsem o tom jinde, ale patří k tomu např. rok bez elektřiny, obrovské finanční problémy, neustálé hádky a naprosto nemožné podmínky k bydlení. Začal jsem živit celou rodinu a hodně jsem to přehnal. Často jsem na intru neměl co jíst nebo jsem ani neměl na cestu do školy. Začaly u mě strašné depresivní stavy, bolest hlavy a nepopsatelná každodenní únava. Nikomu jsem to neuměl ve škole vysvětlit, proč se najednou nemůžu soustředit. Byly chvíle, kdy jsem nedokázal vyřešit jednoduchou rovnici o dvou neznámých, což pro mě normálně byla hračka. Nebo jsem nedokázal odpovědět na otázku v angličtině a podobně. Byl jsem za debila a nikdo nic nechápal včetně mě. Začal jsem školu flákat a hodně jsem chyběl. Vlastně jsem tu školu nenáviděl, zřejmě hlavně kvůli svým vlastním problémům. Hodně jsem kritizoval způsob výuky, který mi připadal neuvěřitelně ubíjející. I přesto jsem gymplem proplul bez větších problémů, aniž bych se nějak moc učil. Pamatoval jsem si z hodin a rychle jsem si věci domýšlel. Jen jednou jsem totálně vyhořel, když mě zkoušeli z chemie a matematiky za celé pololetí, protože jsem moc chyběl, a to už se mnou bylo hodně špatné. Ani na tak důležitou zkoušku jsem se pořádně nepřipravil. Nevím, co by se mnou bylo bez shovívavosti dvou hodných profesorek.


Postupně jsem ztratil veškerou důvěru ve vzdělávací systém. S mnoha věcmi, které nám předkládali jako definitivní pravdu, jsem nesouhlasil. Ubíjelo mě trávit hodiny a hodiny nasloucháním monotónního výkladu a pak to jen otrocky zopakovat v písemce. Chtěl jsem objevovat, tvořit a zapojit taky srdce, nejen logiku. Začal jsem objevovat věci, o kterých nás nikdo neučil, jako třeba víru, že člověk je mnohem víc než jen hmota, že člověk nevzešel z opice, že existuje nepopsatelná všeobjímající inteligentní síla, z níž všechno vychází, a říká se jí třeba Bůh. Objevil jsem myšlenku dalších dimenzí, posmrtného života, reinkarnace, záhadné schopnosti jako je telepatie, telekineze a můžu pokračovat dlouho… Měl jsem nesmírně silný pocit, že se moje vnímání světa ostře rozchází s tím, co nám ve škole předkládají jako pravdu. A proto jsem rezignoval na vzdělání. Dílem to byl jen důsledek mého spirituálního probouzení, dílem zmatku a osobních problémů, hrál v tom roli taky pocit, že nás učitelé chtějí jen ponižovat a přikazovat nám, ale dodnes jsem přesvědčený, že ve školách spíš zabíjejí svobodné myšlení a je potřeba tento systém do hloubky proměnit. Pokud jde o mé vzdělávání, zůstávám všestranně orientovaným konzumentem vědomostí, ale nevím, co dál. Už několik let odkládám rozhodnutí jít na vysokou školu. Nevím, co studovat, aby to bylo v souladu s mým přesvědčením. Řeším taky závažnější věci jako jsou například dluhy. Už jsem si našel skvělou práci a potřebuju vydělávat peníze, abych se uživil. Ale snad se to ve mně brzy utřídí a najdu nějakou jasnou vizi do budoucna. Rozhodně se budu muset v nějaké formě vzdělávat.
vzdělaně váš
Luky
 


Mám narozeniny

23. ledna 2014 v 1:12 | Luky |  Deník
Dnes přesně ve 22:20 je mi 26 let. Ponecháme stranou pocit, že je to už nějaké divné číslo, a ponechme prostor mé zajímavé náladě. Je mi smutno, a přesto velkolepě. Nehledě na to, co mě teď trápí, dnes je mimořádný den a měl bych taky přemýšlet mimořádně. Musí být nějaký důvod, proč jsem se narodil a proč jsem prožil všechno to trápení. Taky jsem zakusil nesmírně krásné chvíle a těch si chci vážit přede vším. Málokdy o sobě smýšlím hezky a o to míň ode mě uslyšíte něco pozitivního na mou vlastní adresu. Ale dnes udělám výjimku. Napíšu třicet věcí, které na sobě miluju. První, kdo o nich má vědět, jsem já, až pak to můžu očekávat od ostatních. I když ostatní možná zapomněli a už jsem pro ně zevšedněl, já se musím naučit mít se rád. Tak jdeme na to. Mám rád na sobě: svůj hlas, svou něhu, svou citlivost, svou fantazii, svůj soucit, svou odolnost, svou hravost, svou odvahu jít do neznáma, své porozumění ženám, svou bystrost, svůj skvělý cit pro hudbu, svou lásku k přírodě, svoje literární nadání, svou schopnost odpouštět, svou empatii, svoje vegetariánství, svůj talent na jazyky, svou pokoru, svou touhu pomáhat, svoje mimosmyslové vnímání, svoje nejstarší vzpomínky, svou schopnost rozvášnit ženu, svou ochrannou ruku nad slabšími, svou vnitřní svobodu, svou proměnlivost, svůj cit pro krásu ve všem, svoje lidské slabosti, svou schopnost milovat celou duší, oddaně, vášnivě a navždy, svou odvahu být jedinečný a nejvíc na sobě miluju fakt, že jsem svůj život ukormidloval až k Terezce, k bytosti, která mi ukazuje, co je skutečné štěstí.

Alkohol aneb proč mi jebe

17. ledna 2014 v 3:33 | hádě řepné |  nitrospyt
Myslel jsem si, že tuto Pandořinu skříňku už nechám navždy zavřenou. Ale setkal jsem se s lidmi, kteří na mě takřka mrskli její obsah. Oni za to nemůžou, ale Bůh chtěl, abych v zrcadle uviděl něco, co je ve mně nemocné. A moje nejcennější láska Terezka mě zná takového, jaký jsem teď, a neví, jaké hrůzy z minulosti mě straší. Snad se tak o mně dozví něco, díky čemu pochopí moje slabosti, a já se, věřme tomu, smířím s existencí alkoholu.
Stalo se, že jsem se octl na nezřízené chlastačce. Pilo se pořád a pilo se hodně. Řvalo se, probublávala agresivita a zábrany padaly do té míry, že jsem skoro umřel žárlivostí, ale hlavně jsem se nakonec vyděšeně třásl v posteli daleko od všech a bál jsem se vrátit. A proč? Alkohol se mi nepopsatelně hnusí a o to víc se ho děsím. Možná si řeknete: "co s tím děláš takové caviky, sklenička sem, sklenička tam... alespoň ledy povolí..." Ale pro mě je to hnusná nesmírně nebespečná droga, která mi zničila celé dětství.
Teprve před pár dny jsem si přiznal, že v podstatě pocházím z rodu alkoholiků. Co si jen pamatuju, chlast byl v mém dětství všudypřítomný. Můj děda umřel, když mi bylo dvanáct. Celý život strašně chlastal a ve stáří už to pro něj bylo jako pít vodu. Byli jsme zvyklí na jeho divné záchvaty, které probíhaly tak, že se uprostřed noci děda, ožralej jako kára, začal křečovitě svíjet, kopat kolem sebe, mlátit do všeho kolem a vydával u toho strašné zvuky. Babička, která pochopitelně spala vedle něj, se snažila jednak chránit dědu, aby si nerozbil hlavu nebo nezlomil ruku, a jednak chránit sebe, aby jí nezmrzačil. Vší silou ho držela, než záchvat odezněl. Po celou dobu o sobě vůbec nevěděl a nemluvil, jen ty skřeky. Pak už jen hlasitě, ale velice podivně chrápal. Byla hrůza to poslouchat, nerozuměl jsem tomu, dospělí mě s panikou vyháněli nebo mi zakrývali uši. Děda byl velice agresivní, když neměl chlast, jednou po někom mrsknul flašky od piva, ne jednou babičku napadl. Vzpomínám si, jak se ozval z obýváku křik a řinkot skla. To babička v poslední chvíli zachytila sekretář, který děda chtěl schodit. Dodnes vidím babičku a tetu pod sekretářem, jak se ho namáhavě snaží udržet. Krátce po šedesátce děda umřel na cirhozu jater. Prakticky jsem ho neznal střízlivého. Vždycky smrděl pivem a chcankama, když nezpíval maďarské lidové písničky, tak byl zrovna, chudák, střízlivý a ječel na všechny. Babička jednoho dne dostala epileptický záchvat a když odezněl, děda šel prostě do práce a mě, osmiletého kluka, tam nechal. Tak byl vymaštěný. Přesto na něj vlastně všichni vzpomínáme s úsměvem... ale teď už nechápu proč. Babička byla ve stáří úplná světice, nesmírně jsem ji miloval, ale než jsem se narodil, byla v lihu každý den a pila, co jen teklo. Úplně si tím zničila zdraví a celé moje dětství se střídaly její mrtvice, infarkty a epileptické záchvaty.
Děda a babička měli tři dcery. A všechny měly vždycky k alkoholu velmi vřelý vztah. Nejvíc moje maminka a teta, která už nežije. Mamka ráda chodila k tetě, která si s ní vždy ráda dala něco na povzbuzení. Chodila tam s námi dětmi a pozdě v noci odcházela, totiž pardon, potácela se a padala a my jsme jí vlekli domů. Strejda, který dlouhá léta dělal hasiče, měl odjakživa svůj alkoholický cyklus. Jeden den chlastal, co se do něj vešlo, byl přátelský a samá sranda, všechno by rozdal... Druhý den mu ovšem bylo zle a tak tiranizoval svou rodinu, ječel, sprostě urážel tetu nebo popřípadě se ji pokoušel utopit vevaně, když mu byla dlouhá chvíle. Když mamka přišla v jeho světlý den, byla vítána, když v kocovinový den, dělal strašné scény a vyčítal jim, že jsou pořád v lihu.
Na oslavách bývalo u nás tuze veselo. Ono je to přece tak veselé, když se pije, alespoŇ se všichni smějí, zpívají... dokud někomu nerupne v bedně a nenapadne bezbrannou babičku nebo nerozhádá veškeré příbuzenstvo. Babička jednou byla tak k popukání veselá, že se zřítila do hlubokého sklepa po zádech. Je neuvěřitelné, že se jí nic nestalo... ale je to přeci veselá taškařice nebo ne? Všichni přece tak rozesmátě vyprávějí, kde se kdo zkalil a co za ohavnosti prováděl, kdo podvedl svého kluka, kdo co vykřikoval, kdo koho zmlátil, kdo se málem zabil... no prostě se za břicho popadám.
Ale teď poslední a nejdůležitější téma a to je maminka. Pila ode dávna a pije doteď. Celé mé dětství provázela nepopsatelná noční můra. Najednu stranu jsem se děsil, že se mamka opije, na druhou stranu jsem ji pak bránil vlastním tělem, když jí nevlastní fotr chtěl zmlátit. Mamka je konfliktní, když se opije, je schopna celé hodiny rýpat. Vyčítala něco fotrovi a ten jí vyhrožoval násilím, urážel jí těmi nejsprostšími slovy, někdy ji bohužel zbil. Zpravidla poslední fází byla věta: "víš co, seber si Lukáše a vypadni z mího bytu." Po případě vyhrožoval, že na svou vlastní domácnost zavolá sociálku nebo že nás dá všechny do dětského domova. Nemůžete pochopit, jaké to je, jak nepopsatelně jsem se bál o mamku a jak mě srazila k zemi ta hrozná slova. Opakovalo se to snad každý čtvrtý den, celé dětství. My, děti jsme vždy byly někde nadosleh a šíleli jsme hrůzou, co se stane. Někdy je zastavilo, když se moje mladší sestry histericky rozbrečely. Když jsem trochu vyrostl, několikrát jsem se s fotrem popral, abych mamku chránil. Ano, čtete dobře, já, nekonečně mírný tichý kluk, co se vyhne násilí za každou cenu... ale měl jsem takovou hrůzu, že mamce ublíží, že jsem po něm skočil, i když jsem se ho bál a on narozdíl ode mě viděl. Ale před mým hněvem neměl šanci, jednoduše jsem ho povalil na zem a držel ho tam. Neuměl bych někomu doopravdy ublížit, jak jsem ho povalil, hněv ze mě vyprchal a já jsem nechápal, co tam na té zemi dělám.
Mamka pila, kde mohla. Možná jeden z důvodů, proč se tak zarputile snažím trefit všude sám, je to, že jsem mnohdy skončil s mamkou v hospodě tzv. na limču, ale ona se tam pak s cizima chlapama opíjela a já jsem tam byl jako vězeň. Nemohl jsem jít domů, protože jsem netrefil a neměl jsem klíče. Když to bylo na vesnici, tak bych teoreticky došel i jako malý kluk, ale když nás nějaký ten alkoholik pozval do města na večeři a na ožrání do němoty, nebyl jsem schopný dělat vůbec nic. Než jsem se naučil vycítit nebespečí a zůstat doma. Nejčastější situace byla ale taková, že u nás skoro každý den a skoro celý den vysedávala nějaká alkoholická návštěva. Mamka se opila a nevařila, nekrmila, neprala a nezajímala se o děti. Možná jeden z důvodů, proč vyhledávám samotu... celé dětství jsem utíkal do svého smutného pokoje před odpornými alkoholiky a scénami souvisejícími. Mamka pije dodnes a dnes už je to opravdu životu nebespečné a já se můžu zbláznit strachem o její život stejně jako kdysi, i když bydlím přes 30 km daleko.
Dnes ovšem tohle nikdo neví a komu bych to taky pořád vysvětloval, koho by to zajímalo... Lidi se mi posmívají, naznačují, že jsem divný, když nechci ochutnat víno, nedávno mi jeden člověk řekl, že mi úplně jebe, když nepiju, a že mi jednu vrazí, jestli si nedám pivo. A já se lidem div neomlouvám, cítím se provinile, že jsem jiný. Ale já k tomu mám sakra důvod. To, co jsem tady dnes popsal, je jen část mého totálně zpackaného dětství, ale alkohol ho asi zpackal nejvíc. Přesto nemůžu zůstat tak vyděšený z alkoholu, musím se s ním smířit, přijmout, že ho někdo má rád a hned kvůli tomu nemusí dělat to, co mě straší ve vzpomínkách. A nemusí dělat ani všechny ty hrozné věci, o kterých se mluví, jako např. pod vlivem alkoholu se s někým vyspat a podvést tak přítele. Všechno na světě se dá zneužít, všechno může být dovedeno do krajnosti, ale ve všem také existuje rovnovážný stav. Budiž mi to útěchou.
poničeně váš
Luky

O dokonalosti

26. prosince 2013 v 14:18 | Luky |  nitrospyt

Vážení čtenáři mého občasného měsíčníku,

nemůžu usnout, nejde to ani za milion, a tak jsem se přes mnohé pokusy usnout dopracoval až k psaní. Sužuje mě velmi, velmi zhoubná představa o dokonalosti a už toho mám celkem po krk. Proto už nemůžu jinak než se zamyslet nad tím, co to ta dokonalost vůbec je, lépe řečeno, co si pod tím slovem představuji já.

Já chci být dokonalý. Neptejte se proč, jednak jsem líný to rozklíčovávat a pak… moc by mi taková informace nepomohla. Jisté je však to, že ve všem, co dělám, ať už píšu nebo hraju na klavír, zpívám, vařím nebo třeba odvádím svou práci, vždy se snažím být absolutně nejlepší a dokonalý. Už jsem z toho celý zchvácený, mám skoro pocit, že za chvíli padnu vyčerpáním, ale zdá se, že o to víc sám sebe týrám dychtivostí po výkonu. Pokud nehraju rovnou jako Beethoven, mám pocit, že nejsem nic. Není-li prohlídka na Neviditelné výstavě dech beroucí, přímo strhující, tak je něco špatně. A když už se někdy dám do psaní, zběsile kontroluji každé slovo, jestli vyzní tak, jak vyznít má, celkem třikrát začnu a pak zase všechno vymažu, až to vzdám úplně. Častější je ta varianta, kdy se vůbec neodvážím psát ze strachu, z té hrůzy, že to nenapíšu minimálně tak dobře jako Shakespeare. Musím také dokonale mluvit, být vždy vtipný a poutavý, vždy originální a chrlit jen dokonalé myšlenky, které problém rozseknou.

Až teprve teď mi naplno dochází, jak sám sebe týrám. Jsem svůj vlastní mučedník, napíchnutý na kůlu, cedím krev, abych naplnil představu o dokonalosti. Ale co to znamená být dokonalý? Tak dobrý, že už to lépe ani nejde, že by to vlastně lépe dokázal jedině nadčlověk. Proč to? Je to důsledek urputné snahy být lepší než všichni v okruhu dvaceti kilometrů, přičemž kdesi v hloubi podvědomí doufáte, že byste mohli být nejlepší na celém širém světě. Je to samozřejmě na nejvýš hloupé a stydím se za to, ani jsem si to pořádně neuvědomoval, ale jednoduše to ve mně stále je, minimálně jako dobře maskovaná příčina. Někde v hloubi mysli mám o sobě mínění, že jsem totálně nemožný a hloupý a z děsivé představy, že na to někdo přijde, podnikám každý den kroky, abych byl vždy alespoň o stupeň napřed. A do třetice: nějak jsem přišel na to, že mě lidi budou milovat, jedině když budu úžasný, ba přímo ohromující, celý až k neuvěření. Dost podivné, nemyslíte?

A tak se dřu a téměř vypouštím duši, ničím se a stále stupňuji tlak. A víte co? Stále ještě nejsem dokonalý. :D Přitom když chci, tak beze zbytku chápu fakt, že každý z nás je dokonalý z pohledu celku, z pohledu zdroje všeho života. Jsem dokonalý a lepší být už nikdy nemůžu, natož horší. Jsem částí Boha, která si hraje na to, že není dokonalá. Přijímám různé převleky a role, ale moje prapodstata je tak čistá, že by i prací prášek Ariel vypadal jako břídil, nejsem nic než čistá láska, tak silná a všezahrnující, že by se pod jejím dotykem rozplakal i Václav Klaus. Tak je to s každým člověkem, tak je to s každým tvorem. A já to vím moc dobře, jen si na to vzpomenout častěji a ušetřím si trápení.

p.s. Slovo dokonalý: to vlastně znamená, že již bylo dokonáno, že jsem už dotažený do konce… to přece nebudu nikdy a bože chraň, to ani nechci.

nedokonale váš

Luky

Želva

18. listopadu 2013 v 19:33 | Luky |  nitrospyt
Byla cesta a naní barevné kamení. Byla cesta a poutníci znavení. Šli a cíle neměli, šli a šli, aniž by tušili kam. Kamínky jako jediné svědčily o směru, o čase, byly vším, co tu zůstalo, tady v krajině, co vedla odkudsi kamsi, a jít se muselo.
A já jdu po té cestě. Zdá se, že jsem takhle šel vždycky. Chvíli jsem si myslel, že vím, kam jdu, ale teď už zase vím jediné a to, že jít se musí. Potkal jsem záhadný předmět, z dálky se jevil jako větší balvan, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem želvu. Stékaly po ní slzy velké jako hrachy. No, viděli jste už někdo něco tak smutného? Přiklekl jsem vedle želvy a zadíval jsem se do jejích kalných očí: "pročpak pláčeš, želvičko? Copak je?" Želva mlčky plakala dál, slza mi skanula na ruku a byla horká. Plakal jsem s ní. "Ale jdii, ty stará bláznivá želvo," říkám plačtivým hlasem, co řveš?"
"No, vždyť jsem želva, ne? Tak řvu jak želva. Mám řvát jako myš nebo jako sova?"
Vyprsknul jsem smíchy a slzy mi ještě tekly po tváři: "cože? Ty nejsi normální, co ty si za želvu, prosim tě?"
Pokud to jen trochu lze říct, želva se zatvářila spokojeně a odvětila: "jsem moudrá želva. Dáš si se mnou ještěrku? Našla jsem jí v díře polochcíplou, ale docela křupe. Nechám ti kdyžtak ocásek, dej si."
"Ble... teda chci říct ne, želvičko, díky, já maso nerad a ještěrku jsem neměl, ani nepamatuju. Ale sednu si k tobě. Co tady děláš, proč zrovna teď řveš jako želva?"
"To je jednoduchý. Jsem želva, tak brečím, jako ty jsi ty, a tak jsi smutný... ze zvyku, jen tak z role, ze setrvačnosti... Jsi přece smutný člověk už léta, a proto jsi smutný dál, i když máš všechny důvody ke štěstí."
Mlčel jsem a styděl jsem se.
"Mám sakra pravdu, co? Možná jsem jenom hloupá želva, ale tyhle věci mám v merku, všechno, co trvá až moc dlouho."
"Co ty jsi za želvu?"
"Co je ti do toho, furt! Co ty jsi za člověka, mi řekni a dej si kousek ještěrky."
"No, jsi moudřejší než já, já si teda kousek vezmu, díky. Nemáš trochu sojovky?"
"No, mohla bych ti pro ní skočit do přívěsu, ale to může trvat i týden, tak hádám, že si to dáš na přírodní způsob." Vystrčila hnědou vrásčitou nožičku zpod krunýře a při sunula ke mně cosi "rozblemclého."
"Ehm... děkuji, já si to pak sním. A... co jsem za člověka? Jsem například pokrytec, sobělhář a lenoch, pak taky myslím na minulost, která už je tak jako tak pryč, jsem na sebe přísný... ale taky mám hezký hlas, jsem chytrý, miluju zvířata všech druhů, dokonce i vosy, když se chovají slušně. Biolit u mě nikdy nenajdeš."
"No, už jsem se málem naštvala, ještě že jsi dodal taky něco pěkného o sobě. Jsi moc hodný člověk a všem rozumíš. Jsi taky zatraceně přitažlivý... já kdybych byla mladší... jen nech bejt..."
"No želvo? I ty lichotnice stará!" rozesmál jsem se a zaťukal želvě na krunýř.
Chvíli jsme jen tak mlčeli. Já jsem se zaposlouchal do šumění větru, zazdálo se mi, že je vzduch nějak vlhčí: "asi bude pršet, měl bych jít."
"A kam jdeš?"
"Kam... já nevím, někam. Ty, želvo, nepůjdem spolu, já nechci jít sám. Budu ti nosit ještěrky. Víš, že jsem rychlejší, uvidíš, že pod mou péčí ztloustneš a bude ti i krunýř malý. Můžu tě vlastně i nositv igelitce, uvidíš kus světa."
Želva, a to je zajímavé, vůbec nezaváhala a odpověděla až povážlivě rychle na svoje poměry: "jdeme."
A tak jsme šli a já pořád myslím na to, co mi řekla ta želva. Jsem smutný a myslím si, že je to z mnoha důvodů, jeden vážnější než druhý... Ale jádrem celého problému je prosté rozhodnutí být smutný. Kvůli něčemu jsem se kdysi rozhodl a už mi to zůstalo, stálé smutnění. Co si ale vyberu teď, smutek nebo radost? Můžu si radost odůvodnit, čím jen chci, ale zase jde jen o prostou volbu, k té dojde, ať si určím jakýkoli důvod. Proto si volím radost a volím si ji vždy, když si vzpomenu. Já to zvládnu.
s nadějí váš
Luky

Terezka

3. října 2013 v 21:55 | Luky |  Deník
Večer se už pomalu chýlil ke konci, Měsíc už držel stráž nad všemi nočními i denními tvory, koruny stromů tiše šeptaly svá důvěrná sdělení...
večer jako každý jiný... To se však mělo ještě změnit. Já jsem stál na opuštěném náměstí a poslouchal tiché noční šumění. Byla mi trošku zima, jak
se vzduch chvěl se začínající nocí. Tušil jsem, že má nějaký smysl právě teď a tady stát a na něco čekat. Pomyslel
jsem si, že to asi může být jedině něco nepříjemného jako obvykle, a přitom pomyšlení jsem se málem otočil a znuděně odešel domů spát. V tom se
ozvalo tiché cinknutí, asi jako když ťuknete do jemňounkého zvonečku. Cinknutí se ozvalo ještě párkrát, jakoby se neslo spolu s vánkem, co mě tak
příjemně nepříjemně chladil. Pochopil jsem, že se ozývá taková ta zvonkohra z tenkých kovových trubiček asi odněkud ze zahrady. Asi je to zvláštní,
ale ten zvuk mě uklidnil. Možná, že ty zvonečky rozhoupala jakási malá ručka, třeba ručka víly v té zahradě a nebo ručka osudu... u mě je možné
všechno nebo ne?
Zaslechl jsem pomalé kroky. Zpozorněl jsem a nastražil uši. "Kdo to asi je," říkal jsem si v duchu a nemohl jsem si pomoct, ale začínalo mi být
nějak nečekaně hezky u srdce. Zdálo se, že přichází někdo malý, možná že je to dokonce nějaká slečna... "Ale vykračuje si nějak klidně," prošlo mi
hlavou. Usmál jsem se a dál přemýtal. Kroky se přibližovaly, byly stále stejně klidné. Už mě musí vidět... A pak se to stalo. Zalil mě tak silný
pocit, že jsem myslel, že mě cosi teleportovalo do jiného světa. Láska, všepřesahující a jiskřivá láska, to byl ten pocit. Měl jsem dojem, že
nemůžu ani vydechnout, jakoby se v mém srdci dělala bublina ze zlatého světla a pořád se rozpínala... jakoby kolem mě vše cinkalo a plnilo se
jiskřičkami, jakoby žít mělo smysl, jako když chcete plakat a smát se v jednom okamžiku... A pak promluvila: "jsem tvoreček a už tě nikdy
neopustím."
"Ty jsi tvoreček? Ten maličký bělostný tvoreček, to proměnlivé stvoření, lehké jako vzduch, že ho do dlaní nevezmeš, studánka s léčivou vodou a
zdá se, že nemáš dno? Nekonečně složitá a přitom tak přirozeně prostá? Vášeň a odevzdání, touha a vděčnost, snění a přitom oči otevřené? Jsi tady a tam, jsi voda a hned oheň, jsi sníh a taky jiskra, ve sněhu zapadlá? Jsi..."
Mé vytržení přerušil dotyk její ruky. Pohladila mě po tváři. Bylo to nekonečně něžné a konejšivé. Bylo v tom tisíc slov a přece ani jedno. Věděli jsme, že jsme našli jeden druhého a začal nesmírně krásný sen, který je tak pravdivý, že tomu skoro ani věřit nejde. Jsme jeden pro druhého a jsme teď jedno. Jsme kompletní. A nestalo se to za takových okolností, jak jsem popsal, ale to, co prožíváme od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali, se dá popsat takovým příběhem. Je jasné, že slova vůbec nestačí, ale pokusil jsem se je najít a podělit se o štěstí, které občas nazývám pozitivním šokem. Moje srdce bylo ještě nedávno celé šedé z dlouhého trápení, odvyklo si od krásných citů, ale teď miluje a miluje vroucně. Vyšší síly nás zázračně svedly a zdá se, že nás pomaličku, krůček po krůčku vedou už dlouho k tomuto okamžiku. Děkuji pokorně za tak nádherný dar a děkuji sám sobě, že jsem vnitřnímu vedení nevzdoroval až tak vytrvale. Děkuji za to, že se učím stále děkovat a zapomínat na černé myšlenky. Děkuji tobě, převzácná Terezko a vím, že víš všechno, taky to, jak křehce si počínám s dárkem, co jsi mi dala. Jsme jedno.

Rozlité

29. srpna 2013 v 5:04 | hádě řepné |  nitrospyt
Je noc, bezesná noc a já se kolíbám kdesi v loďce. Plujeme na hladině noci, já a bolest. Šeptáme si tady spolu v stichlém pokoji, hučení z venku doopravdy připomíná splav, vlny se podobají záchvěvům zoufalství. Plujeme si a něco v dálce tlumeně vzlyká nad bezbarvou marností života. Je to jako topit se a nemít to štěstí umřít, jako nektar z květů zostuzený, jako krev, když dáte zemřelému, jak kyselina v srdci vylitá. Posouvám se po hladině, občas malý vír v hloubce, v hloubce točí voda světem, na který se zapomene. Jako kámen sto let ležím neznámý a nehledaný, jako sůl, co leptá kůži, nepřestávám, nepolevím, jako med si cestičkami hledám k tobě spojnici a ty hledíš do dálky. Navázat si na provázek lesknoucí se korálky, s něhou si je na krk dát, uškrtit se a zas vstát, uplakat se k bezvědomí a pak zase radost hrát. Točíme se s loďkou u dna, nevím, jestli doplujem, stejně už mě není hodna, já však nesmím s plavbou přestat, ještě dnes to musím přestát. Jak sekera v hlavě ťatá vše se zvedá k úderu, k němu ale nedojde. Jak házet hrsti bylin v oheň, jak kreslit bíle na sníh, jak propíchat si jehlou žíly, zapomenout na smíh, jak oplakávat starý příběh o fiktivním ráji, tak strašně, úpěnlivě bolí, že mě nemáš ráda. Dech se kvůli tobě rodí z hlubin smutných údolí, krev jen pro tvůj křehký dotek proudí mými žilami a ty nevíš, nechceš vědět, stále hledíš do dálky. I kdybych svůj život ztratil, nikdy si mě nevšimneš, chodíš přímo vedle mě a přece mě nevidíš, díváš se do dálky. Ptám se, proč tě stále nosím v srdci jako poklad... proč tvou vůní potírám svůj maličký svět, proč se s tebou probouzím a v noci stáváš se mým snem, proč stále trpím strašnou touhou a věřím v křehkou naději? Já musím. Nevím proč, prostě musím. Neodpářu ten cit, nezlomím ho, už jsem se pokusil. Vyrostl ještě silnější. Jsem asi hloupý, tím to je, hrozně hloupý. Vím jen, že jedno jsme. Vím, že žiju, když žiješ ve mně. Vím, že jsi stejně mnou a já tebou. Někdo mě krutě trestá nebo ničím se já sám... ať se touha vyplní, nebo ať zmizí.

Ulítlá pohádka

26. srpna 2013 v 22:30 | hádě octové |  příběhy
Na kokosovém plácku za domem, žil, byl kdysi brouk. Málokdo si ho vůbec všiml, vždyť to byl také brouk a těch je všude plno, navíc byl, no, řekněme, líný a moc nevycházel z domu. Byl tak líný, že už se o něm po okrajích plácku mezi mravenci vyprávěly vtipy. Ne jednou brouk škvírou v domku zahlédl, jak se hrstka mravenců o něčem dohaduje a pak se svíjejí smíchy jako blázni. Někdy dokonce k nim přisedla kolem letící moucha a smála se s nimi. Brouk se však nad tím jen ušklíbl: "však já vám ukážu, vy jedna žouželi proradná."
Jednoho dne se na plácek zatoulalo koťátko. Bylo celé černé jako uhlí, za to mělo sněhově bílé vousky. Trochu se třáslo, protože bylo mokré a byla mu zima. Chvíli se producírovalo středem plácku, kouklo se doprava, kouklo se doleva, protáhlo se a zase šlo... "píísk!" ozvalo se najednou odkud si z křoví. "To není možné," řeklo si kotě, "co tady písklo?" "Řekla jsem snad písk, ne?!" zavřeštělo cosi v tom křoví. "A co má jako bejt, já jsem náhodou kotě." protáhlo kotě s nonšalancí, "na mě si nemůže jen tak někdo dělat písk, dámo. A kdo vůbec jste?" "Pche!" "Co prosím?" "Pche!" "Jestli já na vás nezavrčím, dámo... já už to umím, maminka mě to učila," kasalo se kotě ješitně. "Ale no pozoor, pán se vytahuje a kroutí ocáskem," posmíval se tenký hlásek v křoví. "Nepřejte si, abych na vás vytáhnul drápek, ženštino, víte, jak to píchne, když vás takové kotě píchne?!" vztekalo se kotě, až se mu třásly vousky. "Chy chy, na to mohu odvětit jedině toto: si mačka, si mačka, si mačka, perfektně urobená, je krajšia i macatá kačka..."Vrrrr... vrrr... vrrrraždaau mňaaaaau!" Černé koťátko začalo vrčet a vystrčilo drápky, vyrazilo do křoví... ale to nemělo dělat. Bylo tam hejno mravenců a ti ho začali štípat a kousat a leptat kyselinou mravenčí, hlava, nehlava. Kotě prskalo, ječelo, kopalo, ale všechno bylo marné. "Mňaaau, co mě štípete, osobo, nechte toho, nebo... mňaaau?! Jste nezdvořilý mravenec, řeknu to na vás psovi, ten vás raaaumňaaau!"
Brouk už se na to nemohl dívat. Stál ve svém broučím příbytku a škvírou pozoroval dění na plácku. To černé koťátko tedy bylo drzé a ješitné, to ano, ale oni ho snad úplně uštípají, můj ty chrobáku... Já du... asi..." To se ví, že se broukovi nechtělo, mravenci jsou poněkud vznětlivý a zle se povede tomu, kdo si to s nimi rozhází, ale přece nakonec okousal okraje škvírky, aby se dalo prolést, a spěchal kotěti na pomoc. Brouk se rychle doplazil na místo rvačky, zacvakal zubisky a všechno stichlo. "To je chroust," zašeptalo pár hlasů v křoví, "ty vole, zdrhejte!" Brouka to dožralo ještě víc, proč do toho tahají jakéhosi vola nebo co? "Bzy!" zařval z plných plic, "bzzyšel zem bzachránit kotě! A kolikrát vám mám vysvětlovat, že nejsem chroubzzt, ale tezzařík, dzzooo?!" "Ach, promiňte, vaše hemživosti, my jsme to popletli, nejste chroust, jak byste mohl, že? Tady kotě je ale hrozně namyšlené, chtělo nás píchnout. Víte, jak to píchne?" "Mravenče, mám ti snad připomenout, jak jsi mi před pěti týdny, když jsi byl ještě larva, drze vlezl do spíže a ožužlával tam mouchu od oběda? A zlomil jsem ti snad tykadlo? Nezlomil. Tak koukej mazzzzat, nebo si promluvím s mravenčí královnou. Bzooo!" Mravenci pdo tou hrozbou a ze strachu z hromského bzukotu nechali kotě kotětem a rázem se rozutekli. Kotě bylo samý pupínek a mazlilo se se stromem, aby to přestalo pálit. Brouk už byl na odchodu, když se k němu kotě otočilo a řeklo přítulně: "vy jste ale hodné broučisko. Nejste potulné?" "Já a potulné broučisko?" zasmál se brouk srdečně, "copak ty nevíš, že jsem pořád doma a s nikým většinou nemluvím?" "Ne, to jsem nevěděl, já nejsem místní kocourek, víte?" "Možná budu potulnej brouk, už mě to tady nějak nebaví." brouk při těch slovech hleděl kamsi na vzdálený roh plácku. Kdoví, snad se ho zmocnila dávná touha poznat kus světa. Nikdy nebyl ani na opačném rohu plácku. "Tak se měj, kotě, ale to ti povídám, už nebuď namyšlené, nebo si promluvím s psem." Na to se brouk otočil a vydal se směrem k opačnému rohu plácku. Kotě leželo na trávě a broukalo si: "brrr vrr, vrr brr, brr vrr řřř..."

Sebe-vědomí

21. srpna 2013 v 23:49 | hádě řepné |  nitrospyt
Co si jen pamatuju, měl jsem o sobě strašné pochybnosti. Byly doby, kdy jsem se to snažil nějak zvrátit a být za frajera, ale jaksi to nemělo ty správné následky, protože jedna hrstka lidí mě bezmezně obdivovala a druhá hrstka mě začala nesnášet, všichni ale vlastně udělali to, co jsem ve skutečnosti nechtěl, uvěřili mé masce. Ve skutečnosti zůstávalo pravdou, že jsem o sobě tak pochyboval, až jsem sám sebe nenáviděl. Ze všeho nejvíc jsem si pak přál, aby to aspoň někdo pochopil a dal mi to, co jsem chtěl... přece lásku.
Po tom, co jsem tvrdě, velmi tvrdě narazil, vzdal jsem se myšlenky sebevědomí a nastoupil pravý opak, ale v plné síle. Měl jsem takový strach, že někomu nechtěně ublížím svým arogantním chováním, že jsem se začal každému předem podřizovat, se vším předem souhlasit a pokud se nedalo hned souhlasit, tak aspoň částečně. Pravdu měli vždy ti druzí a pokud neměli, nebo se dokonce chovali nespravedlivě, vždy jsem myslel na to, že je lepší mlčet a podřídit se než někomu ublížit. Platilo to stejně u spolubydlících jako u známých, kteří mi jen psali na Facebooku, ale bez výhrad to platilo pro ty, které jsem miloval. Než jim ublížit, než je dokonce ztratit, to raději vždy řeknu ano a třikrát zvážím každé slovo. A tak jsem začal být velmi, velmi oblíbený, ale radost jsem z toho neměl, dokonce tomu nešlo věřit, vždyť jsem o sobě pořád pochyboval a neměli mě rádi pro to, kým jsem, ale zase jen pro masku, která byla ušita přímo na míru. Vždycky jsem totiž přesně věděl, které slovo jak vyslovit, jak který názor přibarvit, abych se zavděčil všem v místnosti, (to je ta moje skvělá emptatie.)
Ale mě už to nebaví. Mě už to nejen nebaví, nemám už sílu v takové hře pokračovat. Chci být sám sebou a stojím jen o takové přátele, kteří mě vidí, skutečně mě, ne svou vlastní projekci. Ale já nevím, jak mám s tou hrou přestat. Copak můžu projevovat skutečné emoce? To bych neskrýval smutek, dokonce bych se sem tam pěkně naštval, to by mě neměli rádi, rozhodně ne. Vyčítali by mi to, odvraceli by se a dali by přednost někomu zábavnějšímu. Zůstali by ale ti, kteří mě milují i se vztekem a smutkem nebo bych zůstal úplně sám? Jenže bez takového sebepřijetí nemůžu být zdravě sebevědomý, protože sebevědomí znamená vědět, kdo jsem, a přesto a právě proto se mít rád. A mít se rád přede vším znamená přijmout sám sebe a to se mi zdá jako nemožné. Rozhodně to ale musí jít, protože není možné zůstat na místě, dá se jít jen dopředu, proto vím, že se mi to dřív nebo později podaří. Otázkou zůstává, jestli dřív nebo později.
skepticky váš
Luky

Ten druhý

21. srpna 2013 v 22:57 | hádě řepné |  nitrospyt
Sněží už pátý den... a mě z toho nezebe? Proč by záblo, když vločky studí jen napohled, když stíny nasákly tolik zklamání a nemohou se plazit? Proč trhat mlžné opary nade mnou a nad tebou, stejně tě nezajímají. Jiskro, ztracená kdesi v popelu, bývala jsi jako šlehnutí bičem, tak prostá. Bývala jsi chladivý oheň, hořela jsi ledovou horečkou, za jedno s mízou stromů, s medem pampelišek, louka zářila jen pro tebe. Byli jsme v pohybu, věčné vábení jako křesání Měsíce nad rozlitou nocí, souživé sbíhání v jeden pramen pod vodopád bolestí, až zůstala tma a hluché ticho. Už mě nevnímáš, už mě neslyšíš, nebereš mě vpotas, jsem jen ten druhý. Jsem jen bublinka v pěně, odstín v bílé, trn na růži. Nic to nezmění, já nejsem a ty nevíš ani to, že nevíš. Jen splynout s pozadím, existovat jako možnost, vsáknout se a snít. A mlčet.

Díra v zubu? Spíš díra v srdci

10. srpna 2013 v 1:00 | Luky |  Deník
Jau! :( Bolestivé dny... Zdá se, že mám všeho natolik plné zuby, až jsem o jeden dočista přišel, neboť se zdá, (a dá se to celkem s jistotou konstatovat), že z něho skoro nic nezbylo kvůli kazu. Tak dlouho jsem odkládal návštěvu zubaře, až mě k ní donutila dost nepěkná bolest, kterou neutišilo ani reiki, dokonce mě donutila vzít si prášek proti bolesti, což je u mě, u takového zastánce čistě přírodní léčby, nečekané. Jenže než jsem zjistil, kde se dá koupit kostival nebo aspoŇ hřebíček, došlo mi, že je jednodušší koupit si prášky za 15 Kč a nachvíli si ulevit. Je fakt, že už během téměř probdělé noci, mě napadlo, že je asi na obzoru pořádný průšvih, ale to, co pak následovalo u milého zubaře, (zrovna mého návštěvníka z výstavy), mě šokovalo. Pod zubem zřejmě už půl roku bujel zánět, nerv odumřel a korunka byla průsvitná, protože z ní skoro nic nezbylo. Zub se mohl buď zdlouhavě a ne zcela spolehlivě opravovat, což by stálo čtyři tisíce, nebo se taky dal vyrvat. Já nevím, jestli se vám to někdy stalo, ale mně se chtělo brečet. Bylo mi líto toho zubu... Jsem normální? Bylo mi líto těla, které je dokonalé a zázračné, ale já ho systematicky ničím jako bezcenou věc. Protože si nemůžu dovolit vypláznout tolik peněz, nechal jsem si ten zub vytrhnout, ale i přes dvě injekce to dost bolelo kvůli tomu zánětu. Trvalo to navíc déle, protože se ta vyžraná korunka odlomila a v dásni zůstaly jen kořeny. Prosil jsem anděly o pomoc, posílal jsem si reiki jak divý a k ničemu to nebylo. Co mi pomohlo, bylo jméno, na něž jsem se upínal. Jestli chcete vědět, koho opravdu a vroucně milujete, komu vždycky všechno odpustíte, nechte si provést bolestivý zákrok a to jméno, k němuž se budete vzpínat jako k poslední naději, to je ve skutečnosti to nejkrásnější ve vás.
Moje dvoudenní eskapády se zubem jsou malicherné, (i když to pořád trochu bolí, mrcha), ještě to nic není proti vážnějším problémům, ale stačilo mi to, abych se zase trochu "vzpamatoval." Stejně, jako když mi kdysi brali ledvinu a já jsem pak několik měsíců ležel v nemocnici, zoufale vyhlížející jakoukoli návštěvu, když jsem jindy měl hrozné bolesti a pak se ukázalo, že jsem prostě jen nastydl na... řekněme křehkém místě, jako když jsem se jednou celou noc nekontrolovaně třásl a sotva si uvědomoval, co se děje, a to jen z šoku... stejně jako když maminka byla v nemocnici a já jsem šílel strachem... když jsem naposledy držel za ruku umírající babičku... nebo když jsem si kdysi dávno vrazil hračku do oka a oslepnul jsem... rázem zmizely křivdy a hořkost, falešný pocit nezávislosti a zůstala jen láska a prosba o odpuštění. Takové chvíle vás jednoduše přitlučou k přítomnému okamžiku, abyste si zase uvědomili, jakých pokladů jste plní. Každá vteřina s těmi, které milujete, a každá chvilinka, kdy dýcháte, můžete se dotýkat a žít... tak taková chvíle především nemá cenu zlata, protože pro mě je zlato bezcenné. Takové okamžiky jsou nejkrásnějším darem. Hold jsem se tady na Zemi nějak vyskytl a musel jsem přetrpět všechny ty tvrdé zkoušky, tak to asi k něčemu je. Tak si toho vážím, ať už pro ostatní moje existence něco znamená nebo ne.
slzavě váš
Luky

Den šestnáctý: Kam bych se rád podíval nebo přestěhoval

10. srpna 2013 v 0:18 | Luky |  Projekt 25 dní
Zrovna jedu do Zlína odpočinout si od Prahy a napadlo mě, že by nebylo úplně od věci pokračovat v autobiografických snahách. Dnes už napíšeme 16. kapitolu, což už je docela hodně, jen škoda, že jsem Projekt 25 dní nezrealizoval za 25 dní. :D No nic, pojďme odsud pryč, někam, kde si myslím, že je krásně, ale kde ve skutečnosti asi krásně není.
Máme sklon idealizovat si jiné země, ale představte si, že byste slyšeli nějakého Angličana, jak pěje ódy na Česko: "oh, what a beautiful country… All people are kind and helpful, the weather is always more pleasant than here in England. There is such a rich lovely nature there and what about girls? Ummm, not enough words to describe their beauty. And I've heart that 20 years after Velvet revolution their politicians are already wise. Really, go and buy a house there." Co byste na to asi tak řekli… "hmm, chlapče, tak ty se máš na co těšit." Česká republiky je krásná na pohled, lidé odolávají různým ideologickým tendencím… to je tak asi všechno hezké. Hrdí můžeme být hlavně na hystorii. A nebo to tak není? Možná je to jen můj subjektivní pocit, protože jsem zkrátka otrávený.
Někde přece musí být lépe… Co třeba Amerika? No… Kdysi jsem k ní vzhlížel asi jako velká část Čechů, ale teď nevím, jestli se mám Americe smát nebo se jí bát. Vlastně pardon, spíš americké vlády. Z toho, co jsem slyšel a četl, začíná to tam vypadat jako v policejním státě. A ten konzum a sobeckost… devastace přírody… Dobře, tak co třeba Londýn? Atmosféra by mohla být zajímavá, cítit takovou tu anglickost, takové to "your majesty", když na vás dýchne dávná paměť pamětihodností… Ale já si na staré budovi a vysoké sochy sáhnout nemůžu a brzy bych zjistil, že skoro nemůžu dýchat, jak je Londýn chaotický, nervozní a přeplněný. Jeden můj kolega říká, že Praha je v porovnání s Londýnem poklidné městečko. Za to někde na venkově bych chtěl navštívit dům ve viktoriánském stylu s obrovskou prastarou zahradou... Jako z románu Tajemná zahrada. Tak co mě ještě kdy lákalo… Nový Zéland? Ano, tam by se mi asi líbilo. Pokud vím, lidé jsou tam opravdu velmi milí a je tam hodně přírody. Tam bych se jednou rád podíval. A taky do Mexika, tam by mohli být zajímavé, temperamentní holky. Málem bych zapomněl na Irsko… Irsko mě už dlouho velmi přitahuje. Chtěl bych se toulat lesem, vnímat víly a vědomí stromů, povídal bych si s nějakou vílou v lidském těle, která by se zrovna osaměle toulala… Poslechl bych si skutečnou irskou/keltskou hudbu a navštívil bych Lornu Byrne.
Ale já vám nevím… možná je to mou momentální zahořklostí a skepsí, ale poslední dobou se mi zdá, že by to cestování nemuselo být až tak úchvatné. Odjakživa jsem po tom toužil, chtěl jsem procestovat celý svět, ale taky jsem si myslel, že to někde jinde musí být úplně jiné, jako jiný svět… Na Neviditelné výstavě ovšem potkávám hodně cizinců, protože dělám prohlídky i v angličtině, a oni nejsou moc "jiní"… Mluví jiným jazykem, mají trochu jiné hlasy, sem tam nějaké zvyky jsou odlišné, odlišný je trochu pohled na svět… ale jsou to prostě… lidé. Všichni mají nohy a ruce, uši, zuby a plná střeva... někteří jsou milí, někteří jsou tajemní, některé holky jsou sexy, potkáte mezi nimi i vyspělé duše… trochu jinak voní… Taky pravda… asi jsou docela dost jiní… Ale stejně ve městech je milion aut, všude je Mekáč a Kfc… Tak nevím. Řekl bych, že to bude na stejno jako v ˇČesku v tom smyslu, že spíš záleží, jsteli ochotni objevovat něco hezkého nebo ne. Všude to může být ošklivé a nebo zajímavé, záleží, jak se díváte.
zlínsky váš
Luky

Den patnáctý: Chvíle, kdy jsem se cítil být nejspokojenější se svým životem

23. července 2013 v 1:37 | hádě řepné |  Projekt 25 dní

Bylo už mnoho chvil, kdy jsem se cítil být šťastný, dokonce jsem si už mockrát myslel, že jsem nejšťastnější za celou dobu svého života, dokonce i do smrti. Ale jak události ubíhají, emoce slábnou a zase rostou, vzpomínky se zdají být poněkud objektivnější. Už si tedy nemyslím, že jsem byl nejšťastnější v době, kdy jsem chodil s Evulíkem. Ano, byl jsem velmi šťastný, ale dobrá polovina toho štěstí se odehrávala jen v mé fantazii jako toužebné přání, které jsem si rovnou splnil, alespoň v duchu, a druhá polovina zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, když přišel ten tragický rozchod a padlo mnoho ošklivých slov. Pokud jde spíš o spokojenost se životem než o štěstí, zjišťuju, že se už dávno snažím přiblížit pocitům z raného dětství.
Když mi bylo asi tak pět let, byl jsem asi opravdu nejspokojenější. Tehdy jsem ještě viděl, sice na jedno oko, ale stačilo mi to. Miloval jsem samotu, což může potvrdit i moje maminka, která si vzpomíná, jak jsem se zavíral do velikánské skříně a dlouhé hodiny jsem si vydržel hrát sám úplně tiše. Nejvíc mě bavilo procházet se venku a bezcílně bloudit vesnicí. Pozoroval jsem lidi, prohlížel si květiny, nebe, staré železné krámy, křesal jsem jiskry z křemenů, plácal bábovičky z písku a žasnul nad tím, jak hladké jsou, jak pěkně drží tvar a jak se barvou skoro podobají skutečné bábovce. Díval jsem se rád na cokoliv, všechno mě fascinovalo, třeba žížaly, mravenci a nebo červi, kroutící se na odpadcích v otevřené popelnici… myslel jsem, že to jsou nudle z polévky a nechápal jsem, proč se kroutí, ale proč by se nemohli kroutit, tehdy bylo možné úplně všechno. Viděl jsem i docela zvláštní věci, například když si přede mě stoupla Zuzka, jen o něco málo starší holka od sousedů, pouze v černých kalhotkách a řekla: "budem se milovat a přitiskla se ke mně…" pochopil jsem, co znamená vypadat svůdně… Byli jsme opravdu malí, k ničemu zajímavějšímu to nevedlo, protože nás někdo vyrušil, (a ne že bych zrovna věděl, co dělat,) ale děkuji za takový zážitek, Jsem vlastně vděčný dokonce za sexuální zneužívání od holky, která rozhodně nebyla svůdná, za to byla o deset let starší a dobře věděla, že nevím, co se děje. Děkuji za to, protože to byl přece jen nesmírně cenný vizuální vjem a představte si, jak by bylo smutné, kdybych nikdy neviděl, jak vypadá nahé dívčí tělo, byť bylo v tomto případě velmi odpudivé, řekněme. Viděl jsem zabijačku, to bylo náhodou tisíckrát horší…
Před sámoškou rostly růže různých barev. Dokázal jsem u nich stát celou věčnost a pozorovat, cítit s nimi, splývat s jejich vědomím. Na světě je máloco krásnější než růže, zvlášť pokud jste ochotni slyšet, jak omamně voní jejich barvy. Když jsme se jednoho večera vraceli s maminkou, tetou a sestřenkou z vedlejší vesnice od babičky, všiml jsem si Měsíce. Bože, jaká krása to byla… Byl ho jen srpek, ale měsíční zář zalívala všechno kolem. Šli jsme podél hřiště po zaprášené kamínkové cestě, nebyla na pohled nic moc, ale s tím Měsícem… s ním se proměnila skoro v mozaiku.
Mám teď z odstupu pocit, že jsem doslova hltal očima vše, co se dalo prohlížet. Kdoví, snad jsem kdesi v hlubinách duše tušil, že už moc času na dívání mít nebudu, že oslepnu dřív, než by si kdo pomyslil. Do dnes z této své tajné pokladnice zážitků čerpám, umožňuje mi to nejen rozumět tomu, o čem si povídají vidící, je to moje tajné spojení s tím, čím jsem kdysi býval. Napadá mě, proč vy blázni civíte na televizi, honíte se za kariérou a nic vám není dost, když byste se mohli zastavit a dívat se na západ Slunce a nebo dlouze hledět do očí svých milovaných. Může se tak krásným zážitkům rovnat hmotný majetek nebo společenský vzestup? Kdoví, možná tak jako kdysi jsem tušil příchod slepoty, možná teď existuje šance, že se uzdravím, třeba to přijde dřív, než si umím představit. Mám pocit, že dnes už je zase všechno možné.
barvitě váš
Luky

Den čtrnáctý: něco, co mi schází

12. července 2013 v 20:16 | hádě bramborové |  Projekt 25 dní

Toto je v podstatě nešikovné téma, protože až příliš často myslím právě na to, co mi chybí, a proto jsem smutný a nepřestává mi to chybět. Můžu ale využít tuto otázku k tomu, abych si vzpomněl, co chci, po čem toužím.
Chybí mi kdeco, třeba zub, jednička vlevo nahoře a implantát stojí 20 000 Kč. :D Pak mi chybí zrak, jak víte. Jsem taková podivná figura s aurou slepoty, kluk, kterému se každý snaží říkat, co má dělat a hlavně co nemá dělat, aby se neříznul, nespálil, neušpinil, někde nezabloudil, něco neshodil, nerozsypal cukr nebo nerozbil nějakou drahou věc. Co mi chybí už velmi bolestně, je partnerka. Vůbec se mi nedaří někoho najít, přitom ve slabé chvilce připouštím, že jsem skvělý kluk. Chybí mi sebevědomí, místo toho ve mně zeje černá díra sebepodceňování a nejvíc o sobě pochybuji v oblastech, kde jsem naprosto výjimečný. Ale tohle jsou věci, které mi chybí proto, že nemám něco velmi podstatného a to je láska k sobě.
Co si jen pamatuji, vždy jsem měl na sebe vztek, připadal jsem si odpudivý, trapný nebo na obtíž. Netuším, jak jsem k takovým věcem došel, ale vím, že jsem se tak cítil dřív, než vůbec začala tahle inkarnace. Už jsem pátral v minulých životech a o některých jsem psal na svém minulém blogu. Snad na tom má velký podíl sexuální zneužívání v dětství a hlavně pak jedna inkarnace, v níž jsem byl něco jako nucená prostitutka, nebo jiná inkarnace, která předcházela, kde se mě coby devítiletou holčičku, naprosto vyrovnanou a šťastnou, pokusil znásilnit o mnoho starší bratr, který se pak objevil dnes v 21. století jako můj nevlastní otec… Po onom starém zážitku jsem se "začala" cítit jako odpad, kus masa bez hodnoty, něco méně než šlapka, děvka, spíš jako to maso, které si kdokoli může fláknout na stůl a znovu a znovu znásilňovat, protože už stejně za víc nestojí. Pátrat by se dalo dlouho. V jiném "minulém" životě jsem byl dívkou, která se pokusila ze sebe vymazat vše mužské. Byla vzorem křehké ženskosti, dívčí něhy, sladkosti květů, která ovšem postrádala jakoukoliv sílu a pevnost mužské energie. Jmenovala se Christina a byla beznadějně zamilovaná do své sestry. Která ovšem nakonec dospěla a našla si muže, což bylo pro Christinu rovno neodpustitelné zradě. Vymyslela, jak konečně vyvolat zájem okolí a vynutit si lásku… nebo spíš stesk a provinilost, což vzdáleně připomíná lásku. A tak skočila s útesu a zničila život všem blízkým, kteří ji přece jen milovali, i když tomu nevěřila, a celý zbytek života se trápili pocitem viny.
Na pomyslném konci toho všeho je Lukáš Vámoš, který se dílem cítí jako kus bezcenného masa, dílem se bojí všeho mužského, stále nevěří, že ho někdo miluje a ještě ke všemu odmítá vidět, že to, čemu věří, je naprostá hloupost. Nechává se využívat, míval choutky zabít se a němým výkřikem všechny upozornit na svou bolest a vynutit si lásku. Taky je ovšem tahle osoba obdařena úžasnými talenty, nasbíranými za mnoho životů, nesmírnou něhou, soucitem a všeobjímající láskou někoho, kdo prožil spoustu utrpení.
Ať už nemám rád sám sebe z jakéhokoli důvodu, nezbytným bodem uzdravování je vždycky změna přesvědčení. To můžu udělat kvůli něčemu a nebo se proto prostě rozhodnu. Můžu si psát seznamy, za co se mám rád, můžu na sobě hledat přednosti, abych přesvědčil sám sebe, nebo můžu mít na paměti, že je to vždycky pouhé rozhodnutí a to odůvodnění nepotřebuje. "Prostě odteď se mám rád… Vybírám si lásku k sobě… vytvářím si svou hodnotu…" něco takového. To je rozhodně pěkné řešení. A co myslíte, kdy s tím začnu? No, přece někdy, časem a nebo brzy…
sebeklamě váš
Luky

Záchvat jáství

5. července 2013 v 13:02 | hádě octové |  nitrospyt

Poslouchám svou milovanou Reginu Spektor, opravdovou vodnářku, a chce se mi rozletět se do všech stran, pochlubit se všemi barvami svého peří, dopřát si svrchované jáství. Proč bych měl zrovna já být uťápnutý a proč zrovna já bych měl být špatný? Je přece mým hýčkaným tajemstvím, že jsem do sebe blázen. Vždyť se tak vyžívám ve své jedinečnosti, je to moje dobře střežená přednost, moje chlouba… já jsem za všech okolností "jiný", na tom mi přece záleží i za cenu, že jsem si oblékl šaty nevšedních barev, ale v kapse schovávám nějaký nebespečný předmět, který by mě mohl zranit, nebo nedopatřením i někoho jiného. Jedinečnost prostě není všechno, ale stejně si jí budu hlídat, protože kdybych splynul se šedivým davem, nebyl bych zajímavý. A já dobře vím, jak zajímavý jsem…
Přesto existuje jakási vrstva nad tím vším, vrstva přesvědčení, jakýsi zašlý kožich s dírami, v němž uvízly názory typu "já jsem vlastně úplně na hovno", "jsem k zbláznění trapný", "nevšímejte si mě, jsem odpudivý…" Už to řeším tak dlouho, už mě to ani nebaví zkoumat, chci to jen změnit. Nevím, kde jsem ty názory na sebe nabral, připadám si jako blázen, když si tohle o sobě dokážu myslet, když vím, jak nádherná bytost jsem. Kašlu už na to všechno, jsem teď jako báječná vodnářka Regina, křičím svou opravdovost do světa a je mi jedno, jestli mě někdo odsoudí. Jsem až hanbatý a přitom cudný a nesmělý, svoje city taky vykřikuji do světa, je to skoro hysterické, ale někdo to jistě snese… Jsem hravý jako dítě, ne, víc než dítě, je to skoro nemoc, ale mě to baví a někdo se připojí. Jsem živočišný a tak křehký… Provokuji a štvu lidi tak, až ze sebe dostanou to nejlepší. Možná jsem tajemný, plný abstraktních pocitů, někdy ale tak čitelný, že vystavuji sám sebe v nebespečí. Jsem prostě všechno, co jsem, jsem, beztrestně jsem jako skvělá Regina.
Už to jdu Regině všechno říct, letím do USA, bloudím na letišti, jedu dlouho metrem, nadávám jak špaček na arogantní stádovité Američany, mám hysterák, ale nakonec lstí proklouznu do jakéhosi činžáku, v devátém patře půl hodiny sedím u dveří a klepu se, uvnitř v bytě Vodnářky se něco smaží, občas je slyšet Ruština, to asi její maminka, nějaký mužský hlas, (to je manžel?), zamŇoukala kočka, někdo pláče… to všechno slyším… a chci ji poznat, vodnářku, ať je jakákoliv… Je mi jedno, jeslti je chladná a odtažitá, jestli je ve skutečnosti vzteklá nebo namyšlená… možná má manžela a dítě a není už tak sexy jako v prvním nespoutaném albu… a zvoním na zvonek… cože?! Já fakt zvoním! "Hi, Regina! That's me, Luky, do you remember the near future, when I became your best friend, your too clean mirror, your new foolmate?"
Ona tam tak stojí, je křehká a hrozně nesmělá, zaskočená, ale dveřmi proběhne její kočka, roztomile mŇoukne a začne mě neomylně mazlit.
"Hi, Luky, come on, I'll show you my secret hidden corner, we havta play something on the piano together ."
Vezme mě za ruku a v tu chvíli začnu horečně zkoumat její vůni, její energii, pokožku na ruce, způsob chůze, vůně v jejím bytě, tikot jejích hodin… jednoduše se vpíjet do její existence. Sedneme si ke klavíru, hrajem, improvizujem, necháváme se unášet náhodnými kreacemi, zpíváme, jak nás napadne... Pak se bláznivě smějem, s ní je mi úplně jedno, že se směju hystericky, já se prostě směju. Skočíme do hebkých voňavých peřin a dlouuuuho si povídáme úplně o všem, úplně volně. Je nám to všechno jedno, jsme chorobně vodnářští… Je jasné, co chci udělat, ona ví, že ji chci držet za ruku, přemýšlet o tom, jaké má klavírní prsty, objímat ji pevně a nebo radši opatrně, jako se motýl drží v dlani, chci mít nos zabořený v jejích vlasech, třeba ji chci líbat tak jemně a dlouze, že slyšíme, jak se mezi námi přelévá písek jako v hodinách, možná jí chci říkat, že je kapka rosy na kvítku a zároveň životodárný paprsek Slunce, že je tiché cinknutí ve větru a vítr sám, že je tající vločka a blouznivý sen. Skoro ji chci položit ruce do klína a chci mnohem víc, ale asi si to skoro rozmyslím, protože projevená vášeň je skončená vášeň a naše vzájemné duševní rozpíjení a vpíjení se jednoho dodruhého trvá celá staletí. Až pak končí bouří a velkým tsunami, ale to už dávno nebudem vědět o světě, budeme jen my.
A nebo ji nikdy ani neuslyším živě, natož abych ji směl obejmout nebo pozvat na horkou čokoládu. Ale chce se mi brečet, že se s ní člověk nesmí kamarádit, protože je slavná, a ještě víc se mi chce brečet, že je určitě úplně jiná, než jak si jí představuju a na celém světě stejně není tak úžasná vodnářka a kdyby byla, o mě by neměla zájem. Ale nechte mě snít a nechte mě být sám sebou, já už stejně mám po krk všech lekcí a těžkých zkoušek, chci jen žít všechno to, čím doopravdy jsem.
vášnivě, vodnářsky a smutně váš
Luky

Neviditelné síly na Neviditelné výstavě

2. května 2013 v 21:57 | Luky |  Deník

Vážení a milí,
rád bych vám o sobě dal nějakou zprávu. Jsou mezi vámi tací, kteří jsou ode mě teď velmi vzdáleni, alespoň pokud jde o kilometry, a myslím, že nejvíce se o mém životě dozvíte z mého blogu. Měl bych pokračovat v psaní pomyslného nepravidelného deníku. Věřím, že mě to přiměje hledat na svých dnech něco hezkého (a že je toho dost…)
Už více než půl roku žiju hlavně svou prací. Ono to zní fádně… žít prací… alespoň já, když slyším slovo práce, tak mě postihnou nejrůznější nelibé pocity… Představuji si, že práce je něco… utahaného, to je to slovo, místo, kam všichni musí, kde se dře do úmoru a nic z toho není, ani dost peněz, natož nějaká radost… Lidé jsou z práce ztrhaní, utahaní jako koťata, celí zamračení, štiplaví, drsní a zpocení, je to jakýsi krutý úděl, který člověk musí snést, aby mohl snést zbytek života, čímž myslím pár zbylých hodin týdne, kdy se nespí nebo nejí. Těchto pár hodinek by si zřejmě člověk měl vychutnat jako plody své práce, koupit si hromadu věcí a má svolení přebývat ve veliké cihlové kostce, zvané dům. To je moje představa, brrr…
Ale proč tu nehezkou představu vlastně popisuju? Protože, i když jsem z toho překvapený, moje práce je pravý opak. Vlastně bych tomu neměl říkat práce, nezapadá to do mojí dosavadní definice toho slova. Já jsem v práci šťastný, jsem ve svém živlu. Je to naplňující a to vůbec nepřeháním. Za jeden den poznám desítky lidí (a to vlastně velmi z blízka, až intimně, řekl bych.) Dívám se na návštěvníky Neviditelné výstavy jako na mozaiku, přepestře zbarvenou. Mozaika se stále mění, žije si čilým životem, asi jako louka: tu a tam něco vyroste, rozkvete, odkvete, přijde slimák a všechno pokryje slizem, odněkud se přitoulá ovečka a sní, na co přijde… prostě živý organismus. Každý člověk je jedinečný. Naprosto mě fascinuje ta nekonečná proměnlivost povah, citů, fantazií, vnitřní bohatství lidí. Každý je originál, ale přitom jsou si všichni podobní. Tato dichotomie by asi mohla vést k ukončení všech válek, kdyby ji měli lidé na paměti.
Užiju si kopec legrace, protože návštěvníci se lehce nechají zlákat k hrám. Zdá se mi, jakoby se stávali dětmi, ve tmě padají bariéry a hloupá pravidla. Tma je něco intimního. Je to asi takové, jako kdybyste se s někým úplně neznámým octli v jedné posteli. Nemyslete ale hned na odvážné věci. :D Mám na mysli situaci, kdy jen tak ležíte pod peřinou o nedělním ránu a koukáte na televizi. Dávají třeba Gilmorova děvčata a Rorry zrovna vysvětluje učiteli na střední, že zmeškala test, protože narazila s autem do jelena. A právě v tu chvíli přijde vaše sestra, která má výjimečně dobrou náladu, a zeptá se: "můžu k tobě?" Koukáte spolu, jíte spolu čokoládu, posloucháte, jak maminka v kuchyni smaží vajíčka a smějete se, jak Lorelai řve na ředitele Charlestona. Kdyby se ale místo vaší sestry vedle vás ocitla úplně neznámá osoba, ať už by vám to vadilo nebo ne, mohli byste si vykat? Mohli byste pronášet hloupé konverzační fráze, které nikoho doopravdy nezajímají? Záleželo by na vašem oblečení, na make-upu, společenském postavení nebo penězích? Po ránu nikdo nemá make-up, každý vypadá více méně strašidelně. :D Většina z nás asi má na sobě pyžamo a tak nějak soukromě tipuju, že nebude zlatem vyšívané, můžete je jedině pochválit, jaké pěkné kytičky na něm jsou. A k čemu vám jsou v neděli po ránu při sledování Gilmorek peníze? Snad jedině že byste objednali pizzu. Tak v takové situaci se já ocitám v báječné práci na Neviditelné výstavě. Vděčím své veliké lásce, něze a citu za to, že to takhle vnímám. Pro mě to není dřina a nutnost, v žádném případě. Není to otrava, je to nesmírně štědrý, doslova zázračný dar. Zvlášť když na mou prohlídku přijde devítiletá holčička, celá vystrašená, hned na začátku se rozpláče a nemůže dál, ale za pomoci andělů, klidného laskavého hlasu a objetí se mi ji podaří utěšit, s velkým úsilím se ji celou prohlídku snažím zaujmout, pobavit a vtáhnout do hry a ona je nakonec nejšikovnější ze všech a mám tu čest slyšet její zvonivý životodárný smích… to je opravdický zázrak. Je to větší odměna než celý měsíční plat. Jindy zase přijde rodina i s babičkou, která má potíže s chůzí, bojí se a hůř slyší a přesto se odvážila přijít. To mě přivádí k úžasu a stále jí chválím, jak je šikovná. lstivým způsobem jí podsunu myšlenku, že je vlastně největší machr ze všech a i tak se tady procházíme, jakoby nic… Její radost je zázračná. Lidé rádi přistupují na mé hry, na báchorky o nerudných zelinářích, co házejí po lidech celer, trafikantce, kterou chudinku každou chvíli někdo píchne do oka nebo jí ukradne svačinu, o tom, že celá výstava vznikla kvůli neschopnému elektrikáři, kterého každý den voláme kvůli rozbitým jističům, ale on to nikdy neopraví, a tak máme na celé výstavě tmu jako v pytli. :DD Vlastně jsem si ani neuvědomil, kolik báchorek už jsem si vymyslel a jak mně samotnému připadají vtipné.
Práce průvodce je vzrušující a je to neustávající tvořivá hra, v podstatě herecký výkon. Uvolním se, prosím anděly o spolupráci a pak se zcitlivým jako radiopřijímač a intuice inspiruje každé moje slovo, láká mě, abych přišel k takovému návštěvníku, který zrovna potřebuje pomoc, jaký tónem mám mluvit, jak se lidí dotýkat, aby to dalo každému, co zrovna potřebuje. Jsem vlastně nejmenším článkem celého procesu, největší zásluhy patří andělům a návštěvníkům samotným. Je to tak úžasný zážitek, že vydržím být třeba i deset dnů za sebou v práci a odvádět stále stejný výkon. Moje každodenní únava je sice dúkladná, ale opadne hned, jak návštěvníci vstoupí do tmy, a může mi do té chvíle být sebevíc smutno. Je to terapie pro mě i pro ostatní.
vděčně váš
Luky

Balada o tenkém hadu

29. dubna 2013 v 14:01 | hádě octové |  příběhy
Před mnoha, mnoha vteřinami, tuším, že včera, omotal se had. Zprvu se nad tím nikdo nepozastavoval, vždyť na tom nic není, že se někdo tu a tam okolo něčeho omotá… jenže hádě, jak chytlo slinu, motalo se kolem židle dál a dál, motalo se přes sebe, motalo se pod sebe, křížem a do očka… až vám úplně zapomnělo dojít. Víte, co tím myslím… výše zmíněný had měl svou obvyklou délku a když se namotával, měl by jednou dojít, až by nebylo co namotávat… ale rozparádil se a nedošel. "Zyy zyyyyyyy!" zaúpělo hádě, "zzzzzem tu rozzzapředomotané!"
A zatím vodnářisko, zahloubané do záludných úvah vedle v pokoji, s úlekem sklouzlo s trubky od topení. "Hádě?! Tso tam zyčíš?" Nic se neozývalo, to se vodnářisku zdálo podezřelé… "Raději se tam doplazím podívat, kdo ví, co tam zase provádí…" řeklo si vodnářisko. Mimochodem, pokud to náhodou již nevíte, vodnářisko je také had. Obvykle je poněkud zakroucenější a delší, ale z toho úleku se teď celé ztenčilo. Když vodnářisko přišlo k druhému háděti, nemohlo věřit svému oku… "No tso tady provádíš? Vždyť se moc utáhneš a tso já si pak potššššnu sssám?" Milé hádě se celičké do sebe zamotalo a až teprve teď došlo, takže se okolo nohy od židle vytvořil široký a tlustý kotouč. Vodnářisko se snažilo vytáhnout židli z toho zašmodrchaného háděte, ale bylo moc utažené. "Tso budeme dělat?" postesklo si vodnářisko. Bezradně se zahledělo k pomyslnému nebi v prosbě o pomoc, ale zrovna nad ním na stropě bylo zrcadélko. Vodnářisko zahlédlo svůj odraz v zrcadle a konečně dostalo spásný nápad: "hádě! vždyť já jsem teď tenoučké jako špageta, zkusím tě rozplést." Na to hádě jen slabě syklo a ten kousek klikaté čáry, který byl vidět, se trošku zavlnil. Vodnářisko se připlazilo k háděti, vyndalo si jedové zuby, aby nedošlo k nešťastné nehodě, a jalo se rozmotávat. Zaháklo ocásek za zašmodrchaný konec háděte a tahalo, seč mohlo. Nakonec hádě povolilo. Ještě jeden uzel. ještě tady tu kličku… a je to! Povedlo se! Hádě už se mohlo začít rozplétat samo a jako když hodně zatočíte pytlík a pak ho pustíte a nebo když úplně vytáhnete samonavíjecí kabel od vysavače, hádě se samo rychle odmotávalo a několikrát vodnářisko plesklo, kotouč se roztáčel, až zůstal jen dlouhý tenký had, tenký jako korálovka. "Hááádě!" zasyčelo radostně vodnářisko, "díky bohu."
"Děkuju, hadisko, málem jsem se úplně zauzlovala," vlídně zasykotalo hádě a dalo vodnářisku pusu a to se z toho celé zavlnilo. Dopadlo to dobe. Hádě je jen trochu pomačkané a křivé, ale to se srovná.
A z toho plyne ponaučení. Když už se okolo něčeho omotáváte, hlavně si vzpomeňte, že máte dojít. A nikdy neopouštějte své milované hádě, i když nemá čas a nikdy vám neřekne, že vás má rádo. Tso kdyby se moc utáhlo?

Lorna - anděl jako dárek andělů jednomu anděli

12. dubna 2013 v 22:42 | Luky |  Deník

Přijdu sám sobě legrační, jak po každé, když začínám psát nové sdělení, sedím bezradně nad klávesnicí notebooka a přemýšlím, jak sdělit nesdělitelné. Nakonec to vždy nějak dopadne a já zjistím, že se slova sama řadí v legrační tlačenici a navlékají se na šňůrku ve správných barevných kombinacích. Zkusím vám tedy zase jednou sdělit cosi nesdělitelného, a sice svědectví o andělech a setkání s jejich váženou prostřednicí.

Když jsem znovu objevil Anděly v mých vlasech, knížku, kterou jsem již jednou kdysi otevřel, ale nedočetl dál než za desátou stránku, cítil jsem, že je to pomoc, hmatatelná pomoc od andělů a tentokrát jsem ji objevil ve správný čas. Poslouchal jsem ji ve formě audio knihy, kterou načetla herečka, slečna s cituplným hlasem, na němž bylo znát, že dobře rozumí tomu, co čte. Lorna vylíčila, jak velkými těžkostmi procházela, přičemž mnohé z nich jsou mi důvěrně známé. Cítil jsem tolik lítosti nad jejím osudem, že jsem jí chtěl dát lásku za všechny, kdo to v jistých chvílích neuměli, chtěl jsem být schopen vynahradit jí každý okamžik bolesti. Postupně jsem se dozvídal, jak moc mohou andělé pomáhat, k jakým zázrakům může dojít, když jim člověk dovolí, aby mu ukázali, kudy vede cesta. Pomalinku, zlehka jsem si vzpomínal, jak mně samotnému párkrát pomohli ohromujícím způsobem, například když jsem se jednoho chladivého večera dočista ztratil v Kladně. Řekl jsem si tehdy, že zkusím poprosit anděly o pomoc a vyzkouším si, jestli to funguje. Jen asi půl minuty na to šel tzv. náhodou někdo kolem a byly to velice vstřícné slečny, které mě dovedly skoro až domů. Chci podotknout, že do té doby jsem tam bloudil sám jak trubka aspoŇ deset minut.

Lorna se se všemi těžkostmi vypořádala neuvěřitelně odolně a láskyplně, což mi dodávalo obrovskou sílu. Lorna, její kniha a andělé mě skoro držely při životě v době, kdy jsem byl tak zasažený rozchodem s milovanou bytostí, že jsem toužil po smrti jako po jediném domnělém vysvobození. Vzpomínám, jak jsem ležel v posteli v pokoji, plném nepořádku, protože jsem už věci házel hala bala na zem. Usilovně jsem na netu pátral po způsobech, jak se rychle a bezbolestně zabít. Nedařilo se mi najít nic dost schůdného a bolesti jsem se bál, tak jsem uvažoval o tom, že půjdu spát s mikroténovým pytlíkem na hlavě a ve spánku se udusím. Pak jsem si zase vzpomněl na to, co jsem ztratil, a popadl mě dlouhý záchvat pláče, spojený s úpěnlivými prosbami o pomoc… pomoc od kohokoliv, čehokoliv… za cokoliv… Objevovaly se jiné důvody k pláči, třeba představa, jak moc bych ublížil svým blízkým, kdybych opravdu zemřel. Pak se zpravidla octl v mé ruce nůž a přišel další boj s pudem sebezáchovy. "Říznout, neříznout?" V tomto naprostém pekle, které jsem si tak "odborně" stvořil, jsem nějak narazil na Anděly v mých vlasech a děly se věci. Na dlouhé chvíle jsem přestal myslet na svou bolest a začala se pozvolna objevovat nová naděje. Už jsem nebyl sám, už nebyl jen prázdný pokoj, cizí město a stovky kilometrů mezi mnou a přáteli, byli jsme já, Lorna a její příběh. Zkoušel jsem znovu žádat o pomoc. Jednou jsem se vracel od Evulinky z léčebny a při nástupu do autobusu jsem prosil anděly, aby mě přivedli k holce, nádherné tělem i duší, která mi bude dělat společnost. Sedl jsem si mimořádně úplně dozadu, kde bylo docela prázdno. Cítil jsem, že se blíží něco krásného. V průběhu cesty jsem několika náhodnými dotyky zjistil, že přede mnou sedí slečna. Zkusil jsem vycítit její energii, ale nebylo to třeba, protože ta slečna zářila jako tichá, něžná hvězda. Měla tak krásné vlasy na dotyk, že to překonalo dokonce i Evulinku, což podle mých výpočtů nemělo být možné. Sebral jsem odvahu a popošel k ní. Oslovil jsem jí a zeptal se, jestli si k ní můžu přisednout, že bych potřeboval vedle někoho být. Vám, svým čtenářům nemusím vysvětlovat, že to bylo to nejodvážnější, co jsem do té doby udělal. Ona souhlasila a moc pěkně se usmála. Jeli jsme spolu z Kroměříže až do Zlína, povídali jsme si, smáli se a předávali si víc, než lze vysvětlit. Moje přání se dokonale splnilo. Byla překrásná vnitřně i navenek, byl bych se do ní zamiloval a taky jsem to udělal, ale jen tajně, protože jsem věděl, že má přítele. V tu chvíli jsem ale opravdu potřeboval jen konejšivou vzájemnost, sdílet s někým svůj život alespoň na chviličku. Byl to zázrak. A ta slečna asi nechápe, kolik mi toho dala. Ona ani neví, jak je krásná. Měl jsem ji na Facebooku a velice dlouho jsme plánovali setkání. Ona o to doopravdy nestála, a tak jsem ji nakonec nechal být. Jmenuje se Sabina.



Tato příhoda mě znovu naplno ujistila o tom, kolik pomoci máme každý den nadosah. Jak jsem dočítal tu knížku, toužil jsem se s Lornou setkat a smět ji obejmout. Myslíte si, že mě napadlo, že se mi to opravdu splní? Jasně, že ne. Tím větší byl můj tzv. pozitivní šok, když jsem se dozvěděl, že Lorna přijede do Prahy. Hned jsem pátral na internetu, jak se dostat alespoň na autogramiádu, pokud ne přímo na přednášku. Samozřejmě, že lístky byly beznadějně vyprodané, ale i přes svoje zvyklosti jsem neztrácel naději, protože jsem věděl, že se s Lornou prostě musím setkat, přes to nejel vlak, natož aby přesto šel kůň. Na stránkách věnovaných Lorně jsem našel sdělení od slečny, která chtěla prodat jednu vstupenku na přednášku. Myslel jsem, že už bude pozdě, ale přece jen jsem jí napsal. Jak jsem byl překvapený, když odepsala, že vstupenku stále nabízí. Byla to neuvěřitelná souhra, protože jsem se o té přednášce dozvěděl jen chvilku předtím, než ta slečna dala na stránky tu nabídku. A krátce po mně se o vstupenku přihlásila ještě jiná paní… no zkrátka, andělé mě tam přímo pozvali, měl jsem tam být.



V den přednášky jsem měl hodně náročných prohlídek na výstavě a byl jsem nevyspalý Proto když jsem se vydal do Lucerny, kde se přednáška konala, necítil jsem nic zvláštního kromě velké únavy. Ale krátce před začátkem akce se stala zvláštní věc. Zalila mě andělská energie ze všech stran, cítil jsem přítomnost mnoha andělů, jako by nás chtěli pohladit za to, že jsme udělali tak užitečnou věc a přišli jsme. Když jsem pak už seděl v sále a moje nadšené očekávání se stupňovalo, všiml jsem si něžné slečny vedle sebe. Párkrát jsme spolu i promluvili a mě zasáhl přímo doprostřed srdce její hlas, který byl prostý jakýchkoli falší, jakéhokoli napětí… jen soucit s mým handicapem a prostá něha, v srdci již pohodlěn usazená. Když vykládala svému příteli, že potkala Lornu na toaletách, cítil jsem v jejím smíchu, že umí prožívat radost v dětské plnosti.

Chvíli na to už mezi nás přišla Lorna. Hlavou mi běžely myšlenky: "tak se to opravdu stalo, ona je tady…" Překvapil mě zvuk jejího hlasu a ničím nerušená dobrota, kterou prožívala bezvýhradně, bez podmínek. Trochu jsem přemýšlel nad tím, že jsem nečekal, že je to taková... skoro babička, přestože působí velice vitálně a zdravě. Asi uprostřed jejího povídání jsem měl neuvěřitelně intenzivní zážitek, který mě skoro vyděsil. Andělská energie působila ve mně takovou silou, že jsem ztrácel pojem o prostoru a času. Bylo mi, jakoby se tělo roztékalo a hýbalo se. Musel jsem si několikrát sáhnout na nohy, protože jsem opravdu nevěděl, jestli sedím rovně nebo se celý svíjím a zase natahuju. Měl jsem strach, že omdlím, dokonce mě napadlo, že možná umírám a trošku jsem si to přál, takhle lehko vyklouznout ze svého života. :D Musel jsem z hluboka dýchat a dát si ruku na srdce, abych zase pozvolna získal tvar. Pochopil jsem, že to bylo velice silné léčení a byl jsem za ně moc vděčný. Znám takové stavy z reiki, ale ani zdaleka tak silné.

Lorna povídala mnoho nesmírně zajímavých věcí, které mi, jedna po druhé, připomínaly to, co v hloubi duše dobře vím a mockrát jsem to někomu sám sdělil, ale pro sebe jsem to musel znovu objevit. Velice se mě dotklo, když povdíala o tom, že člověk musí umět odpočívat a neměl by všechen svůj čas věnovat práci. A povídání o tom, jak moc je potřeba, abychom si vážili planety Země a pečovali o ni. A spoustu dalších věcí mi připomněla, ale nemá moc smysl to tady teď opakovat. Celý program byl zakončen požehnáním s pomocí andělů pro každého účastníka zvlášť. Bylo nepopsatelně životodárné, když mě Lorna objala a šeptala modlitbu. Byl to tak šťastný okamžik, plný nesmírné úcty a porozumění. Dotýkala se mých očí a hladila mě. Ještě nikdy jsem od nikoho necítil tak vroucnou univerzální lásku, bez náznaku jakéhokoliv negativního programu… její srdce je široce otevřené. Ve všech těch pocitech, slitých do jednoho víru, jsem vyslal naléhavý neslyšný pláč, spontánní svěření tajemství všeho trápení, co mám za sebou. Mám pocit, že to cítila. Utěšovala mě, jako kdyby mě znala a prožila se mnou všechnu bolest. Cítil sjem se jako děťátko v maminčině náručí.

Nevím, co přesně prováděla s mýma očima, když se jich dotýkala prsty, ale věřil jsem, že se děje něco silně léčivého. Potvrzoval to i pocit, že se mnou celá situace mává jako vítr rozvlní koruny stromů. Odcházel jsem od Lorno velmi pohnutý, očarován krásou a plačtivý, protože moje srdce se otevřelo. Připadám si jako někdo trochu jiný, velmi přehodnucuji svůj vztah k sobě, přemýšlím o své hodnotě ještě mnohem víc než doteď. Vím, že se měním, jen se těším na ty výsledky.

Děkuji, Lorno. Děkuji, andělští pomocníci a přátelé.

Dojatě váš

Luky

Kam dál